Filosofie Íšvary

Co se tedy přesně rozumí pod pojmem Íšvara? „Ten, z něhož pochází zrození, trvání a zánik vesmíru,“ – „Věčný, Neposkvrněný, trvale Svobodný,Všemohoucí,Vševědoucí, Slitovný, prvotní Učitel,“ – především však „Íšvara je ten, jehož podstatou je nevýslovná Láska.“ Všechny tyto staré defnice z indických písem zjevně vystihují přívlastky osobního Boha. Jsou potom tedy dva Bohové – na jedné straně „ani to, ani ono“, sat-čit-ánanda čili Bytí-Vědomí-Blaženost filosofů, na druhé pak Bůh-Láska bhaktů? Nikoli, neboť sat-čit-ánanda je totéž co Bůh-Láska, osobní a nadosobní v jednom. Vždy je třeba mít na paměti, že osobní Bůh, kterého uctívá bhakta, není nic jiného než Brahma.Vše, co je, je Brahma, „Jedno bez druhého“. Brahma jako Všejednota či Absolutno je jen příliš vysokou abstrakcí, kterou lze sotva milovat a uctívat. Bhakta si proto volí relativní podobu Brahma, tedy Íšvaru, Nejvyššího Pána. Vyjádřeno příměrem: Brahma je jako hlína či pralátka, z níž je vymodelováno nekonečné množství tvarů. Jako hlína jsou všechny tvary jedno, rozdíl mezi nimi je jen v podobě. Než byly podoby vytvořeny, trvaly potenciálně v hlíně a co do substance jsou všechny totožné; hliněná myš se nikdy nestane hliněným slonem, protože právě tvar z nich činí, čím jsou, svou podstatou jsou však jedno a totéž. Íšvara je nejvyšším možným projevem absolutní Skutečnosti, tedy tou nejvyšší možnou představou, kterou si o Absolutnu dokáže lidská mysl vytvořit. Vesmír je věčný a věčný je i Íšvara.

Ve čtvrtém oddíle čtvrté knihy Brahmasúter se uvádí, že vysvobozená duše získává po dosažení stavu mókša (vysvobození) nekonečnou moc a poznání, autor však v jednom z posledních aforismů dodává, že nikdo nezíská moc tvořit, udržovat a ničit vesmír, neboť to přísluší pouze Bohu. Zastánci dualismu snadno z této sútry vyčtou, že je zhola nemožné, aby podřízená duše (džíva) měla nekonečnou moc a naprostou nezávislost na Bohu.

Rámánudžův filosofický systém visišta advaity, stojící na pomezí dualismu a nedualismu, připouští jednotu celku, současně však podle něj v této jednotě bytí existují věčné rozdíly. Protože je tento systém z mnoha praktických důvodů také dualistický, nemá Rámánudža potíže s přísným rozlišením mezi osobní duší a osobním Bohem.

Jak se tato sporná otázka jeví z pohledu filosofie Všejednoty? Systém advaity zachovává všechny touhy a naděje dualistů nedotčené, přitom však předkládá své vlastní řešení v souladu s nejvyšším osudovým určením božského člověka. Ti, kdo touží uchovat si svého individuálního ducha i po vykoupení a zůstat v oddělenosti, budou mít hojně příležitostí naplnit svou touhu a těšit se z milosti takzvaně podmíněného Brahma. O nich se v Bhágavata puráně praví toto: „Ó králi, taková je vznešenost Boží, že mudrci, jejichž jediné potěšení spočívá v Já a jejichž pouta pominula, milují Všudypřítomného toliko pro lásku samu.“ Ti, kteří dosáhnou stavu, v němž není tvoření, stvořeného ani stvořitele, v němž není ani poznávajícího, ani poznávaného, ani poznání – žádné já–ty–on, žádný vztah mezi subjektem a objektem – takoví jedinci dospívají za hranici, „kam slova ani myšlenky neproniknou“ a dosahují toho, co písma Šruti prohlašují za „ani to, ani ono“; avšak ti, kdo nemohou či netouží dosáhnout tohoto stavu, ponechávají si stále trojjediné vidění nerozlišeného Brahma, v němž trvá příroda, duše a Íšvara. Když tedy mudrc Prahláda zcela zapomněl na sebe, nenalezl vesmír ani jeho příčinu; vše mu bylo jediným, nekonečným Bohem, nevyděleným jménem ani tvarem; jakmile se však upomenul, že je Prahláda, vesmír se před ním znovu objevil i s jeho Pánem,„v němž přebývá nekonečný počet svatých přívlastků.“ Tak tomu bylo i s gópími, pasačkami s Vrndávany. Jakmile pozbyly vědomí své individuality a osobní totožnosti, staly se všechny Kršnou, jakmile však o něm znovu začaly uvažovat jako o Bohu hodném uctívání, byly z nich opět gópí, a jak praví Bhágavata purána: „Zjevil se jim znova Kršna s úsměvem na lotosové tváři, oděný do žlutého roucha, ověšený květinovými věnci, samo vtělení Kámadévy, boha lásky.“ Bhakti je tedy možné směřovat k Brahma pouze v jeho osobním aspektu. Jak praví Gíta: – „S většími však nesnázemi setkávají se ti, jejich myšlenky se upínají k neprojevenému (Absolutnu).“ Bhakti musí volně plynout v proudu naší přirozenosti. Platí totiž, že nejsme schopni vytvořit si o Brahma představu, která by se nějak nepodobala nám samým; neplatí to však o všem, co známe? Největší ze starověkých psychologů Bhagaván Kapila už před mnoha tisíci lety naznačil, že naše vlastní vědomí je nedílnou součástí skladby všech předmětů, které vnímáme a pojímáme, ať už jsou vnější nebo vnitřní. Počínaje naším vlastním tělem a konče Íšvarou si můžeme všimnout, že každý předmět našeho vnímání je naše vlastní vědomí plus cosi navíc, ať už je to cokoli; a tuto nevyhnutelnou směsici obyčejně považujeme za realitu. Je to a navždycky zůstane veškerá realita, kterou bude lidské mysli dáno poznat. Tvrdit proto, že Íšvara je neskutečný, protože je antropomorfní, je čirý nesmysl. Zní to jako hašteření západních filozofů o nadřazenosti idealismu nebo realismu, přičemž tato hrozivě vyhlížející půtka se zakládá na pouhé hříčce se slovem „skutečnost“. Představa Íšvary zahrnuje vše, co dosud bylo spojováno se slovem „skutečný“, Íšvara je tedy stejně skutečný, jako je skutečné cokoli jiného v našem světě; slovo „skutečný“ tu neoznačuje nic víc, než jsme právě nastínili.