Lidské podoby božské lásky

Je nemožné vyjádřit povahu této svrchované a absolutní lásky v lidském jazyce. Ani ten nejsmělejší vzlet lidské představivosti ji nedokáže pojmout ve vší její nekonečné dokonalosti a nádheře. Přesto jsou již odnepaměti stoupenci náboženství lásky v jeho nižších i vyšších formách nuceni používat nedostatečného lidského jazyka, aby jím vyjadřovali i chápali svůj ideál lásky. Ba co víc: Sama lidská láska ve svých nejrůznějších proměnách se stala representantem nevystižitelné lásky božské. Člověk dokáže uvažovat o věcech božských jen po lidsku; Absolutno může být pro nás vyjádřeno pouze naším relativním jazykem. Celý vesmír je pro nás knihou o nekonečném Bohu psanou v řeči pomíjivých a konečných jevů. Bhaktové tedy ve vztahu k Bohu a k uctívání prostřednictvím lásky používají každého obecného pojmu, který se vztahuje k lásce lidské.

Někteří z velikých autorů parábhaktických písem se pokusili pochopit a prožít tuto lásku mnoha různými způsoby. Nejnižší podobu této lásky nazývají šánta – pokojná. Ctí-li člověk Boha, aniž je v něm rozžehnut plamen lásky, aniž jeho hlava puká stravujícím žárem, když je jeho láska klidná, všední, jen o něco hlubší než formální úkony, obřady či symboly, nijak nepoznamenána šílenstvím plamenně živoucí lásky, je označována jako šánta. Jsou lidé, kteří mají rádi pomalý pohyb, jiní se míhají sem a tam jako vichr. Šánta bhakta je klidný, umírněný, vlídný.

O něco vyšší typ bhakti představuje služebnost – dásja. Tento vztah se utváří u člověka, který se pokládá za Božího služebníka. Jeho ideálem je vztah oddaného vazala k jeho pánovi.

Další úrovní lásky se přátelství, sakhja. – „Jsi, ó Bože, naším drahým přítelem.“ Otvíráme své srdce věrnému příteli a víme, že nám nikdy nebude vyčítat naše nedostatky, naopak se nám vždycky bude snažit nezištně pomoci – přesně taková láska proudí mezi uctívačem a jeho Bohem-Přítelem. Bůh se nám tak stává přítelem, který je na blízku, jemuž se můžeme svobodně vypovídat, jemuž můžeme s nejvyšší důvěrou svěřit svá nejniternější tajemství. Je přítelem, jehož bhakta bere za sobě rovného. Bůh je z tohoto pohledu nahlížen jako jakýsi „společník ve hře“.

Lze říci, že všichni se v tomto vesmíru účastníme hry. Tak jako si hrají malé děti, jako své hry pořádají i králové, tak si také Bůh hraje v tomto vesmíru. Je dokonalý, nic nepotřebuje. Proč tedy stvořil svět? U člověka je činnost vždycky zaměřena k dosažení nějaké potřeby, k odstranění nějakého nedostatku; nedostatek vždy znamená nedokonalost. Bůh je však dokonalý. Nemá žádné potřeby. Proč by se měl obtěžovat neustálým dohlížením nad chodem svého stvoření? S jakým to činí úmyslem? Příběhy o tom, že Bůh stvořil svět za nějakým domnělým účelem či s nějakým zvláštním záměrem, jsou jen mravoučné báchorky. Ve skutečnosti je to vše kratochvilná zábava; vesmír je jeho hra. Celý vesmír pro něj tudíž musí být ohromnou legrací. Pokud jsi chudý, užívej si vesele své chudoby; jsi-li bohatý, těš se ze svého bohatství; postaví-li se ti do cesty nebezpečí, připrav se na ještě větší legraci. Přeje-li ti štěstí, řádně si jej užij. Svět je velké hřiště a my jsme tu proto, abychom si hráli, abychom se těšili ze hry. Bůh je naším věčným společníkem při hře. Jak nádherně si hraje! Hra skončí, jakmile dospěje vesmírný cyklus do svého konce. Na chvilku nastane oddech, a celá hra pak začíná nanovo.

Pouze když zapomeneme na to, že je všechno hra a že se té hry účastníme, pouze tehdy se dostaví bída a trápení a srdce ztěžkne pod strašlivou tíhou světa. Jakmile se však vzdáte víry v realitu proměnlivých událostí svého kratičkého života a pochopíte, že život je jen jeviště, na němž vystupujete a pomáháte Bohu s dějem jeho hry, v tom okamžiku pro vás všechno utrpení skončí. Bůh si hraje v každém jednotlivém atomu. Hraje si, když staví planety a hvězdy a galaxie. Hraje si s rostlinami, zvířaty, s lidským srdcem. Všichni jsme figurky na jeho šachovnici; postaví nás na políčka a pak námi zatřese. Jednou nás rozestaví tak, podruhé onak a my mu vědomky či nevědomky s hraním pomáháme. Jaká radost, jaké blaho, že můžeme být jeho společníky!

Další stupeň bhaktické lásky se nazývá vátsalja – láska k Bohu nikoli jako otci, nýbrž jako k vlastnímu dítěti. Může se to zdát poněkud podivné, tato zvláštní duchovní kázeň nám však umožňuje zbavit svou představu o Bohu jakýchkoli prvků moci. Představa moci s sebou přináší bázeň. V lásce však nemůže být pro bázeň místa. Ideály zbožné úcty a poslušnosti jsou nutné na utváření charakteru; je-li však charakter pevný a člověk okusil pokojnou, tichou lásku a okusil také trochu jejího prudkého, vášnivého šílenství, pak již nepotřebuje o etice a kázni víc mluvit. Bhakta nechce Boha chápat jako všemohoucího, vznešeného Pána světů ani jako nejvyššího z bohů. Chce se vyhnout spojování Boha s představou zastrašující moci, a proto jej vnímá jako své vlastní dítě. Rodiče ve vztahu ke svému dítěti neprožívají žádnou bázeň, ani k němu nechovají nějakou posvátnou úctu. Vůbec je nenapadne po svém dítěti požadovat nějakou laskavost. Dítě je vždycky tím, kdo přijímá; z lásky k němu jsou rodiče připraveni stokrát za něj položit život. Tisíc svých životů obětují za jeden život svého dítěte. Proto je Bůh milován také v podobě dítěte.

Představa milujícího Boha v podobě dítěte přirozeně vzniká a rozvíjí se mezi těmi náboženskými směry, které věří v Boží vtělení na zemi. Pro muslima je zhola nemožné, aby si představil Boha jako dítě; zděsil by se jej jako nějaké noční můry. Pro křesťany a hinduisty je však taková představa snadná, protože mají své Jezulátko a svého malého Kršnu. Indické ženy se často považují za Kršnovy matky. Ani křesťanům není tato představa cizí; přinese s sebou v budoucnu poznání Božího mateřství, kterého je dnes tolik potřeba. Předsudky vyvolávající bázeň a poníženou úctu před Bohem jsou hluboko zakořeněny v našich srdcích a bude trvat dlouho, než je zcela utopíme v lásce.

Je ještě jedno lidské zpodobení ideálu božské lásky. Je známo jako madhura, důvěrný vztah dvou milenců, jež je ze všech těchto podob bhakti nejvyšší. Zakládá se vlastně na tom nejintenzivnějším pozemském projevu lásky, který člověk zná. Jaká láska dokáže zcela otřást celou lidskou podstatou, jaká láska dokáže rozechvět každý pór jeho bytí, dovést k šílenství, přinutit zapomenout na sebe, do základu proměnit, učinit z člověka anděla nebo démona, než láska mezi mužem a ženou? V tomto nejněžnějším zpodobení Boží lásky se Bůh stává naším Ženichem a my jeho nevěstou. My všichni jsme ženské podstaty, není na tomto světě jediného muže. Je pouze jediný Muž – On – náš Milovaný. Všechna ta láska, kterou muž dává ženě nebo žena muži, je tu prokazována Bohu.

Všechny nejrůznější podoby lásky, s nimiž se setkáváme v tomto světě a s nimiž si více méně jen pohráváme, mají za svůj jediný skutečný cíl Boha. Člověk však bohužel má jen málo ponětí o onom nekonečném Oceánu, do něhož tato mohutná řeka lásky neustále vtéká, a tak se ji většinou snaží nasměrovat k chatrným loutkám lidských bytostí. Ona hluboká láska k vlastnímu dítěti, jež je dána lidské povaze, není k dětské loutce; pokud ji slepě a výlučně věnujete dítěti, budete nevyhnutelně trpět. Skrze toto utrpení se vám však dostane i procitnutí, v němž poznáte, že dáte-li svou lásku jakémukoli člověku, přinese vám to dříve či později bolest a trápení. Svou lásku tedy musíme dávat Nejvyššímu, který nikdy neumírá a nikdy se nemění, nekonečnému Oceánu, jehož láska nezná příliv ani odliv. Láska musí dojít svého pravého místa určení, musí splynout s bezbřehým Oceánem Lásky. Všechny řeky tečou k oceánu. Ani jediná kapka, která se sveze z horského úbočí, se nemůže zastavit ve své pouti v potůčku či řece, ať je jak chce veliká; nakonec si vždy najde svou cestu do moře.

Bůh je jediným cílem všech našich tužeb a citů. Chcete-li se zlobit, pak se zlobte na Boha. Spílejte svému Milému, vyčítejte svému Příteli. Komu jinému můžete bez následků vyčítat? Smrtelný člověk nedokáže bez následků snášet váš hněv; vždy se objeví nějaká reakce. Volejte ke svému božskému Milému: „Proč za mnou nepřijdeš? Proč mne tu necháváš čekat v osamění?“ Kde jinde je radost a potěšení než v Bohu? Jaké potěšení mohou skýtat drobné hroudy hlíny? Musíme prahnout po oné krystalické esenci nekonečné radosti – a ta je ukryta v Bohu. Nechť tedy všechny naše vášně, žádosti a city směřují k němu. Pro něj jsou také míněny, neboť minou-li terč a dopadnou níže, vezmou na sebe vulgární podobu. Směřují-li však přímo do středu, i ty nejnižší z nich se promění; všechny energie lidského těla i ducha, ať už se projevují jakýmkoli způsobem, mají za svůj jediný cíl Boha. Všechna láska, všechny vášně a touhy lidského srdce musí směřovat k Bohu. On je naším Milovaným, koho jiného tedy může naše srdce milovat? On je nejnádhernější, nejlíbeznější; je nádhera a líbeznost sama. Kdo může být v tomto vesmíru krásnější než On? Kdo je v tomto vesmíru více hoden stát se Ženichem? Kdo je v celém tomto vesmíru více hoden lásky? Nechť se tedy stane On naším Ženichem, naším Nejdražším.

Často se stává, že božští milenci, kteří pějí o této lásce, přijímají jazyk lidské lásky ve všech jejích nejrůznějších podobách, jako by byl schopen tuto nadpozemskou lásku vyjádřit. Pošetilci to nechápou a nikdy to ani nepochopí. Pohlížejí na to jen očima tělesnosti. Nerozumí stravující bolesti této duchovní lásky. Jak by také mohli? „Jen jediný polibek tvých úst, můj Nejmilejší! Koho jsi jedenkrát políbil, toho žízeň po tobě ze dne na den roste a sílí, všechno jeho trápení je pryč, zapomíná na vše, jen ne na tebe.“ Volejte po tom polibku, po doteku Božích úst, jenž dovádí bhakty k šílenství, jenž činí z člověka anděla. Pro toho, kdo byl takovým polibkem požehnán, se celá příroda promění, svět zmizí, slunce a hvězdy vyhasnou, celý vesmír se rozpustí v jediné bezbřehém Oceánu Lásky. Toto je dokonalost žáru lásky.

Opravdový duchovní milenec se však nezastavuje ani zde; manželská láska pro něj ještě není dost šílená. Bhaktové se také chápou představy lásky zapovězené, protože je tak neodolatelná. Na její nepatřičnost vůbec nehledí. Povaha této lásky je taková, že čím více překážek jí stojí v cestě, tím větší vášeň a zanícení probouzí. Láska mezi manželi je klidná, nic jí nebrání. A tak se někteří bhaktové vžívají do představy dívky, která miluje muže a její matka, otec ba dokonce manžel jsou proti tomu – čím více někdo maří svobodný projev její lásky, tím více sílí. Lidský jazyk nedokáže popsat, jak šílenou láskou milovaly blažené gópí Kršnu v hájích Vrndávany, jak při zvuku jeho flétny zemdlévaly zapomněním na svět, jeho pouta, povinnosti, radosti i smutky, a jen za ním běžely.

Ach člověče! Hovoříš o Boží lásce a přitom si dokážeš tolik hledět marností tohoto světa. Myslíš to vážně? „Kde Ráma jest, tam není místa pro jinou touhu, kde touha jest, tam není místa pro Rámu. Nemohou nikdy být pospolu, jako světlo a tma nemohou být pospolu.“