Člověk skutečný a člověk zdánlivý

Člověk, i když stojí na místě, neustále hledí vpřed. Chce vědět, co bude – i poté, co zemře jeho tělo. Na tuto otázku se již objevil bezpočet odpovědí. Mnohé jsme zavrhli, mnohé si oblíbili, s mnohými ještě přijdeme a tak to bude pokračovat stále, dokud bude člověk schopen přemýšlet. V každé odpovědi je kus pravdy a zároveň kus nepravdy. Pokusím se nyní podat ucelenou představu o tom, jak je tato otázka řešena z pohledu dávné indické filosofie. Budu se snažit uvést do souladu metafysiku s psychologií, a kde to bude možné, i s novodobými vědeckými názory.

Jediným smyslem védántské filosofie je hledání jednoty. Indický duch se nezabývá detaily; vždy se upíná k obecnostem, k universalismům. „Co je to, co poznám a s ním poznám toto vše?“ Toto je jediný účel. „Poznáš-li jedinou hroudu hlíny, poznáš podstatu vší hlíny, co jí je ve vesmíru. Co je to, které jsa poznáno, odhalí ti pravdu o celém tomto vesmíru?“ Toto je náplň celého hledání. Podle starých indických myslitelů lze celý vesmír rozložit na pralátku zvanou ákáša. Vše, co kolem sebe vidíme, slyšíme, cítíme a vnímáme, je jen odlišným projevem této ákáši. Je to všepronikající, velejemná substance. Co je pro nás pevnými látkami, kapalinami, plyny, tvary, těly, planetami či hvězdami – všechno je zrozeno z ákáši.

Všechny rozmanité tvary ákáši vytváří jedna universální vesmírná síla zvaná prána. Veškeré projevy síly či gravitace – dokonce i pouhé myšlenky – jsou dílem této jediné prasíly. Na počátku vesmíru tato prapočáteční síla jakoby nehybně dřímá v nekonečném oceánu ákáši. Když se probudí, rozvíří pohyb či vibraci (spandana), z níž povstanou vesmírné soustavy, slunce, hvězdy, přírodní jevy a bezpočet živých bytostí nejrůznějších řádů. Každý projev síly je působený pránou, každý hmotný tvar ákášou. Když nastane konec vesmírného cyklu, všechno pevné skupenství přejde do kapalného, kapalné do plynného a tak dál do stále jemnějších a jednotnějších vibrací, dokud se vše nerozplyne v prahmotě ákáši; taktéž vše, co známe pod pojmem přitažlivé, odpudivé a hybné síly, se rozplyne v prapůvodní práně. Prána se pak na určitou dobu uloží k metaforickému „spánku“, aby celý nekonečně se střídající proces v čase znovu podnítila. V jazyce současné vědy můžeme říci, že vesmír střídavě prochází statickou a dynamickou fází. V jedné fázi je pouze potenciální, v další aktivně projevený.

Tento pohled je však pouze částečný. Ke stejnému závěru dospívá i moderní fysika, je však oblast, do níž přírodní vědy nedokážou proniknout. Proto se ovšem hledání nezastavuje. Podařilo se nám vesmír rozložit na dvě prazákladní složky, jež nazýváme hmota a energie či v pojmosloví starých Indů ákáša a prána, stále však nejsme u toho, co „jsa poznáno, odhalí pravdu o podstatě všeho.“ Dalším krokem je nalezení jejich zdroje. A tím je podle starých Indů mysl neboli Mahat – universální myšlenka. Myšlenka je mnohem jemnějším projevem, než hmota a energie a právě z ní se obě kategorie rodí.

Nyní se dostáváme k psychologické stránce věci. Skutečnost, že vidím židli, je mi zprostředkována činností smyslového nástroje oka, přes které se vjem dostává po smyslových nervech do mozku. Oči jsou však pouze vnějším zprostředkovatelem, protože pokud nefunguje příslušné mozkové centrum, neuvidím ani s dvaceti páry očí. Na sítnici může být vytvořen sebedokonalejší obraz, přesto neuvidím nic. Skutečný zrakový orgán je něco jiného než pouhé oko. Stejné platí o všech smyslech. Lidé se dokážou zaposlouchat do hudby tak hluboce, že neuslyší zvonit zvonek. Přitom jeho vibrace spořádaně dopadají na ušní bubínek a vjem je nervem přiveden až do mozku; celý proces je až potud dokonaný – proč tedy zvonek neslyšíte? Protože chybí ještě něco: spojení mezi nervovým orgánem a myslí. Pokud je mysl neboli manas od orgánu odpojena, mohou do něj proudit neustále nové zprávy, mysl je však nezvědomní. Ani tím ještě není vjem úplný, neboť chybí reakce. Teprve s reakcí se dostavuje poznání. Až mysl přednese vjem rozumu, který jej porovná s dřívějšími přijatými a zpracovanými vjemy a určitým způsobem na něj zareaguje, teprve potom dochází k vnímání. Tento stav reagující mysli se nazývá buddhi čili „rozmysl“.

Tím by se mohlo zdát, že proces je úplný, chybí však ještě jeden faktor. Představte si, že máte promítací přístroj a diapositiv. Co potřebujete, aby vznikl dokonalý obraz? Musíte jej promítnout na plátno, které se nehýbe. Světelné paprsky, které obraz přenášejí, jsou v pohybu, proto se musí odrazit na něčem, co je v nepohnutém klidu, jinak bude obraz roztříštěný. Podobné se děje se všemi našimi smyslovými vjemy přenášenými do mozku, kde jsou zpracovány. Tento proces však bude neukončený, pokud není v jeho pozadí něco trvalého a nehybného, na čem se může obraz vjemu utvořit a na němž můžeme sjednocovat všechny své prožitky, vjemy a zkušenosti. Co je to, co sjednocuje proměnlivý celek naší bytosti, co uchovává totožnost tohoto pohyblivého jsoucna, co sesbírává dohromady všechny naše roztříštěné dojmy a vjemy, jež mohou přebývat v jednotném bytostném celku a utvářet jeho podobu? Musí to být něco, co je ve vztahu k tělu a mysli nehybné. Toto „něco“, nač mysl maluje všechny své obrazy, je lidská duše.

Za onou vesmírnou myslí zvanou Mahat, jež se štěpí na ákášu a pránu – hmotu a energii – stojí Duše-Bůh. Ve vtěleném jedinci představuje duši člověka. Znamená to, že ve zmenšeném měřítku se v nás odehrává tentýž vesmírný proces: Duše je stvořitelem mysli a mysl je stvořitelem těla. Jsou tělo, mysl a duše tři samostatná jsoucna nebo představují pouze tři stavy bytí jedné a téže skutečnosti? Na první pohled je evidentní, že tu stojí oddělené entity: Duše není tělo, mysl není duše, tělo není mysl. Téměř všechna náboženství učí, že tyto tři podstaty jsou neslučitelné, neboť téměř všechna náboženství jsou dualistická. Duše je podle těchto představ podmíněná, je obdařena různými vlastnostmi a všechny prožitky radosti a strasti vycházejí právě z ní.

Podívejme se na základní východiska dualistické víry blíže. Duše, která je oddělená od těla i mysli a není složena z prány a ákáši, je nesmrtelná. Nesmrtelným se rozumí to, co je nerozložitelné. Smrt a zánik se týkají pouze věcí a jevů, které jsou složené ze součástí; všechno, co se skládá z více jak dvou částí, podléhá zkáze. Avšak to, co není výsledkem skládání prvků, nemůže se rozložit, a tudíž nemůže ani zahynout. Trvá věčně, protože je nezrozené. Všechno, co známe v tomto světě, je vzniklé skládáním, neboť nic nemůže vzniknout z ničeho. Když zaniká toto tělo, duše žije dál. Životní síly se stáhnou z těla zpět do mysli, mysl se jakoby rozpustí v práně. Toto jemnohmotné, mentální či duchovní tělo je tvořeno samskárami – vtisky a dojmy myšlenek a činů, které jsme za svůj život nashromáždili a jejichž výsledné síly jsou určujícím faktorem našich dalších osudů. Do této látky je duše takříkajíc oděná.

Osud lidské duše se může ubírat třemi cestami. Podle lidových hinduistických představ jsou lidé duchovně velmi vyspělí po smrti unášeni na slunečních paprscích do oblasti Brahmalóka neboli říše Brahmovy. Tam dosahují všemohoucnosti a vševědoucnosti téměř na úrovni samotného Boha a již nikdy odsud nevyjdou. Další skupina lidí, kteří sice konají na zemi dobro, ovšem s určitými zištnými pohnutkami, je po smrti unášena silou jejich skutků do měsíční oblasti Čandralóka, v níž existují různé podoby nebes a kde mohou získat velmi jemná těla. Stávají se bohy a těší se tam po dlouhou dobu božským radovánkám; když se jejich dobrá karma vyčerpá, přijde čas, aby se znovu zrodili na zemi. Sestupují oblastí ovzduší a mraků a na zem se dostávají v podobě dešťových kapek. S vodou vstoupí do nějaké rostliny, kterou nakonec pozře člověk, který jim takto poskytne materiál na nové fysické tělo. Poslední třídou lidí jsou osoby zvrácené a zkažené, z nichž se po smrti stávají duchové a démoni žijící někde v meziprostoru země a měsíční sféry. Někteří jsou přátelští, jiní škodí; po nějaké době strávené na této úrovni se vrací zpátky na zem v podobě zvířat. Za jistý čas prožitý v těle zvířete se opět zrodí mezi lidmi, aby dostali druhou příležitost pracovat na své spáse. Tato země se nazývá karma-bhúmi neboli sféra karmy. Pouze tady může člověk vytvářet svou dobrou či špatnou karmu. Touží-li člověk dostat se do nebe, dělá proto dobré skutky a vyhýbá se hromadění špatné karmy; v nebi si pak po zásluze užívá nastřádaných plodů svého jednání. Jakmile se však jeho dobrá karma v nebi vyčerpá, dolehnou na něj tlaky zbývající špatné karmy, které jej přivedou zpátky na zem. Stejným způsobem lidé, kteří byli nuceni stát se po smrti duchy, musí protrpět následky svých minulých špatných činů a přetrvat určitou dobu ve zvířecím těle, v němž nevytvářejí žádnou novou karmu. Když se jejich špatná karma vyčerpá, dolehne na ně síla jejich lidských skutků, která je opět povýší na úroveň lidí. Na obou úrovních odměn a trestů za dobrou a špatnou karmu však není možnost vytváření nové karmy; je tu možné pouze se těšit nebo trpět. Účinky celkové dobré a špatné karmy se převažují; pokud byl někdo spíš lepší než horší, může se těšit na nebe, avšak nezbaví se tíhy porce špatné karmy, kterou bude muset odčinit ve svých následujících životech. Stejné platí i pro toho, kdo ve svém životě spáchal více špatných než dobrých činů; po trestu za svou zlou karmu bude znovu vyvýšen díky zásobě své dobré karmy. Cesta na Brahmalóku, odkud se již duše nevrací do tohoto světa, se nazývá dévajána neboli cesta k Bohu, a cesta do nebe je známa jako pitrjána neboli cesta k otcům.

Podle dualistické víry je tedy člověk tou nejvyšší bytostí v tomto stvoření a tento svět karmy je tím nejlepším, neboť mu nabízí možnost stát se dokonalým. Andělé, bozi či jakékoli jiné nadpozemské bytosti se musejí stát lidmi, pokud chtějí dospět k dokonalosti. Lidský život je veliká příležitost a veliký střed dění.

Pohled na život má však i svůj druhý aspekt, který v duchu buddhismu celou představu o duši o nic méně přesvědčivými argumenty popírá. K čemu pátrat po nějakém pozadí těla a mysli? Proč nenechat myšlenky volně běžet, proč hledat za organismem ještě nějakou třetí podstatu zvanou duše? Copak se živý organismus dostatečně nevysvětluje sám? Za těmito pádnými argumenty stojí velmi zdravé uvažování. Živý organismus je skutečně sám sobě uspokojivým vysvětlením, alespoň většina z nás jej takto chápe. Tělo a mysl jako duševní činnost budiž, proč k nim však přimíchávat ještě duši? Tělo je označení proudu hmoty, která se neustále mění. Mysl je označení proudu vědomí či myšlenek, který se také neustále mění. Jejich jednota je pouze zdánlivá. Stejně jako je neskutečný kruh, který vzniká při rychlém kroužení hořící pochodně, je pouze zdánlivá i jednota života, kterou vzbuzuje masa neustále vířící hmoty; jedinou jednotu může představovat pouze celkový součet veškeré hmoty. Stejné platí i o mysli; každá myšlenka se odlišuje od každé jiné myšlenky a pouze neustále se linoucí proud budí ilusi jednoty; není potřeba sem zaplétat ještě nějakou třetí substanci. Tyto dva universální jevy jsou vším, co je; proto nemá smysl postulovat ještě další. Dnes se tato prastará buddhistická myšlenka uplatňuje v mnohých směrech lidského bádání a neprávem se označuje za novou. Tento svět si vystačí sám o sobě a není třeba hledat nic za ním; není nic než tento smyslový vesmír, nemá tudíž smysl uvažovat o nějakém jednotícím pozadí – toto je ústřední idea většiny buddhistických škol. Tyto argumenty jsou dosti přesvědčivé a odpovídají každodenní lidské zkušenosti – sotvakdo dokáže uvažovat o něčem jiném než o jevech, které nás obklopují.

Jediné řešení těchto protikladných názorů nabízí další rovina myšlení, a tou je nedualistická védánta. Ta říká, že dualisté mají pravdu v tom, že za vším existuje určité pozadí, které se nemění, neboť není možné uvažovat o změně, aniž bychom neznali nějaký méně proměnlivý bod, a ten se zase musí jevit méně proměnlivým k další perspektivě a tak dále – až se nutně dostaneme k něčemu, co je zcela neměnné. Celý tento projevený vesmír musel nezbytně existovat v jistém neprojeveném stavu, v tiché a nehybné rovnováze protichůdných sil, protože síla se projevuje pouze tehdy, byla-li narušena rovnováha. Celé to vesmírné hemžení je snahou o opětovné dosažení stavu rovnováhy. Můžeme-li si být něčím skutečně jisti, pak je to právě tento fakt. Tvrdí-li dualisté, že existuje něco, co se nemění, mají naprostou pravdu, avšak jejich představa, že toto něco skryté v podstatě věcí není ani tělem, ani myslí, je mylná. Když buddhisté tvrdí, že celý vesmír je jen gigantickou probíhající změnou, mají naprostou pravdu, neboť dokud se budu dívat na vesmír jako vnější pozorovatel, bude tu vždy platit dvojice subjekt-objekt a tento vesmír se bude vždy jevit jako neustále se proměňující jev. Skutečností však je, že v tomto vesmíru je změna i neměnnost. Není ani pravda, že duše, mysl a tělo jsou tři oddělené entity, neboť tento organismus z nich tvoří jednotný celek. Jedna a tatáž věc se jeví jako tělo, jako mysl i jako duše, přitom však není ani jedno z nich. Kdo vnímá pouze pohyb, nikdy nevnímá absolutní ztišení, a kdo vnímá absolutní ztišení, pro toho utichá všechen pohyb. Kdo vidí hada v provazu, pro toho provaz neexistuje, když však prohlédne a vidí provaz jako provaz, had zmizí stejně jako předtím zmizel provaz.

Existuje pouze jedno jediné všezahrnující Bytí, které se jeví jako mnohost. Já, Duše či Substance je to jediné, co v tomto vesmíru opravdu existuje. Toto Já, Duše či Substance je v jazyce advaity Brahma jevící se jako mnohost v důsledku promítání jména a tvaru. Podívejte se na vlny v moři. Ani jediná z nich není nic jiného než moře, co však vzbuzuje jejich individualitu? Jméno a tvar – tvarové vyhranění vlny a pojem, který tomuto vyhranění přiřazujeme. Jméno a tvar je to jediné, co vlnu odlišuje od moře; odstraňte tyto dvě kategorie a nebude nic než moře. Lze vůbec učinit nějaký reálný rozdíl mezi vlnou a mořem? Celý tento vesmír je Jedno Jednotné Bytí a všechny rozdíly vytváří pouze jméno a tvar. Tak jako se v každé kapičce rosy odráží dokonalá podoba slunce, tak se také jediná Duše-Já odráží v bezpočtu kapiček jmen a tvarů a zdá se jimi být. Ve skutečnosti je však samojediná. Není žádné „já“ ani „ty“, všechno je Jedno. Představa duality, představa dvou, je zcela klamná a vesmír, jak jej běžně známe, je důsledkem tohoto mylného poznání. Když se dostaví prozření a člověk shledá, že nejsou dva nýbrž jedno, pochopí, že sám je vesmírem. „Jsem to Já, kterýž jsem tímto vesmírem, tímto nepřetržitým tokem změn. A jsem to Já, kterýž jsem mimo všechny změny, mimo všechny vlastnosti, věčně dokonalý a věčně blažený.“

Je tedy pouze jeden Átman, jedno Já, věčně neposkvrněné, věčně dokonalé, neproměnlivé a nezměněné; všechny ty změny kolem jsou jen zdáním v tomto jediném Já. Na toto Já namalovaly jména a tvary své sny. Když vlna opadne, co se stane s jejím tvarem? Zmizí, neboť její bytí je zcela závislé na existenci moře; existence moře však není na vlně závislá ani v nejmenším. Jméno a tvar mají svůj původ v máji. Právě mája tvoří jedince, vytváří dojem, že jedno je odlišné od druhého. Přesto nelze tvrdit, že je mája skutečná. Nelze tvrdit, že tvar existuje, protože je závislý na existenci něčeho jiného. Nelze však současně tvrdit, že neexistuje, neboť vidíme, že právě tvar vyvolává rozdílnost. Podle filosofie advaity tato mája čili nevědomost – jméno a tvar nebo slovy západních vědců „čas, prostor a kausalita“ – pochází z jediného nepomíjivého Bytí. Každý den jsme s touto skutečností konfrontováni na fysické, duševní i duchovní rovině. Já, vy, slunce, měsíc hvězdy – všechno to jsou pouze různá jména různých koutů v jednom oceánu hmoty, která nepřetržitě proměňuje svou skladbu. Energetická částice, která ještě před několika hodinami byla součástí slunce, je možná nyní přítomna v mém těle, zítra bude třeba ve zvířeti a pozítří v rostlině; neustále se pohybuje v jedné nepřerušené, nekonečné mase hmoty, diferencované pouze jmény a tvary. Jednomu bodu se říká slunce, jinému měsíc, jinému člověk, pes. Všechna tato jména jsou však domnělá, nemají žádnou realitu, neboť celek je neustále se proměňující masou hmoty. Z jiného pohledu je tentýž vesmír oceánem myšlenek, v němž každý z nás vytváří určité vymezené vlnění mysli, a tentýž vesmír z pohledu probuzeného poznání, jehož zrak je zbaven veškerého kalu zdání, v němž je mysl zcela očištěna, jeví se jako nepřerušované absolutní Bytí, trvale neposkvrněné, neproměnlivé a nehynoucí.

Jak je možné, že celý svět věří ve zrození a umírání? Co se pak stane s našimi nebesy a peklem? Čtu knihu, obracím stránky. Kdo se mění? Co přichází a odchází? Mění se děj v knize, nikoli já. Celá příroda je jen knihou ležící před duší. Čte jednu kapitolu za druhou, stále nové a nové příběhy, zůstává však stále toutéž věčnou duší. Zrození a smrt probíhají v přírodě, nikoli ve vás. Nevědomí jsou však přesto oklamáni; stejně jako se nám zdá, že se pohybuje slunce po obloze, myslíme si, že umíráme. Stejně jako se mi zdá, že se za oknem vlaku pohybuje nádraží, zdá se mi, že se rodím a umírám. Pouhé zdání. Všichni vidíme totéž, neboť jsme v podobném rozpoložení mysli. Mezi mnou a vámi se mohou pohybovat miliony jiných bytostí, které nevidíme, protože jsou na jiných rovinách existence. Nikdy je nezahlédneme, stejně jako ony nezahlédnou nás. Rozezvučí se jen ty hudební nástroje, které jsou stejně vyladěné. Jestliže se stav, kterému říkáme „lidská vibrace“ změní, člověka již více neuvidíme; celý takzvaně „lidský vesmír“ zmizí a místo něj se objeví zcela jiná scenérie, možná božský nebo ďábelský svět, bude to však pouze další z odlišných podob jednoho a téhož vesmíru.

Z pohledu zla a špatnosti se bude tento svět jevit jako místo trestu, kdo v něm však chce vidět ráj, pro toho bude rájem. Ti, kteří sní o tom, že po smrti těla přijdou k nějakému Bohu sedícímu na trůnu, jehož budou po zbytek věčnosti chválit, budou tuto podobu skutečnosti ve své mysli prožívat; celý tento vesmír se pro ně změní v jedno rozlehlé nebe se zástupy okřídlených bytostí a vládcem na trůnu. Tento ráj je však čistě a pouze vnitřním lidským výtvorem. Co tedy dualista hlásá, je pravda, je to však pravda jím vytvořená. Všechny ty nebeské sféry, bohové i ďáblové, zrozování a znovuzrozování jsou pouze mytologickým výjevem, stejně jako celý tento lidský život. Lidé se neustále dopouštějí velkého omylu, když se domnívají, že pouze tento život je skutečný. Jsou vždy připraveni ostatní věci odsoudit jako pověry a mýty, nikdy však nejsou ochotni připustit totéž vzhledem ke svému vlastnímu postavení. Celý tento svět, jak se nám jeví, je pouhým mýtem, a největší ze všech lží je, že člověk je tělo. Největší ze všech lží je přesvědčení, že jsme obyčejní smrtelníci. Uctíváme Boha, přitom neustále nevědomky uctíváme své skryté Já. A vůbec ta nejhorší lež, kterou si kdy můžete namlouvat, je představa, že jste se narodili jako hříšníci. Hříšník je jedině ten, kdo vidí hříšníka v ostatních. Představte si, že do místnosti s malým dítětem postavíte na stůl měšec zlatých mincí, přijde zloděj a peníze sebere. Dítě v něm žádného zloděje nespatří; není zloděj uvnitř, není zloděj ani vně. Pro hříšníky a zlotřilce je všude kolem jen samá špatnost, lidé dobré povahy svůj svět vnímají úplně jinak. Pro špatného je peklem, pro dobrého rájem, pro toho, kdo prohlédl, je Bohem samotným. Teprve potom spadne z očí těžký závoj a očištěný člověk zjistí, že se jeho vidění světa do základů proměnilo. Všechny zlé sny, které jej sužovaly po miliony let, zmizí v jediném okamžiku, a ten, který se považoval tu za člověka, tam za ďábelskou či božskou bytost, který si myslel, že žije na zemi, v nízkých či nebeských světech, najednou pozná, že je všudypřítomný; že všechen čas je v něm, že nežije v čase – že ráj je v něm, že v žádném ráji není – že všichni bohové, které kdy člověk uctíval, jsou v něm a on není v žádném z těchto bohů. Sám si stvořil bohy i démony, lidi i zvířata, rostliny i kamení, a celá skutečná lidská přirozenost před ním vyvstane ve větší velebnosti než ráj, ve větší dokonalosti než tento vesmír, ve větší nekonečnosti než nekonečnost času, ve větší všudypřítomnosti než bezbřehý prostor. Pouze tak se člověk skutečně zbaví strachu a skutečně se osvobodí. Teprve tak zmizí všechny klamy a všechno utrpení. Zmizí zrození a s ním i smrt; zmizí všechna bolest a s ní i všechny rozkoše; zmizí země a s ní zmizí i nebe; rozplyne se tělo a s ním se rozplyne také mysl. S tím vším jakoby zmizí i celý okolní vesmír. Všechno hledání, veškerý pohyb a střety sil ustanou a to, co se projevovalo jako hmota a energie, jako příroda, země, nebe, rostliny, zvířata, lidé a andělé, promění se v jedno nehynoucí, nekonečné a neproměnlivé Bytí, a ten, který prohlédl, vidí, že je s ním jedno. „Jako se mraky různých tvarů a barev kupí pod oblohou, aby v dalším okamžiku odpluly do nenávratna,“ tak i před duši předstupují všechny ty obrazy světů a nebes, bolestí a radostí, všechny však pomíjejí a zanechávají tu jednu nekonečnou, neměnnou modř vědomí. Obloha se nikdy nemění, i když se to může zdát; mění se pouze mraky. Je chybou považovat se za nečistého, omezeného, odděleného. Skutečný člověk tvoří s Jediným Bytím jednotu.

První otázka, která člověka při tom všem napadne, zní: – Je to krásná a vznešená filosofie, lze ji však naplnit, je možné ji realizovat?

Kdysi jsem se potuloval pouštní krajinou západní Indie u pobřeží Indického oceánu. Celé dny jsem procházel pěšky pouštním pískem, ke svému překvapení jsem se však denně v dálce setkával s krásnými jezery lemovanými zelení. Jednoho dne jsem dostal velikou žízeň a tak jsem se k jednomu z těch průzračných jezer vydal. Když jsem se však přiblížil, jezero i se stromy zmizelo. Ihned mi svitlo: – To je přece fata morgana, o které jsem již tolik četl! Došlo mi, že celý měsíc jsem se setkával s přeludem a nevěděl jsem o tom. Když jsem se nazítří znovu vydal na cestu, jezera tu byla stále, s nimi však také prozření, že nejsou skutečná, nýbrž pouhým zdáním. Každý z nás se den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem prochází fata morgánou tohoto světa, aniž by si uvědomil, že je to všechno jen přelud. Jednoho dne prohlédneme, avšak nazítří se objeví znova; tělo bude stále zůstávat v moci minulé karmy, a proto se fata morgana vrátí. Dokud nás bude poutat karma, bude se tato vidina stále vracet; a s ní i muži, ženy, děti, zvířata rostliny, závazky a vztahy, ne však již s takovou silou. Vlivem nového poznání se moc karmy zlomí a její jedový osten již nebude tak smrtelný, neboť již budeme znát jasnou hranici mezi skutečností a přeludem.

Svět již nebude nikdy jako dřív, přesto tu však hrozí nebezpečí. Všude se setkáte s jedinci, kteří se zmocňují této filosofie a tvrdí o sobě, že jsou Bůh, nespoutaní, mimo dobro a zlo, neřest i ctnost. Mají pravdu a nebezpečně se mýlí zároveň. Je pravda, že přirozeností duše je neomezená svoboda, která prozařuje každým závojem hmoty do lidského vědomí. Cítíme tuto svobodu v každém okamžiku svého života, jinak bychom nedokázali dýchat ani žít; přesto nám však každodenní realita předkládá, že jsme současně i mechanickými loutkami v rukách přírodních zákonitostí. Je tedy svoboda pouhý klam? Svou nejvnitřnější podstatou je člověk svobodný, jeho spoutanost však nastává vstupem do máji, mezi jména a tvary. „Svobodná vůle“ je nešťastný protimluv, neboť vůle nemůže být nikdy svobodná. Vůle vzniká teprve okamžikem, kdy začne být skutečný Člověk poután. Avšak i ve spoutaném stavu, jemuž říkáme lidská existence, v nás dřímá vzpomínka na naši vrozenou svobodu, o niž také vědomě či nevědomě bez ustání usilujeme. Žádný zákon tohoto vesmíru nemůže poutat toho, který prozřel, neboť on sám je vesmírem. Jak může takový člověk trpět představou, že je muž nebo žena, že patří k té či oné rase? „Mou vlastí je celý vesmír, neboť jsem se jím oděl jako svým tělem.“

Přesto se najdou lidé, kteří jsou hotovi prohlašovat, že dospěli k vrcholu této nauky, přitom se však dopouštějí věcí, které jsou s ní zcela neslučitelné. Jejich „velikost“ se dá nicméně snadno prověřit. I když jsou dobro a zlo podmíněné projevy duše, zlo představuje nejvzdálenější obal skutečného Já, kdežto dobro je mu mnohem blíž. Dokud za sebou člověk nenechá obal zla, nedostane se k obalu dobra, a chce-li proniknout k Já, musí za sebou nechat oba. Co člověku, který se navrátil do svého Já, ještě zbývá? Trocha karmy, zbytek hybného momentu dřívějšího života – avšak veskrze dobrého momentu. Neboť dokud není špatná karma zcela odčiněna a všechny dřívější nečistoty zcela spáleny, je nemožné, aby člověk viděl a realizoval pravdu. Drží se jej poslední zbytky dobrých otisků dřívějšího života; proto žije-li dále v těle a věnuje se nějaké činnosti, je tato činnost pouze k dobru všech. Když mluví, pak jen aby požehnal druhým, jeho ruce mohou konat pouze dobré dílo, jeho mysl může tvořit pouze dobré myšlenky. Jeho život je požehnáním; pouhá přítomnost takového člověka dokáže proměnit i toho největšího lotra ve světce. Žehná světu i svým mlčením. Může takový člověk konat nějaké špatné skutky? Je obrovský rozdíl mezi řečí a skutečnou realizací. Řečnit umí každý hlupák. Nauky, filosofie, argumenty, spisy a církve mají jistě svou vlastní cenu; od toho však, kdo prozřel, tyto přívažky odpadají. Kdo realizoval pravdu, nepotřebuje k jejímu pochopení žádné logické odůvodňování, neboť je pro něj pravda životem jeho života, konkretizovaná a hmatatelnější než jakákoli běžná skutečnost. Jazykem védánty je pro něj pravda jako „ořech v dlani“; člověk, který pravdu naplnil, může vstát a říct: – Hle, tu je! Všechny dohady o pravé víře jsou pro něj jen dětským žvatláním, neboť duší a nejvnitřnější podstatou náboženství je realizace. Dokud jí nedosáhnete, jste na tom stejně jako ateisté. Jste na ni připraveni? Opravdu po ní toužíte? Člověk, který prohlašuje, že věří, nikdy se však nesnaží svou víru naplnit, je daleko méně upřímný než přesvědčený ateista.

Další otázka zní: – Co je po realizaci? Neupadne člověk, který si uvědomí, že je sjednocené bytí ve všech proměnlivých podobách, do letargické lhostejnosti a neusedne do kouta, aby tam tiše zemřel? Jaký přínos má takový člověk pro svět? Lidé mají strach, že pokud takového stavu dosáhnou – když dojdou uvědomění, že existuje pouze Jedno Jediné – vyschnou zřídla jejich lásky a citlivosti. Lidé se nikdy nezamyslí nad tím, že ti, kdo nevěnují nejmenší myšlenku své osobnosti, dokážou pro svět vykonávat to největší dílo. Protože jen tehdy může člověk opravdu milovat, když pozná, že předmět jeho lásky není nic nízkého, smrtelného; že objekt jeho lásky není prachem země, nýbrž samotný Bůh. Muž bude milovat svou ženu mnohem vroucněji, když bude cítit, že jeho žena je Bůh sám. Teprve ten bude schopen milovat své nepřátele, kdo ví, že i nepřátelé jsou Bůh. Jen takový člověk je schopen milovat stejně šlechetné i zkažené. Svět pro takového člověka přestane být vězením, v němž se musí den za dnem prát o skývu chleba, a stane se pro něj podivuhodným hřištěm. Teprve on má právo vstát a zvolat: – Podívejte, jak nádherný je tento svět! Jen on má právo tvrdit, že tento svět je dobrý. Taková realizace přinese lidstvu veliké dobrodiní, neboť umožní-li lidem uvědomit si alespoň zlomek této hluboké pravdy, celý svět se promění a místo hádek a svárů zavládne pokoj. Všechna ta bezohledná překotnost, která nás nutí hnát se před ostatními, zmizí ze světa se vší nenávistí, žárlivostí a špatností. Tato země se pak promění v ráj, v němž si budou bohové hrát s bohy a bohové milovat bohy. Nebudete pohlížet na člověka jako na hříšníka – to bude prvním velkým přínosem této božské realizace. Nikdy nevrhnete opovržlivý pohled na nešťastníka, který se dopustí omylu. V hlavě vám nevyvstane jediná myšlenka závisti ani trestu; láska nabude takové moci, že k nápravě člověka nebude potřeba ani rákosky, ani biče. Bůh je vše, co vidíte a cítíte. Jak můžete vidět zlo, pokud již není ve vás? Jak můžete vidět zloděje, pokud se již nezabydlel ve vašem srdci? Buďte dobří a zlo pro vás zmizí. Celý vesmír se tak změní. Toto je vůbec nejvyšší společenský i osobní užitek.

Toto jsou nesmírně vznešené pravdy; všude, kde byly uvedeny v život, činily člověka božským. Celý můj život se změnil jediným dotekem takového božského člověka a přichází čas, kdy se budou tyto myšlenky šířit po celém světě. Nebudou již skrývány za zdmi odlehlých klášterů, ani opatrovány v tajných knihách pro zasvěcené, nýbrž budou halasně vyvolány do všech koutů země, aby se mohly stát společným vlastnictvím světců i hříšníků, učených i nevzdělaných, mužů, žen i dětí. Prostoupí zemskou atmosféru a samotný vzduch, který dýcháme, bude sdělovat každým záchvěvem: „Ty jsi To!“ A celý vesmír s bezpočtem sluncí a hvězd, bude jedním hlasem promlouvat: „Ty jsi To!“