Mája a svoboda

„V slávě oblaků bělostných přicházíme,“ praví verše básníkovy. Ne každý z nás však přichází v bělostných oblacích; u některých je to spíše hustý černý dým. Každý z nás však do tohoto světa přichází jako na bitevní pole; čeká ho tu těžký boj. Přicházíme sem s pláčem, abychom si co nejlépe klestili cestu nekonečným oceánem života; musíme vpřed, za námi jsou dlouhé věky zkušeností a další nesmírné rozlohy před námi. Pokračujeme ve své cestě bez zastavení, dokud nás smrt z tohoto bojiště nevysvobodí – nevíme, zda jsme zvítězili, nebo prohráli. A to je mája.

V srdci dítěte převládá nezdolná naděje. Celý svět je pro jeho doširoka otevřené oči zlatou vidinou; myslí si, že jeho vůli nic nezlomí. Každému jeho kroku však příroda staví tvrdou zeď. Může se proti ní bez ustání vrhat, snažit se ji prolomit. Čím dále se dostává, tím víc se jeho původní nadšení otupuje, dokud nenastane smrt, která jej – snad – vysvobodí. A to je mája.

Člověk nesmírně touží po vědění. Žádná oběť pro něj není dost velká, žádný boj příliš beznadějný. Jde stále vpřed a odhaluje stále nová a nová tajemství přírody, rve je přímo z jejího srdce. K čemu to všechno? Měli bychom jej za to oslavovat? Nečiní příroda daleko víc, než zmůže lidská bytost? A to se říká, že příroda je netečná, necitelná. Příroda přetne oblohu mohutným bleskem. Udělá-li člověk jen zlomek toho, oslavujeme jej a vynášíme do nebes. Proč bychom jej měli chválit za to, že napodobuje přírodu, napodobuje smrt, napodobuje netečnost? Gravitační síla dokáže pohltit tu největší masu hmoty; přesto je neživá. Co je to za slávu, když napodobujeme neživé? Přesto se o to neustále pokoušíme. A to je mája.

Smysly lákají lidskou duši ven. Člověk hledá potěšení a štěstí tam, kde je nikdy nelze najít. Celé věky se učíme, že je to marné, ale poučit se nedokážeme. Je to nemožné, leda prostřednictvím našich vlastních zkušeností. A když je získáváme, dostáváme rány. A poučíme se? Jako můry do plamenů vrháme se znovu a stále do smyslových požitků v naději, že nás konečně uspokojí. A znovu a stále se vracíme prchavě osvěženi, dokud zmrzačeni a podvedeni nezemřeme. A to je mája.

S naším rozumem je to stejné. V touze vyřešit všechna tajemství vesmíru chrlíme stále nové otázky, na něž musíme znát odpovědi, a ne dokážeme uvěřit, že nemůžeme zjistit nic podstatného. Ujdeme pár kroků a zvedne se před námi stěna času bez počátku a bez konce, kterou nelze zdolat. Dalších pár kroků a je tu nepřekročitelná propast bezedného prostoru, to vše nezrušitelně uvězněno v zákonech příčiny a následku, za které se nikdy nedostaneme. A přesto se snažíme, protože nás k tomu cosi neviditelného pohání. A to je mája.

V každém dechu, v každém úderu srdce, v každém pohybu si myslíme, že jsme svobodní, a v ten samý okamžik je nám dáváno na srozuměnou, že to není pravda. Nevolníci přírody v těle, v duchu, ve všech myšlenkách. A to je mája.

Nikdy nebylo matky, která by se domnívala, že její dítě není ničím výjimečné, že není tím nejúžasnějším tvorem, který kdy přišel na svět; svého potomka slepě miluje. Celá její duše je v tom dítěti. Když vyroste, možná se z něj stane pijan a násilník, který se svou matkou zle nakládá, a čím hůře s ní nakládá, tím více jej matka miluje. Svět to chválí jako nesobeckou mateřskou lásku a ani jej nenapadne, že je to bezmocné otroctví. Ráda by tisíckrát to břemeno odhodila, ale nedokáže to. Přikryje jej tedy hromadou květin, kterým říká nádherná láska. A to je mája.

Takoví jsme všichni v tomto světě. Stará indická legenda vypráví, jak se jednou mudrc Nárada zeptal Kršny, aby mu ukázal, co je mája. Uběhlo několik dní, když Kršna nabídl Náradovi, aby si udělali vycházku do pouště. Po dlouhé chůzi Kršna pravil: „Nárado, dostal jsem žízeň, přines mi trochu vody.“ Nárada přikývl a vydal se na cestu. Nedaleko stála vesnice. Zaklepal na dveře prvního stavení a otevřela mu nádherná dívka. Jakmile ji spatřil, ihned zapomněl na svého mistra, i když možná právě umíral žízní. Pustil se s dívkou do řeči a po celý ten den si na mistra ani nevzpomenul. Druhý den se vzbudil v tom domě a pokračoval v rozhovoru s krásnou dívkou. Slova uzrála v lásku, proto požádal jejího otce, aby mu dal dceru za ženu. Otec souhlasil, Nárada se oženil a zanedlouho měl se svou manželkou děti. Uplynulo dvanáct let. Otec zemřel a Nárada zdědil jeho majetek. Žil spokojeně se svou ženou a potomky, staral se o pole a dobytek. Jednou večer se však řeka vylila z břehů a zaplavila vesnici. Stavení se řítila, lidé i zvířata tonuli, všechno strhával divoký proud. Náradovi nezbývalo než utéct. Jednou rukou popadl svou ženu, druhou své dvě děti a třetí mu sedělo na ramenou. S vypětím sil se snažil přebrodit na druhý břeh. Po několika krocích však poznal, že proud je příliš silný a dítě s jeho ramenou sklouzlo a zmizelo ve vlnách. Zoufale se je snažil zachytit, jakmile však natáhl ruku, proud mu vyrval další dvě děti. Mohutný vír odnesl i jeho ženu, která se vysílením nedokázala déle držet. Vlny nakonec vyčerpaného Náradu vychrlily na břeh. Jak tam trpce naříkal, ozval se za ním náhle hlas: „Mé dítě, kde jsi s tou vodou? Čekám tu už celou půlhodinu!“ Půlhodinu!? – vykřikl Nárada. V jeho mysli uplynulo dlouhých dvanáct let, přesto se to všechno seběhlo v tak krátkém čase! A to je mája.

Tak či onak jsme jí pohlceni všichni. Je to vůbec nejzáludnější a nejspletitější stav věcí. Káže se o něm po celém světě, uvěří mu však málokdo, protože uvěřit může až ten, kdo jej prožije na vlastní kůži. Co z toho vyplývá? Jedna děsivá věc – že všechno je marné. Čas, ten věčný, nelítostný mstitel, nikdy nic neponechá samo sobě. Pozře všechny – světce i hříšníka, krále i žebráka, krasavce i šeredu. Všechno spěje ke svému jedinému cíli – zkáze a zmaru. Nevyhne se ani našemu vědění, vědám, umění. Nikdo tu vlnu nezarazí, nikdo ji nezastaví na jedinou vteřinu. Můžeme se to snažit vyhnat z hlavy, jako se lidé ve městě zasaženém morem snaží upadnout v zapomnění pitím a zbě silým tancem. Snažíme se zapomenout, vyvolat stav omámenosti ve smyslovém opojení. A to je mája.

Nabízejí se dvě cesty. Ta obecně známá hlásá: „Může to být pravda, avšak nemyslete na to. Užívejte, dokud je čeho. Vlastně to pravda je, holý fakt, ale na něj nehleďte. Popadněte to málo, co se vám nabízí, a nedívejte se na temnou stránku obrazu.“ V tomto postoji je určitá pravda, ale také velké nebezpečí. Na jedné straně je dobrou motivující silou díky naději a positivnímu ideálu do života, nebezpečí se však skrývá v tom, že v zoufalství se můžeme vzdát úsilí. Tak to bývá u těch, kteří hlásají: „Berte svět takový, jaký je. Když na vás dolehne bída a trápení, seďte tiše a spokojeně. Když dostanete ránu, říkejte si, že je to květina; když s vámi zacházejí jako z otroky, říkejte si, že jste svobodní. Ve dne v noci nalhávejte sobě i ostatním, protože to je jediná cesta ke šťastnému životu.“ Tomu někteří říkají praktická moudrost a nikdy se netěšila takové pozornosti jako právě v našem století; protože nikdy na nás nedopadaly těžší rány než dnes, nikdy nebyli protivníci tak horliví a nikdy nebyl člověk k člověku tak krutý. Proto je potřeba zvláštní útěchy. Nikdy nebyla předkládána s takovou naléhavostí, jak se to děje nyní, bohužel se však zcela míjí účinkem. Mršina se nedá zamaskovat růžemi; možná se na chvíli ztratí z očí, růže však za krátko povadnou a mršina bude odpornější než kdy předtím. S našimi životy je to stejné. Můžeme své staré mokvající rány zakrývat zlaceným šatem, přijde však den, kdy bude nutné šat sejmut a rány se objeví ve vší své ohyzdnosti.

Je tedy nějaká naděje? Je pravdou, že jsme všichni otroky máji, rodíme se a žijeme v máji. Že je tento svět vězením, že i krása a rozum jsou naším vězením, se ví už odnepaměti. Nikdy nebylo člověka, který by to nikdy nepocítil, jakkoli se tváří. A staří lidé to vědí nejlépe, neboť jsou v nich nahromaděny smutné zkušenosti celého života a nedají se již tak snadno obelstít nalháváním přírody. I v této děsivé skutečnosti, uprostřed utrpení a zármutku ve světě, kde život a smrt jsou zaměnitelnými synonymy, se však už od samých počátků ozývá v každém srdci nenápadný hlas: „Toto je má božská vidina, utvořená z přívlastků, jíž je velmi nesnadné překonat. Přesto však ti, kdo se vydají ke mně, přebrodí řeku života.“ – „Přijďte ke mně všichni, kdož jste obtěžkáni a znaveni, a já vás občerstvím.“ Tento hlas nás vede vpřed. Člověk jej zaslechl, naslouchá mu již dlouhé věky. Přichází, když se všechno zdá ztraceno a beznadějné, když člověk vystřízlivěl z důvěry ve vlastní síly a život se zdá v troskách. Pak jej znovu zaslechne – a tomu se říká opravdové náboženství.

Na jedné straně tedy máme odvážné prohlášení, že všechno je nesmysl, pouhá mája, na druhé straně je tu však také nadějná vyhlídka, že za májou leží cesta ven. Praktiční lidé nám ovšem říkají: „Netrap si hlavu náboženstvím ani metafysikou. Žij tady a teď; tento svět je opravdu špatný, proto se snaž z něj urvat co nejvíc.“ Což převedeno do přímého jazyka znamená: Žij pokrytecký, lživý život a umně zakrývej všechna bolavá místa, jak nejlépe umíš. Přidávej záplatu na záplatu, a až všechno ztratíš, zbude z tebe hromada záplat. Tomu se říká praktický život. Kdo se však spokojí s tímto látáním, nikdy nedospěje k opravdové duchovnosti. Ta začíná u upřímného znechucení nad současným stavem věcí, se současným životem, a odporem – prudkým odporem k této slátanině z klamů a lží. Jedině ten je opravdu duchovním člověkem, kdo se odváží říct, stejně jako velký Buddha kdysi pod stromem poznání, že je tato podoba praktického života nesmyslná, i když ještě nedokázal najít cestu ven. Když se do něj vkradlo pokušení, aby přestal hledat pravdu a vrátil se zpět do světa ke svému lživému způsobu života, zapudil ji a prohlásil: „Smrt je lepší než toto nevědomé živoření; je lépe zemřít na bojišti, než žít život v porážce.“ Toto je základ duchovnosti; jestliže člověk zaujme tento postoj, je na cestě k pravdě, k Bohu. Toto rozhodnutí je vůbec prvním impulsem k opravdovému duchovnímu životu. Proklestím si svou cestu sám pro sebe. Poznám pravdu nebo při tom přijdu o život. Neboť na této straně nic není, každý den mizí. Krásná, nadějná, mladá osoba, která tu dnes stojí, bude zítra vetchým vysloužilcem. Dnešní naděje, radosti a rozkoše uhynou jako květy v zítřejším mrazu. To je jen jedna strana; na té druhé čeká vábivá odměna, vítězství nad všemi neduhy života, vítězství nad samotným životem, vesmírem. Jak učí védy: Nezoufej, cesta je pravda těžká, kroky po ní jsou jako po ostří nože, přesto si nezoufej, procitni, povstaň a dojdi cíle.

Všechna náboženská učení, která člověk zná, mají tuto jedinou společnou osu – cestu ke svobodě, cestu z tohoto světa. Nepřicházejí se smiřovat se světem, nýbrž přetnout gordický uzel a uvést svůj vlastní ideál, který nezná žádné ústupky světu. Toto je ústředním obsahem každého náboženství a povinností védánty je sjednotit všechny toto jednotlivé hlasy, odhalit společnou řeč všech vyznání, těch nejnižších i těch nejvyspělejších. To, co nazýváme nejnehoráznějším předsudkem a nejvyšší filosofií, má ve skutečnosti společný cíl v tom, že se snaží ukázat cestu ze stejné nesnáze, a ve většině případů je to cesta pod vedením někoho, kdo sám není spoután zákony přírody, kdo je dokonale svobodný. Nehledě k rozdílnostem názorů na povahu tohoto svobodného činitele, ať už je jím osobní Bůh, bytost mužského, ženského či středního rodu, základní myšlenka je totožná. Navzdory téměř beznadějným propastem mezi jednotlivými náboženskými představami se všemi táhne jednotící zlatá nit; védántská filosofie tuto nit vystopovala, postupně ji odhaluje našemu zraku a vůbec prvním krokem k tomuto zjevení je tento společný základ: Všichni spějeme ke svobodě.

Jednou z prazvláštních skutečností skrytých za našimi radostmi a bolestmi, zápasy a nesnázemi, je to, že se všichni nezadržitelně přibližujeme ke svobodě. Ptáme se: Co je vesmír? Kde se vzal a kam směřuje? Prastará odpověď zní: „Ze svobody povstává, ve svobodě spočívá a do svobody se opět navrací.“ Této myšlenky o svobodě se nemůžete zbavit. Vaše skutky, samotný váš život by se bez ní zhroutil. Každým okamžikem se nám příroda snaží dokázat, že jsme její otroci; přesto v nás současně povstává opačná myšlenka, že jsme svobodní. Na každém kroku nás mája sráží k zemi a vnucuje nám, že jsme spoutáni; v tom samém okamžiku spolu s každou zasazenou ránou se však hluboko v nás s pocitem otroka ozývá i pocit nespoutaného orla. Jakýsi vnitřní hlas nám našeptává, že jsme svobodní. Pokud se však tuto svobodu snažíme uskutečnit, projevit v reálném světě, narážíme na téměř nepřekonatelné potíže. Přesto se onen hlas nepřestává hlásit – „Jsem svobodný, jsem svobodný.“ Pokud se podíváte na různá náboženství světa, najdete v nich ve všech obsaženu tuto myšlenku. Nejen náboženství – nesmíte toto slovo chápat v jeho omezeném smyslu – ale celá živoucí společnost je provoláním tohoto jediného principu svobody.

Každý pohyb je prohlášením této svobody. Její hlas už slyšel každý, ať si toho je či není vědom – hlas který praví: „Přijďte ke mně všichni, kdož jste obtěžkáni a znaveni, a já vás občerstvím.“ Možná to není zrovna v této podobě, ale tou či jinou formou se tento hlas v nás stále ozývá. Ano, rodíme se do tohoto světa právě kvůli tomuto hlasu, kvůli němu činíme každý svůj pohyb. Všichni se řítíme do svobody, všichni jdeme za tímto hlasem, i když si to třeba neuvědomujeme, jako oni pasáčci, které ze stavení vylákal hlas božské Kršnovy flétny. Tento hlas neslyší pouze lidská duše, ale každý, i ten nejnižší tvor jej rozeznává a vydává se za ním.  Celý vesmír není ničím jiným než výslednicí tohoto zběsilého zápasu o spojení s hlasem.

Co se stane pak? Scéna se začne měnit. Jakmile pochopíte, co hlas znamená, celé jeviště se promění. Tentýž svět, který až do té chvíle byl krutým bitevním polem máji, získá dobrotivou a nádhernou podobu. Už nikdy nebudete proklínat přírodu či tvrdit, že svět je příšerný a že je vše marné; přestanete plakat a naříkat. Jakmile pochopíte onen hlas, poznáte důvod, proč tu musí být ten zápas, nesnáze, soupeření, krutost, všechny ty drobné radosti i bolesti; bude vám jasné, že jsou v samé povaze věcí, neboť bez nich nebylo žádného směřování k hlasu, k němuž je vám předurčeno dojít, i když si to třeba neuvědomujete. Světec se přibližuje tomuto hlasu, neboť si nemůže pomoct; není důvod jej za to oslavovat. Hříšník je na tom stejně. Tento hlas je osudem dobrodince i lakomce, člověka činorodého i veskrze lenivého; jeden se k němu přibližuje mílovými skoky, jimž nic nemůže stát v cestě, jiný klopýtá. Těm pomalejším říkáme špatní a zlí, těm rychlejším dobří a laskaví.

Tato vnitřní moc svobody je ve skutečnosti řídícím principem celého vesmíru. I v těch nejprimitivnějších náboženských přístupech, kde člověk uctívá zemřelé předky či kruté přírodní síly, můžeme najít v popředí tutéž myšlenku. Jaká se za zemřelými předky či přírodními bohy skrývá základní představa? Že jsou výše než příroda a nejsou spoutáváni jejími omezeními. Takový uctívač má přirozeně jen omezený pohled na přírodu. Nedokáže projít zdí ani se vznést k obloze, avšak jeho bohové to umějí. Z filosofického úhlu pohledu to znamená, že v bozích zdolávajících přírodní síly je přítomno prohlášení svobody. Jakmile se rozšiřuje představa o přírodě, rozšiřuje se současně také představa o duši, která je jí nadřazena, dokud se nedostaneme k takzvanému monotheismu, který hlásá, že existuje příroda (mája) a její pán (íšvara).

A zde v tomto bodě začíná védánta. Tato filosofie však požaduje další vysvětlení. Představa, že za všemi projevy máji existuje Bytost, která je jí nadřazena a není na ní v ničem závislá a která nás k sobě volá a my spějeme k ní, je velmi prospěšná, nicméně stále nejasná a neurčitá, i když se přímo nepříčí rozumu. V jednom vašem katolickém hymnu se říká: „Nuže, blíže tobě, Bože můj.“ Védántista mu přitakává, pouze by zaměnil jedno slovo: „Nuže, blíže Sobě, Bože můj.“ Představu, že cíl je velmi vzdálený, daleko za hranicemi přírody, a přitahuje nás k sobě, je potřeba přiblížit, aniž bychom jej snížili či poškodili. Bůh na nebesích se stává Bohem přírody a Bůh přírody se stává Bohem chrámu tohoto těla a Bůh chrámu tohoto těla se nakonec stává tímto chrámem samotným, stává se duší a člověkem – a to je poslední slovo védánty. Ten, jehož mudrcové hledali na všemožných místech, je v našem vlastním srdci; hlas, který jsme slyšeli, byl pravý, přisoudili jsme mu však nesprávný směr. Ideál svobody, který jsme vnímali ve svém nitru, byl opravdový, promítali jsme jej však mylně mimo sebe. Přibližujte se mu stále blíž a blíž, dokud nezjistíte, že byl stále ve vás, byl Já vašeho vlastního já. Tato svoboda byla vaše vlastní přirozenost a mája vás ve skutečnosti nikdy nepoutala. Jako vystrašenému dítěti se vám zdálo, že vás někdo škrtí; svého cíle dosáhnete okamžikem, kdy se zbavíte tohoto snového strachu. Ne však pouhým rozumem; musíte to vnímat, zvědomňovat mnohem jasněji, než vidíte svět. Pak poznáte, že jste svobodní. Teprve tehdy zmizí všechny nesnáze, srovnají se všechny vnitřní zmatky, vše pokřivené se narovná a klam přírody a oddělenosti zanikne. Mája se již nebude jevit děsivým beznadějným přeludem jako nyní, nýbrž neuvěřitelně zkrásní a tato země se z vězení promění na divuplné hřiště. V tom okamžiku zbožští všechna nebezpečí, překážky i utrpení a ukáže se jejich pravá podstata, ukáže se, že za vším jako jádro všeho stojí On a že On je jediné skutečné Já.