Mikrokosmos

Lidská mysl má přirozenou potřebu vycházet ven, jakoby vykukovat prostřednictvím smyslových kanálů ven z těla. Oko chce vidět, ucho slyšet, všechny smysly chtějí vnímat vnější svět – krása a vznešenost přírody je pochopitelně tím prvním, co upoutá lidskou pozornost. První otázky, které si člověk kladl, se týkaly vnějšího světa. Ptal se po hádance oblohy, hvězd, země i oceánu; ve všech starých náboženstvích najdeme doklady toho, jak byla vrávoravá lidská mysl nejprve uchvácena okolním světem. Byl tu bůh řek, bůh oblohy, bůh hromu, bůh deště; všechny vnější jevy, kterým říkáme přírodní síly, byly přetvarovány na mocnosti, božstva či posly nebes. Když však člověk začal pátrat po hlubším smyslu, přestaly tyto vnější projevy uspokojovat jeho ducha, až se jeho energie obrátila do nitra a člověk se začal dotazovat na svou vlastní duši. Od makrokosmu se otázka odrazila k mikrokosmu, z vnějšího světa přešla do vnitřního. Rozbor vnější přírody člověka dovedl k rozboru vlastního nitra; toto pátrání po vnitřním člověku se objevuje s vyspělejší civilisací, s hlubší znalostí přírody a s vyšším stupněm vývoje.

Žádná otázka není člověku ta blízká a žádnou netouží zodpovědět tak naléhavě, jako otázku po své nejvnitřnější podstatě. Klademe si ji všichni, mudrci a králové, bohatí i chudí, svatí i hříšníci, každý muž i žena. Opravdu není na tomto pomíjivém lidském životě nic trvalého? Je něco, co nezaniká, když se toto tělo rozpadne v prach? Co přežije plameny, které je spálí na popel? A je-li opravdu něco takového, jaký má osud, odkud přichází a kam jde? Tyto otázky se neustále vracejí a budou se objevovat, dokud se bude točit tento svět a člověk bude mít rozum, který bude toužit po poznání. Neznamená to však, že by odpověď neexistovala; přichází stále a je pokaždé přesvědčivější. Byla již vyslovena před mnoha a mnoha tisíci lety a po celý ten čas až do dneška je znovu a opět přetvářena a zjasňována. Nepředstírám, že na tuto vzrušující otázku vrhnu nové světlo, jen se pokusím tuto starobylou pravdu přeodít do dnešního jazyka, takříkajíc sdělit myšlenky andělů v řeči lidí, aby byly srozumitelné; ona božská esence, z níž tyto myšlenky vyzařují, je v člověku trvale přítomna, a proto jí může vždycky porozumět.

Vidím… K tomu, abych viděl, musí být splněno několik podmínek. Tou první jsou oči, neboť i když jsem ve všech ostatních ohledech dokonalý, ale nemám oči, nebudu moci nikdy vidět. Zadruhé je to schopnost vidění, protože oči samy o sobě jsou pouze nástrojem; hlavním orgánem vidění je nervové centrum v mozku. Je-li toto centrum poškozeno, může mít člověk ty nejostřejší oči, nebude však vidět nic. Totéž platí pro všechny naše smysly, není to však ještě vše. Představte si, že sedíte v knihovně a jste zabráni do četby nějaké knihy; začnou bít hodiny, vy je však neslyšíte. Je tu zvuk, který se šíří vzduchem, jsou tu vaše uši i nervové centrum sluchu, do nějž byly nervovou sítí dopraveny všechny vibrace, a přesto zvuk neslyšíte. Oním chybějícím článkem je mysl. Jsou tedy nutné tři podmínky: vnější nástroj – nervový orgán, jemuž smyslový nástroj předá příslušný vjem – spojení mezi nervovým orgánem a vědomou myslí. Není-li mysl spojena s nervovým orgánem, může orgán přijmout zvuk a nervové centrum jej zpracovat, přesto si jej nebudeme vědomi. I mysl je však pouze přenašeč; dopravuje vjem dál a předkládá jej rozumu. Rozum je určující schopnost a posuzuje povahu zprostředkovaného vjemu. Ani rozumem však ten-to řetězec nekončí, neboť musí zprávu předložit před pána sedícího na trůnu těla – lidské duši. Od ní vychází příkaz, jak se záležitostí naložit a tento příkaz putuje v opačném pořádku od rozumu k mysli, vnitřnímu nervovému orgánu a smyslovým nástrojům.

Nástroje patří vnějšímu, takzvaně hrubohmotnému tělu, k němuž však mysl ani rozum nepřináležejí. Podle indické filosofie jsou součástí jemnohmotného těla, které je v křesťanské teologii chápáno jako tělo duchovní; je mnohem jemnější než tělo fysické, není však ještě duší. Vnější hmotné tělo po určitém počtu let zaniká, může je poškodit či zničit i velmi prostá příčina. Jemnohmotné tělo nepodléhá zkáze tak snadno, přesto někdy uvadá a jindy přibývá na síle. Vidíme například, jak starému člověku ubývají duševní síly, jak je ve zdravém a silném těle přítomna i bystrá mysl či jak snadno dokážou mysl ovlivňovat různé léky, omamné látky či nejrůznější podněty z vnějšího světa. Tak jako má fysické tělo období zrání a uvadání, má je i mysl, a tudíž mysl není duší, která ani neuvadá, ani se nerozpadá. Jak ale můžeme vědět, že je za touto myslí ještě něco jiného? To vyplývá z toho, že poznání, které je samoosvěcující a základem inteligence, nemůže náležet hrubé, mrtvé hmotě. Žádná hrubá hmota nemůže mít za svou podstatu inteligenci, nedokáže osvětlovat či objasňovat sama sebe. Inteligence osvětluje veškerou hmotu. Tělo není samoosvěcující, neboť by jím muselo být i u mrtvoly. Mysl ani duchovní tělo nemůže být samoosvěcující, protože jejich podstatu netvoří inteligence. To, co je samoosvěcující, nemůže podléhat zániku. Zář tělesa, které svítí odraženým světlem, přichází a odchází, lze však přimět to, co je samotným světlem, k přicházení a odcházení, k nabývání a zanikání? Měsíc ubývá a přibývá, protože svítí odraženým světlem slunce. Železná tyč vložená do kovářské výhně se doruda rozzáří, její světlo však pohasne, protože je pouze vypůjčené. Zaniknout může pouze to světlo, které je odražené a není svou vlastní podstatou.

Fysické tělo, onen vnější tvar, nemá ve svém jádru žádné světlo, není samoosvěcující a nemůže sebe samo rozpoznat. Totéž platí i o mysli, která nabývá a ubývá, tu je bdělá, tam otupená, neboť ji lze ovlivňovat prakticky čímkoli. Světlo, které září v mysli, tedy není její vlastní. To musí patřit něčemu, co má světlo ve své vlastní podstatě a jako takové nemůže nikdy odumírat či zahynout, nikdy nesílí ani neslábne; je samozářící, je samotným jasem. Duše nemůže poznávat, neboť duše je poznáním. Duše nemůže být šťastná, neboť duše je samým štěstím. Co je šťastné, své štěstí si pouze vypůjčilo; to, co ví, své vědění obdrželo, co pomíjivě trvá, má existenci pouze odzrcadlenou. Všude, kde existují nějaké vlastnosti, odrážejí se na nějaké substanci, duše však nemá poznání, bytí ani blaženost jako vlastnosti, neboť ty tvoří samu její podstatu.

Jak si můžeme být tím vším tak jisti? Jak můžeme vědět, že poznání, bytí a blaženost jsou podstatou duše a ne získanými vlastnostmi? Proč je duše nemůže získávat stejným způsobem, jakým si fysické tělo půjčuje svůj jas od těla jemnohmotného? Tato argumentace v podstatě nemá konce. Odkud své vlastnosti duše získává? Pokud z nějakého zdroje, pak můžeme stejnou otázku položit znovu. Nakonec budeme muset dojít k něčemu, co je samozářivé.

Přirozenost duše v tomto okamžiku vzbuzuje řadu otázek. Odvozujeme-li existenci duše od skutečnosti, že je samozářivá a že poznání, bytí a blaženost tvoří její podstatu, pak z toho přirozeně vyplývá, že nemohla být stvořena. Samozářivé bytí, nezávislé na všem ostatním, nemůže být ničeho důsledkem. Bylo vždy; neexistuje okamžik, kdy by nebylo, neboť jestliže duše neexistovala, kde byl čas? Čas je v duši; pouze když se síly duše odrážejí v mysli a mysl přemýšlí, objevuje se čas. Nebylo-li duše, nebylo zajisté ani myšlenky a bez myšlenky nebyl ani čas. Jak může tedy duše existovat v čase, když sám čas existuje v ní? Duše se ani nerodí, ani neumírá, všemi těmito stupni však prochází. Pozvolna se projevuje od nižšího k vyššímu a od vyššího k nižšímu. Prostřednictvím mysli a těla vyjadřuje svou vlastní velebnost a nádheru, prostřednictvím vnějšího těla vnímá vnější svět a chápe jej. Bere si tělo a používá je; když se tělo opotřebuje, odloží je a vezme si jiné.

Zde narážíme na pozoruhodný jev, který je obyčejně znám pod označením reinkarnace čili převtělování duše. Některým lidem tato představa nahání hrůzu a předsudky vůči ní jsou tak silné, že rozumní lidé dokonce věří, že pocházejí z ničeho a poté s pozoruhodnou logikou vyvozují, že budou žít věčně. Ti, kdo pocházejí z ničeho, se v nic bezpochyby navrátí, ovšem vy ani já ani nikdo jiný z ničeho nevzešel ani se v nic neobrátí. Existujeme a budeme existovat věčně a neexistuje pod sluncem ani nad sluncem žádná moc, která by dokázala naši existenci odsoudit k prázdnému nic. Reinkarnace není vůbec hrozivá představa, navíc je vůbec nejzákladnějším předpokladem pro mravní prosperitu lidského pokolení, jediným logickým závěrem, k němuž může přemýšlivý duch dospět. Pokud máte existovat věčně, pak musí platit, že jste v minulosti již věčně existovali.

Pokusím se nyní vysvětlit několik námitek, které se v souvislosti s reinkarnací objevují nejčastěji. Je dobré se u nich chvíli zastavit, neboť i ti nejhloubavější jedinci někdy trvají na těch nejhloupějších představách; bylo správně řečeno, že neexistuje myšlenka natolik absurdní, aby se nenašli filosofové, kteří by ji urputně nehájili. První námitka proti reinkarnaci zní: Proč si nepamatujeme svoji minulost? Odpovídám: Pamatujeme si všechnu minulost jen tohoto jediného života? Kolik z vás si pamatuje, co dělali, když byli ještě malými dětmi? Na své nejranější dětství se nepamatuje prakticky nikdo; závisí-li ovšem na paměti naše bytí, pak z toho vyplývá, že jste jako děti neexistovali, protože se na to nepamatujete. Je vyložený nesmysl, pokud někdo tvrdí, že naše existence závisí na tom, že si ji pamatujeme. Proč bychom si měli pamatovat minulost? Onen starý mozek je pryč, zcela se rozpadl a na jeho místě vznikl úplně nový. Co se do tohoto nového mozku dostalo, je výsledná suma všech dojmů, které jsme ve své minulosti nashromáždili, a s nimi bude mysl obývat nové tělo.

Já, který jsem dnes, jsem důsledkem a výslednicí celé své nekonečné minulosti, která se na mne navrstvila. Proč bych si měl pamatovat celou svou minulost? Tato námitka, ve skutečnosti jediná seriózní námitka vůči teorii reinkarnace, je tedy sama o sobě velmi nedostatečná. I když tedy není nutné, abychom si pamatovali své minulé životy, přesto jsme svědky případů, kdy se takové vzpomínky objevují, a dokonce přijde čas, kdy si na ně vzpomene každý. Teprve potom pochopíte, že tento svět je pouhý sen; teprve potom si ve své nejvnitřnější duši uvědomíte, že jsme všichni herci na jevišti tohoto světa; teprve potom na vás dolehne silou blesku touha po odříkání, teprve potom vás nadobro opustí všechna žízeň po smyslovém uspokojování a lpění na tomto světě. Potom mysl uvidí jasně jako v denním světle, kolika nekonečnými zástupy otců a matek, synů a dcer, manželek a manželů, příbuzných a známých jste byli, kolik bohatství a moci jste měli. Všichni přišli a zase odešli. Kolikrát jste se slunili na samém hřebeni vlny, kolikrát jste padli do hlubiny zoufalství a beznaděje! Teprve až vám vaše mysl předloží všechny tyto vzpomínky, budete stát jako nezdolný hrdina s úsměvem na tváři, i když se na vás bude mračit celý svět. „Je mi lhostejná i smrt; jaké hrůzy mi může přichystat?“ Tento okamžik čeká na každého.

Existují však nějaké důkazy, které platnost reinkarnace potvrzují? Ano, a jsou mimořádně přesvědčivé. Žádná jiná teorie například není schopna vysvětlit tu propastnou rozdílnost v tom, jaké mají jednotliví lidé schopnosti získávat poznání. Nejdříve se podívejme, jakým způsobem se vůbec poznání nabývá. Vyjdu například na ulici a uvidím psa. Jak vím, že je to pes? Předložím jeho obraz své mysli, v níž jsou „seškatulkovány“ všechny moje minulé prožitky a zkušenosti. Jakmile se objeví nový vjem, snažím se jej srovnávat se všemi starými škatulkami, a jakmile najdu tu, která obsahuje podobné, již zažité vjemy, uložím jej spokojeně mezi ně. Vím, že je to pes, protože se shoduje s již existujícími vjemy v mé hlavě. Tomu se říká „poznání“. Pokud v hlavě nenajdu odpovídající asociaci, nejsem z věci moudrý: Tento stav mysli se nazývá „nevědomost“. Když spadlo jedno jablko, jistý muž znejistěl. Postupně však našel společnou skupinu – všechna jablka padají, a tak ji nazval „gravitace“. Bez základu již existující zkušenosti není žádná nová zkušenost možná, neboť není s čím tento nový vjem srovnávat. Kdyby tedy každé narozené dítě – jak se domnívají někteří dnešní filosofové – přicházelo na svět s takzvaně nepopsanou tabulí, nemohlo by nikdy dosáhnout žádného stupně intelektuálních schopností, protože by nemělo s čím své nové zkušenosti porovnávat. Můžeme si všimnout, že u každého jedince se schopnost nabývat nové vědomosti výrazně odlišuje, což dokládá, že každý z nás sem přišel se svým vlastním reservoárem poznání. Poznání lze získávat pouze jediným způsobem – zkušeností. Pokud jsme ji nezískali v tomto životě, museli jsme ji získat v dřívějším. Proč každý prožívá takový strach ze smrti? Sotva se kuře vyklube ze skořápky a na obloze zahlédne siluetu dravce, už se prchá ukrýt ke své matce. Je tu jeden starý výklad, i když bych jej tímto označením zrovna nepoctil: instinkt. Tímto slovem se vysvětluje třeba to, že sotva vylíhnuté káčátko skočí do vody a začne neomylně plavat, i když to nikdy předtím nedělalo. Instinkt je velké slovo, neposunuje nás však ani o píď z původního místa. Podívejme se na tento jev blíže. Dítě začíná hrát na klavír. Nejprve musí sledovat pozorně každou klávesu, na kterou položí prst; po měsících a letech cvičení však již hraje téměř bezděčně, instinktivně. Na to, co dříve činilo s vypětím vědomé vůle, potřebuje později sotva zlomek její účasti. To však není úplný důkaz, neboť polovina ještě zbývá: Všechny počiny, které jsou dnes instinktivní, je možné přivést pod vědomou kontrolu. Je dobře známo, že ovládnout vůlí lze každý sval v těle. Co tedy nyní nazýváme instinktem, je degenerovaným uvědomělým činem; je-li tento jev platný v celé přírodě, pak to, co je instinktem nižších živočichů i člověka, je nutně degenerovanou vůlí.

Uplatníme-li zde makrokosmický zákon o evoluci vycházející z involuce, vidíme, že instinkt je zavinutým rozumem, zavinutou podobou volní činnosti, kterou není možné vykonávat bez zkušenosti. Výchozím bodem poznání je zkušenost a poznání je zde přítomno. Strach kuřete ze smrti, neohrožený skok káčete do vody a všechny bezděčné činnosti lidského těla, které se staly instinktem, jsou výsledkem minulých zkušeností. Do tohoto bodu je vše víceméně jasné a až sem s námi ještě může souhlasit dnešní věda. Poslední vědecké poznatky potvrzují mínění dávnověkých mudrců, že každý člověk a každé zvíře se do tohoto světa rodí s určitým množstvím životních zkušeností a že všechna tato hnutí v mysli jsou výsledkem minulé zkušenosti. Vědec však namítne: – Jaký smysl má přiřazovat tyto zkušenosti duši? Proč nemohou patřit tělu? Proč je nechápat jako dědičný přenos? Veškerá zkušenost, s níž se rodíme, je výsledným účinkem zkušenosti všech našich předků. Neseme si v sobě souhrn zkušeností od nejprimitivnější buňky až po člověka, tento souhrn však přechází z těla na tělo v průběhu dědičného přenosu. Tato námitka je zcela logická a dědičný přenos je třeba zohlednit, ovšem pouze do té míry, která se týká zabezpečení takzvaně stavebního materiálu. Svými dřívějšími činy se upisujeme ke zrození do určitého těla a pouze příslušný materiál pro toto tělo přichází od rodičů.

Zastánci dědičnosti tvrdí, že tento přenos zajišťuje i pohyb materiálu pro to, co nazýváme duší. Ve skutečnosti je to však duše, která se „stěhuje“ a vytváří si jedno tělo za druhým; každá myšlenka, kterou vytvoříme, a každý čin, kterého se dopustíme, se do ní v jemnohmotné podobě zaznamenává, připraven znovu se objevit a vzít na sebe novou podobu. Každý vjem rozechvěje v mém duševním prostoru vlnu, která se jakoby ponoří do hlubin, nabývá stále jemnějšího skupenství, ale nikdy nezaniká. Je připravena znovu se vynořit v podobě vzpomínky. Všechny tyto dojmy jsou součástí mé mysli a až zemřu, bude mne jejich výsledná síla provázet. Tato výsledná síla, suma všech myšlenek a skutků, zároveň určí další směr. Je-li výsledek ten, že je třeba vytvořit nové tělo pro další zkušenost, přejde duše k rodičům, kteří jsou připraveni opatřit jí k tomu příslušný materiál. Putuje tedy mezi četnými těly, někdy do nebe, jindy zpátky na zem, dokud se její zkušenost nenaplní a kruh se neuzavře. Pak duše pozná svou pravou podstatu, ví, čím je, nevědomost zmizí, její síly se naplno projeví a stane se dokonalou; již nepotřebuje konat prostřednictvím fysických ani jemnějších mentálních těl. Září svým vlastním světlem a je svobodná, bez nutnosti znovu se rodit a znovu umírat.

Teorie reinkarnace má ještě jednu přínosnou stránku, a sice že prosazuje svobodu lidské duše. Je to jediná metafysická představa, která nedává vinu za naše slabosti někomu jinému, což je běžný lidský nedostatek. Nedokážeme se podívat na své vlastní chyby, stejně jako oči dokážou vidět vše ostatní, jen ne samy sebe; člověk jen velmi pomalu rozpoznává své slabosti a nedostatky, pokud má možnost je svádět na něco jiného, povětšině na druhé, a pokud to selhává, tak na Boha, smyšlené duchy nebo osud. Co je však osud? Sklidíme, co zasejeme. Sami jsme tvůrci svého osudu. Nikoho jiného vinit nemůžeme a nikomu jinému nemůžeme být vděčni. Vane vítr; rozvité plachty jej zachytí a loď vyrazí vpřed, svinuté plachty nechají loď stát. Je to snad vina větru, že se některé lodě nehnou z místa? Je to vina dobrotivého Otce, jehož vítr milosrdenství vane nepolevující silou bez přestání ve dne v noci – je snad jeho vina, že někteří z nás jsou šťastni a jiní se trápí? Sami jsme tvůrci svého osudu. Jeho slunce září na slabé i silné, na světce i hříšníky. Myslíte si, že tento dokonale milosrdný a nestranný Bůh, stvořitel všeho, pohlíží na svět stejně malicherným okem jako my? To by byla dosti zvrácená představa o Bohu. Jsme jako nemotorná štěňata peroucí se o své místo na slunci a bláhově se domníváme, že i Bůh naše šarvátky bude brát stejně vážně jako my. Bůh dobře ví, o co v této štěněčí hře jde. Naše snahy svalit vinu na něj a činit z něj trestající či odměňující ruku jsou velmi dětinské. Bůh nikoho netrestá ani neodměňuje. Jeho nekonečné milosrdenství je otevřené každému vždy a všude, za všech podmínek. Jen na nás záleží, jak jej využijeme. Proto nedávej vinu ani člověku, ani Bohu. Pokud cítíš, že trpíš, dávej vinu sobě a snaž se o nápravu.

Toto je jediné možné řešení daného problému. Ti, kteří dávají vinu druhým, bývají obvykle nešťastní a bezmocní; nevidí, že do jejich současné situace je zavedly jejich vlastní chyby a omyly. Hledat vinu jinde než v sobě nikomu nepomůže. Nikoho proto neobviňujte za své chyby, postavte se zpříma na vlastní nohy a všechnu odpovědnost vezměte sami na sebe. Neboť co jsem vytvořil, mohu také zbořit; co vytvořil někdo jiný, bude pro mě nemožné zbořit. Buďte tedy silní a smělí. Pamatujte, že sami jste strůjcem svého osudu. Všechnu sílu, pomoc a útěchu, které potřebujete, máte v sobě. Sami si budujte svou budoucnost. „Ať mrtví pochovávají své mrtvé.“ Leží před vámi nekonečná budoucnost, proto musíte neustále pamatovat, že každá myšlenka, slovo i skutek jsou pro vás již uchystány v zásobě a že tak jako na vás číhají špatné myšlenky a skutky, aby se na vás nečekaně vrhly jako tygři, stejně tak jsou připraveny i nezdolné naděje a dobré myšlenky a skutky, aby vás neustále chránily mocí statisíců andělů.