Pravá podstata člověka

Tvrdošíjnost, s níž člověk lpí na smyslech, je vskutku urputná. Ať je však pro něj vnější svět, v němž se pohybuje a žije, jakkoli reálný, přijde v životě mnohých jedinců čas, kdy se bezděčně zeptají: – Je toto skutečné? Ani člověka, který na jediný okamžik nezapochybuje nad věrohodností smyslů, který se neustále věnuje nějakému druhu smyslového uspokojování, tato otázka nemine, neboť přijde smrt a přinutí jej k pochybnosti: – Je toto opravdu skutečné? Duchovní a náboženský život začíná touto otázkou a končí jejím zodpovězením. Dokonce i ve vzdálené minulosti, do níž nám neumožňují nahlédnout žádné historické záznamy, v tajemném světle mýtů na samém úsvitu civilisace, kladli si lidé tutéž otázku: – Co je dál? Co je skutečné?

Katha upanišada, jeden z nejpoetičtějších pozdních védských spisů, začíná tímto dotazem: „Jest pochybnost o tom, co se s člověkem stane, když zemře. Jedni tvrdí, že je navždy ztracen, druzí trvají na tom, že je stále živ. Jaká je pravda?“ Na tuto otázku již bylo podáno mnoho odpovědí. Současně bylo učiněno mnoho pokusů, jak ji potlačit, jak zarazit onen znepokojivý neklid mysli. Dokud však bude existovat smrt, budou všechny pokusy o potlačení těchto naléhavých otázek marné. Můžeme dál trvat na tom, že mimo tento život nic není, všechny své naděje upírat k současnému okamžiku a snažit se dál nemyslet na to, co je za světem smyslů. Celý vesmír se může spojit, aby nám zabránil rozšířit své obzory za přítomnost. Dokud však bude smrt, bude se znovu a znovu vynořovat otázka: – Končí smrtí všechny věci, k nimž tolik lneme, jako by pro nás byly tou nejskutečnější skutečností, tou nejpodstatnější podstatou? – Svět zmizí v jediném okamžiku. Každá duše, která stojí na pokraji srázu, za nímž se rozprostírá nekonečná, zející propas, ať je jakkoli otrlá, ucouvne a ptá se: – Je to skutečné? Všechny naděje, po kouscích neúnavně skládané odhodlaným duchem, zmizí v jediné vteřině. Jsou skutečné? Na tuto otázku musíme znát odpověď. Čas nikdy neotupí její naléhavost – naopak ji ještě více umocňuje.

Pak je tu touha po štěstí. Běháme za vším možným, jen abychom byli šťastni; pouštíme se do šílené honby ve vnějším světě smyslů. Zeptáte-li se úspěšného mladého muže, odpoví vám, že je tento svět skutečný, a bude o tom nezlomně přesvědčen. Možná že když tentýž člověk zestárne a zjistí, že štěstěna mu stále uniká, prohlásí, že je to osud. Nakonec si uvědomí, že jeho touhy nemohou být naplněny. Všude, kam se obrátí, stojí neproniknutelná stěna, která jej nepustí dál. Každý smyslový prožitek má svůj protějšek. Vše je pomíjivé. Radost, utrpení, hojnost, bída, moc, sláva i život samotný – všechno pomíjí.

Člověku zbývají dvě možnosti. Může věřit společně s nihilisty, že všechno je nic, že o budoucnosti, minulosti ani přítomnosti nic nevíme a nikdy vědět nebudeme. Neboť ten, kdo popírá minulost i budoucnost a lne pouze k přítomnosti, je jednoduše blázen. Jako by popíral otce i matku a neústupně trval na pravosti dítěte. Pokud někdo popře minulost i budoucnost, musí s nimi nevyhnutelně popřít i přítomnost. Taková je posice nihilistů. Nikdy jsem však neviděl člověka, který by byl – byť na jednu jedinou minutu – skutečným nihilistou. Lehce se tak mluví, ale jen nesnadno žije.

Pak je tu druhá možnost, a tou je hledání vysvětlení, objevení skutečnosti uprostřed proměnlivého, prchavého světa. Je na tomto těle, onom shluku molekul hmoty, něco skutečného? Touto otázkou se lidský duch zaobírá už od svých počátků. I z těch nejstarších dob máme doklady, že člověk jako by zahlédl záblesk vnitřního světla, vykročil za hranici tohoto těla a našel něco, co není tímto vnějším tělem, i když se mu velmi podobá, co je však mnohem dokonalejší a přetrvává, když toto tělo zaniká. Ve rgvédských hymnech zasvěcených Agnimu, božstvu ohně, které spaluje mrtvé tělo, se praví: „Nes jej, Ohni, lehce ve svém náručí, obdař jej dokonalým, světelným tělem a přiveď jej do říše praotců, kde není zármutku, kde není smrti.“ Tutéž myšlenku naleznete ve všech světovým náboženstvích. Je nezanedbatelným faktem, že všechna náboženství bez jediné výjimky pokládají člověka za úpadek toho, co byl na počátku, ať už svá prohlášení halí do obrazného hávu mýtů či do jasných filosofických formulací. Tato představa tvoří jádro biblického příběhu o Adamově pádu. Znovu a znovu se opakuje v písmech Indů jako snová vzpomínka na dobu zvanou Satja juga neboli Věk Pravdy, kdy člověk umíral, teprve když sám chtěl, kdy si mohl tělo udržovat libovolně dlouho a jeho duch byl čistý a silný. Nebylo bídy ani zla; současná doba je jen hluboce úpadkovou podobou tohoto dokonalého stavu. Souběžně také ve všech tradicích nacházíme i příběh o potopě. Ten je určitým vnitřním důkazem, že dnešní svět je podle všech náboženských představ padlou tváří dřívějšího věku. Lidé byli stále zkaženější, až jich většinu smetla velká potopa a znovu začal jejich pozvolný vzestup. Pomalu se znovu navracíme do stavu prapočáteční čistoty. Stejnou legendu, kterou si vyprávěli starozákonní Židé, měli i Babylóňané, Egypťané, Číňané a Indové.

Lidský jazyk se pokouší vyjádřit vnitřní pravdy. Jsem si zcela jist, že nemluvně, jehož jazyk sestává z nesrozumitelného žvatlání, se snaží vyjádřit tu nejvyšší filosofii, pouze k tomu nemá vyvinuté orgány ani prostředky. Rozdíl mezi jazykem nejvzdělanějších filosofů a řečí nemluvňat není v obsahové podstatě, nýbrž v prostém způsobu. To, čemu říkáte nejvýstižnější, nejsystematičtější, nejmatematičtější jazyk dneška, a to, čemu se vysmíváte jako mlhavému, obraznému a mýtickému jazyku předků, se vzájemně liší pouze ve způsobu vyjádření. Za každým jazykem se skrývá velkolepá myšlenka, která se usiluje o vyjádření. Ve staré mytologii se často nacházejí zrnka pravdy, nerad však připomínám, že za mnohými vybranými, vybroušenými frázemi četných našich současníků se neskrývá nic než nehorázné blábolení. Není proto třeba házet přes palubu vše, co je oděno do mýtického hávu, protože to neodpovídá názorům ctihodného pana X či paní Y. Chtějí-li se lidé vysmívat náboženství, protože většina z nich trvá na tom, aby člověk věřil v mytologické obrazy nejrůznějších proroků, pak by se měli stejně vysmívat i všem moderním názorům. Pokud dnes někdo cituje Mojžíše, Buddhu nebo Ježíše, sklidí posměch; zato sotva se někdo odvolá na Huxleyho, Tyndalla či Darwina, všechno mu spolknou i s chlupy. Darwin říká, že… – stačí mnohým jako přesvědčivý důkaz. Opravdu jsme se zbavili pověr! Dřív jsme měli náboženské předsudky, dnes vědecké, pouze s tím rozdílem, že v těch prvních byly zárodky životodárné duchovnosti, kdežto s moderními předsudky přichází jen nenasytnost a zvrácenost. Jedna pověra nás nutila uctívat Boha, druhá peníze, slávu a moc.

Vraťme se ale k mytologii. Za všemi starými příběhy stojí jedna určující představa, že dnešní člověk je jen nevydařenou karikaturou toho, co byl kdysi. Dnešní vědecké bádání však tento názor rezolutně zavrhuje. Nejdůrazněji jej vyvracejí zastánci evoluce, podle nichž se člověk vyvinul z měkkýše, a tudíž jsou všechny mytologické představy falešné. Indové však mají mýtickou tradici, která dokáže tyto protikladné názory uvést do souladu. Tímto zvláštním pojítkem je představa vesmírných cyklů; veškerý vývoj se podle ní děje ve vlnách. Veškerý pohyb je cyklický, každou vzestupnou vlnu vzápětí následuje vlna sestupná. To je pravdou i z pohledu současné vědy. Každá evoluce totiž předpokládá involuci: Každý vědec vám potvrdí, že ze stroje nedostanete nikdy víc energie, než do něj vložíte. Něco se nedá vytvořit z ničeho. Vznikl-li člověk evolucí z měkkýše, pak dokonalý člověk – bytost Buddhovy či Kristovy velikosti – musel v měkkýši již být involučně, to jest zárodečně přítomen. Není-li tomu tak, kde se tyto gigantické osobnosti vzaly? Energie, která se postupně projevuje na různých úrovních, dokud se nestane dokonalým člověkem, nemůže pocházet z ničeho. Odněkud se musela vzít; a je-li měkkýš první článek, k němuž ji dokážeme vystopovat, musí v něm již tato energie být obsažena.

Vede se bouřlivá diskuse o tom, zda onen shluk hmotných částic, který nazýváme tělem, je příčinou projevu síly, jíž říkáme duše, myšlení atd., nebo je-li toto tělo naopak výtvorem této síly. Všechna náboženství na světě přirozeně tvrdí, že duch dává vzniknout tělu. Mnohé moderní směry zase zastávají názor, že duch je jednoduše důsledkem kombinací součástek stroje, jejž nazýváme tělem. Tento druhý názor – že duše, duševno, myšlení či jakkoli tento jev nazveme, je výsledkem chemických a fyzikálních pochodů hmoty – však nechává naši původní otázku nezodpovězenou. Co vytváří tělo? Jaká síla skládá dohromady jeho molekuly? Jaká síla si bere materiál z okolní hmoty a modeluje jedno tělo do tohoto tvaru, další do jiného? Co vytváří ty nekonečné rozdíly? Tvrdit, že duch je výsledkem kombinací molekul těla, znamená brát věc za špatný konec, či jak říkají výstižně Angličané, „táhnout koně vozem“. Jak všechny ty molekulární kombinace vznikly, jaká síla způsobila jejich slučování? Pokud budete tvrdit, že toto slučování má na svědomí nějaká další síla a že duch je důsledkem hmoty, přičemž tentýž duch, který dal dohromady určité množství hmoty, je sám důsledkem tohoto slučování, nedostanete se nikam. Vaše teorie bude muset vysvětlit všechna fakta, aniž by protiřečila ostatním skutečnostem. Je mnohem logičtější tvrdit, že síla, která se zmocňuje hmotných částic a vytváří tělo, je tatáž, která se v těle projevuje. Prohlašovat tedy, že duševní síla, která se v těle projevuje, je důsledkem shlukování molekul a nemá nezávislou existenci, postrádá smysl; stejně tak ani síla se nemůže vyvinout z hmoty. Zato je možné dokázat, že to, co pokládáme za hmotu, vůbec neexistuje. Hmota je pouze určitým skupenstvím energie. Tuhost, pevnost či jakýkoli jiný stav hmoty je průkazně důsledkem pohybu. Propůjčíme-li kapalinám vyšší rychlost pohybu, získají vlastnosti pevných těles. Získá-li vyšší rychlost plyn, jak se například děje u vzduchového víru tornáda, nabývá ničivé síly, která si svou cestu prolomí každou pevnou překážkou. Pokud by bylo možné uvést pavoučí nit do nepředstavitelně vysoké rychlosti, byla by silnější než železný řetěz a s lehkostí by přetnula statný dub. Pokud jsme na hmotu schopni pohlížet tímto způsobem, snadno dokážeme, že ve skutečnosti se jedná pouze o smyslový klam.

Co je onou silou, která se projevuje v našem těle? Každému je zřejmé, že ať je to cokoli, dokáže k sobě skládat hmotné částice a vytvářet z nich živé tvary. Nikdo za mě ani za vás tělem nehýbe. Nikdo za mne nemůže jíst – já sám musím potravu strávit a přeměnit ji na krev či kosti. Co je to za tajemnou sílu?

Jak dokládají všechna stará písma, lidé si tuto sílu představovali jako zářivou podobu, která má tvar těla a přetrvává i po jeho smrti. Později se však objevuje hlubší představa. Toto světelné tělo nemůže být onou silou, neboť všechno, co má tvar, je důsledkem slučování částic a vyžaduje tedy ještě něco dalšího, co jím hýbe. Potřebuje-li fysické tělo k oživení nějaký vnější impuls, potřebuje k oživení ze stejného důvodu svůj impuls i ono světelné tělo. Toto „něco“ se v sanskrtském jazyce nazývá Átman. Je to Átman, který prostřednictvím světelného těla působí na vnější tělo hmotné. Světelné tělo je považováno za sídlo mysli, Átman tedy není duševní síla, ale realita skrytá za ní, která na světelné i hmotné tělo působí. Každý máme svého Átmana i své jemné tělo a jeho prostřednictvím ovládáme hrubé vnější tělo. Co je oním Átmanem, touto duší člověka, která není ani tělo, ani mysl? Dávní mudrci se pustili do rozluštění této otázky, přivedli na svět nejrůznější filosofické soustavy; pokusím se vám nyní přiblížit některé závěry, k nimž dospěli.

I když se filosofické názory starých Indů ve věci povahy Átmana v mnohém výrazně odlišují, v jednom se shodují: Átman nemá žádný tvar ani podobu. Co nemá tvar ani podobu, musí být všudypřítomné. Čas a prostor mají svůj počátek v mysli. Příčinnost není myslitelná bez existence času. Bez souslednosti v čase nemůže existovat žádná příčinná reakce. Čas, prostor a příčinnost jsou tedy přítomné v mysli, protože však Átman stojí nad myslí, musí stát také mimo čas, prostor a příčinnost. A stojí-li mimo čas, prostor a příčinnost, musí být nekonečný. Potom následuje vůbec nejsmělejší myšlenka indických filosofů: Nemohou existovat dvě nekonečna; je-li tedy duše nekonečná, může být pouze Jedna Duše a tudíž veškeré představy o různých duších – že vy máte jednu, já druhou – jsou klamné. Skutečný Člověk, je proto jeden a nekonečný, všudypřítomný Duch. Onen zdánlivý člověk, jak jej vnímáme svými smysly, je pouhou omezenou představou Skutečného Člověka. Staré mýty mají pravdu v tom smyslu, že onen zdánlivý člověk je pouze chabým odleskem Skutečného Člověka nadsvětského. Skutečný Člověk, Duch, stojí mimo příčinu a následek, není poután časem ani prostorem, a proto musí být svobodný. Nikdy spoután nebyl a nikdy nebude. Zdánlivý člověk, pouhý odraz Skutečnosti, je omezován časem, prostorem a příčinností a je tedy spoután. V jazyce některých indických filosofů se spoutaným jeví, ve skutečnosti však není. Taková je tedy realita naší duše: všudypřítomnost, nekonečnost. Každá duše je nekonečná, otázka zrození a smrti proto nepadá v úvahu.

Přestanou-li proto lidé uvažovat o minulosti a budoucnosti, vzdají-li se představy těla, neboť tělo vzniká, zaniká a je omezené, začne před nimi svítat vyšší ideál. Tělo není Skutečným Člověkem, ani mysl, neboť mysl také narůstá a ubývá jako měsíční fáze. Tělo a mysl se neustále mění a jsou ve skutečnosti pouze jménem pro souslednost proměnlivých jevů jako řeky, jejichž vody jsou v neustálém proudu, i když se na pohled zdají nehybné. Každá částice je v tomto těle neustále střídána jinou; nikdo nemá zcela totéž tělo, jako před několika minutami, a přesto věříme, že jsme stále tímtéž tělem. Stejné platí o mysli. Jednu chvíli je šťastná, další posmutnělá; někdy se cítí bdělá, jindy otupělá – je to jeden neustále se proměňující vír. Změna může existovat pouze v omezeném jevu, mysl tedy nemůže být nekonečný Duch. Tvrzení, že nekonečné a nepomíjivé se nějakým způsobem proměňuje, je absurdní. Vy i já se můžeme pohybovat jako omezená těla; každá částice v tomto vesmíru je v neustálém běhu, díváme-li se však na vesmír jako na celek, nemůže se pohybovat ani se nemůže měnit. Pohyb je vždycky relativní věc. Pohybuji se vždy vzhledem k něčemu. Každá částice se mění vůči každé jiné částici, vezměte však vesmír jako jediný celek: Ve vztahu k čemu se může pohybovat? Vždyť kromě něj nic není. Tato nekonečná Jednota je tedy neměnná, nehybná, absolutní – takový je Skutečný Člověk. Naše skutečná podstata tkví ve Všeobsáhlosti, nikoli omezenosti. Tvrzení, že jsme nepatrnými, omezenými bytostmi, které se neustále mění, je starý klam, i když v mnohém pohodlný. Lidé cítí určité zděšení při představě, že by mohli být universální, všudypřítomné Bytí, které se činí všema rukama, kráčí ve všech nohou, hovoří každými ústy, vnímá každým srdcem. Cítí zděšení a znovu se ptají na tutéž otázku: – Copak neztratím svou individualitu? Ale co je to individualita? Rád bych ji viděl. Nemluvně nemá žádný knír, ten mu naroste, až bude dospělým mužem. Tkví-li individualita v těle, pak je nadobro ztracena: Přijdu o ni, přijdu-li o oko či o ruku. Opilec se nemůže vzdát pití ani zloděj se nemůže stát dobrákem, jinak by ztratili svoji individualitu. Nikdo by nemohl změnit své zvyky ze strachu před ztrátou individuality. Není však jiné individuality než nepomíjivé Nekonečno. To je jediným jevem, který se nemění; vše ostatní neustále plyne. Nikdo z nás zatím není skutečnou individualitou. O tu stále jen usilujeme a získáme ji až v Nekonečnu, neboť to je naší pravou přirozeností. Pouze ten skutečně žije, kdo žije celým vesmírem; čím více svůj život zaměřujeme na pomíjivé věci, tím rychleji spějeme ke smrti. Pouze v těch okamžicích jsme skutečně živi, kdy je náš život ve vesmíru a v bližních; žít si tento malý život je smrt, jednoznačná smrt, a odtud také pochází náš strach z ní. Ten pomine teprve tehdy, až si člověk uvědomí, že žije pouze tehdy, je-li živ vesmírem, dokáže-li říct: „Jsem ve všem, v každém životě, jsem vesmír.“ Teprve potom se zbaví všeho strachu. Hovořit o nesmrtelnosti neustále se měnících věcí je absurdní. Jeden starý sanskrtský filosof praví: Pouze Duch je individualita, neboť je nekonečný. Nekonečno nelze rozdělit, nelze je rozbít na kusy. Je toutéž, nerozdělenou jednotou navěky, a takový je Skutečný Člověk. Zdánlivý člověk je pouze úsilím o vyjádření či projevení této individuality; v Duchu neprobíhá žádná evoluce. Všechny probíhající změny – lotra v dobráka, zvířete v člověka – se Ducha nijak nedotýkají. Jsou přírodní evolucí a manifestací Ducha. Předpokládejme, že mezi vámi a mnou je závěs, v němž je malá dírka, skrze kterou mohu vidět několik vašich tváří. Jestliže se dírka bude neustále zvětšovat, budu vidět stále větší část; až zmizí docela, budu vám všem stát tváří v tvář bez nejmenší překážky. V jste se ovšem vůbec nezměnili, to díra procházela „evolucí“ a vy jste se postupně jen více ukazovali. S Duchem je to stejné. Nedosáhnete žádné dokonalosti, neboť dokonalí a svobodní již jste. Proč existují představy o Bohu či onom světě? Proč člověk hledá nějakého Boha? Proč každý člověk – v jakékoli době a jakémkoli společenském zřízení – potřebuje nějaké ideály, ať lidské či božské? Protože tuto představu již máme v sobě. Tlouklo to vaše vlastní srdce a vy jste se domnívali, že někdo klepe na dveře. Je to Bůh ve vašem vlastním já, kdo vás pobízí, abyste jej hledali, abyste jej uskutečnili. Po dlouhém hledání v chrámech či nebesích se vrátíte zpět, ukončíte kruh v místě, kde jste začali – ve své vlastní duši – a zjistíte, že Ten, kterého jste hledali po celém světě, pro nějž jste plakali v chrámech a modlili se ve svatyních, na nějž jste pohlíželi jako na nejskrytější tajemství zahalené oblaky, je tím vůbec nejbližším a nejdůvěrnějším, vaším vlastním Já, skutečnost vašeho vlastního života, těla i duše. Je to vaše nejvlastnější přirozenost. Proto ji prosazujte, projevujte. Není třeba se očišťovat, neboť čistí již jste. Nemusíte se stávat dokonalými, neboť dokonalí již jste. Příroda je jako onen závěs, který vám zakrývá realitu. Každá dobrá myšlenka, která vás napadne nebo kterou uskutečňujete, tento závěs protrhává. Čistota, Nekonečno, Bůh se začínají stále více a více zviditelňovat.

Toto je celá historie člověka. Čím víc se tkanivo onoho závěsu zjemňuje, tím více jím prozařuje světla, neboť zářit je jeho přirozeností. Toto světlo nemůžete poznat; každý pokus bude marný. Pokud by bylo poznatelné, nebylo by tím, čím je, neboť je to věčný subjekt. Poznání je omezením, neboť poznání objektivisuje. Bůh-vnitřní světlo je věčným subjektem každé věci, věčným svědkem vesmíru, vaším vlastním Já. Poznání je svým způsobem nižší, úpadkový krok. Tím věčným subjektem již jsme, jak jej tedy můžeme „poznat“? Je pravou podstatou člověka, který se ji snaží různými způsoby vyjádřit; proč jsou tady všechny ty etické zásady? Odkud se všechna etika vzala? Jedna představa stojí v samém středu veškeré etiky – konat dobro druhým. Vůdčí pohnutkou jednání všech lidí by měla být právě dobročinná láska k sobě navzájem i ke všem ostatním tvorům. Toto je však jen dalším vyjádřením oné věčné pravdy: „Já jsem vesmír; tento vesmír je jednota.“ Jaký jiný by v tom měl být důvod? Proč bych měl být ke svým bližním laskavý? Proč bych měl konat dobro? Co mě k tomu nutí? Soucit – hlubinné pociťování jednostejnosti ve všem. I to nejzatvrzelejší srdce tu a tam pociťuje soucit s ostatními bytostmi. I člověk, kterého jinak děsí představa, je jeho individualita je ve skutečnosti pouhý klam a že lpění na této zdánlivé individualitě je škodlivé, vám bude tvrdit, že ústřední ctností morálky je naprosté sebezapření. Co je dokonalým sebezapřením? Je to odmítnutí tohoto zdánlivého já, zapření veškeré osobivosti. Představa „já“ a „moje“ – ahamkára a mamatá – je důsledkem starých předsudků; čím více bude toto současné já odumírat, tím víc se bude projevovat skutečné Já. Toto je opravdové sebezapírání, ústřední bod a jádro veškeré nauky o morálce; a i když si to člověk třeba neuvědomuje, celý svět k němu pomalu spěje. Většina lidstva to však činí zcela nevědomky. Dělejme to tedy s plným vědomím. Učiňme oběť s vědomím, že toto „já“ a „moje“ není naše skutečné Já, ale pouze omezení. Současného člověka představuje sotva patrný záblesk nekonečné skutečnosti – sotva jiskérka onoho nekonečného ohně, který je Vším; naší pravou přirozeností je Nekonečno.

Jaký je smysl a účinek tohoto poznání? Dnes se všechno měří podle užitné hodnoty – kolik liber, šilinků a pencí daná věc představuje. Na základě čeho se však člověk domáhá, aby pravda byla hodnocena podle stejných měřítek? Předpokládejme, že její užitek je nulový; bude o to méně pravdivá? Pravdu nelze ověřovat užitkem. Každý člověk se usiluje o štěstí, většina z nás jej však hledá ve věcech, které jsou pomíjivé a ilusorní. Ještě nikdo nenašel trvalé štěstí ve smyslových požitcích. To můžete najít pouze v Duchu. Dále je potřeba si uvědomit, že matkou všeho utrpení je nevědomost a základní kámen nevědomosti tvoří domněnka, že Bůh pláče a naříká – že Bůh má své hranice. Podstatou vší nevědomosti je představa, že my – nesmrtelný, čistý a dokonalý Duch – jsme omezená malá duše, omezené malé tělo; z této představy se rodí veškeré sobectví. Dokud si myslím, že jsem omezeným tělem, musím jej ochraňovat, uchovávat a zdobit na úkor ostatních těl; já a vy se stáváme oddělenými jednotkami. Jakmile se objeví tato představa oddělenosti, otevře bránu zášti a ukazuje cestu k bídě a trápení. Toto budiž oním užitkem: Odloží-li dnes nepatrný zlomek obyvatel této země představu sobectví, úzkoprsosti a malosti, promění se zítra tento svět v ráj; jen se stroji a výdobytky materialismu se tak nikdy nestane. Ty povedou pouze ke stále většímu utrpení, stejně jako olej přilévaný do ohně ještě více rozžíhá plameny. Bez poznání Ducha je všechno ostatní vědění jen přiléváním do ohně, pouze novým nástrojem v ruce omezence, který s jeho pomocí okrádá druhé a žije z jejich života, místo aby jim svůj život dokázal obětovat.

Další otázka zní, je-li to vše praktické. Lze tento postoj uplatňovat v dnešní společnosti? Pravda se neklaní žádné společnosti, ani dávnověké, ani moderní. Společnost se musí poklonit pravdě nebo zahyne. Společnost musí stavět na pravdě a pravda se jí nesmí v ničem přizpůsobovat. Pokud nelze ve společnosti uplatňovat tak vznešenou pravdu, jakou je nezištnost, je lepší, aby se člověk společnosti vzdal a vrátil se do korun stromů.

Existují dva druhy odvahy. Jednou je postavit se hlavni děla, druhou je smělost duchovního přesvědčení. Když jistý císař vtrhnul do Indie, doporučil mu jeho rádce, aby navštívil tamní mudrce. Po dlouhém hledání se mu podařilo najít jednoho starce, který seděl na skále. Císař s ním chvíli rozmlouval a starcova moudrost na něj učinila hluboký dojem. Požádal jej tedy, aby s ním odešel do jeho země. Mudrc odpověděl. „Ne, jsem spokojen tady v lese.“ Císař pravil: „Zahrnu tě bohatstvím a mocí. Jsem vládce světa.“ Mudrc bez nejmenšího pohnutí odmítl. „Když nepůjdeš, nechám tě zabít.“ Nato mu mudrc s poklidným úsměvem odpověděl: „To je ta největší hloupost, kterou jsi kdy pronesl. Mě nemůžeš nikdy zabít. Slunce mne nevysuší, oheň nespálí, meč nepronikne, neboť jsem nezrozený, nesmrtelný, všemohoucí a všudypřítomný Duch.“ Toto je duchovní odvaha, zatímco ta druhá je odvahou tygra. Za povstání roku 1857 se mluvilo o jistém svámím, velmi vznešené duši, jehož smrtelně pobodal jeden muslimský vzbouřenec. Hinduistickým povstalcům se jej podařilo chytit, přivedli ho k umírajícímu svámímu a nabídli mu, že jej popraví. Svámí na něj tiše pohlédl a než skonal, pravil: „Můj bratře, ty jsi On, ty jsi On!“ K čemu je chvástat se silou svých svalů, nadřazeností svého moderního společenského zřízení, pokud je nedokážete uvést do souladu s Pravdou? K čemu je dobrá ta nadutá řeč o vaší velikosti a vznešenosti, jste-li ochotni tvrdit, že tato odvaha není praktická? Opravdu není kromě liber, šilinků a pencí nic praktického? Pokud si to myslíte, pak se opravdu nemáte čím chlubit. Nejvyšší je ta společnost, v níž jsou praktické ty nejvyšší pravdy; toto je můj názor. Neodpovídá-li společnost nejvyšším pravdám, změňte ji; čím dříve, tím lépe. Napřimte se v tomto duchu, nebojte se věřit v Pravdu, nebojte se Pravdu naplňovat! Tento svět potřebuje pár set odvážných mužů a žen. Tužte se v odvaze, která se odvažuje poznat Pravdu, která se ji nebojí ukazovat v životě, která se netřese před smrtí, ba naopak ji dokáže přivítat – Pravdu, která dává člověku poznat, že je Duch, že jej v celém vesmíru nemůže nic zahubit. Pak budete opravdu svobodní, pak poznáte svou skutečnou Duši.„Je třeba o tomto Átmanu nejprve naslouchat, poté rozmýšlet a nakonec rozjímat.“

Dnešní doba má velký sklon vyzdvihovat práci a odsuzovat myšlení. Práce je přirozeně správná, nelze však zapomínat, že vychází z myšlení. Prací nazýváme projevy energie ve svalech. Kde však není myšlení, tam není ani práce. Naplňujte tedy mozek vysokými myšlenkami, nejvyššími ideály, ve dne v noci si je připomínejte a vězte, že z nich vzejde velké dílo. Nemluvte o poskvrně, ale o své neposkvrněnosti. Vhypnotisovali jsme se do představy, že jsme nepatrní, že zemřeme a neustále se soužíme strachem.

Vypráví se příběh o březí lvici, která se vydala na lov. Uviděla stádo ovcí a vrhla se mezi ně. Na půli cesty ji však zastihla smrt a narodilo se jí mládě. Ovce se nad ním slitovaly a vzaly je mezi sebe. Lvíče vyrůstalo mezi beránky, spásalo trávu, dokonce se naučilo mečet. I když z něj časem vyrostl dospělý lev, stále si myslel, že je ovcí. Jednou se u stáda objevil starý lev, který pátral po kořisti. Nevěřil svým očím, když uprostřed prchajícího stáda zahlédl vyděšeného mladého lva. Snažil se mu přiblížit, ale chudák lev před ním uháněl, co mu síly stačily. Starý lev si však počkal na příležitost a jednoho dne zastihl lvího samce ve spánku. Přikradl se k němu a zašeptal mu do ucha: „Jsi lev.“ Mladý lev zamečel ze spánku: „Jsem ovce.“ Starý lev jej probudil a odtáhl k řece. Naklonili se společně nad vodu a starý lev pravil: „Podívej se na můj obraz a teď na svůj.“ Když mladý lev spatřil svůj odraz na hladině, v té chvíli mu svitlo, že je lvem. Zařval mocným hlasem a na ovčí mekot si ani nevzpomněl. Všichni jste lvi, všichni jste čisté, nekonečné a dokonalé duše. „Proč pláčeš, milý příteli? Pro tebe není nemoci ani utrpení, vždyť jsi jako bezhraničná obloha, na níž se objevují oblaka všelijakých barev a tvarů, na chvíli plují a pak zmizí. Obloha je však neměnnou, věčnou modří.“ Proč vidíme zlo? V šeru u cesty ležel kmen stromu, šel kolem zloděj a pomyslel si: – Pozor, to je přece strážník! Mladík vyčkával na svou milou, všiml si kmenu a běžel k němu, neboť v něm viděl svoji lásku. Dítě, kterému napovídali všelijaké báchorky o strašidlech, se s křikem dalo na útěk. Po celou dobu tam však stál tentýž kus dřeva. Vidíme svět takový, jací jsme. Představte si, že v místnosti je dítě a na stole pytel zlaťáků. Přijde zloděj a zlaťáky ukradne. Pozná dítě, že byly ukradeny? Nemá v sobě žádného zloděje, proto jej nevidí ani navenek. S poznáním je to stejné. Nemluvte o zvrácenosti a hříších světa. Plačte nad tím, že stále ve všem vidíte hřích, a pokud chcete světu prospět, nezavrhujte jej. Neoslabujte jej ještě víc. Neboť co je hřích a co je utrpení než důsledek slabosti? V takové morálce svět slábne víc a víc každý den. Odmalička děti učíme, že jsou slabé a hříšné. Učme je tedy, že jsou vznešenými potomky nesmrtelnosti – i ty, které jsou na pohled nejslabší. Ať se jim již od dětství plní hlava positivními, silnými a prospěšnými myšlenkami. Otevírejte se těmto myšlenkám a zapuzujte všechny, co vás oslabují a paralysují. Neustále si v myšlenkách opakujte: Só’ham, só’ham – „Já jsem On, já jsem On!“ Toto je Pravda; nevyčerpatelná síla světa je ve vás. Zbavte se předsudků, které zatemnily vaši mysl. Buďte odvážní. Poznávejte Pravdu a uplatňujte ji ve svém každodenním životě. Cíl může být daleko, avšak probuďte se, povstaňte a nezastavujte se, dokud k němu nedospějete.