Svoboda duše

V této části bych rád čerpal z myšlenek Čhándógja upanišady, která je mnohem starší než dříve citovaná Katha, jejíž jazyk je daleko současnější a jejíž myšlenky jsou mnohem důkladněji utříděny. Jazyk raných upanišad je dosti archaický, velmi podobný hymnickým oddílům véd, a chce-li člověk proniknout k jádru jejich poselství, musí si proklestit cestu mnoha podružnostmi. Ritualistické nauky véd zanechaly na této prastaré upanišadě své nesmazatelné stopy, neboť celá její polovina je psána v duchu obřadní literatury védské. Studium starých upanišad má však svou nezadatelnou cenu, neboť z nich lze vystopovat historický vývoj duchovních myšlenek. V pozdních upanišadách jsou duchovní představy sebrány a uspořádány takříkajíc na jednom místě; například v Bhagavadgítě, kterou lze považovat za poslední z upanišad, nenaleznete ani náznak ritualismu. Bhagavadgíta je jakousi kyticí z těch nejkrásnějších květin sebraných z upanišad; v ní však nemůžete sledovat vývoj duchovních myšlenek a vystopovat je k jejich počátkům. Pro tento účel se musíte ponořit do studia véd. Indové je měli po tisíciletí v takové úctě, že byly uchráněny před jakýmikoli zásahy či úpravami. Jsou v nich uchovány ty nejvyšší i ty nejprimitivnější myšlenky; všechno podstatné i to méně podstatné, to nejvznešenější i to nejprofánnější tu leží vedle sebe, neboť nikdo se v nich neodvážil změnit jediné písmeno. Mnozí pozdější vykladači se tyto rozpory snažili různě zahlazovat a starým myšlenkám vnucovali nové obsahy; hluboký duchovní smysl se snažili nacházet i v těch nejobyčejnějších výrocích, texty však zůstaly stále stejné, a proto dnes představují ten nejcennější studijní materiál. Ve všech svatých písmech ostatních náboženství se tu a tam prováděly změny, aby jejich nauka vyhovovala vyspělejším duchovním představám. Védskou literaturu však tento vývoj nepotkal, a pokud v ní přece jen jsou za ta tisíciletí nějaké změny, jsou prakticky neznatelné. Můžeme dnes tedy z těchto textů studovat myšlenky v jejich původním významu a všímat si, jak se z primitivních materialistických představ postupně vyvíjely jemnější a vytříbenější duchovní myšlenky, dokud nedospěly k výsostným výšinám védánty.

Na upanišadách je na první pohled pozoruhodná jedna věc. Nejenže postupně četnost védských bohů ustupuje jednomu jedinému, v upanišadách se navíc ozývá revolta i proti tomuto nejvyššímu Bohu. Pro myslitele upanišad nebyli nepřijatelní pouze mnohačetní vládcové vesmíru – nebyli navíc ochotni přijmout ani samojedinou osobu, která by měla nad tímto světem vládu. Tato myšlenka neustále sílí, dokud nedosahuje svého vrcholu. Téměř ve všech upanišadách tento vrchol najdeme na samém jejich konci, kde nastává sesazení tohoto Boha z vesmírného trůnu. Osoba Boha mizí a přichází nadosobnost. Bůh již není osobou, žádnou lidskou bytostí jakkoli zmnoženou či nadpřirozenou, která panuje tomuto vesmíru, nýbrž stává se principem vtěleným do každé bytosti, principem prostupujícím celým stvořením. Bylo by nelogické, kdyby se z osobního Boha stal nadosobní Princip a člověk přitom stále zůstal toutéž osobou; člověk v jeho osobním pojetí se tu tedy hroutí a na jeho místě vyrůstá člověk jako princip. Osoba či osobnost je pouze jevem, princip je jeho skrytou podstatou. Vidíme tedy, že na obou stranách současně zaniká představa osobnosti a z Boha se stává nadosobní Princip, ze stvořeného člověka nadosobní Člověk. Na následujících stupních dochází k postupnému splynutí těchto dvou sílících idejí. V upanišadách je obsažen právě tento finální moment, v němž obě linie splývají v jedno, a jejich poslední věta zní: tat tvam asi – „Ty jsi To.“ Existuje pouze jeden věčně blažený Princip, a toto Jedno se projevuje ve všech existujících podobách.

Jako další se objevili velcí áčárjové neboli myslitelé, a v této fázi bylo dílo upanišad jakoby završeno. Upanišady vybudovaly základovou kostru a přišel čas dotvořit podrobnosti, neboť se přirozeně objevilo mnoho nových otázek. Existuje-li pouze Jeden Nadosobní Princip, který se projevuje ve všech těchto různorodých podobách, jak se z tohoto Jednoho stane mnohé? Je to jen jinak řečená tatáž stará otázka, která se kdysi ptala po příčině dobra a zla. Není však již pokládána z polohy smyslů, tedy proč jsme nešťastní, ale je mnohem abstraktnější a filosofičtější. A odpovědí – tou vůbec nejlepší, kterou Indové našli – je teorie máji, která říká, že Jedno se ve skutečnosti nestalo mnohým, že neztratilo nic ze své původní podstaty, neboť ona mnohost je pouze zdánlivá. Člověk je jen zdánlivě osobou, ve skutečnosti je nadosobním Bytím. Bůh je osobou pouze zdánlivě, ve skutečnosti je nadosobním Bytím.

I tato odpověď měla své různé stupně a myslitelé se ve svých názorech rozcházeli. Ne všichni totiž přijímali teorii máji; odpůrců byla dokonce většina. Patřili k nim dualisté, jejichž nejortodoxnější křídlo si tuto otázku vůbec nepřipouštělo. Dualisté tvrdí: „Nemáte právo klást takové otázky ani na ně žádat odpovědi. Taková je prostě vůle Boží a té se můžete pouze tiše podřídit. Lidská duše nemá žádnou takovou svobodu; vše, co budeme mít, co nám bude dáno konat, z čeho se budeme radovat a čím trpět, je předurčeno. Dostaví-li se utrpení, je naší povinností je trpělivě snášet; pokud tak neučiníme, budeme o to více potrestáni. Jak to víme? Protože tak praví védy.“ A tak i dualisté mají své posvátné texty a snaží se je prosazovat nad všechny ostatní.

Jsou pak další, kteří sice odmítají teorii máji, staví se však na jakési pomezí. Tvrdí, že tento stvořený svět je něco jako Boží tělo. Bůh je Duší všech ostatních duší i celé přírody. Když se individuální člověk dopustí zlého, začne se jeho duše stahovat či uzavírat a jeho síla se umenšuje, dokud nezačne opět konat dobro. Jedna idea je však společná všem indickým filosofiím a nakonec i všem myšlenkovým soustavám a náboženským vyznáním světa. V podstatě všechny směry zastávají názor, že lidská duše, ať už je její představa jakákoli a jakýkoli je její domnělý vztah s Bohem, je ve své podstatě čistá a dokonalá. Její skutečnou přirozeností je blaženost a moc, nikoli slabost a strast. Utrpení se k ní dostává jinou cestou, ať už je to v primitivních představách zosobněné zlo v podobě ďábla či Ahrimana. Podle jiných představ je Bůh i ďábel jedna a tatáž osoba, která jedny činí šťastnými a druhé stíhá neštěstím bez nějakého zjevného důvodu. Hloubavější jedinci předkládají myšlenku máji. Všechny tyto filosofické názory jsou nicméně jen pouhou duševní gymnastikou, cvičením intelektu. Jedna idea však prosvítá jasně přes všechny předsudky a pověry – že člověk je svou podstatou božský, že božství je naší pravou přirozeností.

Všechno ostatní je pouhé vrstvení. Skutečnost je jakoby překryta vrstvou, božská podstata však nikdy nezmírá. Je stále přítomna v tom nejpokleslejším i v tom nejsvatějším jedinci. Je potřeba ji přivolat a ona se sama projeví. Pralidé věděli, že v pazourku a suchém dřevě je skrytý oheň, aby se však projevil, bylo nutné vykřesat jiskru. Oheň svobody či neposkvrněnosti je tedy přirozeností každé duše a nikoli její vlastností, protože vlastnosti je možné získávat a tudíž i pozbývat. Duše je jedno se Svobodou a jedno s Bytím a Poznáním. Sat-čit-ánanda – Bytí-Poznání-Blaženost – to je pravá přirozenost a první právo Duše; všechny projevy, které vidíme, jsou jejím vyjádřením, tu jasným, tu zamženým. Dokonce i smrt je jen jiným z projevů skutečného Bytí. Zrození a smrt, růst a uvadání, rozpad a obnova – všechno jsou projevy jedné a téže Jednoty. Poznání, ať už se projevuje v nevědomosti či vědění, je projevem jednoho a téhož Čit, esence poznání. Rozdíl v poznání mezi nejposlednějším červem plazícím se pod našima nohama a největším géniem, kterého kdy svět zplodil, je pouze v odstínu. Védántista troufale prohlašuje, že i ty nejzvrhlejší rozkoše tohoto pozemského života jsou jen jedním z projevů Jediné božské Blaženosti, samotné podstaty Duše.

Tato myšlenka je nejnápadnější právě ve védántě, domnívám se však, že je obsažena v každém náboženství. Zatím jsem se nesetkal se žádným, z něhož by nebyla tak či ona patrná. Vezměme si například křesťanskou Bibli: V ní najdete tvrzení, že Adam, první člověk, byl čistý a jeho prapůvodní čistotu poskvrnily až následné hříchy. Z této alegorie vysvítá jasně, že bibličtí autoři považovali přirozenost prvního člověka za dokonalou. Pokleslost, kterou vidíme kolem sebe, a slabost, kterou cítíme uvnitř, se na tuto přirozenost pouze navrstvily a následné dějiny křesťanství naznačují na víru, ba přímo na jistotu ve znovunabytí tohoto prapočátečního stavu. V tom je skryto poselství Starého i Nového zákona. I muslimové věří v čistotu Adama a jsou přesvědčeni, že Mohamed jim otevřel cestu k opětovnému dosažení tohoto stavu.

Buddhisté zase věří v nirvánu, která přesahuje tento relativní svět. Nirvána je totéž jako Brahma védánty a celý buddhismus se zakládá na myšlence znovudosažení tohoto ztraceného stavu. V každé víře můžete najít představu, že nelze dosáhnout něco, co již není vaše. Nikomu tu nejste nic dlužni, hlásíte se jen o své rodné právo, jak poeticky vyjádřil jistý slavný védántský filosof v názvu jednoho ze svých spisů – „Nabytí vlastního království“. To království je naše; pozbyli jsme jej a nyní je musíme získat zpět. Májávádin, zastánce nauky o máji, však tvrdí, že ona ztráta království je jen přeludem; nikdy jsme o ně nepřišli. V tom jediném je rozdíl.

Ačkoliv všechny víry souhlasí v tom, že nám království patřilo, i v tom, že jsme je pozbyli, předkládají různé způsoby, jak je získat zpět. Jedni tvrdí, že musíte vykonávat předepsané obřady, skládat jistým bohům jisté obětiny, jíst pouze určité druhy potravy, vést zvláštní způsob života. Jiní hlásají, že musíte litovat svých hříchů a kát se před Pánem, další že jej musíte z celého srdce milovat. Všechna tato doporučení můžete najít i v upanišadách. Poslední a nejvyšší rada však po vás nepožaduje žádné slzy, žádné obřady, nemusíte vůbec vědět, jak jste o své království přišli, protože jste je nikdy neztratili. Proč byste měli hledat něco, co stále máte? Jste již čistí a jste již svobodní. Budete-li přesvědčeni, že jste svobodní, budete svobodní hned tímto okamžikem, budete-li přesvědčeni, že jste spoutáni, budete od tohoto okamžiku spoutáni. To je velmi odvážné tvrzení, nezbývá mi však, než mluvit odvážně. Možná vám to v této chvíli nahání hrůzu, když se však nad tím hlouběji zamyslíte a budete podle toho žít, poznáte, že říkám pravdu. Neboť jestliže svoboda není vaší přirozeností, nestanete se svobodnými za žádnou cenu; a jestliže jste jednou svobodní byli a tuto svobodu jste ztratili, nebyli jste svobodní na samém začátku. Pokud jste skutečně svobodní byli, co vás mohlo donutit, abyste tuto svobodu pozbyli? Co je nezávislé, nemůže se stát závislým; je-li něco v jádru závislé, jeho nezávislost je pouhým zdáním.

Kterou z těchto dvou možností si zvolíte? Pokud věříte, že je vaše duše svou podstatou čistá a dokonalá, je jen přirozeným důsledkem, že v tomto vesmíru neexistuje nic, co by ji mohlo omezovat či poutat. Je-li však v přírodě něco, co ji spoutat dokáže, vyplývá z toho, že není svobodná a přesvědčení o její svobodě je pouze klamné. Je-li tedy možné, abychom dosáhli konečné svobody, je nevyhnutelné, aby duše svou podstatou již svobodná byla. Svoboda znamená nezávislost na jakémkoli vnějším činiteli, to však také znamená, že nic vnějšího nemůže působit jako její příčina. Duše je bezpříčinná a z toho pramení všechny velkolepé védántské myšlenky. Není možné hovořit o nesmrtelnosti duše, aniž by nebyla již ve své podstatě svobodná, což jinými slovy znamená, že na ni nemůže působit nic vnějšího. Například smrt je důsledek působený samými vnějšími příčinami. Vypiji jed, a proto zemřu, z čehož vyplývá, že na mé tělo může působit vnější činitel. Je-li však duše svobodná, přirozeně musí platit, že ji nemůže nic ovlivnit a nemůže tedy zemřít. Svoboda, nesmrtelnost, trvalá blaženost – všechny tyto pojmy jsou odvislé od toho, že duše se vymyká zákonu příčinnosti, že existuje mimo oblast máji. Kterou z těchto dvou možností si tedy zvolíte? Buď je klamem jedno, nebo druhé. Já jsem si cele a nade vší pochybnost vědom, že jsem ve své nejvnitřnější přirozenosti svobodný a nejsem ochoten připustit, že spoutanost je skutečná a má svoboda klam.

Tento spor se v té či oné podobě vede ve všech filosofických směrech, dokonce i v těch nejsoučasnějších. Vždycky budou dvě strany: jedna bude tvrdit, že žádná duše neexistuje a že představa duše je klamem vzbuzovaným opakovaným přenosem hmotných částic, jejichž kombinací vzniká takzvané tělo a nervová soustava; onen dojem svobody je vzbuzován vibrací a nepřetržitým pohybem těchto částic. Některé buddhistické sekty zastávají stejný názor, který dokumentují následujícím příkladem: Vezmete-li do ruky zapálenou pochodeň a začnete jí rychle dokola točit, vytvoří světelný kruh. Tento kruh je však ve skutečnosti pouhým zdáním, vyvolaným rychlým pohybem louče. Člověk je pouze shlukem rychle se pohybujících částic, které vytvářejí dojem trvalé duše. Druhá strana zase prohlašuje, že v rychlém sledu kmitajících myšlenek se hmota jeví jako klam, který nemá reálný základ. Kterou z těchto dvou možností si zvolíte? Argumenty pro obě jsou velmi podobné, v případě ducha jen o málo silnější. Nikdo totiž nikdy neviděl, jak hmota skutečně vypadá. Můžeme pouze vnímat a cítit sami sebe; nikdo nedokáže vyskočit ze své vlastní kůže. Duchovní teorie navíc dokáže vesmír vysvětlit, materialismus však zatím nikoli, proto je jeho výklad nelogický. Většina lidí lne vnitřně k představě, že náš život má hlubší smysl.

Védánta učí, že nejsme ničím poutáni, že již jsme svobodní. Avšak nejen to; dokonce tvrdit a myslet si, že jsme spoutaní, je nebezpečné – je to zásadní omyl, autohypnóza. Tvrdíte-li: – Jsem spoutaný, jsem slabý, jsem bezmocný – Bůh s vámi, neboť kolem sebe ovíjíte další řetěz. Slyšel jsem o jednom člověku, který žil v lese a ve dne v noci bez přestání opakoval šivóham – „jsem blažený.“ Jednou na něj zaútočil tygr a táhl ho do houští; viděli to lidé na druhé straně řeky a slyšeli, jak i ve spárech šelmy tiše opakoval: šivóham, šivóham. Jsou případy lidí, kteří i když je čtvrtili na kusy, žehnali svým mučitelům. „Já jsem On, já jsem On; i ty jsi On. Já jsem čistý a dokonalý a taktéž všichni ti, co vystupují jako mí nepřátelé. Ty jsi On a já také.“ Toto je pozice obrovské vnitřní síly. I ve víře dualistů lze najít úžasné a veliké věci; veliká je například myšlenka osobního Boha, který je mimo veškeré přírodní dění a jehož uctíváme a milujeme. Někdy má tato představa nesmírnou utěšující moc. Védánta však hlásá, že útěcha je jako působení opia – není přirozená. Nakonec s sebou přináší slabost, tento svět však dnes víc jak kdykoli předtím potřebuje právě sílu. Lžeme, krademe, dopouštíme se zločinů, protože jsme slabí. Trpíme, protože jsme slabí. Umíráme, protože jsme slabí. Pokud nebude nic, co by nás dokázalo oslabit, nebude také nic, co by nás přinutilo trpět nebo zemřít. Svou strast si přivozujeme svým sebeklamem. Vzdejte se svého klamu a zmizí. Je to vskutku neobvykle prosté. Po všem tom filosofickém přemítání a duševní gymnastice dospíváme k této jediné duchovní myšlence, vůbec té nejprostší na světě.

Monistická védánta představuje ten nejjednodušší způsob, jakým lze vyjádřit pravdu. Šíření dualismu v Indii i všude jinde bylo velikým omylem, neboť lidé nehleděli na konečné principy, ale zvykli si uvažovat o procesu, který je značně složitý. Mnohé myslitele filosofické důsledky a logické závěry takového myšlení znepokojovaly, neboť tušili, že tyto představy nelze učinit universálními a nelze se jimi řídit v praktickém životě.

Ani v nejmenším nevěřím, že šíření monistických myšlenek by ve světě způsobilo nárůst nemravnosti a slabosti. Naopak jsem si jist, že je to vůbec jediný lék. Pokud má monismus pravdu, proč by měli lidé pít vodu z kaluží, když kolem nich teče proud života? Je-li pravda, že jsme všichni čistí, proč to hned nevypovědět celému světu? Proč tomu nevyučovat hromovým hlasem každého, kdo se rodí do tohoto světa, hříšníky i světce, muže, ženy i děti, krále na trůnu i zametače z ulice?

Dnes se to zdá jako těžký a náročný úkol; mnohým to bude připadat překvapivé, ale je tomu tak pouze kvůli předsudkům. Všichni jsme se nacpávali špatným jídlem nebo dlouho hladověli, proto nedokážeme pozřít dobré sousto. Od dětství jsme poslouchali slova, která do nás vštěpovala slabost. Lidé se ohánějí tím, že nevěří na duchy, přitom jen málokomu neběhá ve tmě mráz po zádech. Stejně je tomu s náboženskými předsudky a pověrami. Ještě dnes se najde nemálo lidí, kteří věří, že náboženství nemůže existovat bez ďábla či bez toho, aby nám někdo něco shůry nařizoval a vládl. Vyhovuje nám, když je s námi takto zacházeno, protože jsme si na to zvykli. Nejsme se sebou spokojeni, dokud nás někdo alespoň jednou za den nepokárá. Tentýž předsudek a pověra! Může se to dnes zdát děsivé, ale přijde den, kdy se ohlédneme nazpět a zasmějeme se nad každou z těch pověr, které zakrývaly naši čistou a věčnou duši, a s radostí v hlase, v plné pravdě a síle si budeme znovu a znovu opakovat: Jsem svobodný, jako jsem vždycky byl. Tato monistická myšlenka si jako jediná zaslouží právo na věčný život. Všechna svatá písma mohou hned zítra zaniknout. Je zcela lhostejné, zdali tato myšlenka poprvé zazářila v hlavě starých Židů nebo obyvatel za polárním kruhem, neboť je to pravda a pravda je věčná; pravda sama učí, že není výhradním vlastnictvím nějakého určitého národa. Lidé, zvířata i bohové jsou všichni právoplatnými příjemci této jediné pravdy, nechť ji tedy všichni svobodně přijímají. Proč by se měli lidé stávat obětí všemožných pověr? V celém světě, i v zemi zrodu této myšlenky, se lidé bojí stejně: „Takový způsob života je pro řeholníky, kteří se zříkají světa a žijí v odloučení; pro ně je to možná v pořádku. Ale nám prostým lidem, co se musejí starat o rodinu a řešit běžné starosti, nám je třeba zbožné bázně a obřadů.“

Dualistická myšlenka již vládla světu dosti dlouho a dnešek je její výsledek. Proč nezkusit nový experiment? Možná bude trvat celé věky, než všichni lidé přijmou monismus, proč však nezačít hned teď? Pokud se nám k této myšlence podaří za život probudit dvacet osob, dokázali jsme veliké dílo.

Proti monismu se nejčastěji staví tato myšlenka: – Je snadné si stále opakovat, že jsem čistý a blažený, v běžném životě se to však nedá uplatňovat. To je pravda, neboť tento ideál stojí velmi vysoko. Každé malé dítě vidí, že nebe je vysoko nad hlavou, mělo by se však proto na ně přestat dívat? Spraví se věci tím, že si zvolíme předsudky? Když nedosáhneme na nektar, bude lepší, když budeme pít jed? Pomůže nám, když nedokážeme pravdu uskutečnit hned, abychom se raději schoulili do tmy a poddali se slabosti a předsudkům?

Nenamítám nic proti dualismu v mnoha podobách; ve skutečnosti se mi jich většina líbí, mám pouze námitky vůči každému učení, které člověku vštěpuje slabost. Každému, ať je to muž, žena či dítě, dávám jednu otázku, pokud se chtějí věnovat tělesnému, duševnímu či duchovnímu výcviku: – Máš dost síly? Cítíš se dost silný? Vím, že pouze pravda dává život, že nic jiného než směřování ke skutečnosti nás opravdu neposílí a že kdo není silný, nedojde pravdy. Každá nauka, která otupuje mysl, budí předsudky a apatii a probouzí v člověku zvrácené touhy po tajemnu a nedosažitelných metách, je mi protivná, protože jsou její důsledky nebezpečné. Ducha oslabují natolik, že není schopen přijímat pravdu a žít podle ní. Síla je tedy jediná potřebná věc, je lékem na nemoc světa. Potřebují ji chudí, které utlačují bohatí, nevzdělaní, které utlačují vzdělanci, a hříšníci, které utlačují jiní hříšníci; nic nedodá tolik síly, jako myšlenka monismu. Nic člověka neučiní mravnějším a pracovitějším než myšlenka monismu. Co učiníte, když vám teď do rukou vložím nemluvně? Pro tuto chvíli se pro vás změní celý život; ať už jste, čím chcete, musíte se na nějaký čas zbavit svého sobectví. Zřeknete se všech svých nelidských představ, dokud na vašich bedrech bude ležet velká zodpovědnost za jiného – změní se celý váš charakter. Má-li tedy člověk na svých bedrech veškerou zodpovědnost, bude se snažit ze všech sil; nemá-li se za kým plahočit, nemůže-li vinu svádět na žádného ďábla, není-li žádný osobní Bůh, který by nesl jeho břímě, potom se pozvedne k tomu nejvyššímu a nejvznešenějšímu v sobě. Já sám jsem zodpovědný za svůj osud, já sám si přináším dobro. Já jsem ten Čistý a Blažený. Je třeba odmítat všechny myšlenky, které se staví proti. Jak praví upanišada: „Netkne se mne strach ani smrt, nemám ani kastu, ani víru, nemám otce, ani matku, ani bratra, nemám ani přítele, ani nepřítele, neboť já jsem Bytí-Poznání-Blaho; já jsem Blažený, já jsem Blažený. Nepoutá mne ctnost ani zhýralost, radost ani utrpení. Nepoutají mne ani posvátné knihy, ani posvátné obřady, ani pouti na posvátná místa. Nemám ani žízeň, ani hlad, toto tělo nejsem já, nepodléhám pověrám ani rozpadu, který postihuje tělesnou schránku, neboť já jsem Bytí-Poznání-Blaho; já jsem Blažený, já jsem Blažený.“

Toto je jediná modlitba, která stojí za to, abychom si ji připomínali. Toto je jediná cesta, jak dosáhnout cíle, jak říci sobě i ostatním, že jsme božské podstaty. Když si budeme toto neustále připomínat, dostaví se síla. Kdo zpočátku nejistě klopýtá, bude stále silnější a silnější a jeho hlas nabude na síle, až se pravda zmocní jeho srdce a bude protékat jeho tepnami a prostupovat každým pórem jeho bytosti. Světlo bude stále jasnější a jasnější, klam bude stále více mizet a s ním i sutiny ne-vědomosti; a pak nastane chvíle, kdy zmizí úplně vše a zazáří pouze Slunce.