Karma a její vliv na osobnost

Slovo karma se odvozuje od sanskrtského kořene kri s významem „konat, dělat“. Karmou se rozumí každý čin nebo skutek. V praxi toto slovo znamená také důsledky činů. V souvislosti s metafysikou se jako karma označují ty důsledky, jejichž příčinou jsou dřívější skutky. V karmajóze se však slova karma používá ve významu „konání“.

Cílem lidského života je poznání, vůbec nejvyšší ideál východní filosofie. Nikoli požitek či uspokojení, neboť ty mají svůj počátek i konec. Příčinou všeho utrpení v tomto světě je právě mylná představa, že smysl života tkví v požitku a uspokojení. Nakonec si člověk uvědomí, že směřuje pouze k poznání a že požitek i bolest jsou velikými učiteli, kteří mu stejným dílem poskytují důležitá ponaučení. Požitek a bolest se odvíjejí před zrakem duše a zanechávají na ní různé obrazy, jejichž souhrn nazýváme osobností. Každá osobnost je pouze souborem určitých sklonů, součtem duševních tendencí, v jehož vytváření požitek i bolest hrají rovnocennou úlohu. V některých případech je utrpení mnohem lepším učitelem; troufám si tvrdit, že ty největší osobnosti dějin se z utrpení poučily mnohem více než z radosti, z chudoby více než z bohatství a z potupy více než z chvály.

Poznání je člověku dáno, má je v sobě, neboť žádné poznání nepřichází zvenčí. Z přísně psychologického pohledu bychom za „poznání“ měli označit to, co člověk objeví či odhalí sejmutím závoje ze svého vlastního ducha. Říkáme, že Newton „objevil“ gravitaci. Znamená to, že seděla někde v koutě a vyčkávala, až za ní přijde? Gravitace byla v jeho vlastní mysli. Přišel správný čas a Newton ji odhalil. Všechno poznání, které kdy svět nabyl, přišlo z mysli; ve své mysli nosíte nekonečnou knihovnu celého vesmíru. Vnější svět je pouhou nápovědou, příležitostí, která vám umožňuje pustit se do poznávání vlastní mysli; předmětem vašeho poznávání ve skutečnosti nejsou vnější jevy, nýbrž vaše vlastní mysl. Pád jablka byl pro Newtona pouhou pobídkou, aby prozkoumal svou vlastní mysl; přeskupil všechna dosavadní spojení mezi myšlenkami ve svém vlastním mozku a objevil mezi nimi nový článek, který nazval zákonem gravitace. Ten nebyl skrytý v jablku ani zemském středu.

Poznání je skryto v mysli jako oheň v pazourku. Vnější podnět je jen nezbytným třením, které umožní vyskočení jiskry. Totéž platí o všech našich pocitech i veškerém našem jednání. Všechny naše slzy a úsměvy, radosti a zármutky, požehnání i prokletí přicházejí zevnitř pod účinkem dlouhé řady „křesavých úderů“. Každý z nich, který na fysické i duševní úrovni duše dostává, z duše jakoby vykřesává plamen, v jehož světle objevuje svou moc i poznání – každý z nich představuje karmu v tom nejobecnějším smyslu slova. Karmu tedy tvoříme neustále. Když dýchám, jdu, přemýšlím, hovořím či poslouchám, všechno je karma a každá karma ve mně zanechává stopu.

Existují skutky, které jsou jakýmsi součtem většího počtu menších skutků. Když stojím na břehu moře a poslouchám, jak se příboj tříští o písčitou pláž, připadá mi to jako velký hluk; každá vlna je však složena z bezpočtu drobných vlnek, z nichž každá vydává zvuk jen sotva slyšitelný. Teprve jejich souhrn je umožňuje slyšet. I srdeční tep je karmou. Určité druhy činností vnímáme a jejich výsledky jsou pro nás hmatatelné, současně však tvoří součet mnoha menších činností. Pokud chcete skutečně posoudit něčí charakter, pak se neohlížejte po jeho velkých skutcích. Každý hlupák se dokáže tu a tam chovat jako hrdina. Sledujte naopak jeho nejběžnější, nejdrobnější činnosti; ty vám vypoví o skutečném charakteru velkého člověka.

Účinek karmy na osobnost je vůbec tou nejmohutnější silou, s níž se musí člověk potýkat. Člověk je jakoby magnetický střed, který k sobě přitahuje všechny vesmírné síly, v sobě je taví a slučuje a znovu je vvysílá ven. Dobré i zlé, radost i utrpení se do nás vlévají a drží v naší blízkosti. Z těchto vlivů pak vytváříme mohutný proud vnitřních tendencí osobnosti a vypouštíme jej do světa. Stejně jako máme schopnost do sebe cokoli vtahovat, máme i schopnost vše navenek vyzařovat.

Všechno dění ve světě, hnutí ve společnosti, veškerá lidská činnost je jednoduše promítnutou myšlenkou, projevem lidské vůle. Tato vůle je podnícena osobností a osobnost je podnícena karmou. Jaká karma, takový projev vůle. Všichni lidé mocné vůle vykonali obrovské množství práce – velikáni ducha schopní převrátit svět nabyli svou nezdolnou vůli vytrvalou prací po velmi dlouhé období. Obrovskou vůli Buddhy či Ježíše není možné získat za jeden jediný život, neboť víme, kdo byli jejich otcové; ani jeden z nich neutratil za dobro lidstva jediné slovo. Objevily se a zase zmizely miliony tesařů Josefů, s miliony z nich se stále potkáváme. Přišlo a bez povšimnutí odešlo bezpočet drobných vládců, jakým byl Buddhův otec. Pokud by se jednalo o dědičný přenos, jak vysvětlíte fakt, že tak bezvýznamný kníže, kterého snad šidili jeho vlastní sluhové, dal život synovi, kterého uctívá čtvrtina lidstva? A jak zdůvodníte propastný rozdíl, který dělí tesaře od jeho potomka, jehož uctívají další miliony věřících? Odkud se vzala ta nekonečná vůle Buddhy a Ježíše, kde se nahromadila jejich neuvěřitelná moc? Musela nepřetržitě a postupně narůstat celé věky, dokud se nevřítila na lidstvo v podobě Buddhy a Ježíše a působí ještě do dnešních dnů.

Všechno toto je určováno karmou, konáním. Nikdo nedostane nic, co si nezaslouží; tak zní věčný zákon. Můžeme si někdy myslet, že to tak neplatí, nakonec se však o tom vždy přesvědčíme. Někdo se celý život snaží být bohatým, možná okrádá tisíce nevinných; nakonec však pozná, že si bohatství nezaslouží a celý jeho život se pro něj stane mrzutým břemenem. Blázen může skoupit všechny knihy na světě a všechny budou vyskládány v jeho knihovně, přečíst si však může pouze ty, jež je mu dáno přečíst. Tato „zásluha“ je určována karmou. Naše karma určuje, co si zasloužíme a co dokážeme vstřebat. Sami jsme zodpovědni za to, jací jsme; a máme dost sil na to, abychom se stali takovými, jakými si přejeme být. Pokud to, jací jsme dnes, je výsledkem našich minulých činů, pak je logické, že představa o tom, co si přejeme být v budoucnosti, se rodí z našich přítomných činů. Proto musíme vědět, jak správně jednat. Každý si musí v tomto světě vydělávat na živobytí svou vlastní prací; karmajóga však učí, jak své konání provádět v duchu skutečné vědy, která přináší ty nejvyšší výsledky. Cílem veškerého lidského konání je pouze zpřítomnit vnitřní moc, která je již v nás, probudit vlastní duši ze spánku. Každým svým činem se jí jakoby snažíme zatřást a odehnat její sen.

Člověk vždy koná s určitými pohnutkami. Někdo dělá vše pro slávu, jiný pro peníze, jiný pro moc. Další touží po nebi a k tomuto cíli zaměřuje všechny své činy. Někteří se svým životním dílem snaží zajistit uznání svým předkům, jiní zase svým budoucím potomkům. Mnozí se snaží, aby jim po smrti postavili velký pomník. Znám dokonce jednu sektu, kde platí jeden pozoruhodný zvyk: Když se jim narodí potomek, začnou mu stavět hrobku. Pokládá se to u nich za ten nejdůležitější skutek, který má člověk v životě vykonat; čím větší a skvostnější hrobka, tím má být člověk šťastnější. Někteří lidé vykonávají své dobré skutky jako jistou formu pokání; nejdřív se dopouštějí nejrůznějších zvráceností a pak nechají postavit kostel nebo něčím obdarují kněze, aby si získali lístek do nebe. Počítají, že dobročinností se očistí a vyhnou trestu.

Zkusme se nyní ale podívat na konání, jehož motivem je samo konání. Jsou totiž lidé, které můžeme označit za „sůl země“ a kteří pracují pro práci samu, aniž by pomýšleli na slávu či na odměnu v nebi. Konají práci jenom proto, že plodí dobro. Další pomáhají chudým a nemohoucím z ještě vyšších pohnutek, protože věří ve smysl konání dobra a milují dobro. Touha po slávě zpravidla jen zřídka přináší rychlé výsledky; obvykle se dostaví až na stará kolena, kdy už má člověk život více méně za sebou. Člověk, který však koná bez jakékoli sobecké pohnutky, získává ze svých činů vůbec největší prospěch. Nezištnost se vyplácí mnohem víc, lidé k ní pouze nemají dostatek trpělivosti. Láska, pravda a nezištnost nejsou pouze řečnické obraty mravokárců, ale spočívá v nich náš nejvyšší ideál projevující se obrovskou silou. Činnost bez jakékoli sobecké pohnutky, bez úvah o budoucnosti, bez vyhlídky na nebeskou odměnu či beze strachu před pekelným trestem představuje vůbec nejvyšší projev moci; v tomto druhu sebekázně se zrcadlí síla mnohonásobně převyšující jakýkoli čin konaný ze sobeckých pohnutek. V čem se projevuje větší síla – ve splašeném čtyřspřeží řítícím se dolů z kopce nebo v kočím, který koně udrží na uzdě? Veškerá navenek směřující energie vzešlá ze sobecké pohnutky se beznadějně promrhá a její síla se k vám nikdy nevrátí; pokud však dokážete své sobectví zkrotit, povede to ve vás k rozvoji síly. Taková sebekázeň vytváří obrovskou vůli a osobnost, z níž se rodí Buddhové a Kristové. Pošetilí lidé toto tajemství neznají, a přesto by rádi vládli celému lidstvu. Většina z nás však nedohlédne za horizont několika málo let, stejně jako zvířata nedohlédnou za pár kroků. Náš svět je jenom úzký kroužek. Nejsme dostatečně trpěliví, abychom se dívali za něj, a v tom tkví naše slabost a bezmoc.

V souvislosti s ideálem nesobecké činnosti, jež se nese ve znamení nepolevující aktivity, vzniká otázka: A co spočinutí? Na jedné straně života vidíme, že ani jediný okamžik není možné žít bez činnosti, všude kolem sebe jsme svědky zběsilého snažení; na druhé vnímáme ztišení, stažení do ústraní – vše je poklidné, žádná vřava, jen pokojná přírodní scenérie. Ani jedno však netvoří úplný obrázek. Jestliže se člověk ze samoty dostane do vzdouvajícího víru světa, bude v něm rozdrcen stejně jako hlubokomořská ryba, která se po vylovení roztrhne na kusy, neboť byla připravena o tlak vody, který ji držel pohromadě. Dokáže člověk uvyklý ruchu světského kolotoče žít na klidném místě? Bude trpět a dost možná přijde o rozum. Dokonalý člověk je ten, kdo dokáže uprostřed nejhlubšího ticha a samoty vyvíjet tu nejintensivnější činnost, a uprostřed nejintensivnější činnosti v sobě dokáže nacházet ticho a samotu pouště. Takový člověk zná tajemství sebekázně a sebeovládání. Prochází ulicí nejrušnějšího města a jeho mysl je tichá, jako by prodléval v jeskyni, k níž nedolehne jediný zvuk zvenčí; přesto je však po celou dobu mimořádně činný. Toto je ideál karmajógy.

Je však třeba začít od začátku, chápat se činností, tak jak k nám přicházejí, a postupně se zbavovat sobectví. Musíme pracovat a nacházet pohnutky, které nás k práci pobízejí; prvních několik let budeme zjišťovat, že jsou téměř bez výjimky sobecké. Postupně se však bude sobectví rozplývat, a jestliže vytrváme, jednou bude naše konání zcela nesobecké, naše vnitřní síly budou dokonale soustředěné a plně se projeví naše poznání.