Každý je velký na svém místě

Podle sánkhjové filosofie se příroda skládá se tří sil sattva, radžas a tamas, které se ve fysikálním světě projevují jako rovnováha, aktivita a netečnost. Tamas představuje temnotu či nečinnost, radžas aktivitu projevující se přitažlivostí nebo odporem a sattva zastupuje rovnováhu mezi tamasem a radžasem.

Tyto tři síly jsou přítomny v každém člověku. Někdy v něm převládá tamas a cítí se mdle a lenivě, že se ani nemůže pohnout. Jindy nabývá navrch horečná aktivita, člověk se cítí plný energie a někdy zavládne mezi oběma tendencemi tichá rovnováha. Ve všech rostlinách, zvířatech a lidech můžeme pozorovat více méně typické projevy těchto tří sil. Pro karmajógu je chápání těchto tří sil zásadní, neboť pokud se je naučíme vnímat a využívat, naučíme se mnohem lépe vykonávat své činy.

Každý ví, co je to mravnost a co povinnost. Současně si však můžeme všimnout, že obsah mravnosti a povinnosti se mezi různými lidskými společenstvy velmi liší. V některých zemích si muži mohou brát za ženu své snachy, což se v jiné zemi pokládá za nemyslitelné, nebo mohou mít vícero žen – to se jinde považuje za zcela nemravné. I v jiných oblastech se dobré mravy velice různí, přesto však cítíme, že musí existovat jakási universální norma morálky. V některých třídách společnosti se určité věci počítají k povinnostem, které jsou pro jiné třídy přímo ohavné; stejně tak cítíme, že musí existovat něco jako universální smysl pro povinnost. Otvírají se nám tedy dvě cesty: cesta slepých, kteří jsou přesvědčeni, že je pouze jediná cesta k pravdě a všechny ostatní jsou mylné; nebo cesta moudrých, která připouští, že v závislosti na duševní konstituci či různých životních podmínkách se obsah mravnosti a povinnosti může lišit. Je důležité vědět, že mravnost a povinnost mají své stupně – že povinnost v jednom životním stadiu a za určitých podmínek není a ani nemůže být povinností v jiném.

Všichni velcí učitelé například učí: Neodporujte zlu. Tento přístup zbavený veškerého odporu se pokládá za nejvyšší mravní ideál. Zároveň si však všichni uvědomujeme, že kdyby se jen malá skupinka lidí pokusila uvést tuto vznešenou zásadu plně do praxe, tkanivo celé společnosti by se rozpadlo na kusy; zlovolní by se zmocnili jejich majetku i jejich svobody a dělali by si s nimi, co chtějí. Jeden jediný den v tomto duchu by znamenal katastrofu. Intuitivně však v nitru své duše cítíme pravdu této nauky. Pokud by se však měla stát tou jednou jedinou, napáchala by obrovské škody. U většiny lidí by vyvolala pocit, že stále jednají špatně, vzbuzovala by v nich morální výčitky. V konečném důsledku by člověka oslabovala a přivedla by na svět více zhouby než jakákoli jiná slabost. Člověku, který začne sám sebe nenávidět, se otevírá brána k pádu. Naší první povinností je milovat sami sebe; abychom učinili pokrok, musíme mít nejprve víru sami v sebe a až poté v Boha. Kdo nemá víru v sebe, nemůže mít ani víru v Boha. Člověk, který odporuje zlu, nemusí vždy nutně konat věci, které jsou samy o sobě zlé; za určitých podmínek se odpor vůči zlu stává přímo povinností.

Mnozí čtenáři zůstávají zaraženi nad druhou kapitolou Bhagavadgíty, v níž lučištník Ardžuna odmítá bojovat, neboť jeho protivníci jsou jeho příbuzní a přátelé, a pronáší obhajobu neodporování zlu jako nejvyšší ideál lásky. Šrí Kršna, ztělesnění Boží přítomnosti na zemi, jej však za to nazývá zbabělcem a pokrytcem. Pro všechny z nás se však v této episodě skrývá jedno veliké ponaučení – že totiž ve všech záležitostech jsou si obě krajnosti podobné. Mezi krajním kladem a krajním záporem není nikdy žádný podstatný rozdíl. V silné intensitě světla nevidíme stejně, jako nevidíme ve tmě. O zvuku to platí obdobně. A stejné povahy je i rozdíl mezi neodporováním a odporem vůči zlu. Jeden se na odpor nestaví proto, že je slabý nebo lenivý, protože nemůže; jiný ví, že může zasadit zdrcující úder, přesto se rozhodne svým nepřátelům požehnat. Kdo neodporuje ze slabosti, dopouští se hříchu a ze svého postoje nezíská nejmenší užitek; druhý by se však dopustil hříchu, kdyby odporoval. Buddha se vzdal trůnu i svého postavení; v tom bylo opravdové odříkání. Těžko lze však hovořit o odříkání v případě žebráka, který si nemá co odříci. Ardžuna se stal zbabělcem při pohledu na mocná vojska sešikovaná před ním; jeho „láska“ jej přinutila zapomenout na povinnost vůči své zemi. Proto jej Kršna označil za pokrytce: „Hovoříš jako moudrý muž, tvé skutky tě však zrazují a praví, že jsi zbabělec. Proto se napřim a bojuj!“

Toto je ústřední myšlenka karmajógy. Karmajogín je ten, kdo chápe, že nejvyšším ideálem je nenásilí, a kdo také ví, že toto nenásilí je nejvyšším projevem síly; současně si však také dobře uvědomuje, že takzvané odporování zlu je nezbytným krokem k manifestaci této nejvyšší síly. Než člověk dosáhne tohoto nejvyššího ideálu, je jeho povinností odporovat zlu. Nechť tedy pracuje, bojuje, nechť se nebojí přímo udeřit. Až získá sílu k odporu, teprve potom se může stát nenásilí ctností.

Snadno se říká: Neprojevuj vůči nikomu nenávist, neodporuj zlému; všichni však dobře víme, co taková rada znamená v praktickém životě. Když se na nás zaměřují oči našeho okolí, nejspíše se projevujeme lidumilně, v srdci však po celou dobu skrýváme jed. Toužíte po bohatství a zároveň si uvědomujete, že celý svět pokládá bohaté lidi za podvodníky a nemravy, a tak se cesty za bohatstvím neodvážíte; vaše mysl však bude dnem i nocí běhat za vidinou peněz. Toto pokrytectví neposlouží žádnému účelu. Vrhněte se neohroženě do světa a až si užijete a protrpíte vše, co může svět nabídnout, dostaví se potřeba odříkání a ztišení. Nebojte se naplnit svou touhu po moci ani po čemkoli jiném; až se vám splní, přijde chvíle, kdy si uvědomíte, že jsou to všechno malichernosti. Dokud však svou touhu neuspokojíte, dokud neprojdete tou vší horečnou aktivitou, nebudete schopni dostat se ke stavu ztišení, vnitřní vyrovnanosti a odevzdání. Ideály odříkání a vnitřní rovnováhy se kážou již tisíce let, mnozí je slýcháváme od dětství, přesto se na světě najde sotva hrstka těch, kdo je opravdu uskutečnili. Sotva mohu tvrdit, že jsem za svůj život poznal alespoň dvacet osob, které by byly v nitru ztišené a dovršily ideál nenásilí – a to jsem procestoval půlku světa.

Každý člověk by se měl chopit svého vlastního nejvyššího ideálu a usilovat o jeho naplnění; toto je mnohem jistější cesta k úspěchu, než přijímat ideály jiných, v jejichž naplnění můžeme jen sotva doufat. Chceme po dítěti, aby ušlo dvacet mil, přitom máme skoro jistotu, že to nepřežije. Přesto se totéž zpravidla snažíme činit se světem. Žádní občané v žádné společnosti nejsou stejného založení, nemají stejné schopnosti ani výdrž – a proto také musí mít odlišné ideály. Nikdo nemá právo pohrdavě pohlížet na ideály ostatních. Ať se každý snaží ze všech sil o uskutečnění svého vlastního ideálu. Stejně tak je nesprávné, abych byl já posuzován na základě vašeho ideálu a vy zase podle mého. Jabloň nelze posuzovat podle měřítek hrušně. Chcete-li posuzovat jabloň, pak se řiďte měřítky jabloní.

Jednota v různosti je prvoplánem stvoření. Jakkoli se muži a ženy vzájemně odlišují, bude na pozadí vždy jednota. Různé povahy a osobnosti lidí tvoří přirozené rozdíly. Posuzovat druhé podle stejného měřítka pouze vyvolává nepřirozený svár, jehož výsledkem bývá nenávist vůči sobě samému a cesta zahrazená duchovnímu pokroku a mravnímu vývoji.

V hinduistickém systému mravních hodnot je tato skutečnost rozpoznávána už od dávných dob; v posvátných knihách i pojednáních o etice se stanovují různá pravidla pro různá období lidského života – brahmačárin neboli člověk v létech učednických, grhastha neboli člověk starající se o rodinu, vánaprasthin neboli člověk oproštěný od světských povinností a žijící v ústraní, a konečně sannjásin neboli člověk zcela se zříkající světa.

Život každého jedince má podle hinduistických písem vedle těch všeobecně platných i své zvláštní povinnosti. Ind začíná svůj život jako žák, pak se ožení a stane se hospodářem; když zestárne, odejde do ústraní a nakonec se zřekne světa a stane se sannjásinem. Každé z těchto životních období má své zvláštní povinnosti. Žádné z nich není vyšší než ostatní; život ženatého muže je stejně vznešený jako život mnicha žijícího v celibátu a věnujícího se výlučně duchovní práci. Zametač z ulice je stejně vznešený jako král na trůnu. Sejměte krále z trůnu, dejte mu do ruky koště a posuďte, jak se mu daří; dosaďte na trůn zametače a posuďte, jak bude vládnout. Je zcela bezpředmětné tvrdit, že člověk žijící mimo svět je větší než ten, kdo žije ve světě; je nepoměrně složitější žít ve světě a uctívat Boha, než se stáhnout do ústraní a dělat totéž v závětří rušného světského tržiště. Mahánirvána tantra k tomu poznamenává: „Hospodář nechť je plně oddán Bohu; poznání Boha budiž cílem jeho života. Nadto však musí se neustále činit, starat se svědomitě o svou rodinu a vykonávat všechny své uložené povinnosti. Musí se zříkat plodů svých činů a obětovat je Bohu. Je snad nejtěžší v tomto světě pracovat a nestarat se o výsledek, pomáhat druhému a nečekat vděčnost, konat dobro a neohlížet se na to, zda přináší uznání či pohanu. I ten největší zbabělec se stane hrdinou, když jej svět velebí.“ Dále se v téže knize dočteme například toto:„Grhastha je pilířem celé společnosti, je tím, kdo zajišťuje vezdejší chléb. Chudí, slabí, ženy a děti – všichni, kdo nepracují, žijí z práce hospodáře. … Kdyby nebylo v tomto městě stovek těch, kdo usilují o nabytí jmění, kdo by se a z čeho postaral o nemohoucí? Usilování o bohatství není zlo, neboť bohatství jest míněno ke sdílení. Získávání bohatství a jeho vznešené sdílení budiž bráno jako způsob uctívání.“ A své velebení činného životního období završuje tento starý spis následujícími slovy: „Jeho nepřátelé jej musí mít v úctě. Pokud z jejich strany hrozí nebezpečí, musí se jim hrdě postavit. Nikdy nesmí dřepět v koutku naříkaje; nevystoupí-li proti nepřátelům jako hrdina, nesplnil svou povinnost. Pakliže zemře grhastha v boji za svou zem či za svou víru, dochází téhož naplnění, jehož jogín nabývá hlubokým rozjímáním.“ Z toho jasně vyplývá, že povinnost jednoho není povinností druhého; současně se tu neříká, že by některá povinnost byla podřadnější, neboť každá povinnost má své místo a každý musí svou povinnost plnit v těch podmínkách, v nichž se právě nachází.

Z předchozího plyne jedna hluboká myšlenka – odmítnutí veškeré slabosti. Právě této myšlenky si z odkazu indické kultury nejvíce cením. Ve védách se stále a stále opakuje jedno slovo – „neohroženost“. Neboj se ničeho, neboť strach je odznakem slabosti.

Jestliže se někdo zřekne světa, aby se věnoval Bohu, nesmí si myslet, že ti, kteří žijí ve světě a činí se pro jeho blaho, Boha neuctívají. Taktéž ani ten, kdo žije ve světě a stará se o dobro své rodiny, si nesmí myslet, že ti, kdo se zříkají světa, jsou budižkničemové a povaleči. Tuto myšlenku vykresluje následující podobenství.

Jeden král měl ve zvyku vyzvídat od všech sannjásinů, kteří zavítali do jeho království, kdo je větší: Zda ten, kdo se zřekne světa a stane se mnichem, nebo ten, kdo žije ve světě a plní své povinnosti vůči své rodině. Když některý moudrý mnich prohlašoval, že mnich je větší, pak jej král vyzval, aby to dokázal. Žádný z nich však toho nebyl schopen, a tak jim nařídil, aby se oženili a stali se hospodáři. Když jiní moudří mnichové tvrdili, že větší je ten, kdo se stará o rodinu, nebyli však schopni to přesvědčivě dokázat, přinutil je, aby se usadili a stali se hlavou rodiny.

Když se jednou dotazoval na totéž mladého sannjásina, dostalo se mu zvláštní odpovědi:„Každý je velký na svém místě.“ Když byl mnich vyzván, aby do dokázal, pravil: „Dokážu ti to, musíš však jít se mnou a se mnou žít nějaký čas.“ Král souhlasil a odešel s mnichem z paláce.

Několik dní společně putovali krajinou, až došli do jednoho města, kde se právě konaly královské námluvy. V Indii kdysi platil zvláštní zvyk, že si princezna z královského rodu sama vybírala ženicha. Některé hleděly na krásu, jiné na bohatství, další zase na vzdělání a dobré mravy. Proto se na ulicích shromáždili ženichové z celého okolí ve svých nejskvělejších šatech a s nadějí, že právě je si královská dcera vybere.

Princezna byla nejkrásnější na světě a tak ji mohl uspokojit pouze ten nejkrásnější ženich. Když procházela nesena v honosných nosítkách špalírem nápadníků, padl jí pohled na jednoho mladého asketu, který měl obličej líbezný jako obrázek. Princezna se nechala dovést až k němu a pověsila mu na krk květinový věnec. „Tebe jsem si vyvolila za ženicha a ty se staneš dědicem celého království.“ Mladý asketa se zamračeně zvedl a pravil: „Co je to za hloupost? Kdo to kdy viděl, aby se asketa ženil?“ Ani se na princeznu nepodíval, otočil se a odkráčel pryč. Nepomohly žádné sliby ani přesvědčování. Král i sannjásin tomu divadlu zaujatě přihlíželi.

Zamilovaná princezna se však nedala odbýt a rozběhla se za asketou. „Musím si toho mládence vzít, nebo zemřu!“ Nato sannjásin, který přivedl krále až sem, navrhl, aby se za dvojicí nepozorovaně vydali.

Asketa dál odmítal všechny nabídky k sňatku a bez zastavení si to mířil do hlubokého lesa; jakmile se objevil za prvním keřem, jako by se po něm slehla zem. Princezna jej marně hledala, a když se začalo stmívat, usedla pod strom a pustila se do pláče. Tehdy se před ní objevil král i se sannjásinem a jali se ji utěšovat. Nabídli jí teplé šaty a navrhli, že až se rozední, dovedou ji zpět do města.

Nahoře v koruně žil vrabčák se svou ženou a třemi ptáčaty. Pohlédl dolů na tři osoby a pravil své ženě: „Co si počneme? Máme v domě tři hosty, venku je zima a my jim nemáme co nabídnout.“ Rozletěl se proto do noci a přinesl v zobáku hořící větévku, kterou upustil před trojicí do seschlého roští. Hosté rychle sesbírali otop a usadili se k hřejivému ohni. Vrabčák však stále nebyl spokojen. „Co si počneme, máme v domě hosty a nemají co jíst. Jsme hospodáři a je naší povinností nasytit každého, kdo přijde do našeho domu. Nezbývá, než abych jim obětoval svoje vlastní tělo.“ Tak řekl a vrhl se do plamenů. Trojice hostů se jej pokoušela zachránit, ale marně.

Vrabčákova žena viděla, co její muž učinil, a řekla: „Jsou tu tři lidé a mají k jídlu jen jednoho drobného ptáčka. Nemohu nechat vyjít úsilí mého muže naprázdno; ať se nají i z mého těla.“ Vrhla se dolů a zahynula v plamenech.

Když ptáčata viděla, co učinili jejich rodiče a že jídla stále není dost, pravila: „Je naší povinností pokračovat v díle našich rodičů. Ať poslouží i naše těla.“ A také ona zahynula v ohni.

Když to sannjásin, král a princezna viděli, nedokázali pozřít jediné sousto. Strávili celou noc o hladu a v přemýšlení. Ráno odvedli oba muži princeznu zpět do města a rozloučili se.

Potom pravil sannjásin králi: „Tak už jsi viděl, že každý je velký na svém místě. Pokud chceš žít ve světě, pak žij jako ti vrabci, kteří jsou v každém okamžiku připraveni obětovat se pro blaho druhých. A pokud se chceš zříci světa, buď jako onen mladý asketa, pro něhož krásná žena, bohatství ani moc nic neznamenají. Každý je velký na svém místě, povinnost jednoho však není povinností druhého.“