Pomáháme pouze sami sobě

Než si vysvětlíme, jakým způsobem napomáhá věrné plnění povinnosti duchovnímu vývoji, rád bych se v několika odstavcích zmínil o dalším z významů slova karma. Každá náboženská filosofie je ve své podstatě vysoce abstraktní; aby ji mohl prostý člověk pochopit, bývá obvykle převedena do určité ritualizované podoby. Každý rituál je ve skutečnosti konkretizovanou filosofií. Tento rituál se v Indii označuje slovem karma. Je nezbytnou součástí každého náboženství, protože většina lidí není schopna chápat abstraktní duchovní pravdy, dokud nedospěje na určitou duchovní úroveň.

Z tohoto důvodu jsou velmi užitečné symboly, bez jejichž pomoci se při procesu chápání hlubokých filosofických idejí neobejdeme. Všechna náboženství užívají od nejstarších dob symbolických výkladů. V jistém smyslu nejsme bez symbolů schopni přemýšlet, neboť slova samotná jsou symbolickým zpodobením myšlenek. V jiném smyslu lze na vše pohlížet jako na symbol: Celý vesmír je symbolem a Bůh je jeho skutečným významem. Tento druh symboliky není pouhým výplodem člověka. Symboly nevznikají tak, že je tajně vymyslí skupinka lidí; náboženské symboly mají svůj přirozený, universální vývoj.

Mnozí se domnívají, že znak kříže se poprvé objevil ve spojitosti s křesťanstvím, ve skutečnosti se však používal již dávno před ním, ještě před narozením Mojžíše či nejstarším sepsáním véd. Jsou doklady o tom, že kříž používali Aztékové i Féničané. Kruh je dalším výrazným symbolem používaným po celém světě. Nebo téměř nejuniversálnější ze všech symbolů, svastika: Dříve se myslelo, že ji do světa rozšířili buddhisté; archeologové však zjistili, že jej dávno před buddhisty používaly i jiné národy, například Egypťané či Babylóňané. To jasně dokládá, že tyto symboly nemohou být ryze konvenční, nýbrž že mezi nimi a lidskou myslí existuje nějaká přirozená spojitost. Každá myšlenka má ve světě svůj tvarový protějšek – tento vztah je v indické filosofii znám pod jménem náma-rúpa.

Dalším z aspektů této nauky o činnosti je znalost vztahu mezi myšlenkou a slovem a poznání moci skryté ve slově. Sílu slova uznává každé náboženství – v některých z nich se dokonce stvoření světa děje skrze slovo. Slovo je vnějším aspektem Boží myšlenky, a protože stvoření Bůh nejprve „vymyslel“, svět se zrodil právě skrze slovo. Vedle vyšších filosofických a náboženských hodnot slova si můžeme všimnout, že slovní symboly hrají v dramatu lidského života zcela mimořádnou roli. Není zvláštní, že rozechvělý vzduch z mých hlasivek vzbudí ve vašich sluchových nervech vzruch, který má na vaše myšlení bezprostřední účinek? Jeden nazve druhého hlupákem a ten se okamžitě se zrudlou tváří vztyčí, zamává pěstí a udeří troufalce do nosu. Jen se zamyslete nad úžasnou mocí slov. Jedna utrápená žena usedavě pláče, přijde k ní druhá a promluví několik laskavých slov; během okamžiku se zármutek rozplyne a na její tváři se objeví úsměv. Slova jsou stejně mocná ve vysoké filosofii jako v obyčejném životě. Dennodenně s touto silou manipulujeme, aniž bychom se nad ní pozastavili. Poznání povahy této síly a její využívání, jakož i studium náboženské a rituální symboliky, která ve věřících podněcuje příslušné myšlenky, je nedílnou součástí karmajógy.

Naší bezprostřední povinností je pomáhat druhým, činit dobro světu. Proč bychom to měli dělat? Zdánlivě proto, abychom světu pomohli, ve skutečnosti však proto, abychom pomohli sami sobě. Tento svět totiž naši pomoc vůbec nepotřebuje; nebyl stvořen k tomu, abychom mu pomáhali. Kdysi jsem četl jedno kázání, v němž se říkalo: „Tento krásný svět je nesmírně dobrý, neboť nám poskytuje čas a příležitost k tomu, abychom pomáhali druhým.“ Na první pohled je to velmi ušlechtilá myšlenka; není však rouháním tvrdit, že svět potřebuje naši pomoc? Nelze popírat, že je v něm spousta utrpení; je proto nanejvýš patřičné, abychom toto utrpení pomáhali odstraňovat. Nakonec však budeme muset pochopit, že tím pomáháme pouze sami sobě. Když jsem byl malý, choval jsem v krabici malou myšku. V krabici byly válečky; když se po nich myška snažila přejít, válečky se protáčely a myška zůstala stát na místě. Stejně je to i se světem a s naší pomocí: Jediným ziskem je důkladné mravní cvičení.

Tento svět není ani dobrý, ani špatný; každý člověk si jej vytváří ke svému obrazu. Když o světě rozmýšlí slepec, je pro něj čímsi jemným a hrubým, studeným a horkým. Jsme jednou velkou slitinou radosti a bolesti. Mladí lidé jsou zpravidla optimističtí, neboť mají celý život před sebou; staří zase trpí pesimismem, neboť jejich dny už pominuly a zůstaly jim jen stovky přání, která zůstávají nevyplněná v jejich srdcích. Oba dva přístupy jsou stejně pošetilé. Život je dobrý nebo zlý v závislosti na stavu mysli, v němž na něj pohlížíme. Oheň není sám o sobě dobrý ani zlý. Když nás hřeje, blahořečíme mu, když se popálíme o jeho plameny, proklínáme jej. Záleží na tom, jak jej použijeme a podle toho máme dobrý nebo špatný pocit. Stejné je to i s tímto světem. Je dokonalý – to znamená, že dokonale vyhovuje svému účelu. Můžeme si být jisti, že bude pohodlně pokračovat i bez nás a o naši pomoc ani v nejmenším nestojí.

Přesto je touha konat dobro tou nejmocnější motivující silou, kterou máme. Musíme však pamatovat, že pomáhat druhým je výsada. Nesnažte se stavět na piedestal, mávat pětipencí a rozkřikovat: „Tady, ubožáku!“ Buďte naopak vděční, že tu ten ubožák je, abyste jej mohli obdarovat a pomoci tím sami sobě. Požehnaným není příjemce, nýbrž dárce. Buďte vděční za příležitost, že jste mohli ve světě projevit laskavost a soucit a tím se stát čistším a dokonalejším. Žádný žebrák, kterému jste kdy pomohli, vám není dlužen jedinou penci; vy jste naopak stále jeho dlužníkem, neboť vám umožnil projevit vaši dobrotu. Je zcela scestné, pokud budete rozmýšlet o tom, co dobrého jste pro vět učinili či komu jste v životě pomohli. Je to pošetilá myšlenka a všechny pošetilé myšlenky přinášejí strast. Myslíte na to, jak jste komusi pomohli, a čekáte, že se vám za to poděkuje; a protože se tak nezachová, jste nešťastní. Proč byste měli za své činy čekat něco na oplátku? Příjemci vaší pomoci buďte vděčni; pohlížejte na něj jako na Boha. Což není velkou výsadou uctívat Boha v pomoci bližnímu? Pokud se dokážeme odpoutat, unikneme vší bolesti a zklamání a budeme moci zvesela činit světu dobro. Činnost konaná bez lpění na výsledku nikdy nemůže přinášet neštěstí ani utrpení.

Tento svět je jako zatočený psí ocásek z jedné indické bajky, který se můžete snažit narovnat ze všech sil, a přesto se vám nakonec vždy zkroutí zpátky. Jestliže víte, že tento svět nikdy „nenarovnáte“ a naučíte se pracovat bez připoutanosti, pak nehrozí, že se stanete fanatiky. Pokud se ve vás začne ozývat jakýkoli náznak fanatismu, vždycky si vzpomeňte na stočený psí ocásek. Nemusíte si kvůli světu dělat starosti ani špatně spát; půjde si bez vás svou cestu. Pouze vyrovnaný, klidný člověk střízlivého úsudku s hlubokou láskou a soucitem dokáže konat dobro a prokazovat ho tím i sám sobě. Fanatikovi chybí zdravý rozum a slitování, nikdy nedokáže svět narovnat a nikdy se nestane čistým a dokonalým.

Zopakujme si tedy hlavní body této kapitoly: Nejprve je třeba mít na paměti, že tento svět nám nic nedluží a že naopak my jsme jeho dlužníky. Je pro nás velkou výsadou, že pro něj můžeme něco učinit, neboť prostřednictvím pomoci světu pomáháme především sami sobě. Zadruhé: Neplatí, že tento svět je bezmocně unášen a požaduje od člověka nějakou pomoc, protože je stvořen Bohem. Bůh je v něm stále přítomen; je nepomíjivý, nepřetržitě činný a neustále bdí, i když celý vesmír spí. Za každou změnou v tomto světě stojí Bůh. Zatřetí: Vůči nikomu bychom neměli cítit nenávist. Tento svět natrvalo zůstane směsicí dobra a zla. Naší povinností je mít soucit se slabými a milovat i ty, co se proti nám proviňují. Tento svět je velkolepou mravní školou, kterou všichni musíme projít, abychom duchovně sílili. Začtvrté: Je třeba se vyhýbat fanatismu jakéhokoli ražení, protože fanatismus je opakem lásky. Fanatikové rádi v lehkém tónu provolávají: „Necítím nenávist vůči hříšníkovi, nýbrž vůči hříchu.“ Rád bych ovšem viděl jediného, kdo opravdu dokáže odlišit hřích od hříšníka, protože odlišit vlastnost od jejího nositele je úkol vpravdě nadlidský. A posledním budiž ponaučení: Čím vyrovnanějším a ztišeným se člověk stává, tím lépe je schopen vykonávat svou činnost.