Povinnost

Při studiu karmajógy je nutné správně pochopit, co se rozumí povinností. Mám-li něco vykonat, musím nejprve vědět, že je to má povinnost. Představa povinnosti se však národ od národa a kulturu od kultury liší. Muslim říká, že jeho povinností je to, co je psáno v Koránu, křesťan prohlašuje, že jeho povinnost je stanovena v Bibli, pro hinduistu je zakotvena ve védách. Můžeme si všimnout, že představa povinnosti se značně liší v různých životních obdobích, historických dobách i lidských společenstvích.

Obsah pojmu povinnost je nemožné stejně jako jiné obecné abstraktní pojmy jasně definovat; můžeme si o ní jen učinit představu podle jejích praktických dopadů a výsledků. Všímáme si věcí kolem sebe a cítíme určitý přirozený či naučený impuls chovat se k nim jistým způsobem. Jednou na základě určitých podmínek naše mysl usoudí, že takto jednat je dobré, jindy za stejných podmínek dojde k závěru, že takto jednat je špatné. Obvyklým vysvětlením povinnosti je, že každý dobrý člověk se řídí hlasem svého svědomí. Jestliže křesťan uvidí ležet na stole před sebou kus hovězího a nesní jej, aby zachránil svůj život, nebo jej neposkytne k záchraně života bližního, cítí, že nedostál své křesťanské povinnosti. Hinduista naopak cítí, že se své povinnosti zpronevěřil, jestliže stejný kus masa nabídne svému bližnímu, neboť ho k tomu vede jeho výchova. V minulém století působila v Indii nechvalně proslulá sekta Thugů, kteří věřili, že je jejich povinností zabíjet lidi a obrat je o peníze; čím více zabili lidí, tím větší o sobě měli mínění. Jestliže jeden člověk zastřelí na ulici druhého člověka, pravděpodobně toho bude litovat jako špatného skutku; jestliže však tentýž člověk v uniformě vojáka zabije ne jednoho, ale hned dvacet lidí z nepřátelského vojska, bude se bezpochyby cítit šťasten a hrdý, že své povinnosti dostál nadmíru důstojně.

Povinnost tedy nedefinuje vykonaný skutek; snažit se takto objektivně vymezit povinnost je nemyslitelné. Přesto lze definovat povinnost ze subjektivního pohledu. Z čistě osobního pohledu pozorujeme, že některé skutky nás povznášejí a zušlechťují, jiné nás naopak hanobí a připravují o lidskou důstojnost. Není však možné s jistotou rozeznat, které činy mají jakou tendenci s ohledem na všechny lidi za všech podmínek. Existuje nicméně jedna představa o povinnosti, kterou přijímali lidé ve všech dobách a ve všech společenstvech a která byla shrnuta do jednoho starého sanskrtského aforismu: „Za ctnost budiž považováno neubližování kterémukoli živému tvoru; ubližování budiž považováno za nejhorší hřích.“

Bhagavadgíta často naráží na povinnosti, které závisí na zrození a postavení v životě. Zrození a životní či společenské postavení do značné míry určuje duševní i mravní postoj jedince k různým činnostem. Je proto naší povinností konat takovou činnost, která nás povznáší a zušlechťuje v souladu s ideály a usilováním ve společnosti, do níž jsme se zrodili. Budiž ovšem připomenuto, že tytéž ideály a snahy neplatí ve všech krajích a kulturách; naše zaslepenost v tomto ohledu je hlavní příčinou zášti mezi národy. Každý Američan si myslí, že cokoli Američan činí v souladu se zvyklostmi své země, je to nejlepší, a kdo jeho zvyklosti nedodržuje, je špatný. Jedná se o velmi přirozený omyl, k němuž sklouzává většina z nás. Je však velmi škodlivý a podepisuje se pod polovinu bezohledností v tomto světě.

Jednou z věcí, na něž musíme dobře pamatovat, je nahlížet na povinnost druhých jejich vlastníma očima a neodsuzovat jejich zvyklosti podle našich měřítek. Nejsem přece měřítkem pro celý vesmír! Jsem to naopak já, kdo se musí světu přizpůsobit.

Existuje jedna nebezpečná záludnost lidské povahy – že člověk nikdy nezkoumá sám sebe. Obvykle se cítí způsobilý usednout na trůn jako král. I kdyby to byla pravda, musí však nejprve prokázat, že splnil svou povinnost ve svém současném postavení. Když se pustíme s vervou do činnosti, svět nám uštědřuje rány ze všech stran a brzy nám umožní najít své místo, neboť nikdo nedokáže dlouho se ctí zastávat postavení, na něž nestačí. Nemá smysl reptat proti způsobu, jakým to příroda zařídila. Kdo vykonává nízkou práci, není ještě nízkým člověkem. Nikoho nelze soudit podle povahy jeho povinností, nýbrž každý by měl být posuzován podle způsobu a ducha, v nichž je vykonává.

Největší dílo člověk vykoná tehdy, když jej k němu nepohání žádná sobecká pohnutka. Přesto je to právě činnost v duchu povinnosti, která nás dovede k činnosti bez jakékoli stopy povinnosti. Činnost se od tohoto okamžiku stává bohoslužbou – ba víc; činnost je vykonávána pouze pro činnost samotnou. Konečný cíl povinnosti je u všech jóg, shodný tj. utlumení malého já, aby se mohlo rozzářit vyšší Já, a úspora sil na nižších úrovních bytí, aby je mohla duše projevovat na úrovních vyšších. Toho se dosahuje trvalým odvrhováním nižších žádostí, což plnění povinnosti přísně vyžaduje. Omezováním sobeckosti se otevírá cesta k volnému rozprostření skutečné přirozenosti člověka.

Povinnost je jen zřídkakdy milá. Běží hladce, teprve až jí láska promaže kola; jinak se jedná o neustávající tření. Jak jinak by mohli rodiče plnit své povinnosti vůči svým dětem, manželé vůči svým ženám? Povinnost se stává milou pouze prostřednictvím lásky a láska se může plně rozzářit pouze ve svobodě. Je to však svoboda, když jsme otroky svých smyslů, svého hněvu, žárlivosti a stovek dalších malicherností, které nám denně sužují život?

Postavení matky je tím nejvznešenějším ze všech vztahů, neboť je to jediná příležitost, kde se lze naučit opravdové nesobeckosti a nezištnosti; výše než mateřská láska stojí jen láska Boží. Je svrchovanou povinností matky myslet nejprve na své děti a potom na sebe. Pokud rodič myslí nejprve na svou osobu, dočká se od svých potomků stejného vztahu, jaký mají ptáci s ptáčaty; jakmile vyletí z hnízda, své rodiče už nikdy nepoznají.

Jediná cesta k duchovnímu růstu spočívá v plnění té nejbližší povinnosti, z níž vzchází stále mohutnější síla, dokud není dosaženo nejvyššího stavu. V eposu Mahábhárata je zaznamenán příběh o řezníkovi, který plněním svých povinností dosáhl nejvyšší duchovní dokonalosti; takzvaná Vjádha gíta neboli „zpěv řezníkův“ dosahuje těch nejzávratnějších výšin védántské nauky. Jeden překvapený mnich se řezníka zeptal: „Proč setrváváš s takovým poznáním v těle vjádhy a konáš takovou ohavnou, nečistou práci?“ řezník mu odpověděl: „Žádná povinnost, můj synu, není ohavná ani nečistá. Mé zrození mne přivedlo to tohoto prostředí a do těchto okolností. V dětství jsem se musel vyučit řezničině. Zůstávám však nepřipoután a plním si svou povinnost stejně jako hospodář, který pečuje o svou rodinu. Snažím se dělat vše pro to, aby můj otec a má matka byli šťastni. Neznám jógu, nestal jsem se mnichem ani nerozjímal v lesích; všechno, co vím, dostalo se mi prostřednictvím nepřipoutaného plnění povinností, jež náleží mému stavu.“

V Indii jsem znal jednoho pozoruhodného mudrce, velkého jogína jménem Pavhari Baba. Odmítal kohokoli učit; pokud se ho někdo na něco zeptal, neodpověděl. Pokud však tazatel vydržel čekat několik dní, mudrc během hovoru jakoby mimochodem nadhodil staré téma a objasnil jej naprosto úžasným způsobem. Jednou mi prozradil tajemství činnosti: „Ať jsou účel i prostředek jedno.“ Pokud konáte nějakou činnost, neuvažujte o ničem, co překračuje její úzké meze. Konejte ji jako bohoslužbu, jako nejvyšší způsob uctívání a v daném okamžiku se jí zcela zasvěťte. Vjádha z uvedeného příběhu konal svou povinnost s veselou myslí a bezvýhradným postojem; výsledkem bylo dokonalé osvícení.

Pouze činitel připoutaný k výsledkům práce reptá nad smyslem povinnosti, kterou mu osud určil; pro nepřipoutaného činitele jsou všechny povinnosti stejně dobré a představují účinný nástroj k vykořenění sobeckého jáství a smyslové příchylnosti. Všichni máme sklon považovat se za něco zvláštního; naše životní povinnosti jsou nám však po právu přisuzovány v daleko větší míře, než si jsme ochotni připustit. Soupeření plodí závist a závist hubí laskavost našeho srdce. Věčně reptajícímu člověku jsou všechny povinnosti nepříjemné; nikdy jej nic nedokáže uspokojit a celý jeho život je odsouzen k nezdaru. Buďme tedy připraveni pracovat, ať už nám život uloží jakoukoli povinnost, a nebojme se přiložit ruku k dílu. Potom zcela jistě spatříme světlo.