Svoboda

Jak jsme si již řekli, jedním z několika významů slova karma je příčinnost. Každý čin, slovo či myšlenka vytváří účinek zvaný karma. Zákonem karmy se tedy rozumí zákon příčinnosti, příčiny s nevyhnutelným důsledkem. Všude, kde je příčina, musí povstat následek. Této nutnosti se nelze vyhnout; stejný zákon platí v celém vesmíru. Všechno, co vidíme, cítíme či konáme, cokoli se děje, je na jedné straně důsledkem nějakého dřívějšího dění a na druhé straně příčinou budoucího.

V souvislosti s tím je třeba se zastavit u významu slova „zákon“. Tímto slovem obvykle rozumíme tendenci určitého jevu k opakování. Jestliže vidíme, že určitá událost vždy následuje druhou nebo že dvě události probíhají stále současně, očekáváme, že se bude tato souslednost či koexistence opakovat i v budoucnu. Ve staroindické logice školy njája se tento jev popisuje pojmem vjápti. Podle tohoto systému vznikají všechny představy o zákonitostech na základě asociací. Souslednost určitých jevů si spojujeme s určitými pojmy ve své mysli v jakémsi neměnném pořádku; vše, co vnímáme, je bezprostředně srovnáváno s podobnými údaji v mysli. Každá představa či každá vlna (vrtti), která vzniká v duševní látce (čitta), vždy zavdává příčinu ke vzniku podobných vln. Toto je psychologický mechanismus asociace a příčinnost je pouhým aspektem tohoto všudypřítomného asociačního principu. Představa zákonitosti ve vnějším světě je stejná jako ve světě niterném – očekávání, že se určitá řada jevů bude opakovat. Přísně vzato, žádný zákon z tohoto důvodu v přírodě neexistuje; zákon je jen určitý způsob či metoda, jejímž prostřednictvím naše mysl chápe souslednost jevů – všechno je to jen výplodem mysli.

Další otázkou je takzvaná universální platnost zákona. Náš vesmír představuje tu část Bytí, která je podmíněna trojicí déša-kála-nimitta neboli v jazyce dnešní fysiky prostorem, časem a kausalitou. Tento vesmír je pouze jednou částí nekonečného Bytí, vytvarovanou do určité podoby založené na těchto třech veličinách. Z toho plyne, že zákon platí pouze v tomto podmíněném vesmíru; mimo něj žádný zákon neexistuje. Hovoříme-li o vesmíru, míníme tím vždy tu část Bytí, která je vymezena naší myslí – smyslově postřehnutelný vesmír, který vidíme, slyšíme, cítíme, chutnáme a kterého se můžeme dotýkat. Pouze toto podléhá takzvanému zákonu; za těmito hranicemi se na Bytí nevztahuje žádný zákon, protože příčinnost / kausalita nedosahuje za svět naší mysli. V oblasti mimo smysly příčinnost neexistuje, protože v ní neexistuje žádná duševní asociace jevů, na jejímž základě příčinnost vzniká. Teprve pokud se Bytí zformuje do jména a tvaru, může takzvaně podléhat zákonu příčinnosti.

Z výše uvedeného můžeme tedy jasně vidět, že nemůže existovat nic jako „svobodná vůle“; toto slovní spojení je rozporem, protože vůle je něco, co známe – všechno, co známe, je jen v rámci tohoto vesmíru, a celý tento vesmír je přísně „vykolíkován“ prostorem, časem a kausalitou. Všechno, co známe či jsme schopni poznat, nutně podléhá příčinnosti a to, co je poslušno zákona příčinnosti, nemůže být svobodné. Na vše působí jiní činitelé a vše se samo stává příčinou. Pouze to, co bylo přetvořeno na vůli a co předtím vůlí nebylo, co však dostalo podobu lidské vůle pádem do formy v prostoru, čase a kausalitě – jenom to je svobodné. Ze svobody přichází, padá do spoutané formy a znovu se do svobody navrací.

Hovoříme-li o člověku jako o nekonečném Bytí, které se skrze něj projevuje, pak to znamená, že člověk je jen jeho velmi nepatrná část; lidské tělo a mysl jsou pouze jiskřičkou v celistvosti nekonečného Bytí. Celý náš vesmír je jen zajiskřením v nekonečném Bytí; a všechny naše zákony a pouta, radosti i strasti, prožitky a očekávání se odehrávají v ohrádce tohoto drobného vesmíru. Je proto dětinské očekávat trvání tohoto světa – výtvoru naší mysli – a věřit v život v nebeském ráji, který zákonitě musí být jen opakovaným obrazem tohoto světa, který známe. Je skutečně prostoduchým a zhola nesmyslným přáním, aby celé nekonečné Bytí ladilo s omezeným a podmíněným bytím, které nyní známe. Jestliže někdo říká, že bude stále a stále vlastnit tutéž věc,

kterou vlastní nyní, nebo – jak někdy říkám – když žádá „pohodlné náboženství“, pak je zřejmé, že nedokáže pomyslet na nic vyššího, než čím je nyní sám, co by přesahovalo hranice jeho bezvýznamně nepatrného současného prostředí. Zapomněl na svou nekonečnou přirozenost a veškeré jeho vidění je omezeno na drobné radosti a smutky současného okamžiku. Domnívá se, že tato pomíjivá věc je nepomíjivá nekonečnost, a nejen to – této své bláhovosti se drží zuby nehty. Buddhisté toto toužebné lpění na životě označují pojmy tanhá a trissá.

Abychom tedy nabyli svobodu, musíme překročit omezení tohoto vesmíru, neboť v něm ji naleznout nelze. Dokonalou rovnováhu či jak říkají křesťané „pokoj, jenž překračuje všechno chápání“, nelze nabýt v tomto vesmíru, ani v nebi, ani na žádném jiném místě, kam se mohou přemístit naše myšlenky, kde mohou vnímat naše smysly a které si může vytvořit naše představivost. Žádné takové místo nám nemůže udělit takovou svobodu, protože všechna budou ležet v okrsku tohoto vesmíru a budou omezena prostorem, časem a kausalitou. Mohou existovat místa, která jsou nadpozemštější než náš vezdejší svět a která nabízejí pronikavější požitky; i ty se však musí nacházet v tomto vesmíru a tudíž být spoutány zákonem. Skutečné náboženství začíná tam, kde tento nepatrný vesmír končí. Realita začíná tam, kde končí naše drobné radosti a strasti a poznání věcí. Dokud se nevzdáme touhy po tomto životě, toho silného lpění ke své dočasné, podmíněné existenci, nemáme naději ani na letmé zahlédnutí té nekonečné svobody, která se rozprostírá za tím. Existuje tedy jediná cesta vedoucí k této svobodě, jež je cílem nejvznešenějších tužeb člověka – zřeknutí se tohoto nepatrného života, zřeknutí se této země, zřeknutí se nebeského ráje, zřeknutí se tohoto těla, zřeknutí se této mysli, zřeknutí se všeho, co je omezené a podmíněné. Zřekneme-li se připoutanosti k tomuto světu smyslů a mysli, budeme v témž okamžiku svobodní. Jedinou cestou, jak vyváznout z otroctví, je přestoupit omezení zákona, přestoupit příčinnost.

Vzdát se však lpění na vnějším světě je vůbec to nejtěžší a lidé toho dosahují jen vzácně. Védské texty se zmiňují o dvou způsobech, jak k tomu dospět. První se nazývá néti–néti neboli „ani to, ani ono“, druhý se nazývá iti neboli „toto“. První cesta, cesta záporu, je mnohem těžší a mohou po ní kráčet jen osoby mimořádného ducha a obrovské vůle, které jsou schopny postavit se a říct: „Toto ne,“ a jejich mysl a tělo je bez váhání poslechnou. Drtivá většina lidí si však vybere spíše druhou cestu, cestu světem, při níž využívají svého otroctví, aby se z něj mohli vyvléci. Je to také cesta odříkání, která se však odvíjí postupně a pomalu prostřednictvím poznávání a prožívání podstaty věcí, dokud se jich mysl nakonec všech nevzdá a dokud se od nich zcela neodpoutá. První cesta k odpoutanosti, takzvaná džňánajóga, se řídí rozumem a je charakterizována odmítáním činnosti; druhá cesta karmajógy se opírá o prožitek, zkušenost a vytrvalou činnost.

Nějakou činnost musí konat prakticky každý. Po úbočí se valí proud vody, vřítí se do prohlubně, několikrát se v ní otočí a pak se opět jako volný proud neřízeně valí dál svou cestou. Život každého člověka je takovým proudem. Dostane se do víru tohoto světa svázaného časem, prostorem a příčinností, zatočí se a volá: „Můj otče! Můj bratře! Můj majetku! Má pověsti!“ Nakonec se z toho divokého víření vynoří a nabude své původní svobody. Toto se děje v celém vesmíru; všichni se snažíme vymanit z víru světa, ať si to uvědomujeme či nikoli – únik z tohoto víru je smyslem celé lidské zkušenosti.

Karmajóga je poznáním skryté podstaty činnosti. Činnost a dění je nejzjevnějším projevem tohoto světa. Nejmenší atom i nejvyšší bytost usilují o jeden jediný cíl: vysvobození, spásu.Všechno se nejrůznějšími způsoby snaží vymanit z pout. Nejen tvorové, ale i hvězdy a slunce. Nemusíme se nechat zmítat dostředivými a odstředivými silami a po mnohých ranách a po dlouhém zdržení nakonec zjistit, jak se věci mají; prostřednictvím karmajógy se můžeme naučit správnému způsobu konání a využívat jeho koncentrující sílu. Promrháme nesmírné množství energie, pokud se ji nenaučíme správně používat. Karmajóga činí z konání hotovou vědu; učí, jak nejúčelněji využívat činnost v tomto světě. Vede nás k uvědomění, že toto je „svět pěti minut“ – něco, čím musíme projít a za čím teprve leží svoboda, kterou hledáme. Abychom nalezli cestu z pout tohoto světa, musíme jím procházet pozvolně a bezpečně. Existují zcela výjimeční jedinci, kteří se dokážou z tohoto světa svléknout jako had z kůže a pohlížet na něj v duchu nezúčastněného svědka, většina všech lidí se však musí tímto světem zdlouhavě brodit. Karmajóga učí skrytému způsobu, jak to učinit k největšímu prospěchu.

Znamená to jediné: Konej a pracuj bez ustání, vzdej se však všeho lpění na své činnosti. S ničím se neztotožňuj. Buď svobodné mysli. Všechno, co vidíš kolem sebe, všechny bolesti a strádání, jsou jen nezbytnými okolnostmi tohoto světa. Chudoba, bohatství a štěstí jsou jen krátkodobé, nijak nepatří k naší skutečné přirozenosti. Ta daleko přesahuje každé utrpení i pomíjivou radost, každý předmět smyslů, tu nejbujnější představu. Utrpení povstává z příchylnosti, nikoli z činnosti. Jestliže někomu shoří krásný obraz, neznamená to pro mne žádné trápení; to přijde až s okamžikem, kdy shoří „můj“ obraz! Oba obrazy přitom mohou být stejně krásné, kopií stejného originálu; rozdíl je v tom, že k prvnímu z nich nijak připoután nejsem, ke druhému však ano.

Veškeré utrpení má za příčinu pocit „já“ a „moje“. S pocitem vlastnictví přichází sobectví a sobectví plodí utrpení. Každý sobecký čin či myšlenka nás k něčemu poutají a činí z nás otroky. Každá vlna v duševní látce, která šeptá „já a moje“, kolem nás omotává další článek řetězu; s každým tímto vnitřním zachvěním se umocňuje otroctví i utrpení. Karmajóga učí, abychom se uměli těšit ze všech obrazů na světě, s žádným z nich se však neztotožňovali. Nikdy neříkejte „moje“ – v tom tkví celé tajemství. Tělo nepatří mně ani vám, přichází a zase odchází podle zákonů přírody; duše je však svobodná a všemu přihlíží jako svědek. Proč bych měl být tolik připoután k tělu? Představte si, že někdo namaluje obraz; proč by se k němu měl upoutávat, když se s ním ve smrti bude muset rozloučit? Nenatahujte žádná sobecká chapadla s představou, že to či ono musíte vlastnit. Tento sobecký sklon musíte vykořenit; jakmile jej ovládnete, nedovolte mu vyjít ven a nedovolte své mysli, aby se rozvlnila sobectvím. Potom se můžete stýkat s kýmkoli a žít kdekoli – nikdy vás nic zlého neposkvrní. Lotosový list voda nepromáčí, ani se na něm neudrží; stejným způsobem se snažte žít ve světě. Toto se nazývá vairágja – bezžádostivost či nepřipoutanost. Bez tohoto přístupu nefunguje žádná z jóg. Člověk, který se zřekne života v drahém domě, vzdá se drahého oděvu i vybraného jídla a odejde do pouště, s největší pravděpodobností bude trpět tou největší připoutaností. Jeho jediný majetek – tělo – se mu teď stane vším, ve dne v noci se bude ze všech sil snažit, aby je pro sebe uchoval. Nepřipoutanost není nic, co bychom mohli učinit ve vztahu k tělu; celá se odehrává v mysli. Onen svazující článek představy „já a moje“ drží v mysli. Člověk sedící na trůnu může být dokonale odpoutaný, jiný člověk oděný jen v cárech může trpět silnou příchylností. Nejprve je nutné dosáhnout tohoto stavu odpoutání a pak je třeba pustit se do neutuchající činnosti.

Existují dva způsoby, jak se zbavit příchylnosti. Jeden je pro ty, kteří nevěří v Boha či v nějakou zevní pomoc. Zůstávají jim pouze vlastní nástroje; musí jednoduše pracovat se svou vlastní vůlí, duševními schopnostmi a rozlišováním v duchu trvalé nepřipoutanosti. Druhá, mnohem snazší cesta je pro ty, kteří věří v Boha. Zřekněte se plodů své práce a odevzdejte je Bohu; v tomto duchu nebudete poutáni k výsledkům. Každá, i ta sebenepatrnější činnost je vykonávána pro Boha. Stůjte jakoby stranou všeho dění a pohlížejte na sebe jako na Boží služebníky, kteří plní vůli Hospodina, vašeho Pána, od něhož vychází každý podnět k činu. Všechno, co vnímáte, a všechno, co děláte, odevzdávejte jemu a buďte v pokoji. Zřekněte se svého těla i své mysli a všeho ostatního ve prospěch věčné oběti Bohu a žijte v dokonalém vnitřním míru. Místo úliteb v kostele provádějte tuto jedinou, nepřetržitou oběť – oběť svého malého já.„Pátral jsem po bohatství v tomto světě a Ty jsi jediné, které jsem nalezl. Cele se obětuji Tobě. Pátral jsem po někom, koho bych mohl opravdově milovat, a našel jsem Tebe. Cele se obětuji Tobě.“ Toto si opakujte dnem i nocí s vědomím, že nic není pro vás, ať je to dobré, zlé či obojaké. Dnem i nocí se zříkejte svého malého já, dokud se toto odříkání nestane zvykem, dokud vám nepronikne do krve, do nervů, až nebude tělo trvale poslušno tohoto vnitřního odříkání. Pak můžete jít i do války, do té nejděsivější vřavy, a budete vnitřně volní a pokojní.

Karmajóga učí, že obvyklá představa o povinnosti se týká nižší roviny, nicméně každý musí tuto povinnost bez rozdílu konat. Můžeme si nicméně všimnout, že tento zvláštní smysl pro povinnost je často příčinou hlubokého utrpení. Povinnost se pro nás stává chorobou, nikdy se nás nechce pustit, stává se prokletím lidského života. Pohleďte na ty ubohé otroky povinnosti, kterým nezbývá čas, aby se pomodlili, aby se v klidu nasytili. Když se vrátí domů, myšlenky jim krouží kolem zítřejší práce. Nakonec se zhroutí uprostřed ulice a zemřou v zápřahu jako kůň. Tak se dnes chápe povinnost. Jedinou skutečnou povinností je zůstat nepřipoután, konat činy jako svobodný člověk a odevzdávat všechno své dílo Bohu. Je pro nás požehnáním, že jsme sem byli posláni. Odsluhujeme si tady svůj čas; kdo ví, zda dobře či špatně? Jestli dobře, zapomeňte na výsledky; jestli špatně, nermuťte se stejně. Buďte v pokoji, buďte svobodní a pracujte. Tento druh svobody není lehké dosáhnout. Jak snadné je vyložit si otroctví jako povinnost – morbidní připoutanost těla k tělu! Většina lidí považuje za svou povinnost vydělávání peněz; je to však pouze absurdní lačnost po zisku a bohatství, kterou se snaží zakrýt hrstí květů.

Obvykle chápaná povinnost je ve skutečnosti svazujícím nutkáním těla. Jakmile se tato tělesná příchylnost stane obecně přijímanou, nazve se povinností. Takovou „povinností“ je dnes například manželství nebo olupování slabších národů.

V tomto duchu chápaná povinnost je dobrá z toho pohledu, že drží na uzdě lidskou živočišnost. Pro osoby nižší úrovně, které nejsou schopny přijmout jiný ideál, je nesporně přínosná, kdo chce však být karmajogínem, musí představu povinnosti hodit přes palubu. Cokoli je třeba dát světu, dejte světu, ne však jako povinnost. Nenechte si tuto myšlenku nikým a ničím vnucovat, protože cokoli je činěno pod nátlakem, vytváří nakonec příchylnost. Odevzdejte všechno do rukou Božích. Plníte pouze jeho vůli a nemáte nic do činění s odměnou ani trestem. Pokud toužíte po odměně, počítejte s tím, že se vám dostane i trestu; jediný způsob, jak se vyhnout trestu, je zříci se odměny. Jediným způsobem, jak se vyhnout utrpení, je vzdát se představy o štěstí, protože štěstí a utrpení jsou spolu nerozborně spjaty. Stejné platí i o životě a smrti – obojí je totéž, jen nahlíženo z jiného pohledu. Proto představa o štěstí bez utrpení či života bez smrti je dobrá pro děti, pro člověka hlubšího rozumu se však jedná o neslučitelný protimluv, a proto se zříká obou. Nepožadujte chválu ani odměnu za nic, co vykonáte. Sotva dá člověk nějaký peníz na dobročinnost, už chce číst své jméno tučným písmem v zítřejších novinách. Takové touhy však s sebou nevyhnutelně přinášejí trápení.

Ti největší duchové tohoto světa odsud odešli zcela nerozpoznáni. Buddhové a Kristové jsou vedle nich druhořadými hrdiny. Stovky jich žily v každé zemi, kde tiše zemřeli; jejich odkaz se pak po čase dočkal vyjádření v učení Buddhů a Kristů. Ti nejvyšší za své poznání nepožadují věhlas ani slávu. Nic si nenárokují, nezakládají žádná náboženství ani školy. Jsou to ryzí sáttvikové, kteří nikdy nevyvolávají rozruch a jen se tiše rozpouštějí v lásce. Znal jsem jednoho takového jogína, který žil v malé jeskyni a patřil mezi ty nejpozoruhodnější osoby, s nimiž jsem se v životě setkal. Zcela pozbyl smyslu pro svou vlastní totožnost, osoba se z něj zcela vytratila a zůstalo pouze všepojímající božství. Když spadl do louže štír, rukou jej vytáhl a nehleděl na to, že jej poštípal. Všechno, co se děje, přicházelo pro něj od Boha. Neukazoval se před lidmi, většinu času trávil v přítmí své jeskyně, přesto byl nevyčerpatelnou zásobárnou lásky a čistých myšlenek.

Po nich v pořadí následují lidé s větším dílem radžasu neboli aktivity – projevují se bojovným duchem, chápou se vysokých myšlenek dokonalých a předávají je světu. Jsou to Buddhové a Kristové, kteří putují z místa na místo, učí lidi a konají v jejich prospěch velké skutky. Na Gautamovi Buddhovi je pozoruhodné, že neustále tvrdil, že je pětadvacátým Buddhou. O čtyřiadvaceti jeho předchůdcích historie nic neví, třebaže historický Buddha musel stavět na jejich odkazu. Ti největší lidé jsou tiší a neznámí. Znají skutečnou moc myšlenky; vědí, že i když za sebou zavřou vchod do jeskyně a vyzáří pět opravdových myšlenek, budou tyto jejich myšlenky žít po věčnost. Takové myšlenky prostupují hory, překračují oceány a šíří se světem. Vstupují do srdcí a mozků lidí, kteří jim dají praktickou podobu v běhu lidského života. Sáttvikové jsou příliš blízko Bohu, aby tu na zemi byli činní a bojovali, kázali a konali dobré skutky. Snaživým lidem, jakkoli dobrým a vznešeným, stále zůstává trocha nevědomosti. Činnost na této zemi můžeme vykonávat pouze v případě, že v nás zůstávají ještě nějaké nečistoty. V samé povaze činnosti je zakotveno, že je podněcována motivy a připoutaností. Jak je možné v přítomnosti trvale činné Prozřetelnosti, která nenechá bez povšimnutí ani vrabce padnout na zem, přikládat nějakou váhu svým skutkům? Není to rouhání, když víme, že Bůh se stará se stejnou péčí i o tu nejposlednější věc? Můžeme se před ním jen v bázni a úctě sklonit a říct: „Buď vůle tvá.“

Ti nejvyšší z lidí nemohou vykonávat žádnou činnost, neboť v nich není ani stopy po nějaké příchylnosti. Pro ty, kdo se radují v Já a jsou v Já spokojeni, neexistuje žádná „činnost“. S výjimkou těchto nejvyšších lidských duchů však musí konat každý. Proto konejme s tím nejsprávnějším přístupem: Nikdy se nedomnívejme, že svou prací můžeme někomu pomoci. Jediný, komu naše práce v této velké škole života pomáhá, jsme my sami. Pak pro nás bude příležitost k činnosti privilegiem a nebude nás spoutávat. Každý je v tomto světě přesvědčen o své významnosti, jakmile však zemře, svět na něj do pěti minut zapomene. Avšak život Boží je věčný. Může někdo žít, jen jedenkrát se nadechnout bez toho, aby to byla vůle Všemohoucího? Bůh je neustále činnou prozřetelností. Veškerá moc patří jemu; z jeho rozkazu vanou větry, svítí slunce, točí se země. Bůh je všechno ve všem; my se můžeme před ním pouze sklonit. Proto se vzdejte plodů své činnosti a konejte dobro jen pro dobro samo; teprve potom se může dostavit naprostá odpoutanost. Povolí všechna pouta srdce a uvědomíte si svou dokonalou svobodu. Tato svoboda je konečným cílem karmajógy.