Bhaktovo odříkání

Lásku můžeme vidět v celé přírodě. Všechno, co je ve společnosti dobré a vznešené, vychází z této lásky; vše, co je ve společnosti zlé a zkažené, je dílem téže lásky, jen špatně nasměrované. Je to tentýž cit, který nám poskytuje čistou a svatou lásku mezi mužem a ženou, stejně jako lásku vyhledávající uspokojení v těch nejnižších podobách živočišné žádosti. Cit je tentýž, pouze jeho projev se odlišuje. Tatáž láska, jen různě nasměrovaná, přiměje jednoho k tomu, aby všechen svůj majetek rozdal potřebným, zatímco druhému velí stínat bližním hlavy a okrádat je o vše, co jim patří. První miluje druhé stejně intenzivně, jako druhý miluje sebe. Stejný oheň, na němž si připravujeme jídlo, může zle popálit naše dítě, není to však vina ohně; rozdíl je jen ve způsobu, jakým je používán. Proto láska, ono intensivní puzení po vzájemném spojení, mocná touha na straně dvou stát se jedním – a v konečném důsledku touha všeho splynout v jedno – se projevuje všude ve vyšších či nižších formách, podle případu.

Bhaktijóga je nauka o vyšší lásce. Učí nás, jak ji usměrňovat, jak ji ovládat, jak ji zvládat, používat, jak jí dávat nový cíl a získávat tak od ní ty nejvyšší a nejskvostnější plody; učí, jak nakládat s láskou, aby nás dovedla k duchovnímu blaženství. Bhaktijóga neříká: – Zřekni se! – Pouze nabádá: – Miluj, miluj Nejvyššího! Od toho, jehož láska směřuje k Nejvyššímu, pak vše nízké přirozeně odpadá.

„Nedokážu o Tobě říci víc, než že jsi má láska. Jsi nádherný. Ach, jak jsi nádherný! Jsi krása sama.“ Tato jóga od nás vlastně požaduje pouze to, abychom svou touhu po kráse zaměřili k Bohu. Čím je krása lidské tváře, oblohy, hvězd či měsíce? Pouze matným tušením skutečné, všeobjímající Božské Nádhery. „On září, a s ním září vše. To jeho světlem všechny věci září.“ Chopte se tohoto vysokého postoje, který vás rázem přiměje zapomenout na svou nepatrnou osobu. Odpoutejte se od všeho malicherného pozemského lpění. Nedívejte se na svět a lidství jako na středobod svých nejvyšších zájmů. Buďte svědkem, učedníkem a pozorujte jevy. Pěstujte si vědomí nepřipoutanosti k člověku a pozorujte, jak si mocná láska ve vás nachází cestu ke světu. Někdy to vyvolá konflikt, to však jen v průběhu snahy o dosažení vyšší, opravdové lásky. Někdy se objeví drobné zápasy a pády, ty jsou však jen okrajové. Buďte nezúčastnění a nechávejte všechny sváry proběhnout. Sváry budete vnímat pouze tehdy, postavíte-li se do proudu světa, stojíte-li však mimo jako svědek, spatříte miliony a miliony cest, jimiž se Bůh projevuje jako Láska.

„Všude, kde je prožíváno nějaké blaho, i to nejhrubší a nejsmyslovější, tam plane jiskra Věčné Blaženosti, kterou je Bůh sám.“ I v té nejnižší podobě přitažlivosti je zárodek božské lásky. Jedno ze sanskrtských jmen Boha zní Hari, což znamená „ten, jenž k sobě všechno vábí“. Bůh je ve skutečnosti jediným lákadlem hodným lidského srdce. Co může na duši zapůsobit svou přitažlivostí? Jedině On. Myslíte, že mrtvá hmota může opravdu přitáhnout pozornost duše? Ani v nejmenším. Když vidíte, jak se mladý muž otočí za půvabnou tváří, myslíte, že ho upoutala ta hrstka shluklých molekul? Nemylte se: Za částicemi hmoty se skrývá hra Božího působení a Boží lásky. Nevědomec o tom nemá ponětí, přesto je však vědomě či nevědomě přitahován právě touto silou. I ty nejnižší projevy přitažlivosti odvozují svou moc od samého Boha. „Věz, že žádný nemiloval kdy ženu svou kvůli ženě; je to átman, Bůh dlící v nitru, pro nějž je žena milována.“ Milující manžel si toho může a nemusí být vědom, bude to však platit stejně. „Věz, že žádná nemilovala kdy muže svého kvůli muži; je to Já v muži, jež je milováno.“ Podobně nikdo nemiluje dítě či cokoli jiného než pro Toho, jenž dlí v nitru. Bůh je nejsilnější magnet a my všichni jsme železné piliny; jsme jím neustále přitahováni a všichni se snažíme k němu dostat. Všechny naše bolestné zápasy v tomto světě jistě nejsou míněny proto, abychom se honili za sobeckými cíli. Blázni nevědí, co činí: Celý svůj život se tak či onak přibližují velkému magnetu. Všechny životní zápasy a střety nás mají přimět, abychom se nakonec vydali k Bohu a splynuli s ním v jedno.

Bhaktijogín si však uvědomuje smysl životních zápasů. Prošel již jejich dlouhou řadou, ví, co znamenají, a vroucně touží oprostit se od jejich tlaku; chce se vyhnout střetům a jít přímo do středu vší přitažlivosti, k velebnému Harimu. Toto je bhaktovo odříkání. V této mocné Boží přitažlivosti se mu ztrácejí všechna ostatní lákadla. Mocná, nekonečná láska k Bohu, jež vstupuje do jeho srdce, nedává prostor k životu žádné jiné lásce. Jinak tomu ani být nemůže. Bhakti zaplní jeho srdce božskými vodami z oceánu lásky, jímž je Bůh sám; není tu místa pro menší lásku. Bhaktovo odříkání je vairágja – nepřipoutanost ke všemu, co není Bůh; důsledkem je anurága – naprostá připoutanost k Bohu.

Toto je dokonalá příprava na dosažení svrchovaného bhakti. Když se toto odříkání dostaví, otevře se duši brána, kterou vejde do vznešených oblastí nejvyšší oddanosti neboli pará-bhakti. Až tehdy můžeme pochopit, co pará-bhakti znamená; a teprve člověk, který vstoupil do vnitřní svatyně pará-bhakti, má právo prohlásit, že žádné úkony či symboly nejsou pro duchovní realizaci k ničemu. Jedině on dosáhl nejvyššího stavu lásky, jemuž se obecně říká „všelidské bratrství“; ostatní pouze naprázdno žvaní. Nevidí rozdílů; vstoupil do něj obrovský oceán lásky, nevidí již v člověku člověka, nýbrž všude jen svého nejmilejšího Boha. Z každé tváře k němu září jeho Hari. Světlo slunce či měsíce je Jeho projevem. Každá krása či vznešenost patří v bhaktových očích Jemu. Takoví bhaktové jsou stále mezi námi; ze světa nikdy zcela nezmizí. I když takového člověka uštkne had, jen zašeptá, že mu jeho Milovaný seslal svého posla. Pouze tito lidé mají právo hovořit o všelidském bratrství. Nepociťují nejmenší zášť; jejich mysl nikdy nedokáže odpovědět nenávistí či závistí. Všechno vnější, smyslové pro ně navždycky zmizelo. Jak se vůbec mohou rozzlobit, když díky své lásce neustále spatřují za kulisami tohoto světa onu Skutečnost?