Jednota vyššího poznání a vyšší lásky

Upanišady rozlišují mezi vyšším a nižším poznáním; z bhaktova pohledu není podstatného rozdílu mezi tímto vyšším poznáním a jeho pará-bhakti. V Mundaka upanišadě se praví: „Lidé Brahma znalí tvrdí, že dvojího poznání je účelno nabývati, totiž vyššího (pará) a nižšího (apará). Z těchto dvou pak poznání nižší sestává z učení rgvédy, jadžurvédy, sámavédy a atharvavédy, z nauky pojednávající o správné výslovnosti a správném kladení přízvuku, obětní liturgie, mluvnice, nauky o původu a významu slov, nauky o stavbě verše a hvězdopravectví. Vyšší poznání pak to, jímž jest poznáváno Neproměnné.“

Vyšším poznáním se jasně rozumí poznání Brahma. Spis Déví bhágavata definuje vyšší lásku pará-bhakti takto: „Jako olej z nádoby jedné do druhé přelévaný plyne tokem nepřerušeným, tak stav mysli, jež v proudu nepřetržitém o Bohu přemítá, nazývá se pará-bhakti neboli svrchovaná láska.“ Toto neutuchající směřování mysli a srdce k Bohu s nezdolnou vroucností je nejvyšším projevem lidské lásky k Bohu. Všechny ostatní podoby bhakti pouze připravují na dosažení nejvyšší bhakti, která se nazývá rágánugá „láska, která následuje po žádostivosti“. Jakmile tato nejvyšší láska vstoupí do srdce člověka, bude se jeho mysl neustále upínat k Bohu a na nic jiného si ani nevzpomene. Nebude v ní prostoru na jiné myšlenky než na Boha, jeho duše bude nedostižně čistá, zpřetrhá všechna pouta hmoty i ducha a stane se svobodnou. Pouze takový člověk dokáže uctívat Boha ve svém srdci; obřady, symboly, knihy a nauky mu již nemohou ničím posloužit. Není snadné Boha milovat tímto způsobem. Lidská láska obyčejně kvete tam, kde bývá opětována; nedostává-li se lásky za lásku, přirozeně přichází chladná lhostejnost. Existují však vzácné výjimky, v nichž se projevuje láska i tam, kde není oplácena. Milovat, protože je to přirozeností lásky, je nepopiratelně tím nejvyšším a nejméně sobeckým projevem lásky. Pokud se tato láska rozvíjí na duchovní rovině, nevyhnutelně směřuje k dosažení pará-bhakti.