Mantra – uctívání obrazů a zástupných symbolů

Nyní však nemáme na zřeteli tyto mahá-puruši neboli velká vtělení, nýbrž pouze siddha-guruy (učitele, kteří dosáhli cíle); ti zpravidla přenášejí zárodky duchovní moudrosti prostřednictvím slov (manter), o nichž žák přemítá. Co přesně se rozumí pojmem mantra? Podle staré indické filozofie je celý tento vesmír tvořen jménem a tvarem (náma-rúpa), které jsou podmínkou jeho projevu. V lidském mikrokosmu neexistuje jediný záchvěv duševní látky (čitta-vrtti), který by nebyl podmíněn jménem a tvarem. Pokud platí, že je celá příroda vytvořena podle jednotného plánu, pak je tato podmíněnost jménem a tvarem stavebním principem celého kosmu. „Poznána-li jediná hrst hlíny, poznáno vše z hlíny vytvořené.“ Poznání mikrokosmu tedy vede k poznání makrokosmu. Tvar je pouze vnější skořápka, jméno či idea je jádrem, vnitřní podstatou. Fyzické tělo je tvar, mysl neboli antahkarana je jméno; zvukové symboly se univerzálně pojí se jmény u všech bytostí, které jsou nadány schopností řeči. Záchvěvy myšlenek vzbuzované v duševní látce (čitta), se nejprve objevují jako slova a následně jako konkrétnější tvary.

Během stvoření vesmíru se Hiranjagarbha neboli kosmické mahat nejprve projeví jako jméno a poté jako tvar, vezme tedy na sebe hmotnou podobu. Celý tento zjevený, vnímatelný vesmír je tvar, za nímž se skrývá věčné, nevyjádřitelné sphóta – zjevující činitel, Logos, Slovo. Toto věčné sphóta je základní, nepomíjející látkou všech idejí či jmen, je silou, jejímž prostřednictvím Bůh tvoří vesmír; Bůh se vlastně nejprve stává „podmíněným“ jako sphóta a až poté se přetváří do konkrétnějšího, vnímatelného vesmíru. Sphóta má za svůj symbol jediné slovo

– posvátné Óm. Stejně jako není možné žádným postupem oddělit slovo od jeho ideje, tak je nerozlučitelné Óm a věčné sphóta; a právě z tohoto nejsvětějšího ze všech slov, z této matky všech jmen a tvarů, se vyvinul celý tento vesmír.

Lze namítnout, že i když jsou myšlenka a slovo neoddělitelné, přesto existují různé zvukové symboly pro tutéž myšlenku, není tedy zřejmé, proč by pouze a výlučně Óm mělo representovat myšlenku, z níž se zrodil vesmír. Óm je však slovem zcela výjimečným a vpravdě jediným, které vystihuje celý význam. Sphóta je stavebním materiálem všech slov; přesto není žádným jednoznačným, zformovaným slovem. Pokud bychom odstranili všechny příznaky, které odlišují jedno slovo od druhého, pak to, co zůstane, je právě sphóta. Sphóta se proto nazývá náda-brahma, „zvukové“ Brahma. Každý slovní symbol, jímž bychom chtěli vyjádřit ono nevyjádřitelné sphóta, by je konkretizoval, a tím by přestalo být, čím je; jeho opravdovým symbolem se tedy může stát to, co sphótu konkretizuje nejméně, přitom však nejvěrněji vyjadřuje jeho podstatu. A tímto symbolem je Óm – jedině a pouze Óm, protože hlásky A-U-M, které je tvoří, jsou zobecnělým symbolem všech existujících hlásek. „A“ je nejméně rozlišenou hláskou ze všech; proto praví Kršna v Bhagavadgítě: akšaranam akáró’smi – „mezi hláskami jsem A.“ Všechny artikulované zvuky se dále vytvářejí v ústní dutině mezi kořenem jazyka a rty: „A“ je hluboká hrdelní hláska, „M“ je závěrečná retní hláska a „U“ věrně zastupuje valivý impuls, který vzniká u kořene jazyka a končí ve rtech. Je-li Óm správně vyslovováno, pak v sobě zahrnuje celý proces zvukotvorby, jak to nedokáže žádné jiné slovo. Proto je nejpříhodnějším symbolem pro sphóta; a protože je sphóta také jemnější stránkou projeveného vesmíru, je tudíž blíže Bohu a představuje vůbec první projev Boží Moudrosti, je právě posvátné Óm nejpříhodnějším symbolem Boha.

Tak jako je nedokonalá lidská duše schopna chápat nedvojné Brahma – akhanda sat-čit-ánanda neboli nerozlišené Bytí-Poznání-Blaženost – pouze z určitých hledisek a ve spojení s určitými vlastnostmi, je možné o vesmíru, Božím těle, uvažovat pouze podle určitého sklonu či nasměrování uvažující mysli. Tento směr uctívající mysli se řídí podle převažujících živlových prvků čili tattev. Vlivem této skutečnosti bude tatáž Realita spatřována v různých projevech s různými převládajícími rysy a tentýž vesmír se bude jevit plný rozmanitých

tvarů. Tak jako v případě nejméně rozlišeného a nejuniverzálnějšího zvukového symbolu Óm, v němž je myšlenka nerozlučně spjata se jménem, platí stejný zákon neodlučitelnosti u mnohačetných pohledů na Boha a vesmír. Každý z nich proto musí být vyjádřen konkrétním slovním symbolem. Tyto symboly, vzešlé z nejhlubších duchovních vjemů dávných mudrců, symbolizují a s nejvyšší možnou přesností vyjadřují určitý pohled na Boha a vesmír; všechny pak napomáhají duchovnímu rozjímání a nabytí opravdového poznání.

Dalším předmětem, o němž je třeba se zmínit, je uctívání symbolů, které více či méně uspokojivě zastupují určitou představu Boha (pratika), a takzvané uctívání obrazů (pratima). Co přesně znamená uctívání Boha skrze pratiku? „Spojení mysli s vroucí oddaností k tomu, co není Brahma, co však jako Brahma jest pojímáno,“ praví Bhagaván Rámánudža.„Uctívat mysl jako Brahma, to je uctívání v rovině duševní; uctívat ákášu jako Brahma, to je uctívání v rovině dévů,“ praví ve svém komentáři Šankara. Mysl je vnitřní pratika, ákáša vnější; obě je možné uctívat jako zástupné symboly Boha.Ve starých upanišadách se píše, že slunce je Brahma, je tedy hodné uctívání. V jakém smyslu jsou všechny tyto pratiky využívány? Slovo pratika znamená „směřovat k“; uctívat pratiku znamená uctívat jako zástupný symbol věc, která se v jednom či více ohledech podobá Brahma, avšak Brahma není. Vedle četných pratik, o nichž se zmiňují šruti, existuje ještě mnoho dalších, které najdeme v puránách nebo tantrách.

Za bhakti však lze považovat pouze uctívání Íšvary; uctívání čehokoli jiného – dévů, pitrů či jiných bytostí – není bhakti. Různé podoby uctívání božstev patří do rituální karmy, která uctívače obdarovává pouze omezenou zásluhou ve formě jistých nebeských rozkoší, neuděluje však bhakti ani nevede k mukti. Jednu věc je proto mít stále na paměti. Pokud nějaký vysoký filozofický ideál – jak se někdy stává – poklesne na úroveň uctívání pratiky a pratika je pojímána jako uctívačův átman – jeho antarjámin – pak je uctívač zcela sveden na scestí, neboť žádná pratika se nemůže stát jeho átmanem. Kde je však předmětem uctívání samo Brahma a pratika zaujímá pouze místo jeho zástupného symbolu či idealisované pratiky, tam je uctívání jednoznačně přínosné, ba přímo nezbytné pro všechny lidi, dokud ve vztahu k Bohu nezdolají počáteční stadia mysli.

Jsou-li tedy bohové či jiné bytosti a síly uctívány samy o sobě, stává se tato zbožná víra jen rituální karmou; jako nauka vydá pouze takové plody, které jí přináleží. Pokud se však na dévy či jiné bytosti pohlíží jako na Brahma a jako Brahma jsou uctíváni, dosažený výsledek je tentýž jako při uctívání samotného Íšvary. To také vysvětluje, proč jsou na mnoha místech védských písem různí bohové, zřeci či jiné mimořádné bytosti jakoby vyvýšeni ze své přirozenosti, idealizováni do podoby Brahma a jako Brahma uctíváni. Tak praví advaitin: „Cožpak není všechno Brahma, pokud sejmeme jméno a tvar?“ – „Cožpak není Bůh nejvnitřnějším já každé bytosti?“ praví umírněný advaitista. „Plody uctívání božstev udílí samotné Brahma, neboť ono je Pánem všech.“

Totéž platí i v uctívání pratim, to znamená, že rozumí-li se obrazem božstvo či světec, nevede jeho uctívání k bhakti ani k vysvobození; představuje-li však obraz jediného Boha, jeho uctívání přináší bhakti i mukti. Z hlavních světových náboženství, jak můžeme vidět, se běžně používají obrazy v hinduismu, buddhismu a některých křesťanských církvích; pouze dvě víry, islám a protestantismus, takovou pomoc zamítají. Přitom muslimové používají hrobek svých světců a mučedníků stejně jako obrazů; a protestanti ve svém odmítavém postoji vůči jakékoli konkrétní duchovní pomůcce každým rokem se stále více a více vzdalují od duchovnosti, takže dnes je již sotva nějakého výrazného rozdílu mezi pravověrnými protestanty a stoupenci Augusta Comta či agnostiky, kteří kážou pouze etiku. A ti z muslimů a křesťanů, kteří prokazují úctu obrazům, činí tak v tom duchu, že vzývají pratiku či pratimu samu o sobě, nikoli jako prostředníka ke spatření Boha. Přinejlepším tedy získají nějakou rituální karmu, nikdy však bhakti ani mukti. Duše svou oddanost projevuje něčemu jinému než Íšvarovi, proto je takové uctívání obrazů, relikvií, svatých či jejich hrobek skutečným modlářstvím. Samo o sobě to není hřích ani zvrácenost. Je to rituál, karma, a uctívači bezpochyby sklidí jejich plody.