Milující bůh je svým vlastním důkazem

Jaký je vlastně ideál milujícího, který překonal myšlenku sobectví, kramaření a smlouvání a který nezná strach? Dokonce i vznešenému Bohu dokáže takový člověk říct: „Dávám ti všechno, co je mé, a nic za to od tebe nechci; vždyť vlastně není nic, co bych mohl pokládat za své.“ Když člověk dospěje k takovému přesvědčení, stává se jeho ideálem dokonalá láska, dokonalá nebojácnost lásky. Nejvyšší ideál takového člověka není omezován ničím konkrétním; je to láska všeobjímající, bez hranic či pout, láska sama, absolutní láska. Tento vznešený ideál bhaktijógy je uctíván a milován absolutně, bez pomoci jakýchkoli symbolů či představ. Je to vůbec nejvyšší forma pará-bhakti – uctívání všezahrnujícího ideálu jako čirého ideálu; všechny ostatní podoby bhakti jsou jen stupně na cestě. Všechna naše selhání a úspěchy v následování náboženství lásky nás potkávají na cestě za naplněním tohoto jediného ideálu. Bereme jednu věc za druhou a do všech postupně promítáme svůj vnitřní ideál; a protože všechny vnější předměty nakonec shledáváme nedostatečnými představiteli stále se rozšiřujícího vnitřního ideálu, jeden po druhém je přirozeně zavrhujeme. Duchovní uchazeč si nakonec začne uvědomovat, že je marné snažit se o naplnění ideálu ve vnějších předmětech, že všechny vnější podoby jsou pouhým nic ve srovnání s ideálem samotným; postupně pak získává sílu k realizaci toho nejvyššího a nejabstraktnějšího ideálu, který se pro něj stává stále živějším a opravdovějším.

Když bhakta dospěje do tohoto dobu, přestává jej zajímat, dá-li se existence Boha dokázat či je-li opravdu všudypřítomný, všemocný a vševědoucí. Bůh je pro něj pouze Láskou, tím vůbec nejvyšším ideálem lásky, a to mu zcela dostačuje. Jako láska je Bůh samoprůkazný; není potřeba žádných dalších důkazů, které by jeho existenci potvrzovaly. Bohové-soudci jiných náboženství mohou žádat celou řadu důkazů ospravedlňujících jejich existenci, bhakta však o takových bozích uvažovat nedokáže. Pro něj Bůh existuje pouze jako láska. „Věz, že žádný nemiloval kdy ženu svou kvůli ženě; je to átman, Bůh dlící v jejím nitru, pro nějž je žena milována. Věz, že žádná nemilovala kdy muže svého kvůli muži; je to Já v muži, jež je milováno.“

Někteří lidé tvrdí, že jedinou motivující silou lidské činnosti je sobectví. To je však také láska, i když ponížená konkretizací. Jsem-li přesvědčen, že je ve mně obsaženo vše, nemůže být ve mně jediné stopy po sobectví; když se však mylně domnívám, že jsem cosi malého, má láska se zkonkretizuje a zúží. Omyl spočívá v tom, že lásku oklešťujeme a smršťujeme. Vše v tomto vesmíru je božského původu a zaslouží si naši lásku; je však nutno mít na paměti, že láska k celku v sobě zahrnuje lásku k částem. A tento Celek je Bůh bhaktů; všichni ostatní bohové, Otcové na nebesích, Stvořitelé či Vládci i všechny nauky, představy a svaté knihy pro ně nemají význam ani smysl, neboť vidí, že skrze svou svrchovanou lásku a oddanost se nad toto vše povznesli. Je-li srdce očištěné a průzračné a až po okraj naplněno božským nektarem lásky, všechny ostatní představy o Bohu jednoduše zdětinští a člověk se jich zříká, neboť jsou nedostačující a nehodné. Taková je moc pará-bhakti, svrchované lásky; dokonalý bhakta už nepotřebuje navštěvovat chrámy, aby v nich nacházel Boha. Nachází jej v chrámu i mimo chrám. Poznává jej ve zvrácenosti člověka zkaženého i ve svatosti světce, neboť jej již usadil ve slávě do svého srdce jako jediné Všemohoucí, Nehynoucí Světlo Lásky, jež bez ustání vyzařuje a je trvale přítomné.