Pěstování bhakti

Co se metod a prostředků bhakti týče, dozvídáme se z Rámánudžova komentáře Védánta súter: „Bhakti jest dosahováno prostřednictvím rozlišování, ovládáním žádostí, cvičením, obětováním, čistotou, silou a potlačováním přílišného veselí.“ Rozlišování neboli vivéka je podle Rámánudži kromě jiného schopností rozlišovat mezi čistou a nečistou potravou. Potrava se dle jeho mínění stává nečistou třemi způsoby: (1) z povahy potravy samé, například česnek; (2) pochází-li od nečisté či prokleté osoby a (3) díky nečistotám z okolního prostředí, jako je prach či vlas. K tomu cituje ze Čhándógja upanišady: „Je-li potrava čistá, prvek sattvy se pročišťuje a paměť se stává neochvějnou.“

Otázku potravy považují bhaktové za jednu z nejzásadnějších. Odhlédneme-li od krajností, k nimž se některé bhaktické sekty uchylují, skrývá se za kvalitou potravy hluboká pravda. Nutno si uvědomit, že podle sánkhjové filosofie jsou prvky sattva, radžas a tamas – které ve vzájemné rovnováze tvoří zárodečnou prakrti a v nerovnovážném stavu vytvářejí projevený vesmír – současně stavební látkou i vlastnostmi prakrti. Jako takové jsou tyto prakvality materiálem, z nějž je vytvořena lidská podoba; k duchovnímu vývoji je absolutně nezbytná převaha sattvické látky. Hmota, která kterou prostřednictvím potravy vstřebáváme do svého těla, do značné míry předurčuje naši duševní konstituci; proto je potřeba dbát na to, co jíme. Fanatismus, jemuž žáci příliš často propadají, však nelze v tomto ani jiných případech dávat za vinu mistrům.

Rozlišování ve věci potravy je konec konců až druhořadé. Tutéž pasáž vysvětluje Šankara ve svém komentáři k této upanišadě zcela jiným způsobem, neboť slovu áhára, obyčejně překládanému jako potrava, přiřazuje docela jiný význam. Áhára je podle něj „to, co je přijímáno. Smyslové vjemy jsou přijímány za účelem potěšení proživatele (já); očištěním potravy (áháry) se míní očištění poznání, které přijímá vjemy skrze smysly. »Přijímáním čisté potravy« rozuměj vnímání smyslových podnětů, které není poskrvněno žádostí, nelibostí a klamem. Je-li tedy toto poznání čili áhára pročištěno, očistí se i sattvická látka mysli, a je-li sattva nezkalená, dostaví se nepřerušovaná připomínka Nejvyššího.“

Tyto dva výklady si zjevně protiřečí; přitom jsou však oba pravdivé. Ovládání takzvaně jemnohmotného těla – rozumí se duševních sil – představuje bezpochyby vyšší úkon než ovládání těla hrubohmotného. Má-li však být dosažena vláda na jemné úrovni, je nejprve třeba dosíci vlády na úrovni hrubé. Začátečník proto musí zvláště dbát přísných stravovacích pravidel, které stanoví posloupnost uznávaných učitelů. Ovšem přemrštěný, nesmyslný fanatismus, který duchovnost zahání do kuchyně, jak si můžeme povšimnout u mnohých hinduistických sekt – bez naděje, že se vznešená pravda jejich nauky kdy dostane na duchovní světlo – to už je jen podivný druh čirého, primitivního materialismu. Není to ani džňána, ani bhakti, ani karma; je to prazvláštní druh šílenství a ti, kteří k němu upnou svou víru, dostanou se spíše do blázince než na Brahmalóku. Je tedy pochopitelné, že uvážlivá volba potravy je nezbytná pro dosažení tohoto vyššího stupně duševního založení, jejž není snadné nabýt jinými cestami.

Další věcí, na niž nutno dbát, je ovládání žádostí. Ústřední ctností duchovní kultury je zdrženlivost smyslů (indrija), která zamezuje v odbíhání ke smyslovým předmětům a vede k jejich ovládnutí vůlí. Pak přichází snaha o sebekázeň a odříkání. Bez neustálého úsilí a vytrvalé praxe v těchto duchovních ctnostech na straně žáka není možné, aby se všechny nesmírné možnosti božské realizace rozvinuly. Mysl se musí bez ustání upínat k Bohu. K tomu je zpočátku velmi těžké mysl přimět, s každým dalším pokusem se však tato schopnost stále více posiluje. „Dosahuje se vytrvalým cvičením a bezvášnivostí, synu Kuntí,“ praví Šrí Kršna v Bhagavadgítě. Zcela základní ctností, na níž celá cesta bhakti spočívá, je čistota. Očista hrubého těla a rozlišování v potravě jsou poměrně snadné úlohy, bez vnitřní čistoty a neposkvrněnosti však mají jen malou hodnotu. K souboru vlastností vedoucích k čistotě podle Rámánudži patří: satja – pravdomluvnost, árdžava – upřímnost, daja – nezištné konání dobra, ahimsa – neubližování živým tvorům myšlenkou, slovem ani činem, anabhidhja – nedychtění po majetku druhých, nezaobírání se marnými myšlenkami a nepřemítání nad uštědřenými ranami. Jedna položka v tomto výčtu si zaslouží zvláštní pozornost, a sice ahimsa – neubližování živým tvorům. Tuto ctnost máme takříkajíc za povinnost vůči každé formě života. Neznamená to pouze uctivé chování vůči lidským bytostem a nelítostné zacházení se zvířaty, jak to chápou jedni, ani péči o psy a kočky a sypání cukru mravencům doprovázené opovržením nad lidskou rasou, jak to vidí druzí. Je pozoruhodné, že téměř každou dobrou myšlenku lze v tomto světě dovést do nechutných krajností. Dobrý zvyk dovedený do krajnosti a do puntíku konaný v souladu s literou zákona se snadno může stát do očí bijícím zlem. Mniši jistých náboženských sekt, kteří kolem sebe šíří stěží snesitelný zápach, protože se odmítají mýt, aby nezahubili havěť na svém těle, nikdy nepomyslí na příkoří a choroby, které rozsévají mezi svými bližními. Ti ovšem nepatří ke vznešené náboženské nauce véd.

Zkouškou ahimsy je naprostá nepřítomnost závisti. Každý člověk dokáže bez dlouhého uvažování, na základě pověry či pobídky kněží, učinit nějaký dobrý skutek nebo dát nezištný dar; avšak ten, kdo opravdově miluje své bližní, je ten, který nikomu nezávidí. Většina šlechetných tohoto světa je sžírána vzájemnou závistí, tu kvůli troše slávy, tam kvůli pár kouskům zlata. Dokud v srdci trvá žárlivost, dokonalost v ahimse je v nedohlednu. Kráva ani ovce nežerou maso, jsou však proto velkými mistry v neubližování? Kdejaký blázen se může zdržet pojídání té či oné potravy; to mu zajisté nepřiznává větších zásluh než přežvýkavcům. Každý, kdo bez slitování odírá vdovy a sirotky a pro peníze je ochoten dopouštět se těch nejohavnějších skutků, je horší než nejdravější zvíře, i když se bude cpát jen samou trávou. Člověk, jehož srdce nikdy nepojme nejmenší myšlenku na újmu jiného a upřímně se těší ze zdaru i toho nejzapřísáhlejšího nepřítele, ten je skutečným bhaktou, jogínem i guruem, i když bude po zbytek svého života denně pojídat porci vepřového. Proto je třeba mít neustále na paměti, že vnější praktiky mají svou cenu jen potud, pokud přispívají k rozvoji naší vnitřní čistoty. Je lépe starat se jen o vnitřní čistotu, není-li zrovna

úzkostlivá dbalost vnějších zásad prakticky možná. Běda však člověku a běda národu, který zapomene na pravé, vnitřní duchovní zásady náboženství a mechanicky přilne k vnějškovosti! Všechny zvyky a obyčeje mají hodnotu pouze tehdy, vyjadřují-li kvalitu vnitřního života. Přestanou-li vyjadřovat život, bez milosti se jich zbavte.

Dalším prostředkem k dosažení bhaktijógy je anavasáda – vnitřní síla. „Tohoto átmana nedosáhnou slabí,“ praví upanišady. Míní se tu slabost tělesná i duševní. Pouze „silní a srdnatí“ jsou způsobilými žáky. Co zmůžou neduživí, drobní a vetší? Rozletí se na kusy, když se tajemné síly těla a mysli jen zlehka probudí praxí kterékoli z jóg. Pouze „mladí, zdraví a srdnatí“ mají šanci na úspěch. Fyzická síla je proto nanejvýš důležitá, neboť pouze zdatné tělo se dokáže vyrovnat se šokem, který s sebou přináší snaha o ovládnutí orgánů. Kdo chce být bhaktou, musí být silný a zdravý. Jestliže se o některou z jóg pokouší zbídačelý slaboch, nejspíš si užene nějakou nevyléčitelnou chorobu nebo přijde o rozum. Záměrné otupování těla je vskutku špatným receptem na duchovní osvícení.

Ani duševně slabí nemohou Átmana dosáhnout. Člověk, který má v úmyslu stát se bhaktou, musí být radostné mysli. Na Západě stále převládá představa, že nábožensky založený člověk se nikdy nesměje a tvář mu stále halí temný mrak. Lidé s vyzáblými údy a protáhlým obličejem jsou zralí pro lékaře, ne pro jógu. Pouze radostná mysl dokáže vytrvat. Pouze silný duch si dokáže proklestit cestu tisícerými nesnázemi. A úkol z těch vůbec nejtěžších – vyprostit se ze sítě máji – je vyhrazen pouze pro ty, kteří jsou obdařeni nezdolnou vůlí.

Přitom je však současně třeba vyhýbat se přílišné rozjařilosti (anuddharša). Přehnané veselí znemožňuje vážné myšlení a plýtvá duševními silami. Čím silnější má člověk vůli, tím méně se poddává vlivu pocitů. Přílišná rozjařilost je stejně nežádoucí jako zachmuřelá vážnost; duchovní realizace je možná pouze v případě, že je mysl v ustálené, poklidné rovnováze. Teprve tehdy se může člověk začít učit lásce k Bohu.