Podoby lásky
Podívejme se nyní na některé podoby, jimiž se láska projevuje. Proč lidé projevují úctu chrámům a svatyním? Protože je v nich uctíván Bůh a protože je s nimi spojována jeho přítomnost. Proč lidé v každé zemi ctí duchovní učitele? Pro lidské srdce je to přirozené, neboť učí
o Bohu. Úcta vyrůstá z lásky; nemůžeme ctít někoho, koho nemilujeme. Potom přichází priti – radost z Boha. Jak ohromnou radost čerpají lidé ze smyslových požitků! Půjdou kamkoli, podstoupí každé nebezpečí, jen aby získali to, co jejich smysly milují. Po bhaktovi se požaduje, aby projevoval tutéž lásku, ovšem nasměroval ji k Bohu. Pak se dostaví viraha, nejsladší z bolestí, bolestná trýzeň v nepřítomnosti Milovaného. Jestliže člověk trpí pocitem, že dosud nedospěl k Bohu, nepoznal to, co jediné stojí za poznání, a prožívá hlubokou nespokojenost, téměř šílenství – pak prožívá virahu; toto rozpoložení v něm budí znepokojení v přítomnosti všeho, co není jeho Milovaný. Virahu můžeme často pozorovat i u pozemské lásky. Jestliže muž opravdově miluje ženu či žena muže, cítí jakousi přirozenou rozmrzelost v přítomnosti jiných lidí, které nemilují. Přesně tentýž pocit nedůtklivosti ke všem nemilovaným věcem se v mysli začne projevovat ve chvíli, kdy ji opanuje pará-bhakti; dokonce i hovor o něčem jiném než o Bohu je bhaktovi nepříjemný. „Přemítej toliko o Něm a zřekni se všech planých slov.“ Kdo mluví o Bohu, k tomu bude bhakta přátelský; kdo mluví o něčem jiném, tomu se bude zdát bhakta nevrlý.
Ještě vyššího stavu lásky bhakta dosahuje tehdy, když žije výlučně pro onen ideál Lásky, kdy život pokládá za nádherný a naplněný pouze kvůli této Lásce. Bez ní by pro něj život nebyl ani na okamžik snesitelný. Život je nádherný, protože může myslet na Boha. Když člověk dosahuje dokonalosti podle bhakti, nazývá se tento stav tadijatá – kdy je trvale šťastný, protože se již „dotkl nohou Božích“. Jeho celá přirozenost je pročištěna a veskrze proměněna. Smysl bhaktova života se naplnil. Mnozí bhaktové pak už žijí jen proto, aby Boha mohli dál uctívat. Toto je ona blaženost, jediná životní radost, které se nehodlají vzdát. „Ó králi, taková je blažená podoba Hariho, že i ti, kdo spočívají v Já, jejichž niterná pouta byla zpřetrhána – i oni milují Boha pro lásku samu.“– „Bůh, před nímž se klanějí všichni bohové, všichni, kdož baží po vysvobození, i všichni znalci brahma.“ (Nrsimha-púrva-tápaníja upanišad) Taková je moc lásky. Když člověk zcela zapomene na sebe a nemá nejmenší pocit, že by mu něco patřilo, pak dosáhne stavu tadijatá; všechno je pro něj posvátné, neboť to patří jeho Milovanému. I u pozemské lásky je pro milujícího člověka vše, co patří milovanému protějšku, jakoby posvátné a drahé. Miluje i útržek oděvu, jenž patří lásce jeho srdce. Když tedy člověk vroucně miluje Boha, stává se jeho srdci drahý celý vesmír, protože celý patří Bohu.