Přirozená cesta bhaktijógy

„Pověz, kdo je větším jogínem: Zdali ten, kdo tě oddaně uctívá, nebo ten, kdo uctívá nehynoucí neprojevené?“ – táže se lučištník Ardžuna Šrí Kršny. Dostalo se mu této odpovědi: „Nejdokonalejším jogínem shledávám toho, kdo s myslí na mě upřenou a naplněn svrchovanou vírou mne v trvalé kázni uctívá. Kdo však uctívají nehynoucí, nevymezitelné, neprojevené, všepronikající, myslí neuchopitelné, povznesené, nehybné a stálé, kdo ovládli soubor smyslů a jsou vždy vyrovnaného rozmyslu, radujíce se štěstím všech bytostí – ti mne též dosáhnou. S většími nesnázemi se však střetávají ti, jejichž myšlenky se soustředí na neprojevené, neboť cesty neprojeveného nesnadno dosahují, kdo jsou v zajetí tělesnosti. Ty však, kdo své činy složí na mne, upínají se ke mně, přemítají o mně a s nesmlouvavou kázní mě uctívají, pohrouživše do mne své myšlenky, záhy spasím, synu Prthy, z oceánu koloběhu znovuzrození.“

Tato pasáž Bhagavadgíty hovoří o bhaktijóze a džňánajóze. Obě cesty jsou zde výstižně definovány. Džňánajóga je vznešená, vysoká filosofie. Téměř každý člověk má prapodivnou představu, že řídit se podle filosofie není nijak složité; avšak žít skutečný filosofický život je nesmírně náročné. Lidé tohoto světa mohou být rozděleni do dvou skupin: Na osoby démonické povahy, které se domnívají, že starost o tělo je hlavním smyslem existence, a osoby božské povahy, které si uvědomují, že tělo je pouze nástrojem určeným k rozvíjení duše. Ďábel dokáže pro své potřeby obratně citovat z písem; cesta poznání pak zdánlivě nabízí ospravedlnění špatných i dobrých skutků zároveň. To je velkým úskalím džňánajógy. Bhaktijóga je naproti tomu přirozená, příjemná a nenásilná; bhakta se nepouští do strmých vzletů džňánajogína, a proto mu nehrozí tak strašlivé pády. Dokud pouta duše nepominou, nemůže být svobodná, nehledě na povahu cesty, jíž se duchovní člověk vydává.

Následující citace z Višnu purány ukazuje, jak byla zpřetrhána karmická pouta zásluh a provinění jedné z blažených pasaček gópí z Vrndávany: „Ta stravující rozkoš z myšlenek na Boha sňala z ní plody jejích dobrých skutků. A tehdy prudký bol duše její z vědomí, že od Boha svého odloučena zůstává, smyla všechny její hříšné sklony. Nato dostalo se jí vykoupení.“

Hlavním tajemstvím bhaktijógy je tedy poznání, že různé pocity, žádosti a vášně lidského srdce nejsou samy o sobě špatné, pouze je třeba je pečlivě sledovat a dávat jim stále vyšší směr, dokud nenabudou té neryzejší podoby. Nejvyšší směr je ten, který nás dovede k Bohu; každý jiný je přirozeně nízký. Všichni víme, že pocity radosti a bolesti se v životě často střídají. Když člověk cítí bolest, protože se mu nedostává bohatství či jiné pozemské věci, dává svému pocitu špatný směr. I bolest má takříkajíc své využití: Ať člověk prožívá bolest, protože nedosáhl Nejvyššího, že nedospěl k Bohu – a tato bolest jej dovede ke spáse. Když se rozzáříte štěstím, že máte hrst mincí, pak dáváte radostnému prožitku špatný směr; musí směřovat výš, musí sloužit nejvyššímu ideálu. Totéž platí o všech ostatních pocitech. Bhakta říká, že jediný z pocitů není špatný, zmocňuje se jich a neúnavně je všechny vysílá k Bohu.