Tři úhly lásky

Lásku si můžeme představit jako trojúhelníkovou strukturu, jejíž jednotlivé úhly odpovídají jedné z jejích tří neodlučitelných vlastností. Není trojúhelníku bez tří úhlů; stejně tak není opravdové lásky bez tří nezbytných vlastností. První je to, že láska nezná kupčení. Pokud někdo žádá něco na oplátku, nemůže být řeč o skutečné lásce; je to záležitost obchodnické morálky. Dokud v nás přežívá představa, že za svou zbožnost a věrnost od Boha získáte tu či onu laskavost, nemůže ve vašem srdci vyrůst pravá láska. Ti, jenž uctívají Boha proto, aby z něj vymámili nějaké výhody, bezpochyby s tím přestanou, jestliže tyto výhody nepřicházejí. Bhakta miluje Boha proto, že je hodný lásky; tento božský cit není poháněn žádným jiným motivem.

Vypráví se, jak kdysi jeden král procházel lesem a setkal se s mudrcem. Chvíli s ním rozmlouval a byl nesmírně dojat jeho čistotou a moudrostí. Zatoužil si mudrce zavázat svým darem. Světec však odmítl: „Plody lesa mi stačí za potravu, bystřiny z hor mi stačí na uhašení žízně, proč bych měl od tebe tedy přijímat nějaký dar?“ Král pravil: „Jen k mé potěše přijmi, ó moudrý, něco z mých rukou a sejdi proto se mnou do města, do mého paláce.“ Po mnohém naléhání mudrc konečně souhlasil a učinil, jak si král přál. Než král předal svůj dar mudrci, modlil se několikrát k Bohu: „Pane, dej mi více potomků. Dej mi větší bohatství. Dej mi větší území. Uchovej mé tělo ve zdraví…“ Než stačil odříkat všechny své prosby, mudrc tiše vstal a vyšel ze síně ven. Král byl uveden do rozpaků; vyběhl za mudrcem ven a volal: „Ty už odcházíš? Vždyť si ještě nepřijal můj dar!“ Mudrc se otočil a pravil: „Neokrádám žebráky. Ty sám nejsi nic než ubohý žebrák. A to mi chceš něco dát? Nejsem hlupák, abych cokoli přijímal od takového nuzáka. Běž a už za mnou nechoď.“

Tento příběh krásně vystihuje rozdíl mezi pouhými žebráky a skutečnými Božími „milenci“. Žebrání není jazykem lásky. Uctívat Boha byť jen pro vidinu vykoupení je stejně zvrácené jako touha po každém

jiném prospěchu. Láska nezná odměny. Láska žije jen pro lásku a kvůli lásce. Bhakta miluje, protože si nedokáže pomoci. Když si zamilujete nějakou nádhernou krajinu, nežádáte od ní žádné výhody a stejně ani krajina od vás. Přesto ve vás pohled na ni vyvolá blažený stav: Tlumí všechna napětí ve vaší duši, na okamžik vás jakoby pozvedá nad vaši smrtelnou přirozenost a uvádí vás téměř do stavu vytržení. Tento rys opravdové lásky tvoří první úhel trojúhelníku. Za lásku nikdy nežádej nic nazpátek; dávej svou lásku Bohu, nic však za to od něj nepožaduj.

Druhým úhlem je, že láska nezná strach. Ti, kdo milují Boha ze strachu, patří k těm nejméně vyzrálým věřícím. Uctívají jej, protože se bojí trestu. Je pro ně mocným pánem, s bičem v jedné a žezlem ve druhé ruce; bojí se, že když jej neposlechnou, uštědří jim ránu. Uctívat Boha ze strachu před trestem je zvrácenost; takové uctívání – lze-li je tak vůbec nazývat – je tou nehrubší podobou duchovní lásky. Dokud je v srdci strach, jak tam může být i láska? Láska vítězí nad každým strachem. Vezměte si mladou matku na ulici; sotva na ni zaštěká pes, celá se roztřese a zmizí v prvních dveřích. Druhý den však kráčí po stejné ulici s dítětem v náručí. Co se stane, když se po ní vrhne lev? Své dítě bude bránit třeba do roztrhání těla. Láska zcela přirozeně vítězí nad každým strachem. Strach se rodí ze sobecké myšlenky, že nás něco vymaže s tohoto světa. Čím budu menší a sobečtější, tím větší budu prožívat strach. Věří-li člověk, že je bezvýznamné nic, strach se jej zmocní zcela jistě. Dokud ve vás dřímá sebemenší jiskra strachu, nemůže ve vás žít opravdová láska. Láska a strach jsou neslučitelné protiklady; ti, kdo Boha milují, nesmí se jej nikdy bát. Nevezmeš jméno Hospodinovo nadarmo – ten, kdo Boha skutečně miluje, se takovému přikázání vysmívá. Kde se může v náboženství prostoupeném láskou vzít rouhání? Čím více budete Boží jméno vyslovovat, tím lépe pro vás, ať už to děláte jakkoli. Jeho jméno můžete stále vyslovovat jedině z toho důvodu, že jej milujete.

Třetím úhlem lásky je, že láska nezná soka, neboť se v ní ztělesňuje nejvyšší ideál milujícího. Opravdová láska se nezrodí, pokud se pro nás předmět naší lásky nestane nejvyšším ideálem. V mnohých případech se lidská láska možná ubírá nesprávnými směry, pro toho však, kdo opravdově miluje, je předmět lásky tou vůbec nejvyšší představou. Někdo svůj ideál spatřuje v té nejzvrhlejší osobě, jiný v té nejčistší; v každém případě však lze opravdově a vroucně milovat pouze ideál. Nejvyšší ideál každého člověka se nazývá Bůh. Mudrc či hlupák, světec či hříšník, vzdělanec či nevzdělanec, žena či muž – pro každou lidskou bytost je Bůh nejvyšším myslitelným ideálem. Sloučení všech nejvyšších představ o kráse, vznešenosti a moci nám podává nejúplnější ideál milujícího a milování hodného Boha.

Tyto ideály přirozeně existují v té či oné podobě v každé duši, tvoří naši nedílnou součást.Všechny aktivní projevy lidské přirozenosti jsou snahou o naplňování těchto ideálů v praktickém životě. Všechna hnutí ve společnosti mají původ v ideálech, jež se snaží vystoupit na povrch a zhmotnit se; co je uvnitř, chce se naléhavě dostat ven. Toto věčné působení ideálu je jedinou silou, jediným motivujícím prvkem, který se v člověku nepřetržitě projevuje.

Bude možná trvat stovky zrození, tisíce let zápasů, než si člověk uvědomí, že je marné snažit se o přetváření vnějších podmínek k obrazu svého vnitřního ideálu. Až toto pozná, přestane svůj ideál promítat do vnějšího světa, ale bude ctít ideál jako ideál, z nejvyššího hlediska lásky. Tento „ideálně dokonalý ideál“ v sobě zahrnuje všechny nižší ideály. Snad každý připustí pravdu rčení, že milenec spatřuje Heleninu krásu i ve tváři Etiopanky. Přihlížejícímu pozorovateli se bude zdát, že láska je zde jaksi nepatřičná, milenec však má plnou hlavu své Heleny a cizí tvář vůbec nevnímá. Předměty naší lásky jsou středy, kolem nichž naše ideály krystalizují. Co svět obyčejně uctívá? Rozhodně ne onen všeobjímající, dokonalý ideál svrchovaného bhakty či milence. Ideál, který lidé obyčejně uctívají, mají v sobě; každý člověk promítá svůj vlastní ideál do vnějšího světa a před ním pokleká. Proto si krutí a krvežízniví lidé vždy představují krutého a krvežíznivého Boha, protože dokážou milovat pouze svůj nejvyšší ideál. A proto mají také dobří lidé velmi vysokou představu o Bohu, která se tolik liší od představy ostatních.