Všeobjímající láska a odevzdání

Jak může člověk milovat jednotlivost (vjašti), pokud nejprve nemiluje celistvost (samašti)? Bůh je samašti, zobecnělý, abstraktní celek, a vesmír, který vidíme, je vjašti, konkretizované jsoucno. Milovat celý vesmír je možné pouze prostřednictvím lásky k samašti, universální jednotě, v níž je obsažen bezpočet menších jednotlivostí. Indičtí filosofové se nezdržují u jednotlivostí; přechází je zběžným pohledem a ihned se pouštějí do hledání zobecňujících forem, které v sobě všechny jednotlivosti zahrnují. Hledání celistvosti je jedinou náplní indické filosofie a náboženství. Džňánajogín usiluje o jednotu pohledu, zajímá jej Absolutno a zobecnělé Bytí, které když pozná, bude znát vše. Bhakta se snaží o spojení s jedinou abstraktní, zobecnělou Bytostí, kterou když bude milovat, bude milovat celý vesmír. Jogín se chce zmocnit oné zobecnělé formy síly, kterou když ovládne, získá moc nad celým vesmírem. Závěr, k němuž tedy bhakta dospívá, zní: Pokud se rozhodnete milovat jednu osobu po druhé, můžete tak pokračovat donekonečna, aniž byste vůbec kdy dokázali milovat svět v jeho celistvosti. Když však nakonec dospějete k oné ústřední myšlence, že součet veškeré lásky je Bůh, že součet tužeb všech duší ve vesmíru, ať jsou osvobozené, spoutané či usilující o vysvobození, je Bůh, pouze potom pro vás bude možné, abyste v sobě našli všeobjímající lásku.

Bůh je samašti a tento viditelný vesmír je Bůh rozrůznělý a projevený. Milujeme-li souhrn, milujeme vše. Milovat svět a konat dobro v jeho prospěch je pak zcela prosté. Tuto sílu však musíme získat tím, že budeme nejprve milovat Boha, jinak je konání dobra pro svět velmi nesnadná věc. „Vše patří jemu a On je můj Milý,“ praví bhakta. Tak se pro bhaktu vše stává posvátným, protože všechno je Boha. Všichni jsou jeho dětmi, jeho tělem, jeho projevením. Jak potom můžeme někomu ublížit? S láskou k Bohu přichází jako samozřejmý důsledek také láska ke všem bytostem. Čím blíže k Bohu se dostáváme, tím více začínáme chápat, že všechno je v něm.

Když duše okusí blaženost z takové svrchované lásky, začíná spatřovat Boha ve všem. Naše srdce se stanou věčnou fontánou lásky. A když dosáhneme ještě vyšších stádií této lásky, všechny malicherné rozdíly pozemských věcí se zcela rozplynou. Na člověka již nikdy nebudeme pohlížet jako na člověka, nýbrž pouze jako na Boha; ve zvířeti již nikdy nebudeme vidět zvíře, nýbrž Boha; ani tygr již nebude tygrem, ale projevením Božím. V tomto vystupňovaném stavu bhakti skládáme svou nejhlubší úctu každé bytosti, každému projevu života. „Vědouce, že Hari dlí v každém srdci, prokazují moudří lásku neochvějnou všem bytostem.“ V důsledku této intensivní, všepohlcující lásky se dostavuje pocit naprostého odevzdání – jistota, že nic z toho, co nás postihuje, není zaměřeno proti nám. I když pak přichází bolest, dokáže ji milující duše přivítat: „Vítej, bolesti!“ Nastane-li bída, bude pro ni mít stejná slova: „Buď vítána, bído! Vždyť i ty přicházíš od mého Milovaného.“ A dostaví-li se smrt, přivítá ji takový bhakta s úsměvem: „Požehnaný jsem, k němuž všechny tyto dary přicházejí.“ V tomto stavu dokonalého odevzdání, jenž povstává z vroucí lásky k Bohu a všemu, co patří jemu, přestává bhakta rozlišovat mezi radostí i bolestí, jež se dotýkají jeho osoby. Neví, co je to stěžovat si na bolest či bídu; toto trpělivé odevzdání do vůle Boha, jenž je láskou samou, je pro něj daleko cennějším ziskem než všechna sláva vznešených a hrdinských skutků.

Pro velkou většinu lidí je tělo vším a tělesné požitky tím nejdůležitějším v životě. Tento zlý duch zbožňování vlastního těla a věcí tělesných vstoupil do nás všech. Můžeme se oddávat vznešeným rozpravám a vznášet se na křídlech myšlenky do závratných výšin, stejně budeme stále jako supi: Naše mysl nespustí oči z té mršiny dole.

Dokážeme však dosáhnout naplnění takové myšlenky, v níž se pocit já zcela ztrácí? To už je závratná výše, samotný vrcholek duchovní cesty lásky a jen málo jedinců tohoto světa se k němu vyšplhalo; dokud však člověk nedospěje do tohoto nejzazšího bodu, v němž je připraven obětovat sám sebe, nemůže se stát dokonalým bhaktou. Každý dokáže udržovat svoje tělo ve více méně uspokojivém stavu, tělo však musí zemřít, neobsahuje nic trvalého. Požehnaní jsou ti, kteří svá těla obětují službě druhým. „V tomto světě, v němž jisté je jen jedno, totiž smrt, namnoze lepší jest, aby toto tělo sešlo sloužíc bližním.“ Vše, co je výsledkem procesu slučování, musí se jednou rozpadnout a zahynout. Buddha, Ježíš, Mohamed – ti všichni jsou mrtvi; pryč jsou všichni velcí učitelé i proroci. „V tomto pomíjivém světě, v němž se všechno na prach rozpadá, hleďme nejlépe využít toho, co máme,“ tvrdí bhakta; tím opravdu nejvyšším zužitkováním života je prožít jej ve prospěch druhých bytostí.

Právě mylná představa o těle plodí v tomto světě všechno sobectví – právě tento jediný klam, že jsme cele toto tělo a že se musíme všemi prostředky snažit je uchovávat a zabavovat. Víte-li s určitostí, že nejste toto tělo, nemáte pak s kým bojovat, není komu se vzpírat; jste zcela neteční ke všem sobeckým myšlenkám. Bhakta tvrdí, že je třeba být netečný ke všemu pozemskému; to je opravdové odříkání. Všechno ať přichází a odchází, jak chce. Toto je smysl výroku „buď vůle tvá“ – žádný neustálý zápas v domněnce, že Boží vůle má na svědomí všechny naše slabosti i ambice. Možná, že dobro pochází i ze sobeckých pohnutek; posoudit to je ovšem Boží starost. Dokonalý bhakta nikdy nevyužívá svou vůli ani jednání ve svůj prospěch. „Pane, druzí stavějí ve tvém jménu velkolepé chrámy, ve tvém jménu skládají skvostné dary. Já jsem však chudý, nemám nic. Beru tedy toto tělo a skládám je u tvých nohou. Nezříkej se mne proto, ó Pane.“ Tak zní modlitba, která vychází z niterných hloubek bhaktova srdce.

Pro toho, kdo toto prožije, je taková věčná oběť vlastního já do náruče milovaného Boha daleko vyšší, než všechno bohatství a moc, než všechny vzletné myšlenky na slávu či požitek. Vnitřní pokoj bhaktova tichého odevzdání překračuje veškeré chápání a jeho hodnota je nevyjádřitelná. Jeho sebeodevzdanost je stavem, v němž nechová sebemenší sobecké zájmy a pochopitelně ani nevidí nic, co by stálo proti nim. Od tohoto stavu odpadá všechno, co má podobu příchylnosti, vyjma oné jediné, všeobjímající lásky k Bohu, v němž všechny věci žijí a pohybují se. Toto lpění na Boží lásce však duši nesvazuje, ba naopak účinně láme všechna její pouta.