Význam slova bhakti

Bhaktijóga je opravdové, upřímné hledání Boha – hledání, které se začíná, trvá a vrcholí v lásce. Jediný okamžik oné extatické lásky k Bohu nám může přinést věčnou svobodu. Mudrc Nárada ve svých Bhaktisútrách praví: „Bhakti jest vroucí láskou k Bohu. …V okamžiku, kdy ji člověk získá, miluje vše, zášť nechová k ničemu. Stává se navždy spokojeným. … Tuto lásku nemožno omezit na žádný pozemský prospěch, neboť dokud trvají pozemské žádosti, nemůže tato láska vykvést. … Bhakti je větší než karma, ba větší než jóga, neboť tyto mají na zřeteli dosažení cíle, kdežto bhakti jest svým vlastním naplněním, prostředkem i završením.“

Bhakti je už po tisíciletí nejtrvalejším námětem úvah indických mudrců. Vedle Nárady či Šándilji, kteří se ve svých spisech věnovali výlučně bhakti, vznášejí k tomuto předmětu mnoho podnětných myšlenek také velcí vykladači Brahmasúter, jež byli zjevnými zastánci cesty poznání.

Není ve skutečnosti žádného výrazného rozdílu mezi poznáním (džňána) a láskou (bhakti), jak se mnozí domnívají. Jak uvidíme dále, na svém vrcholu se střetávají ve stejném bodě. Totéž platí i o rádžajóze: Má-li člověk tuto cestu za prostředek k vykoupení a nikoli – jak se začasto stává v rukou nejrůznějších šarlatánů a pseudomystiků – za nástroj k ošálení důvěřivců, dovede jej k témuž cíli.

Největší přednost bhakti spočívá v tom, že je to vůbec nejsnazší a nejpřirozenější cesta k dosažení božského naplnění; na druhé straně její největší léčkou je skutečnost, že ve svých nižších podobách se nezřídka zvrhává v ohavný fanatismus. Zapálení stoupenci hinduistů, muslimů a křesťanů se vždy téměř výlučně rekrutují z věřících na nižších úrovních bhakti. Ona výlučná oddanost (ništhá) k milovanému objektu, bez níž nemůže žádná ryzí láska růst, je až příliš často také prostředkem k opovržení a odsuzování všeho ostatního. Všichni slabí a nedospělí znají pouze jediný způsob, jak milovat svůj ideál, a tím je nenávist ke každému jinému ideálu. V tom tkví také důvod, proč tentýž člověk, s tolikou láskou lnoucí ke své představě Boha a tolik oddaný svému náboženskému přesvědčení, promění se v plamenného fanatika, jen co zaslechne slovo o jiném ideálu. Taková láska se v mnohém podobá psímu instinktu, který stráží pozemek pána před vniknutím vetřelce; snad jen s tím rozdílem, že zvířecí instinkt je mnohem vytříbenější než lidský rozum, neboť pes si nikdy nesplete svého pána s nezvaným hostem, ať se před ním objeví v jakémkoli přestrojení. Fanatik však postrádá veškerou soudnost. Osobní ohledy v jeho případě natolik převažují, že vůbec nehraje roli, co člověk říká, ať už je to správné, nebo špatné: Jediné, čemu fanatik věnuje pozornost, je kdo to říká. Tentýž člověk, který je laskavý, milý, poctivý a láskyplný vůči lidem sdílejícím jeho přesvědčení, neváhá provést ty nejohavnější skutky těm, kteří stojí mimo hájemství jeho náboženské obce.

Toto nebezpečí však hrozí pouze na přípravném stupni zvaném gauní bhakti. Když bhakti dozraje a přejde do fáze, která se nazývá pará neboli nejvyšší, není se již třeba obávat žádných nechutných projevů fanatismu; duše prostoupená touto vyšší formou bhakti je již příliš blízko Bohu-Lásce, aby se mohla stát nástrojem šíření nenávisti.

Není každému z nás dáno, abychom budovali v tomto životě svůj charakter v harmonickém souladu; přesto chápeme, že charakter toho nejušlechtilejšího druhu v sobě musí vyváženě spojovat všechny tři složky, totiž poznání, lásku a jógu. Aby mohl pták létat, potřebuje tři věci – obě křídla a chvost. Džňána (poznání) je jedno křídlo, bhakti (láska) druhé a jóga je chvost, který udržuje rovnováhu a dává letu směr. Ti, kteří se nedokáží držet všech tří přístupů, a proto se vydají pouze cestou bhakti, musí mít neustále na paměti, že všechny obřady a úkony, i když jsou pro vývoj duše nepostradatelné, mají svou hodnotu pouze v tom, že přivádějí ke stavu, v němž je člověk schopen pocítit nejvroucnější lásku k Bohu.

Existuje nicméně určitý rozdíl v názoru mezi učiteli poznání a učiteli lásky, i když všichni uznávají mimořádnou moc bhakti. Džňáninové pokládají bhakti za nástroj k vysvobození, zatímco pro vyznavače božské lásky je bhakti současně nástrojem i naplněním. Podle mého mínění v tom vskutku není rozdílu. Pokud je totiž bhakti využíváno jako nástroj, představuje pouze nižší způsob uctívání, který se stává nedílnou součástí vyššího způsobu, je-li dosaženo vyššího stupně duchovní realizace. Všichni vyznavači jako by kladli obzvláštní důraz na své vlastní způsoby uctívání, přičemž zapomínají, že s dokonalou láskou přichází nutně i dokonalé poznání, třeba nehledané, a že od dokonalého poznání je dokonalá láska neoddělitelná.

Významný vykladač Brahmasúter, Bhagaván Rámánudža, v komentáři k prvnímu verši („Nyní následuje poučení o Brahma.“) praví toto: „Slovem bhakti budiž rozuměno vytrvalé, povznesené upomínání na předmět, jež plyne jako nepřerušovaný tok oleje přelévaného z jedné nádoby do druhé. Je-li tohoto druhu vnitřního upomínání dosaženo ve vztahu k Bohu, pomíjejí všechna pouta; tak praví písma, jež toto upomínání za prostředek k dosažení vykoupení pokládají... O upomínce, která dosáhla výše rovnající se účinku přímého smyslového vjemu, hovoří Šruti jako o prostředku k vykoupení. »K Átmanu není možné dospět znalostí rozličných nauk, ani rozumem, ani odříkáním. Jen ten, kdo po Átmanu celým srdcem touží, ten Átmana dosáhne, tomu se Átman zjeví.« Poté, co bylo vyloženo, že nasloucháním, přemítáním ani rozjímáním nelze onoho Átmana dosáhnout, praví se toto: »Pouze ten, koho si Átman vyvolí, Átmana dosáhne.« Kdo má v tomto Átmanu nejvyšší zalíbení, v tom má nejvyšší zalíbení i sám Átman. Aby však člověk mohl Átmana zcela dosáhnout, musí pomoci Bůh. Neboť toto praví Bůh v Bhagavadgítě: »Ty, kdo se mi ustavičně a s láskou oddávají, obdařím takovou vůlí, s níž dospějí až ke mně.« Proto kdokoli má v zalíbení ono trvalé upomínání, jež má sílu přímého smyslového vjemu, toho si Nejvyšší Átman vyvolí a ten také Nejvyššího Átmana dosáhne. Toto vytrvalé upomínání budiž známo jako bhakti.“

Komentátor Bhódža objasňuje Pataňdžaliho sútru: „Naplnění lze dosáhnouti též uctíváním Nejvyššího Božství Íšvary“ těmito slovy: „Uctíváním (pranidhána) rozumí se bhakti takového druhu, v němž je veškeré konání zasvěceno Největšímu z učitelů bez vidiny dosažení

plodů, například smyslových požitků.“ Bhagaván Vjása ve výkladu stejné sútry vysvětluje pojem pranidhána takto: „Slovem tímto rozuměj takový způsob bhakti, na jehož odezvu sestoupí na jogína milost Nejvyššího a utiší naplněním všechny jeho žádosti.“ Šándilja zase popisuje bhakti jako „nejvroucnější lásku k Bohu“. Nejvýstižnější definici však podal král všech bhaktů, Prahláda: „Kéž ona neutuchající láska, kterou nevědomec chová k prchavým smyslovým počitkům a jíž je mi dáno Tebe milovat, nikdy nevyprchá z mého srdce!“ Láska ke komu?

– K nejvyššímu Bohu, Íšvarovi. Láska k jakékoli jiné bytosti, byť sebevroucnější, nemůže být bhakti, neboť jak praví Rámánudža ve svém komentáři Šrí bhášja: „Toto jsou slova dávného áčarji: – „Vše v tomto světě – od Brahmy až po stéblo trávy – podléhá zrození a zániku, jež povstávají z karmy; proto nic z tohoto světa nemůže posloužit jako předmět k rozjímání, neboť vše pramení v nevědomosti a podléhá proměně.“ Jiný komentátor jménem Svapnéšvara vykládá slovo anurakti, jež používá Šándilja, jako složeninu z anu – poté, a rakti – lpění. Jedná se tedy o lpění, které se dostavuje po poznání přirozenosti a slávy Boží; jinak by bhakti bylo každé slepé lpění, ať k majetku, ženě nebo potomkům. Vidíme tedy, že bhakti je založeno na vytrvalém duševním úsilí

o dosažení duchovní realizace, které začíná u náboženského uctívání a vrcholí ve svrchované, nejvroucnější lásce k Íšvarovi.