Závěr

Když je dosaženo nejvyššího ideálu lásky, jde všechna filosofie stranou. Kdo by jí pak dbal? Svoboda, vykoupení, nirvána – nic z toho nemá smysl. Kdo se stará o svobodu, když prožívá rozkoš Boží lásky? „Bože, netoužím po bohatství, ani po přátelích, ani po kráse, ani po učenosti, ba ani po svobodě. Dej, ať se znovu a znovu rodím a ať ty jsi vždy mou láskou. Buď mou láskou navěky.“ Kdo by toužil stát se kostkou cukru? – ptá se bhakta. – Já chci jeho sladkost chutnat! Kdo pak touží po vysvobození a jednotě s Bohem? „Mohu vědět, že já jsem On. Přesto se od něj odloučím a stanu se druhým, abych mohl prožívat blízkost svého Nejdražšího.“ Taková je řeč bhaktova. Láska pro lásku samu je mu nejvyšší radostí. Kdo by se nenechal tisíckrát spoutat, aby se mohl těšit se svým Nejdražším?

Žádný bhakta se nestará o jiné než o lásku – o možnost milovat a být milován. Jeho nepodmiňovaná láska je jako příboj valící se proti proudu řeky. Milenec jde vzhůru proti proudu. Svět o něm prohlašuje, že je šílenec. Znám jednoho, jehož svět nazýval bláznem a toto byla jeho odpověď: „Drazí moji, celý svět je jeden velký blázinec. Jedni blázní po lásce lidí, jiní po slávě, další po penězích, po nebi či po spáse. I já jsem blázen – blázním po Bohu. Jestli vy blázníte kvůli penězům, já kvůli Bohu. Vy jste blázni, já též. Mě se to mé bláznovství zdá nejlepší.“

Láskou pravého bhakty je toto plamenné šílenství, před nímž vše ostatní zaniká. Vesmír je pro něj plný lásky. Má-li tedy v sobě člověk takovou lásku, je na věky požehnán, na věky šťasten. Dostal se do Boží blízkosti, odvrhnul od sebe všechny marné vášně, jimiž byl dříve zahlcen. A s jeho vášněmi a žádostmi zmizelo i jeho sobectví. Jedině toto požehnané šílenství lásky k Bohu může navždy vyhojit nemoc světa, kterou v sobě nosíme.

Všichni musíme v náboženství lásky začít jako dualisté. Bůh je pro nás oddělenou Bytostí, i my cítíme, že jsme od něj odloučeni. Potom vstoupí doprostřed láska a člověk se Bohu začíná přibližovat; také Bůh kráčí stále blíže k člověku. Člověk se pak chápe všemožných pozemských vztahů – poddanství, synovství, mateřství, přátelství, milenecké lásky – a promítá je do svého ideálu lásky, do svého Boha. Posledního stupně ve svém vývoji dosahuje, když cítí, že s předmětem svého uctívání nadobro splynul.

Všichni začínáme láskou k sobě samému a nepřiměřené nároky našeho malého já činí i lásku sobeckou. Nakonec se však objeví plný záblesk světla, v němž se toho malé já stává jedno s nekonečným Bohem. V přítomnosti tohoto světla lásky prochází člověk naprostým přepodstatněním. Konečně si začíná uvědomovat onu nádhernou a povznášející pravdu, že láska, milující i milovaný jsou jedno.