Absolutno a svět

Otázka, která je z filosofie celé advaita védánty vůbec nejtěžší na pochopení a která se opakovaně vrací, zní: Jak se může z nekonečného, nepomíjivého Absolutna stát konečný a pomíjivý svět? Pod představou, že se Absolutno stane vesmírem, je třeba vidět nejen hmotný svět, ale také duševní a duchovní svět – nebe a zemi, tedy vše, co existuje. Mysl či duševno je označením pro změnu jednoho druhu, tělo pro změnu druhu jiného; součet všech změn představuje náš vesmír. Absolutno se vesmírem stává vstupem do času, prostoru a příčinnosti. Čas, prostor a příčinnost jsou jako kus barevného skla, přes nějž je Absolutno nahlíženo; vidíme-li jeho nižší stránku, jeví se nám jako tento vesmír. Z toho vyplývá, že v Absolutnu žádný čas, prostor ani příčinnost neplatí. Neexistuje v něm představa času, neboť v něm není mysli ani myšlenky. Neexistuje v něm ani prostor, neboť se v něm neodehrává žádná vnější změna. V tom, které je Jedno Jediné, nemůže existovat ani to, co nazýváme pohybem či příčinností. Je třeba hluboce chápat, že takzvaná příčinnost vzniká až – můžeme-li to k nazvat – degenerací Absolutna do světa jevů; naše vůle, touhy a vše ostatní se objevuje až poté. Domnívám se, že Schopenhauer si védántu filosoficky špatně vykládá, neboť se snaží ztotožnit Absolutno s vůlí. Absolutno však nemůže představovat vůli, neboť vůle je proměnlivá a jevová, nad čárou času, prostoru a příčinnosti však není žádné změny ani pohybu; vnější pohyb i vnitřní pohyb myšlenek je možný pouze pod touto linií. Na druhé straně nemůže stát žádná vůle, a proto nemůže být vůle příčinou tohoto vesmíru. Zahledíme-li se na vlastní tělo, zjistíme, že vůle není hybnou silou každého našeho pohybu. Pohnu-li židlí, činím tak ze své vůle, která se navenek projeví cílenou koordinací mých svalových pohybů. Avšak tatáž síla, která pohnula židlí, hýbe i mým srdcem, plícemi a dalšími orgány, jichž se má vůle nijak neúčastní. Tento bod vyvolává v Schopenhauerově filosofii zřejmé rozpory.

Když spadne kámen, ptáme se: Proč? Tato otázka může vzniknout pouze za předpokladu, že se nic neděje bez příčiny. Kdykoli se ptáme, proč se určité věci dějí, bereme za samozřejmé, že vše má své proto; něco musí předcházet a být příčinou. Toto předcházení a následnost nazýváme zákonem příčinnosti. Znamená to, že vše ve vesmíru je střídavě příčinou a následkem. Je příčinou věcí, které následují, a důsledkem věcí, které předcházely. Tento příčinný zákon je nezbytnou podmínkou veškerého našeho myšlení. Jsme přesvědčeni, že každá částice tohoto vesmíru je ve vztahu ke každé jiné částici. Hodně se diskutovalo o tom, odkud se vlastně tato idea vzala. V Evropě byli intuitivní filosofové, kteří věřili, že tato víra je organickou součástí člověka, jiní tvrdili, že je důsledkem zkušenosti. Později si povíme, co k této otázce říká védánta, nejdříve však musíme pochopit, že už samotná otázka „Proč?“ předpokládá, že všechny věci kolem nás mají něco, co je předchází a co po nich následuje. Jiná představa týkající se této otázky hlásá, že nic v tomto vesmíru není nezávislé, že na všechno působí nějaké vnější síly. Vzájemná závislost věcí je zákonem platným v celém vesmíru. Položíme-li otázku, co je příčinou Absolutna, dopouštíme se velikého omylu; otázka sama totiž předpokládá, že Absolutno je s něčím spoutáno, je na něčem závislé. Tím ovšem Absolutno stahujeme na úroveň tohoto vesmíru. Neboť v Absolutnu není čas, prostor ani příčinnost; Absolutno je Samojediné. Co existuje pouze samo ze sebe, nemůže mít žádnou příčinu. Co je svobodné, nemůže mít příčinu, jinak by nebylo svobodné, nýbrž vázané. Co je vázáno relativitou, nemůže být svobodné. Je tedy zřejmé, že sama otázka, jak se z nepomíjivého stane pomíjivé, je špatná, protože si protiřečí. Vraťme se však od těchto filoso?ckých nuancí k logice praktického rozumu a podívejme se na věc z jiné strany: Předpokládejme, že bychom znali odpověď, jak se z absolutního stane relativní. Bude pak ono Absolutno dále Absolutnem? Bude relativní, protože to, co označujeme za své poznání, bylo jím vymezeno naší myslí, a pokud přesahuje její hranice, není pro nás poznáním. Jestliže tedy mysl pojme Absolutno, nebude již více Absolutnem, nýbrž stane se relativním pojmem jako všechno, o čem může mysl uvažovat. Poznat Absolutno je tedy opět protimluvem. Proto také tato otázka nebyla nikdy zodpovězena, protože kdyby byla, znamenalo by to konec Absolutna. Poznaný Bůh již není více Bohem, ale jedním z nás. Nemůže být poznatelný, nýbrž je vždy Nepoznatelný.

Advaita však učí, že Bůh je daleko víc než poznatelný. Nesmíte nabýt představu, že Bůh je nepoznatelný ve smyslu, který šíří agnostikové. Zde například stojí židle, která je poznatelná pro všechny, kdo se na ni dívají. Co však je za závojem étheru a zda tam žijí nějaké bytosti, je pro nás nepoznatelné. Bůh však není poznatelný či nepoznatelný v tomto smyslu. Je něčím vyšším než poznatelným, a z tohoto důvodu jej dávní indičtí mudrci označovali za Neznámého a Nepoznatelného. Tato židle je poznatelná, Bůh je však daleko víc než to, protože v něm a skrze něj židli poznáváme. Bůh je věčným Svědkem veškerého poznávání. Všechno, co poznáváme, jsme nuceni poznávat v něm a skrze něj. On je Podstatou našeho Já. Je podstatou našeho jáství a my jednoduše nemůžeme poznávat nic bez tohoto jáství. Abychom poznali židli, musíme ji poznat v Bohu a skrze Boha – Brahma. Bůh je nám tímto způsobem nekonečně bližší než židle, přesto však je nekonečně daleko. Není ničím známým ani neznámým, ale něčím neskutečně jemnějším než samotný prostor. Je naším vlastním Já. „Kdo dokáže učinit jediný nádech, žít jedinou vteřinu v tomto vesmíru, aniž by jej naplňoval Blažený Bůh?“ Neboť v něm a skrze něho dýcháme, v něm a skrze něj existujeme. Nestojí někde vedle mě a nepřikazuje mé krvi, aby kolovala. Znamená to, že Bůh je jádrem všech věcí, Duší mé duše. Za žádných okolností nemůžete tvrdit, že Boha znáte, neboť tím byste jej neskutečně snižovali. Nemůžete vyjít sami ze sebe, a tudíž jej nemůžete poznat. Poznání je zpředmětňováním. Ve své paměti si například zpředmětňujete mnoho věcí, promítáte je ze své mysli. Veškeré vaše vzpomínky, dojmy, vše, co jste viděli a poznali, je ve vaší mysli. Chcete-li o nich přemýšlet, prvním aktem poznávání bude jejich promítnutí vně. To však s Bohem učinit nemůžete, protože je Podstatou vaší duše; nemůžete jej promítat mimo sebe. Toto je jeden z nejhlubších výroků upanišad: hjétaj tadátmjam idam sarvam sa átmá tat tvam asi švétakéto – „To, které je Podstatou tvé duše, To, které je sama pravda, To, které je Já – to jsi ty, ó Švétakétu!“ (Čhándógja 6.16.3) Toto je míněno výrokem „ty jsi Bůh“. Nemůžete jej popsat žádným jiným jazykem. Všechny ostatní pokusy, jak jej nazývat Otcem, Bratrem či nejdůvěrnějším Druhem, jsou pokusem o zpředmětnění Boha, což je nemyslitelné. Bůh je věčným Subjektem všeho. Tak jako já jsem subjektem pro tuto židli a já ji vidím, je i Bůh věčným Subjektem mé duše. Jak jej můžeme objektivisovat – nejvnitřnější Podstatu naší duše, nejskutečnější Skutečnost? Chci to zopakovat znovu: Bůh není ani poznatelný, ani nepoznatelný, ale něco mnohem hlubšího. Je jedno s námi; a co je jedno s námi, není ani poznatelné, ani nepoznatelné. Nemůžete poznat své vlastní já, nemůžete je vytáhnout ven a učinit předmětem svého pozorování, protože to jste a nemůžete své já od sebe oddělit. Přitom pro vás není nepoznatelné, vždyť co můžete znát důvěrněji, než své vlastní já? Já je samotným středem vašeho vědění a poznávání. V naprosto stejném smyslu není ani Bůh poznatelný či nepoznatelný, neboť je naším skutečným Já.

Bůh podle advaity je tedy Jednotou, kterou nelze zpředmětňovat, neboť v ní neustále žijeme, ať si toho jsme vědomi či nikoli. Vše, co konáme, je skrze Boha. Co je však čas, prostor a příčinnost? Advaita znamená nedvojnost; nejsou dva, pouze jedno. Přesto se říká, že Absolutno se projevuje v mnohosti skrze čas, prostor a příčinnost. Zdá se tedy, že přece jen jsou dvě jsoucna: Absolutno a mája. Na první pohled se tato dvojice zdá logická, advaitista však tvrdí, že je nelze nazývat dvěma. Aby mohla existovat dvojice, musely by existovat dvě absolutně nezávislá jsoucna, která nemají příčinu. Čas, prostor a příčinnost v prvé řadě nelze označit za nezávislá jsoucna. Čas je zcela závislý na jsoucnu; mění se s každou změnou v našem vědomí. Ve snu se někomu zdá, že prožil několik let, jindy celé měsíce uběhnou jako jediná vteřina. Zadruhé se představa o čase někdy zcela vytratí. S prostorem je to stejné. Nemůžeme jej poznat, přesto je tu, nedefinovatelný, a nemůže existovat odděleně od věcí. Taktéž s příčinností.

Jedním z pozoruhodných přívlastků času, prostoru a příčinnosti je, že nemohou existovat odděleně od ostatních věcí. Zkuste si představit prostor bez tvarů a hranic, bez jakýchkoli spojitostí s předměty – pouze abstraktní prostor. Je to nemožné, vždy o něm budete moci uvažovat pouze jako o prostoru mezi dvěma hranicemi nebo třemi body. Aby mohl existovat, musí být spojen s nějakým předmětem. Stejně tak si nedokážete vytvořit představu abstraktního času bez dvojice událostí, z nichž jedna předchází druhou a druhá následuje první. Čas je závislý na dvou událostech stejně, jako prostor musí být vztažen k vnějším objektům. A pojem příčinnosti je zcela neodlučitelný od času a prostoru. Zvláštností těchto tří skutečností je tedy to, že nemají žádnou samostatnou existenci. Neexistují, jako existuje židle či zeď. Jsou jako stín kolem každé věci, který nelze uchopit. Nemají žádnou skutečnou existenci, a přesto o nich nelze tvrdit, že neexistují, neboť jejich prostřednictvím se manifestuje celý tento vesmír.

Vidíme tedy, že trojice času, prostoru a příčinnosti zaprvé není ani jsoucí, ani nejsoucí, za druhé se někdy stírá. Vysvětleme si to blíže na příkladu. Na hladině oceánu se čeří vlna. Tato vlna je bezpochyby oceánem, přesto ji vnímáme jako samostatný jev. Odkud se bere ten rozdíl? Ze jména a tvaru, tedy z představy v mysli a z vnější podoby. Můžeme považovat vlnu za něco odděleného od oceánu? To nelze, protože vlna vždy vychází z oceánu; jakmile vlna opadne, její podoba v mžiku zmizí, a přesto nebyl její tvar přelud. Dokud existovala vlna, existoval i tvar (rúpa), nemohli jste ji tedy nevidět. To je mája.

Celý vesmír je prapodivný tvar – zvlněná hladina oceánu Absolutna. Vy i já, slunce i hvězdy a všechno ostatní jsou různé vlny na hladině tohoto oceánu. Všechny vlny se od sebe odlišují pouze tvarem – tj. časem, prostorem a příčinností; jakmile tvar zanikne, zaniknou s ním. Jakmile se jedinec zřekne této máji, mája zmizí a on je svobodný. Celý zápas je jen o zbavení se lpění na čase, prostoru a příčinnosti, které tvoří překážku v cestě. Evoluce se účastní dvě síly: Obrovský potenciál, který se neustále snaží vyjádřit, a okolnosti, které mu v tom brání. V průběhu svého zápasu s nepříznivými okolnostmi a prostředím na sebe síla bere stále nová a nová těla. Améba se přetvoří do jiného těla a zdolá pár dalších překážek, a takto se její život vyvíjí, dokud se nestane člověkem. Pokud tuto evoluční představu dovedete do konce, vyplyne vám, že za určitý čas musí tato améba, která se stala člověkem, zdolat všechny překážky, které jí příroda nastražila, a vymaní se z omezujícího vnějšího prostředí. V metafyzice nabývá tato představa následující podoby: V každé aktivitě jsou obsaženy dvě složky – subjekt a objekt; jediným cílem života je dosažení nadvlády subjektu nad objektem. Jsem například nešťasten, protože se mi někdo vysmívá; veškeré mé úsilí se zaměří k tomu, abych byl natolik silný, že se mne výsměch druhých nebude dotýkat. To je také celý smysl mravnosti, totiž učinit subjekt natolik silným, aby jej vnější příroda nemohla ovládat. Jednou přírodu logicky zdolat musíme, neboť příroda je omezená.

Jak člověk pozná, že je příroda omezená? Zjistit se to dá pouze prostřednictvím metafysiky. Příroda je nekonečné Absolutno vystavené omezení. Protože je prostředí omezené a pomíjivé, musíme jej zákonitě jednou zdolat. Nelze však zdolat všechny podoby objektivního prostředí. Co udělá rybka, aby unikla svým četným nepřátelům v moři? Stane se ptákem. Nezmění vodu ve vzduch; změna nastane v ní. Změna je vždy subjektivní. V celé evoluci se vítězství nad přírodou uskutečňuje změnou v subjektu. Převedeno na náboženství a morálku: Zlo zdoláte jedině tak, že změníte sami sebe. Odtud čerpá advaita veškerou svou sílu – ze subjektivní stránky člověka. Mluvit o zlu a utrpení je nesmysl, protože neexistují vně. Jsem-li imunní vůči hněvu, nikdy se nerozhněvám; jsem-li odolný vůči nenávisti, nikdy ji k nikomu necítím.

Odvažuji se tvrdit, že jediným náboženstvím, které odpovídá fyzikálním i mravním požadavkům moderní vědy a dokonce je předstihuje, je právě advaita, a z toho důvodu vědce dnes tolik oslovuje. Zjišťují, že staré dualistické teorie již nestačí, nevyhovují novým potřebám. Člověk nepotřebuje pouze víru, ale i rozumové přesvědčení. Dnešní představa, že každé náboženství, které vychází z jiného zdroje, než z naší dědičné tradice, je falešné, sama dokazuje, jak jsme stále slabí.

Advaita již dvakrát zachránila Indii před materialismem. Než se objevil Buddha, rozšířil se materialismus v Indii do nebývalých rozměrů a byl toho nejzvrhlejšího druhu, s nímž se ten dnešní může jen stěží srovnávat. Já sám jsem v určitém smyslu materialista, protože tvrdím, že existuje pouze Jedno. To je všechno, co po vás materialismus vyžaduje; on tomu akorát říká hmota, já Bůh. Materialisté tvrdí, že z hmoty povstaly všechny naděje, náboženství a všechno ostatní. Já tvrdím, že toto vše pochází z Brahma. Ovšem materialismus, který se rozšířil před příchodem Buddhy, byl toho nejhrubšího zrna a nabádal: „Jezte, pijte, veselte se, protože není žádný bůh, duše ani nebe; náboženství je jen výmyslem poblouzněných kněží.“ Jedinou platnou morálkou pro tento život je žít spokojeně. Jez, i když si na jídlo musíš půjčit peníze, z dluhů si starost nedělej. Tento starý materialismus byl natolik rozšířen, že ještě dnes se mu říká „lidová filosofie“. Buddha přinesl védántu z lesních pousteven na denní světlo, předal ji lidem a zachránil tak zemi před úpadkem. Na buddhismus byly obráceny celé národy, tisíc let po jeho smrti však opět začal převládat starý stav věcí. Je pochopitelné, protože většina lidí byla nevzdělaných. Buddhismus nekázal žádného panujícího boha, postupně si tedy lidé znovu přivedli své vlastní bohy, ďábly a skřítky a z indického buddhismu se stala nepřehledná slátanina. Do popředí se tak opět dostal materialismus, u vyšších tříd ve formě neúcty a prostopášnosti, u nižších vrstev jako snůška pověr. Potom se objevil Šankaráčárja a védántu vzkřísil k životu znovu; učinil z ní veskrze racionální filosofii. Buddha zdůrazňoval mravní stránky védántské filosofie, Šankaráčárja zase ty intelektuální. Lidem předložil důkladně zpracovaný a úžasně souvislý systém advaity.

V západním světě dnes převládá materialismus. Můžete se modlit za spásu moderních skeptiků, oni však neustoupí, neboť požadují rozum. Spása Západu závisí na racionalistickém náboženství a advaita – nedvojnost, Jednota, idea nadosobního Božství – je jediná, která dokáže oslovit osoby rozvinutého intelektu. Přichází vždy, když se zdá, že náboženství zaniká a začíná se rozmáhat bezbožnost; to je také důvod proč se v Americe a Evropě tolik uchytila.

Rád bych se v souvislosti s touto filosofií zmínil ještě o jedné věci. Ve starých upanišadách se setkáme se vznešenou poesií; jejich autoři byli povětšině básníci. Platón říká, že inspirace k lidem přichází skrze poesii; zdá se, že tito dávní ršiové, vidci Pravdy, byli povzneseni nad obvyklou úroveň lidského vědomí, aby ostatním tuto Pravdu ukázali v poesii. Nekázali, nefilosofovali ani nepsali knihy. Hudba vycházela přímo z jejich srdcí. V Buddhovi máme veliké, všeobjímající srdce a nekonečnou trpělivost, které činí náboženství praktickým a přinášejí je do každého domu. V Šankaráčárjovi objevujeme nesmírnou intelektuální sílu, která na vše vrhá stravující světlo rozumu. Dnes však potřebujeme jasné slunce intelektu sesnoubené se srdcem Buddhovým. Toto spojení vydá tu nejvyšší filosofii. Věda a náboženství si podají ruce, poesie se spřátelí s filosofií. Toto bude vírou budoucnosti, a pokud se nám ji podaří uskutečnit, můžeme si být jisti, že to bude navždy a pro všechny. Toto je jediná cesta, která se ukáže přijatelnou pro moderní vědu, protože z ní v podstatě vychází. Jestliže dnešní vědec tvrdí, že všechno je projevem jedné jediné síly, nepřipomene nám to Boha, o němž slyšíme v upanišadách: „Jako jeden oheň vstupuje do světa a projevuje se v různých podobách, stejně tak se Jediná Duše projevuje ve všech duších?“ Vidíte, kam věda směřuje? Indové začali studiem duševna, prostřednictvím metafysiky a duchovní logiky. Evropa začala u vnější přírody a dnes dospívá ke stejným výsledkům. Vidíme, že hledáme-li skrze vnitřní mysl či materiální poznání, nakonec dospíváme k jednotě, Universalitě, Vnitřní Duši všeho, Jádru a realitě všeho, k věčně Svobodnému, Blaženému a Trvajícímu. Dnešní věda hlásá, že všechno je projevem jediné energie, která je součtem všeho, co existuje, a že lidstvo směřuje ke svobodě, nikoli otroctví. Proč má být člověk mravný? Protože skrze mravnost vede cesta ke svobodě a skrze zvrácenost k otroctví.

Jinou zvláštností advaity je její nedestruktivní přístup již od samého začátku. Nerozvracej ničí víru, a to ani těch, kteří se upnuli k nízkému náboženství.“ V tom je veliká vznešenost této nauky: Nenič, ale pomáhej k cestě vzhůru; nevynechej žádného člověka. Učí o Bohu, který je celkem, součtem všeho. Hledáte-li universální víru, která je skutečně pro každého, pak se nesmí skládat pouze z některých částí, ale musí být jejich souhrnem a zahrnovat všechny stadia duchovního vývoje.

Tato myšlenka se neobjevuje v žádném jiném náboženském systému. Všechny jsou jen částmi, které se snaží dosáhnout celku. Advaita tedy nikdy nechovala nejmenší výhrady vůči žádné z bezpočetných sekt. Dnes najdete v Indii dualisty a jejich počet je daleko nejvyšší, protože dualismus přirozeně vyhovuje méně vzdělaným. Je pohodlným, přirozeným a rozumným výkladem řádu světa. Přesto jej advaita nehaní. Pro dualistu je Bůh mimo tento svět někde v nebi, pro advaitistu je Bůh jeho vlastní Duší a bylo by rouháním nazývat jej něčím vzdálenějším. Bůh je tím nejbližším z blízkého; není v jazyce lepšího slova, které by tuto blízkost mohlo vyjádřit, než Jednota. Jakákoli představa odloučenosti je pro advaitistu nepřijatelná. Jinou myšlenku nepřipouští, stejně jako je pro dualistu přístup advaitisty pobuřující a považuje jej za rouhání. Současně však advaitista chápe, že všechny ostatní představy jsou nevyhnutelné, a tak se s dualistou nepře, neboť i on jde po správné cestě. Dualista musí spatřovat mnohost, neboť je to konstituční nezbytností jeho prozatímního pohledu na svět. Advaitista ví, že ať jsou dualistovy předpoklady jakékoli, míří za stejným cílem. V tomto se od dualisty zásadně liší, neboť dualista je z principu své víry nucen věřit, že všechny odlišné názory jsou mylné. Dualisté po celém světě věří v osobního Boha, který je ryze antropomorfní a jako mocnář panující nad světem je k jedněm laskavý, k jiným nesmlouvavý. Dualista přirozeně dospívá k přesvědčení, že Bůh má své oblíbence, a doufá, že bude jedním z nich. Téměř v každém náboženství najdete tuto myšlenku: „My jsme vyvolení a pouze prostřednictvím naší víry si získáte přízeň Boha.“ Někteří dualisté jsou tak zaslepení, že jsou přesvědčeni, že jen několik málo Bohem vyvolených bude spaseno; ostatní se mohou snažit sebevíc, budou však odmítnuti. Zkuste najít jediné dualistické náboženství, které se nevyznačuje v menší či větší míře touto výlučností. Ze své samé podstaty jsou tyto víry poháněny k vzájemnému sváru a střetávání, jak se děje už odnepaměti. Dualisté tohoto druhu navíc snadno získávají přízeň nevzdělaných mas, které mají rády pocit alespoň nějakých výjimečných výsad. Dualista je přesvědčen, že se člověk nemůže slušně chovat, dokud nad sebou nemá přísného Boha s holí, která je neustále připravena trestat. Většina prostých lidí jsou dualisté, a protože byli po tisíce let v každé zemi utlačováni, jejich představa spásy se rovná zbavení strachu z trestu. Jeden kněz se mě jednou v Americe zeptal: „Vy ve vašem náboženství nemáte ďábla? Co je to za pořádek?“ Ti nejvznešenější a největší lidé, kteří se rodí do tohoto světa, však jednají podle této vysoké nadosobní ideje. Síla Člověka, který je schopen říct: „Já a můj Otec jedno jsme“, dokáže sestoupit na miliony. Tisíce let pak může pracovat pro všeobecné dobro. A tentýž Člověk, protože nebyl dualista, prokazoval ostatním obrovské milosrdenství. Davům, které si nedokázaly představit nic vyššího než osobního Boha, kázal: „Modlete se ke svému Otci v nebesích.“ Jiné, kteří byli způsobilí vyššího myšlení, učil: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“; svým blízkým učedníkům však předal nejvyšší pravdu: „Já a můj Otec jedno jsme.“

Buddha se nikdy nestaral o dualistické bohy, byl odsuzován jako ateista a materialista, přesto byl připraven vzdát se svého těla i pro obyčejnou kozu. Tento Člověk uvedl do pohybu ty nejvyšší mravní ideály; každý mravní řád na této zemi v sobě nese světlo tohoto Člověka. Není možné uzavřít taková velkodušná srdce do vymezených hranic a držet je tam, zejména v tomto čase dějin, kdy lidstvo zažívá takový stupeň intelektuálního vývoje, o němž by se nikomu ještě před sto lety ani nesnilo. Snažíte-li se vehnat lidského ducha do vymezených hranic, snížíte jej na zvíře a poslušnou masu. Zahubíte jeho mravnost. Nyní nastává potřeba, aby se spojilo největší srdce s nejvyšším intelektem, nekonečná láska s nekonečným poznáním. Védántista nedává Bohu jiné přívlastky než tyto tři: věčné Bytí, věčné Poznání a věčné Blaho, přičemž je všechny považuje za Jedno. Nemůže existovat bytí bez poznání a lásky, poznání bez lásky ani láska bez poznání. Potřebujeme Boha, který bude harmonickým spojením Bytí, Poznání a Blaženosti, neboť to je naším cílem. Náš rozvoj musí být harmonický, nikoli jednostranný. Je možné mít intelekt Šankary a srdce Buddhy; nechť se tedy všichni snažíme o dosažení tohoto požehnaného spojení.