Átman

Hovoří-li se v západních příručkách a pojednáních o indické duchovní filosofii, zpravidla se zájem soustředí na jednu její větev zvanou advaitismus, tj. monistickou stránku indického náboženství, přitom je tato nedualistická forma v porovnání s ostatními spíše menšinová. Už od nejstarších dob se po celé Indii daří nejrůznějším vírám a vyznáním, protože zde nikdy nebyla ustanovena žádná církev či instituce, která by určovala, kdo má v co věřit; lidé si tak mohou sami svobodně volit své přesvědčení, tvořit vlastní filosofie a zakládat vlastní sekty. Dnes jsou jich po celé Indii stovky a každým rokem přibývají další; náboženská aktivita tohoto národa je prakticky nevyčerpatelná.

Ze všech těchto nejrůznějších vyznání je možné vyčlenit dva hlavní proudy – ortodoxní a neortodoxní. Za ortodoxní se považují ti, kteří věří v posvátné védy jako věčné zjevení pravdy, neortodoxní jsou všichni ti, kteří védy zavrhují a odkazují na vlastní autority. Některé z pravověrných vyznání prohlašují, že písma jsou vyšší autoritou než rozum, jiní uznávají pouze ty části písem, které mají racionální jádro, a zbytek zavrhují.

Tři hlavní ortodoxní směry tvoří sánkhja, njája a mímámsa. První dvě existovaly dlouho jako filosofické školy, dnes však nemají téměř žádné stoupence; po celé Indii se však rozšířilo hnutí pozdních mímámsaků, jejichž učení je známé pod názvem védántismus. Všechny školy indické filosofie vycházejí z védánty neboli učení upanišad, monisté si však označení „védántisté“ více méně přivlastnili, neboť celou svou teologii zakládali pouze na védántských textech. Védánta během doby převládla nad ostatními naukami a v podstatě všechny dnešní náboženské sekty v Indii lze zařadit do některé z védántských škol. Ty však ve svých názorech zdaleka nejsou jednotné.

Mezi védántisty můžeme rozlišit tři hlavní odnože. V jednom bodu jsou všichni zajedno – všichni věří v Boží existenci a všichni jsou přesvědčeni, že védy jsou zjeveným božským slovem, ne však v tomtéž smyslu jako křesťané či muslimové, ale ve smyslu velmi zvláštním. Védy jsou podle jejich přesvědčení vyjádřením Božího poznání a stejně jako je Bůh věčný, je s ním věčně i jeho poznání, védy jsou tedy také věčné. Je tu ještě jeden společný prvek, a sice cyklické stvoření – že svět se opakovaně rodí a zaniká. Nejprve se rozvíjí do stále hrubší a hrubší podoby, aby se po nevyčíslitelně dlouhé době opět zjemňoval a mizel; tento proces se ve věčnosti neustále opakuje. Všechny védántské směry také postulují existenci látky zvané ákáša, která je obdobou dnešní vědecké představy étheru, a síly zvané prána, z jejíchž vibrací je tento vesmír stvořen. Na konci cyklu se tento vesmír zavine do ákáši, kterou není možné vidět ani vnímat, přesto je však základním stavebním kamenem. Všechny síly, které pozorujeme v přírodě – gravitace, přitažlivost a odpudivost, myšlení či nervová činnost – všechny tyto síly se na konci rozloží zpět na pránu a její vibrace ustanou. V tomto stavu vše vyčkává až do započetí nového cyklu. Prána pak začíná znovu vibrovat a toto chvění se promítá do ákáši, z níž je pak celý vesmír znovu „vyvržen“.

Prvním důležitým védántským směrem jsou dualisté, zastánci systému dvaita. Věří, že Bůh, který stvořil tento svět a tomuto světu vládne, je věčně oddělený od přírody i od lidské duše. Jako je Bůh věčný, je věčná příroda i všechny duše. Příroda a duše se však mění, zatímco Bůh zůstává stále týž. Podle dualistů je Bůh osobní v tom smyslu, že má vlastnosti, nikoli že má tělo. Má množství lidských přívlastků: je milosrdný, spravedlivý, mocný, lze se mu přiblížit, lze jej milovat a na oplátku očekávat jeho lásku. Je tedy Bohem s lidskou tváří, pouze je nekonečně velebnější a větší než člověk, jehož špatné vlastnosti jsou tomuto Bohu cizí. Bůh je dualisty definován jako „studnice nekonečné řady vznešených vlastností“. Nemůže tvořit bez látky; tuto látku mu opatřuje příroda, z níž je vytvořen celý vesmír. Někteří nevédántští dualisté, tzv. atomisté, věří, že příroda je pouze nekonečný počet atomů, z nichž je působením Boží vůle stvořen tento svět. Védántisté však tuto atomistickou teorii zavrhují, neboť postrádá vyšší logiku. Dále nedělitelné atomy jsou jako geometrické body bez částí či rozměru; jsou-li byť nekonečněkrát znásobeny, jsou stále tytéž. Nic, co nemá části, nemůže tvořit něco, co je z částí složeno; z násobení nuly nikdy nevzejde jediné celé číslo. Z takových atomů je stvoření světa nemožné. Podle védántských dualistů existuje jakási spojitá, nediferencovaná příroda, z níž je tento svět Bohem vytvořen. Drtivá většina Indů jsou dualisté. Lidská přirozenost obvykle není schopna pojmout nic vyššího. Devadesát devět procent obyvatel tohoto světa, kteří věří v nějaké náboženství, jsou nutně dualisté. Člověk si obyčejně nedokáže představit něco, co není konkrétní; zcela přirozeně lne k tomu, co dokáže pojmout jeho intelekt. Vyšší duchovní ideje dokáže takový člověk chápat, pouze pokud jsou sneseny na jeho pojmovou úroveň. Abstraktní myšlenky dokáže pojímat jen v určité konkrétní podobě. Takové je náboženství mas. Věří v Boha, který je od nich oddělen, velkého vznešeného panovníka, který je spravedlivější a laskavější než jakýkoli jeho pozemský zástupce; obdařují jej všemi dobrými vlastnostmi a odnímají od něj všechno zlé. Jako by mohlo dobro existovat bez zla – jako by bylo možné představit si světlo bez tmy!

První potíží všech dualistických představ je zodpovězení otázky: Proč je pod vládou tohoto spravedlivého a milosrdného vládce obdařeného nekonečnými vznešenými vlastnostmi na světě tolik zla? S touto otázkou se potýkají všechna dualistická náboženství, Indové však v odpověď nikdy nevymysleli žádného Satana. Souhlasně za tento stav kladli vinu člověku, což bylo jen přirozené, neboť nevěřili, že duše byly stvořeny z ničeho. Svou budoucnost v životě si každý z nás utváří sám; dnešek určuje budoucnost zítřka. Toto uvažování lze zcela logicky obrátit i na opačnou stranu: Jestliže dnešek určuje můj zítřejší osud, pak má minulost určuje můj dnešek. Je-li pravda, že svůj osud připravujeme na tomto malém časovém prostoru a má-li skutečně všechno svou příčinu, jak tomu vše kolem nás nasvědčuje, pak musí také platit, že to, čím jsme dnes, je důsledkem celé naší minulosti; nikdo tedy není zodpovědný za podobu osudu lidstva než člověk sám. Zlo, s nímž se setkáváme v tomto světě, nezapříčinil nikdo jiný než my. Neustále pozorujeme, jak ze zla pochází utrpení, a stejně tak můžeme chápat, že současné utrpení je důsledkem lidské špatnosti v minulosti. Podle této představy není na vině milosrdný Bůh, nýbrž sám člověk. „Jak zaseješ, tak také sklidíš.“

Dalším zvláštním rysem víry dualistů je přesvědčení, že všechny duše nakonec dospějí ke spáse; nikdo nebude vynechán. Přes všechny výkyvy osudu, přes všechny prožité radosti i strasti budou nakonec všichni odsud vysvobozeni. „Odsud“ znamená z tohoto vesmíru, protože ani vesmír, který nyní vnímáme, ani žádný jiný myslitelný vesmír nemůže být ten správný či skutečný, protože vždy bude směsicí dobra a zla. Podle všech dualistů se za tímto vesmírem nachází oblast naplněná výlučně štěstím a dobrem; jakmile se do ní dostanou, nebudou se již muset znovu zrozovat, žít ani umírat. Tato představa je jim nesmírně drahá. Není tam žádných nemocí, žádného umírání, pouze nevadnoucí štěstí, jemuž se budou v Boží přítomnosti těšit po věky věků. Věří, že všechny bytosti od nejmenšího červa až po nejvyšší anděly a bohy dříve či později do tohoto světa dospějí. Tento náš pozemský svět však nikdy neskončí; i když se pohybuje ve vlnách, pohybuje se věčně. Počet duší, které mají být spaseny a které mají dospět k dokonalosti, je nekonečný. Některé jsou v rostlinách, jiné již ve zvířatech, lidech nebo bozích, avšak všechny, včetně nejvyšších bohů, jsou nedokonalé a spoutané. Touto spoutaností se rozumí nutnost zrození a smrti, a tomu se nevyhnou ani ti nejvyšší z bohů. Každý, kdo v tomto světě koná dobro a pomáhá ostatním, přitom však po očku kouká po odměně, jež mu zajistí cestu do nebe nebo chválu ostatních, musí po smrti sklidit ovoce za své dobré skutky a stát se bohem, to však není spása, neboť spása se nikdy nedostavuje v naději na odměnu. Vše, po čem člověk touží, od Boha dostane. Lidé touží po moci, slávě, po radostech bohů a všechny tyto touhy jsou jim splněny; výsledek žádné činnosti však není věčný. Každý účinek se po určité době vyčerpá; může to trvat nepředstavitelně dlouho, dojít k tomu však nevyhnutelně musí, a proto se i bohové jednou dostanou zpátky na zem, aby získali další možnost k vysvobození. Zvířata postupně získávají podoby lidí či dokonce bohů a pak se stávají opět lidmi nebo i zvířaty, dokud nepřestanou bažit po požitcích, dokud se nezbaví touhy po životě, onoho lpění na pojmech „já a moje“. Právě tyto dva pojmy jsou kořenem všeho zla v tomto světě. Zeptáte-li se dualisty, zda je dítě jeho, odpoví: „Patří Bohu, stejně jako vše ostatní; mně nepatří nic.“ Když člověk dospěje do stavu, že všechno odevzdává Bohu, protože jemu samotnému nic – ani vlastní duše – nepatří, kdy cítí lásku ke všem tvorům a je za ně ochoten položit život bez touhy po odměně, pak se jeho srdce očistí, vstoupí do něj Boží láska a s ní i věčné vykoupení.

Dvaitisté dále tvrdí, že je špatné modlit se k Bohu v duchu: „Bože, dej mi prosím to či ono“. Věří, že pokud člověk potřebuje nějaký hmotný dar, měl by o něj žádat nižší bytosti; o pomíjivé věci se sluší žádat božstva či anděly. Boha je záhodno pouze milovat. Obtěžovat jej pozemskými přáními je téměř rouhačství. Všechny lidské touhy jsou schopni splnit bohové; pokud však člověk touží po vykoupení, musí uctívat pouze Boha. Takové je náboženské vyznání indických mas.

Opravdová védántská filosofie však začíná až u takzvaných umírněných advaitistů. Jejich základní tvrzení zní, že účinek se nikdy neliší od příčiny, nýbrž že každý účinek je jen příčinou v jiné podobě. Je-li vesmír účinek a Bůh příčina, musí být vesmír samotným Bohem – nemůže být ničím jiným. Bůh je podle nich hmotnou i hybnou příčinou vesmíru; je Stvořitelem, zároveň však také Látkou, z níž je celá příroda vytvořena. Slovo „stvoření“ nemá v sanskrtském jazyce žádný vhodný ekvivalent, neboť žádný indický směr na stvoření nenahlíží tak jako západní duchovní nauka, totiž že něco vzniká z ničeho. V indickém náboženství se stvořením míní projevení toho, co již existovalo. Celý svět je Bohem stvořeným z Boha. Ve védách se praví: „Jako pavouk souká nit se svého těla, tak vyšel vesmír z nitra Bytí.“

Je-li následek jen opakovanou příčinou, pak se vnucuje otázka, jak může z nehmotného věčného Boha vzniknout neživá, netečná a pomíjivá hmota. Je-li příčina neposkvrněná a dokonalá, jak může být účinek přímo opačný? Umírnění advaitisté nabízejí zvláštní výklad. Tvrdí, že Bůh, příroda a duše jsou jedno. Bůh je jakoby Duší a příroda s dušemi tvorů tvoří jeho tělo. Tak jako má člověk tělo a duši, tak je Bůh Duší vesmíru a příroda s dušemi jeho tělem. Bůh je tedy materiální příčinou tohoto vesmíru. Tělo se může proměňovat – prochází mládím, dospělostí, stářím – tato změna však nijak neovlivňuje duši. Je to totéž věčné jsoucno projevující se v těle. Těla se rodí a umírají, duše však zůstává nezměněná. Celý vesmír je tedy Božím tělem a v jistém smyslu samotným Bohem.

Jak dvaitisté, tak umírnění advaitisté připouštějí, že duše je svou podstatou neposkvrněná, znečistila se však svými špatnými skutky. Umírnění advaitisté to nicméně vyjadřují krásněji, když tvrdí, že čistota a dokonalost duše se zavíjí a znovu rozvíjí a že nyní se snažíme o opětovné projevení inteligence, čistoty a moci, která je duši vlastní. Každým svým špatným skutkem se duše zavíjí, každým dobrým rozvíjí, všechny duše jsou však nedílnou součástí Boha. „Jako vylétá z ohně bezpočet jisker, tak z Boha, nekonečného Bytí, vycházejí tyto duše.“ Každý máme stejný cíl. Bůh umírněných advaitistů je také osobní, je obdařen bezpočtem kladných vlastností, pouze s tím rozdílem, že prostupuje celým vesmírem. Je imanentní všemu a všude, a jestliže písma deklarují, že Bůh je vše, znamená to, že Bůh vším prostupuje – ne tedy že Bůh se stal stromem, ale že Bůh je ukrytý ve stromě. Není jediný atom ve vesmíru, v němž by Bůh nebyl. Duše jsou omezené, neboť nejsou všudypřítomné. Jakmile získají svou dřívější moc a stanou se dokonalými, není pro ně již zrození ani smrti a na věky věků žijí s Bohem.

Nyní se dostáváme k poslednímu směru, advaitismu, který je současně tím nejrozvitějším květem, v němž lidské myšlení dosahuje svého nejzazšího vrcholu a dokonce proniká za tajemství, které se doposud jevilo neproniknutelné. Jedná se o nedualistický védántismus zvaný advaita. Jeho nauka je příliš vysoká a příliš vznešená, aby se mohla stát náboženstvím mas. Dokonce i v Indii, svém rodišti, kde již tři tisíce let vládne vší duchovní filosofii, nedokázala sestoupit k obyčejným lidem. Ve skutečnosti je pochopení advaitismu nesnadné i pro osoby mimořádně bystrého intelektu kdekoli na světě. Je to tím, že jsme se příliš oslabili a příliš ponížili; umíme činit velká prohlášení, avšak stále se potřebujeme o někoho opírat. Velmi často mne lidé žádají o „pohodlné náboženství“, jen zřídka se však někdo zeptá na pravdu, ještě řídčeji v sobě najde odvahu se o ní poučit a jen sotvakdo má v sobě odhodlání ji uplatňovat do všech praktických důsledků. Není to jejich vina; je to kvůli slabosti mozku. Každá nová myšlenka, zejména vyššího řádu, vytváří rušivý vliv, snaží se v mozku jaksi najít nový kanál, tím však často vyvádí z rovnováhy. Lidé jsou uvyklí jistému prostředí a museli by se zbavit spousty konejšivých pověr.

Advaita učí, že je-li Bůh, pak musí být hmotnou i hybnou příčinou tohoto vesmíru. Nejen že je stvořitelem, je zároveň i stvořeným. On sám se stal tímto vesmírem. Opakuje se zde již jednou vyřčená otázka: Jak se může Bůh, neposkvrněný věčný Duch, stát nedokonalým, pomíjivým vesmírem? To, co všichni nevědomí lidé vidí jako tento svět, ve skutečnosti neexistuje. To, co všichni vnímáme, je určitý druh autohypnózy. Není než jedno jediné Bytí, nepomíjivé a věčně blažené. V tomto Bytí si všechno sní svůj sen. Je to nepomíjivý, bezhraničný Átman, který přesahuje vše poznané a poznatelné; v něm a skrze něj vidíme tento svět. Je to jediná Skutečnost. Je židlí, na které sedíte, vzduchem, který dýcháte, lidmi, s nimiž hovoříte; je to vše bez jména a tvaru. Odejměte ze židle její tvar a odstraňte její pojem; co zůstane, je To. Védántista neříká On ani Ona, protože to jsou všechno smyšlenky a přeludy lidského mozku; duše nemá žádné pohlaví. Pouze lidé žijící v klamu vidí muže a ženu, živoucí bohové tyto rozdíly nepozorují. Každý a všechno je Átman – bezpohlavní, neposkvrněný, trvale blažený. Pouze jméno, tvar a tělo, které jsou hmotné, činí celý rozdíl. Odejmete-li tyto dvě rozdílnosti ve jménu a tvaru, celý vesmír se slije v jedno; žádné dva, nýbrž všude jedno jediné. Vy a já jsme jedno. Není žádná příroda, žádný Bůh, žádný vesmír, pouze jedno nehynoucí Bytí, z něhož je toto vše prostřednictvím jména a tvaru vytvářeno. Jak poznat toho poznávajícího? To nelze, neboť jak chcete spatřit své vlastní Já? Můžete se pouze v něčem odzrcadlit. Celý tento vesmír je tedy zrcadlením Jediného Věčného Bytí, Átmana, a tak jako dopadá světlo na dobré či špatné odrážecí plochy, tak také vznikají dobré a špatné obrazy. Vrah je zdeformovanou zrcadlovou plochou, světec zase velmi čistou. Átman – Já – je svou podstatou neposkvrněný. Jedno a totéž Bytí se odráží v nejposlednějším červu i v té nejdokonalejší ze všech bytostí. Pohlížíme na toto Bytí v různých podobách a vytváříme na něm všechny obrazy. Bytosti, která se vymezila podmínkami člověka, se Átman jeví jako pozemský svět. Bytosti na vyšší úrovni jsoucna se jeví jako nebe. Ve vesmíru je pouze jedna jediná Duše, nikoli dvě či víc. Nerodí se, neumírá. Jak může zemřít? Kam by šla? Všechny světy, všechna nebesa jsou jen marnivou obrazotvorností mysli. Neexistovaly a nikdy skutečně existovat nebudou.

Jsem-li věčný a všudypřítomný, kam mohu jít? Kde ještě nejsem? Listuji v této knize života, dočítám stránku za stránkou, obracím na další a jeden životní sen za druhým mizí, dokud nepřečtu úplně všechno, neodložím knihu a všechno neskončím. Advaitista sesazuje z trůnu všechny bohy a na uprázdněný trůn dosazuje Já člověka, Átmana vyššího než slunce a nebe, většího než celý tento vesmír. Žádné svaté písmo ani žádná věda nikdy nedokážou vystihnout velebnost Já, které se zjevuje v člověku, velebnost toho nejvznešenějšího a jediného Boha, který kdy existoval. Nemohu proto uctívat nikoho jiného než sebe samého. Uctívám své Já – praví advaitista. Komu se mám klanět? Ke komu se obracet pro pomoc? Kdo může pomoci mně, nepomíjivému Bytí vesmíru? Jsou to všechno jen bláhové sny, přeludy – nikdo nikdy nikomu nepomohl. Kdykoli vidíte slabocha, který naříká a volá o pomoc k někomu na nebesích, je to jen proto, že neví, že nebesa jsou v něm. Žádá pomoc z nebes, a pomoc přichází; není však z nebes, nýbrž z jeho vlastního nitra; že přišla z nebes, je pouhá mýlka. Nemocný někdy leží na lůžku a zaslechne zaklepání na dveře. Vstane, otevře, u dveří však nikdo. Vrátí se na lůžko, znovu však zaslechne zaklepání. Znovu otevře a znovu nikdo. Tak to pokračuje, dokud mu nedojde, že jej zmátl tlukot vlastního srdce. Člověk po mnohém marném pátrání po různých božstvech a silách dokončí svůj kruh a vrátí se na začátek – ke své vlastní duši; v ní zjistí, že Bůh, kterého hledal ve vysokých horách i hlubokých roklinách, v každém chrámu i v každém nebi, je jeho vlastním Já. Já jsem On, On je Já. Nikdo jiný než Já Bohem nebyl a toto malé já nikdy neexistovalo.

Jak je ale možné, že se dokonalý Bůh nechá oklamat? Nikdy se oklamat nenechal, nikdy nesnil špatný sen. Pravda nikdy nesní. Sama otázka, odkud se tato vidina vzala, je absurdní. Vidina povstává zase jen z vidiny. Jakmile uzříte pravdu, žádný klam nebude. Klam vždy spočívá v klamu, nikdy v Bohu, Pravdě ani Átmanu. Nikdy nejste v klamu – to klam je ve vás, před vámi. Na obloze je mrak, připluje další a zastoupí jeho místo, a pak další a další. Jste jako věčně modrá obloha, před níž se objevují a zase mizí mraky všech možných tvarů a barev, která však zůstává trvale neposkvrněná a průzračná. Vy jste pravými Bohy vesmíru – vlastně Bohem, neboť není dvou. Je chybou říkat „já a ty“: říkejte Já! Já jím miliony ústy, jak mohu mít hlad? Já pracuji bezpočtem rukou, jak mohu být nečinný? Jsem to já, kdo žije život vesmíru, jak mohu zemřít? Překračuji všechen život, překračuji všechnu smrt. Kde mám hledat svobodu? Vždyť jsem svobodný svou samou podstatou! Kdo mne může spoutat – mne, Boha všeho stvořeného? Svatá písma celého světa jsou jen načmárané mapy, které se snaží vymezit vznešenost Mne – jediného jsoucna v tomto vesmíru. Na co jsou mi tedy všechny knihy?

„Poznej pravdu a pravda tě v jediném okamžiku osvobodí.“ Všechna temnota zmizí. Když člověk spatří sebe sama jako jedno nepomíjivé, vesmírné Bytí, když zmizí všechna oddělenost, když se muži i ženy, bohové i andělé, zvířata i rostliny rozplynou v Jednotě, pak zmizí i všechen strach. Koho se bát – sebe samého? Pak se všechno utrpení nadobro rozplyne. Co mi může působit zármutek? Jsem jedno jediné Bytí ve vesmíru; na koho mohu žárlit, koho nenávidět? Ke komu mohu chovat špatné pocity – sám k sobě? Toto je podle védánty jediná cesta k Poznání: Zahubit všechno rozlišování, pověru, že existuje mnohost. „Tomu, jenž v tomto světě mnohosti vidí Jediné, jenž v neživé hmotě vidí jedno živoucí Bytí, jenž v tomto světě stínů zří Skutečnost, jen tomu přináleží věčný mír.“

Toto jsou tedy tři charakteristické přístupy, které indické náboženské myšlení zaujímá vůči Bohu. Člověk začíná své duchovní vědomí rozvíjet u představy osobního Boha, který sídlí mimo tento svět. Zvnějšku pak přechází k vnitřnímu kosmickému Bohu, který tento svět prostupuje svou přítomností, a završuje se ztotožněním duše s tímto Bohem a zrozením Jediné Duše, v níž se všechny rozmanité projevy odehrávají. Toto je poslední slovo véd. Na počátku je přísný dualismus, na mezistupni umírněný monismus a vyvrcholením absolutní monismus. Jen málo lidí na tomto světě se dobere posledního kroku, ještě méně jich v něj uvěří a vůbec nejméně podle něj jedná. Přesto právě v něm spočívá výklad veškeré mravnosti a duchovnosti. Proč každý věří, že má smysl konat dobro? Proč všichni velcí duchové kážou bratrství člověka či dokonce bratrství všeho živého? Protože ať si to lidé uvědomují či nikoli, prozařují všemi jejich iracionálními a osobními předsudky věčné paprsky Já, které popírá každou mnohost a potvrzuje, že celý vesmír jedno jest.

Ono poslední slovo nám předkládá vesmír, který skrze smysly vidíme jako hmotu, skrze rozum jako duši a skrze ducha jako Boha. Pro člověka, který přes sebe přehodí závoj, jejž svět nazývá zlem a špatností, se tento vesmír stává ohavným doupětem, pro člověka, který touží po požitcích, se promění v úchvatnou rajskou zahradu, před člověkem zduchovnělým celý tento vesmír zmizí a stává se jeho vlastním Já.

Z pohledu dnešní společnosti jsou důležité všechny tyto tři kroky; nepopírají se navzájem, jeden je vždy prostým naplněním předchozího. Absolutní advaitista ani umírněný advaitista netvrdí, že dualismus je špatný; je to správný směr, i když nižší. Představuje jednu z cest k pravdě; nechť tedy každý vytváří svou vlastní představu o tomto vesmíru, která je pro něj nejvyšší. Nikomu neubližujte, nikoho nezavrhujte; berte člověka takového, jaký je na svém místě, a pokud můžete, nabídněte mu pomocnou ruku a pomozte mu k vyššímu stupínku. Nikdy však nezraňujte ani neničte. Všichni dospějí k pravdě ve svém vlastním čase. „Až budou zdolány všechny žádosti srdce, potom se smrtelné stane nesmrtelným“ – potom se člověk stane Bohem.