Bůh ve všem

Vysvětlili jsme, že velká část života je nevyhnutelně vyplněna zlem, i když se mu snažíme sebevíc vzdorovat, a že se toto zlo zdá prakticky bez konce. Snažíme se s tímto stavem vypořádat už od počátku času, přesto se v podstatě nic nezměnilo. Čím více objevíme nápravných prostředků, tím více nás budou trápit méně nápadné podoby zla. Viděli jsme také, že všechna náboženství předkládají jako jedinou cestu ze všech těchto nesnází Boha. Učí, že pokud budete brát svět takový, jaký je – jak vám dnes doporučí ti nejpraktičtější lidé – pak vám nezůstane nic než zlo. Dále hlásají, že existuje něco mimo tento svět. Život s pěti smysly, život ve hmotném světě není vše; je to jen malá a jen povrchní část. Mimo tento svět či nad ním je nekonečná Spravedlnost, v níž není ani stopy zla. Někteří ji nazývají Bůh, jiní Alláh, Jehova, Jupiter. Védántista jí říká Brahma.

První dojem, který člověk nabyde z doporučení náboženských věr, je obvykle takový, že by bylo lépe nežít. Odpověď na otázku, jak vyléčit zlo tohoto světa, obvykle zní – vzdát se života ve světě. Je to jako v jedné staré bajce: Jednomu muži přistál na čele komár a jeho přítel, ve snaze zbavit jej dotěrného hmyzu, uštědřil mu takovou ránu, že zabil oba. Náprava zla tohoto světa vyznívá dosti podobně. Život je plný špatností, svět je plný zla; tuto skutečnost nemůže popřít nikdo, kdo je dost starý a viděl kus světa.

Náboženství tvrdí, že tento svět ještě zdaleka nic není; teprve za ním je něco opravdu skutečného. V tom je však problém: Zdá se totiž, že nápravou se všechno zničí. Toto přece není náprava! Védánta praví, že všechna náboženství mají naprostou pravdu, je jim však třeba správně porozumět. To nebývá vždy snadné, neboť náboženství nemají příliš jasný smysl. Je potřeba spojit hlavu a srdce.  Tento svět je natolik širý, že je v něm místa pro nekonečný cit i pro nekonečné vzdělání a rozum. Ať přicházejí společně bez omezení, ať běží společně vedle sebe jako dvě rovnoběžky.

Většina náboženství tento fakt chápe, všechna se však dopouštějí stejné chyby: Nechají se unášet srdcem a citem. Tento svět je zlý, vzdej se světa; to je bezpochyby vznešená, dokonce jediná opravdová nauka. Nikdo nezpochybní, že mám-li poznat pravdu, musím se vzdát klamu. Nikdo nezpochybní, že abych získal dobro, musím se vzdát zlého, a nikdo ani nezpochybní, že chci-li žít, musím se vzdát smrti.

Co nám však zůstane, jestliže po nás tato víra žádá zřeknout se smyslového života, vůbec života, jak jej známe? Co jiného je ještě myšleno životem? Když se jej zřekneme, co nám zůstane?

Pouze védánta nabízí rozumné řešení tohoto problému. Védánta ve skutečnosti svět vůbec nezavrhuje, přitom ideál odříkání nikde nedosahuje takové výše jako právě ve védántské nauce. Nedává totiž žádný strohý, sebevražedný příkaz, ale říká, že svět je třeba zbožštit – zřeknout se světa, který si představujeme, světa, který známe, který se nám jeví – a poznat jej takový, jaký opravdu je. Zbožštěme jej, neboť svět není nic jiného než Bůh. V úvodu jedné z nejstarších upanišad čteme: íšá vásjam idam sarvam jat kiňča džagatjám džagat – „Vše, co jest v tomto světě, budiž zahaleno Bohem.“

Vše musíme překrýt Bohem, nikoli nějakým falešným optimismem, slepotou ke zlu; musíme spatřovat Boha ve všem. Vzdáme se tedy světa, a co zůstane? Bůh. Co to znamená? Znamená to, že můžeš dál žít se ženou, nemusíš ji opouštět, musíš však ve své ženě spatřovat Boha. Zřekni se svých dětí; nemusíš je ale vůbec vyhánět z domu. Musíš ve svých dětech vidět Boha. A stejně tak se vším ostatním. V životě i ve smrti, v radosti i trápení je Bůh přítomen stejnou měrou. Celý svět je naplněn Bohem. Otevři oči a viz. Toto učí védánta: Zřekni se světa, který sis vytvořil ve své hlavě, neboť tvůj výtvor je založen na velmi omezené zkušenosti, na velmi chabém uvažování a na tvé vlastní slabosti. Zřekni se jej; svět, který sis tak dlouho představoval, na kterém jsi tak dlouho lpěl, je falešným světem tvé vlastní představivosti. Zřekni se jej; otevři oči a uvidíš, že takový svět nikdy neexistoval; byl to pouhý sen, mája. Existoval jen Bůh. To on je ve tvém dítěti, ve tvé ženě; to on je v dobrém i zlém, hříchu i hříšníkovi, v životě i ve smrti.

Toto je opravdu neobyčejně smělé prohlášení! Přesto to není celá nauka védánty, nýbrž pouhý její začátek. Tímto způsobem se vyhneme záludnostem života i jeho zlu. Už nemusíme po ničem bolestně toužit. Příčinou všeho utrpení, které nás sužuje, je touha, žádost. Po něčem toužíte, vaše touha však není naplněna; výsledkem je trápení. I zde však hrozí nebezpečí nepochopení. Zdi nemají žádné touhy a nikdy netrpí. To je pravda, zdi se však nevyvíjejí; zeď zůstane navždy zdí. Je krása ve štěstí a je krása v utrpení. Odvážím se tvrdit, že i ve zlém je požehnání dobra. Všichni víte, jaké plyne z utrpení ponaučení. Jsou stovky věcí, které jsme v životě učinili a přáli bychom si, aby se nestaly, současně nám byly dobrými učiteli. Co mě se týče, jsem vděčný za chyby, jichž jsem se dopustil, protože každá z nich pro mne měla své ponaučení. To, co je ze mne dnes, je výslednicí všeho, co jsem udělal a jak jsem přemýšlel. Každý čin a každá myšlenka mají svůj účinek a součet těchto účinků ukazuje, kam jsem dospěl.

Každý ví, že touhy jsou škodlivé, co ale znamená vzdát se touhy? Jak potom bude život pokračovat? Bude to sebevražedné doporučení: Zabij touhu a s ní člověka. Řešení je však následující. Nemusíš se vzdávat majetku, nemusíš se vzdávat věcí nezbytných a dokonce ani těch marnivých. Měj všechno, co chceš, třeba i víc, pouze poznej Pravdu a naplňuj ji. Bohatství nepatří nikomu. Nechovej myšlenku na majetnictví či vlastnictví. Všechno patří Bohu, neboť se snažíš Boha vidět ve všem. Bůh je bohatstvím, z něhož se těšíš. Je v touze, která vyvstává ve tvé mysli, je ve věcech, které získáváš, abys tuto touhu naplnil; je ve tvém oděvu, ve tvých okrasách. Všechno se promění, jen co začneš vidět věci v tomto světle. Budeš-li Boha vkládat do každého svého okamžiku, do svého hovoru, do samotné své podoby, celé jeviště se promění; svět se již nebude zdát místem trápení a strastí, ale promění se v nebe.

„Království nebeské je ve vás,“ praví Ježíš a stejně tak védánta i každý velký učitel. „Kdo máš oči k vidění, viz, kdo máš uši k slyšení, slyš.“ Védánta dokazuje, že pravda, kterou jsme celou dobu hledali, je přítomná teď a tady a byla s námi po celý čas. Ve své nevědomosti jsme se domnívali, že jsme ji ztratili, a s pláčem a nářkem jsme se plahočili světem, abychom ji vypátrali, přitom po celou tu dobu vyčkávala v našem srdci. Jen tam ji můžeme skutečně najít.

Pokud budeme zřeknutí se světa chápat v onom starém, obhroublém smyslu, pak se tento svět změní v peklo. Nesmíme pracovat ani přemýšlet, jen nečinně vysedávat a nechat se unášet osudem. To však není míněno skutečným odříkáním. Musíme pracovat. Co ví obyčejný člověk, zmítaný sem a tam klamavou touhou, o práci? Skutečnou práci vykonává pouze ten, kdo není puzen svými smysly ani žádostmi, žádnou sobeckou pohnutkou. Jen ten opravdu pracuje, kdo k tomu nemá žádný vedlejší motiv, kdo nemá svou prací co získat.

Kdo se dokáže více těšit z nádherného obrazu – prodavač nebo divák? Prodavač má plnou hlavu účtů a neustále přemítá, jak obraz co nejlépe zpeněžit. Oči má upnuté k dražebnímu kladívku a bedlivě sleduje nabídky. Jak vysoko se asi vyšplhají? Skutečný zážitek z obrazu může mít jenom ten, kdo přijde bez úmyslu prodávat či kupovat. Dívá se a raduje. Celý tento vesmír je obrazem, a když zmizí všechny žádosti, budou si lidé světa skutečně užívat a všechno kupčení a pošetilé majetnické představy nadobro ustanou. Penězoměnci, kupci i prodavači zmizí a zůstane pouze nádherný obraz. Nikdy jsem nečetl krásnější představu o Bohu než tuto: „Bůh je velký, pradávný básník a tento svět je jeho báseň, jejíž verše, rýmy a rytmy byly napsány v nepopsatelném blaženství.“ Až se vzdáme svých malicherných žádostí, teprve pak budeme moci číst v tomto Božím vesmíru a těšit se z něj. Pak bude vše zbožštěno. Každý zšeřelý kout, bloudivá cesta či opuštěné místo, které považujeme za temné a ďábelské, budou prostoupeny Bohem. Všechno vyjeví svou skutečnou přirozenost; potom se zasmějeme sami nad sebou, že všechen ten nářek a pláč byly jen dětskou hrou, kterou jsme zpovzdálí pozorovali.

Védánta tedy pobízí k dílu. Nejdříve radí, jak přistupovat k práci – zřeknutím se zdánlivého, ilusivního světa. Znamená to vidět Boha ve všem a v tomto duchu pracovat. Můžete chtít dožít se sta let, mít všechna možná pozemská přání, naplňujte je však božským obsahem. Chtějte se dožít požehnaného věku, v němž užitečně, radostně a tvořivě prožijete tento pozemský život. Činností v tomto duchu najdete cestu ke svobodě. Jestliže se člověk bezhlavě vrhá do pošetilých požitků tohoto světa, aniž poznal pravdu, ztratí půdu pod nohama a nebude schopen dojít cíle. A když člověk prokleje svět, uchýlí se do lesa, umrtvuje své tělo a pomalu se zabíjí hladem, stane se zahořklým, seschlým mrzoutem, který rovněž nastoupil špatnou cestu. Každý zvolil jednu z krajností a každá je špatná.

Védánta tedy vybízí: Pracujte a vkládejte Boha do všeho, vězte, že je ve všem. Pracujte bez ustání, život mějte za posvátný, ať je pro vás život samotným Bohem, a vězte, že toto je vše, co musíte udělat, vše, oč je třeba žádat. Bůh je ve všem, kam byste jej tedy chodili hledat? Je již v každém činu, každé myšlence, každém pocitu. S tímto vědomím musíte pracovat – toto je jediná cesta a jiné není. Jedině tak vás nebudou výsledky vašich činů svazovat. Již jsme si řekli, že klamavé žádosti jsou příčinou všeho zla a strastí, pokud se jim však dostane tohoto zbožštění či pročištění Bohem, žádné zlo ani utrpení z nich již nevychází. Kdo toto tajemství nezná, musí žít v démonickém světě tak dlouho, dokud na to nepřijde. Většina lidí netuší, že nekonečné zřídlo blaženosti mají přímo v sobě, kolem sebe, všude; zatím to neobjevili. A tento démonický svět – praví védánta – je nevědomost.

Umíráme žízní na břehu nejmohutnější z řek. Všude kolem nás je blažený vesmír a my jej nevidíme. Přestože jsme v něm neustále, stále mu nerozumíme. Touha po blaženém vesmíru je ukryta v každém srdci. Je vyjádřena rozličnými jazyky a pouze jazyk způsobuje zdánlivé neshody.

V této souvislosti se objevují další otázky. Když jsem byl malý, často jsem slýchával, že mám Boha vidět všude a ve všem a že potom se budu moci opravdově těšit ze světa, avšak kdykoli se světem vejdu do styku a dostanu od něj pár ran, tato myšlenka se vytratí jako pára. Jdu po ulici a představuji si, že Bůh je v každém člověku; přistoupí ke mně pobuda a uštědří mi políček, až se svalím na chodník. Vstávám se zaťatou pěstí, krev se mi rázem navalí do hlavy a mé zbožné přemítání je tatam. Na vše jsem zapomněl; místo abych viděl Boha, vidím ďábla. Už od narození je nám kladeno na srdce, abychom viděli Boha ve všem, učí to každé náboženství. Víme, co o tom říká Kristus v Novém zákoně; jakmile však dojde na praktickou stránku, nastávají potíže. Možná si vzpomenete, jak se v jedné z Ezopových bajek naparuje nad hladinou studánky srnec a říká svému mladému druhovi: „Jak jsem silný, jakou mám nádhernou hlavu, podívej na mé údy, jak jsou mohutné a svalnaté a jak hbitě dokážou běhat.“ Vtom se zdálky ozve štěkot psů a vyděšený srnec dá ihned nohy na ramena. Když se po dlouhé chvíli vrátí celý udýchaný, mladý srnec se jej zeptá: „Právě jsi mi vyprávěl, jak jsi silný, tak proč si utekl, když v dálce zaštěkali psi?“ A dospělý srnec odpoví: „Inu, štěkot psů vždycky zaplaší mou sebedůvěru.“ My jsme na tom podobně. Smýšlíme vysoce o lidech, cítíme se silní a stateční, když se však ozvou „psi“ nepřízně a pokušení, chováme se jako vyplašený srnec. K čemu je pak celá nauka? Pamatujte, že nauka je nesmírně užitečná, zásadní je však vytrvalost. Nic se nedá dokázat za den.

Každý vidí oblohu, i ten nejmenší červ plazící se po zemi, jak je však pro všechny daleko! Stejné je to i s našimi ideály. Jsou bezpochyby vzdálené, současně však cítíme, že bez nich nelze žít. Myšlenka je tou nejmocnější hnací silou člověka. Naplňujte svou mysl nejvyššími myšlenkami, naslouchejte jim každý den, přemítejte o nich celé měsíce. Nehleďte na neúspěchy; jsou zcela přirozené, jsou samým kořením života. Život by neměl cenu, kdyby v něm nebylo zápasu. Kam by se pak poděla všechna poesie života? Nedělejte si hlavu z úsilí, neúspěchů ani poklesků. Nikdy jsem neslyšel, že by se kráva dopustila lži – jenže kráva je kráva a člověk je člověk. Tisíckrát se držte svého ideálua když po tisící zklamete, přimkněte se k němu ještě jednou. Ideálem člověka je spatřovat Boha ve všem. Pokud to nedokážete, spatřujte jej třeba v jediné osobě, v té, která je vám nejbližší, a pak jej spatřujte v jiné. Tak můžete pokračovat dál, protože před duší leží nekonečný život. Nespěchejte a dosáhnete cíle.

Ve staré Íša upanišadě se praví: „On, Jediný, rychlejší než myšlenka, mimo dosah bohů i smyslů, nehybný a přesto se v něm vše hýbe. V něm vše má své bytí. Je blízký i vzdálený, nehybný i v pohybu, ve všem i mimo vše. Kdo vidí ve všem tentýž Átman a kdo vidí vše v Átmanu, ten se nikdy od Átmana nevzdálí. Když člověk vidí všechen život a celý vesmír v tomto Átmanu, zná tajemství a není pro něj žádného klamu. Jaké utrpení může zbývat pro toho, kdo vidí všude kolem Jednotu?“

Jednota života je další hlubokou myšlenkou védánty. Všechno naše trápení má svůj původ v nevědomosti a kořenem této nevědomosti je představa mnohosti – odlišnosti a oddělenosti mezi sluncem a měsícem, měsícem a zemí, jedním národem a druhým národem, jedním člověkem a druhým člověkem. Ze zárodečné představy oddělenosti jednoho atomu od druhého povstává všechno utrpení. Védánta však učí, že tato oddělenost není skutečná, neexistuje. Je pouze zdánlivá, pouze povrchovým jevem. V srdci všech věcí spočívá nehybná Jednota. Ponoříte-li se pod povrch, naleznete jednotu mezi člověkem a zvířetem, člověkem a člověkem, mezi bohatými a chudými, mezi všemi národy. Sestoupíte-li ještě hlouběji, vše bude jen obměnou Jediného, a ten, kdo dospěl k tomu pojetí Jednoty, netrpí již žádným klamem. Co jej může klamat? Zná realitu všeho, tajemství všeho. Čím může trpět a po čem toužit? Vysledoval skutečnost všech věcí do samého Středu, do Všejednoty, a to je věčné Bytí, Poznání, Blaho. Tam není smrti ani nemoci, zármutku, strasti ani nespokojenosti. Vše je zde dokonale sjednocené a dokonale blažené. Není pro koho tu naříkat ani koho litovat. Vše je prostoupeno Bohem, čistým a neposkvrněným, beztvarým a nadtělesným. On je Znalcem, Velkým Básníkem, Samojsoucím Bytím, které dává každému to, co si zaslouží. Kdo uctívá svět povstalý z nevědomosti a domnívá se, že tento svět je skutečným bytím a nehledá nic vyššího a lepšího, tápe v temnotách. Kdo však zná nejhlubší tajemství přírody a s pomocí přírody pronikl za její hranice, přemůže smrt, a s pomocí Toho, co je za přírodou, zakouší věčnou blaženost. „Slyš, Slunce, kteréž jsi zlatým kotoučem zakrylo Pravdu! Sejmi závoj, abych uzřel Pravdu, která je v tobě. Poznal jsem pravdu, kteráž jest v tobě, pronikl jsem do poselství tvých paprsků a spatřil To, co z tebe vyzařuje. To, které je v tobě, je i ve mně, neboť já jsem to.“ (Íša upanišad)