Jednota v mnohosti

Bůh smrti Jama v Katha upanišadě dále poučuje Načikétu o vnitřní přirozenosti člověka těmito slovy: „Samojsoucí uvalil na smysly újmu, jež nutí je vycházet ven; proto se jimi člověk dívá do vnějšího světa, nikoli do svého nitra. Moudrý, jenž se zklidnil a usiluje o nesmrtelnost, zří své vnitřní Já zrakem obráceným dovnitř.“ (2.1.1) Již jsem se zmínil o tom, že ve védách se první hledání soustředilo na vnější věci, později se však objevuje myšlenka, že skutečnost věcí nelze hledat ve vnějším světě, nikoli tedy s očima otevřenýma do světa, nýbrž jak se praví doslova, zrakem obráceným dovnitř. Velmi významné je slovo, které Jama používá k označení Duše – je to Antara-átman, duše, jež vstoupila dovnitř, nejvnitřnější skutečnost našeho bytí, jádro, z něhož jakoby vše vychází; ústřední slunce mysli, těla, smyslů – všechno, čím jsme obdařeni, je paprskem navenek vyzařujícím z této Duše. „Lidé dětinského rozumu ženou se nevědomky za svými žádostmi a upadají do osidel smrti; moudrý však ví, co je nesmrtelnost, a netouží po ničem z tohoto pomíjivého světa.“ (2.1.2) Z tohoto verše je zcela zřetelné, že v tomto vnějším světě, který se skládá z pomíjivých věcí, není možné hledat ani nalézt nehynoucí Duši. Nepomíjivé je možné hledat pouze mezi nepomíjivým, a jediné, co je v tomto světě nepomíjivé, může být naše vlastní duše. Ani tělo, ani mysl, ani naše myšlenky, ani svět kolem nás nejsou nepomíjivé. Pouze onen „Zřec“ – „To“, jež v nás bdí jako vnitřní člověk, může být nepomíjivé; abychom tedy našli nepomíjivou, prapočáteční Příčinu vesmíru, musíme ji hledat právě tam. „Co je zde, je i tam, a co je tam, je i zde. Kdo spatřuje různost, putuje od smrti ke smrti.“ (2.1.10) Jednou z prvních duchovních tužeb člověka bylo dostat se do nebe. Když staří Árjové pocítili nespokojenost s vnějším světem, přirozeně začali doufat, že po smrti se dostanou někam, kde bude pouze radost bez strasti; představovali si jich mnoho a nazývali je svarga – nebe, kde budou žít ve věčné radosti, ve věčném těle společně se svými praotci. Když však začali vnímat hlouběji, pochopili, že je to nemožné a absurdní.

Sama představa věčného místa je postavená na hlavu, neboť místo musí začínat a končit v čase. Této víry se tedy vzdali. Bohové, kteří žili v různých nebesích, byli kdysi pozemskými lidmi a bohy se stali díky svým dobrým skutkům. Božstvo znamená ve védách odlišný stav, takříkajíc vyšší postavení; žádný z védských bohů není nesmrtelný jedinec. Například jména Indra a Varuna neoznačují konkrétní osoby, nýbrž jakési tituly nebeských vládců. Indra, který vládl v době véd, není týmž Indrou jako ten dnešní; ten již zemřel a na jeho místě jej nahradil jiný pozemšťan, který vystoupal na úroveň bohů. Ve Rgvédě se sice v souvislosti s bohy objevuje slovo „nesmrtelnost“, později se však zcela vytrácí, neboť mudrci pochopili, že nesmrtelnost, která přesahuje prostor a čas, není myslitelná v souvislosti s tělem, ani tím nejdokonalejším. Tělo má vždy počátek v čase a prostoru, neboť všechny potřebné činitele, které se na vzniku těla podílejí, jsou součástí prostoru. Pokuste se představit si tvar bez prostoru – je to nemožné. Prostor je takříkajíc jedním ze stavebních materiálů, z nichž je tvar vytvářen, a ten se neustále mění. Prostor a čas jsou součástí máji, jak je vyjádřeno v předchozím verši „Co je zde, je i tam.“ Existují-li bohové, pak podléhají stejným zákonům, které platí zde, a všechny tyto zákony diktují koloběh zániku a opětovného vznikání. Tyto zákony obdařují hmotu nejrůznějšími tvary, které vzápětí ničí. Všechno, co se zrodí, musí zemřít; je-li tedy nějaké nebe, platí stejné zákony i tam.

V tomto světě můžeme pozorovat, že každou radost pronásleduje jako stín i strast. Život má svůj stín, a tím je smrt. Musí existovat pospolu, neboť si neodporují, nejsou to dvě oddělená jsoucna, nýbrž odlišné projevy jednoho a téhož. Dualistická představa, že dobro a zlo jsou dvě oddělené entity, které vedle sebe věčně existují, je už z prvního pohledu absurdní. Jsou jen odlišnými projevy jedné a téže skutečnosti, která se jednou jeví jako dobrá, jindy jako zlá. Tentýž nervový systém přináší slastné i bolestné vjemy a je-li nerv poškozen, nepocítíme žádný. Jedna a tatáž věc také působí bolest i slast. Pojídání masa je pro člověka slastné, pro zabité zvíře bolestné. Neexistuje nic, co by poskytovalo pocit štěstí všem stejně. Tato fakta stírají domnělou dualitu bytí. Co z toho vyplývá? Nikdy nemůže být na této zemi všechno jedině dobré nebo jedině špatné. Možná toto tvrzení někoho zklame či zděsí, nic mne však nepřesvědčuje, že by tomu mělo býti jinak.

Obvyklým argumentem proti tomuto mému tvrzení – a zdánlivě velmi přesvědčivým – je zákon evoluce, který postupně všechno zlo kolem nás vytěsní, takže po několika milionech let bude zlo nadobro vymýceno a zavládne čisté dobro. Je to na první pohled velmi logické a kéž by to byla pravda! Tato úvaha však má jeden veliký nedostatek, neboť předpokládá, že dobro a zlo jsou jakési fixní, neměnné jevy. Musí tedy existovat konkrétní množství zla, které lze každý den po dílcích odkrajovat. Lidské dějiny nás však poučují, že, zlo i dobro jsou spíše narůstající veličiny. Vezměte si primitivního člověka z pralesa; jeho schopnost radostného požitku je velice nízká a stejně tak i jeho schopnost trpět. Jeho utrpení se odehrává výlučně na smyslové úrovni. Trápí se, když nesežene dostatek potravy; dopřejte mu dostatek prostoru a lovné zvěře a bude navýsost spokojen. Když se však jeho poznání rozšíří, rozšíří se i sféra jeho prožívání, otevřou se před ním obzory intelektu a jeho smyslový požitek se rozvine do duševního požitku. Bude se těšit z krásné básně a jeho veškerý zájem dokáže pohltit řešení matematického úkolu. S tím však i jeho nervy budou mnohem citlivější na duševní bolest, o níž divoch nemá nejmenší potuchy. V některých částech Tibetu například neexistuje manželský svazek, a tudíž se tam nevyskytuje ani žárlivost, přestože chápeme, že manželství je daleko vyšší stav. Tibeťan nezná onen povznášející pocit, že má ctnostnou, počestnou ženu; stejně tak ani nedokáže prožívat onu stravující žárlivost počestného manžela či výčitky vzbuzované nevěrou, které prožívají všichni, kdo věří v počestnost.

Nebo si vezměte za příklad Anglii, dnes nejbohatší zemi světa, kde si lidé mohou dopřávat to největší pohodlí; jak hluboce se tu lidé trápí, o kolik víc je zde bláznů a šílenců ve srovnání s jinými zeměmi! Je to proto, že touhy lidí jsou tu dychtivější a vypjatější. Člověk si tu musí udržovat jistou životní úroveň; peníze, které na ni vynakládá, by byly pro prostého Inda hotovým jměním. Nemůžete Angličanovi kázat o prostém životu, neboť společnost na něj klade vysoké požadavky. Kolo společnosti se neustále točí; nezastaví se kvůli slzám vdovy či nářku sirotka. Angličané mají vytříbenější požitky, mají mnohem více věcí, které jim mohou přinášet radost. Avšak kdo má méně, také méně trpí. Vyšší ideály přinášejí vyšší požitky, jako stín si však s sebou nesou i hlubší strast. Může být pravda, že se někde vykořeňuje zlo, současně s ním však také – možná méně viditelně – mizí i dobro. Mezi oběma jevy panuje téměř aritmetická závislost. Není to ani optimistické, ani pesimistické. Védánta netvrdí, že tento svět je pouze plný utrpení. Není to pravda, stejně jako není pravda, že je plný štěstí a požehnání. Nemá smysl namlouvat dětem, že tento svět je celý dobrý a krásný, jen samé květiny a med; to je pouze náš společný sen. Stejně tak by bylo chybné domnívat se, že život je zlý jenom proto, že jsme trpěli víc než druzí. Právě tato dualita, tato hra mezi dobrem a zlem utváří svět našeho prožívání. Védánta současně nabádá: „Nedomnívej se, že dobro a zlo jsou dvě věci, každá své vlastní podstaty, neboť jsou jedno a totéž, které se jeví v odlišných mírách, vystupuje v odlišných maskách a jedné a téže mysli vytváří různorodé pocity.“ První snahou védánty je nalezení jednoty ve vnějším světě, Jediného projevujícího se Bytí, které se může jevit v různých podobách. Vzpomeňme si na krutou představu starých Peršanů: Dva bohové tvoří tento svět, jeden činí a tvoří dobré věci, druhý jen ty špatné. Už na první pohled můžete vnímat tu absurditu, neboť kdyby tomu bylo skutečně tak, pak by každý přírodní zákon měl dvě části, s nimiž by jednou nakládal dobrý, jindy zase zlý bůh. Toto je ten vůbec nejhrubší způsob vyjádření duality bytí. Vezměme si však vyšší, abstraktnější představu, že tento svět je zčásti dobrý a zčásti zlý. I to je absurdní, a přesně ze stejného důvodu. Zákon jednoty nám dává naši potravu a tentýž zákon mnohým bere život nešťastnými náhodami.

Náš svět tedy není ani optimistický, ani pesimistický, nýbrž směsicí obou, a jak uvidíme později, vina neleží na přírodě, ale cele na našich bedrech. Védánta však ukazuje cestu ven, nikoli však skrze zavrhování zla, neboť nazírá fakta a nesnaží se nic zakrývat. Předkládá nápravu, chce ji však založit na neochvějných základech, ne tím, že dítěti ucpe ústa a zaváže oči nějakou nepravdou, kterou dítě za nějakou chvíli stejně prohlédne. Svět je dobrý i zlý. Všude, kde je dobro, jde za ním v těsném závěsu zlo, za všemi těmito rozpornými projevy však védánta spatřuje Jednotu. Učí: „Zřekni se všeho, co je zlé, i všeho, co je dobré.“ Co potom zůstane? Za dobrem a zlem se nachází něco, co je nezadatelně vaše, vaše skutečné Já stojící mimo vše zlé i vše dobré, jež se však projevuje v dobrém i ve špatném. Toto poznejte ze všeho nejdříve a teprve potom se můžete stát opravdovými optimisty, protože teprve potom budete schopni vše ovládat. Ovládněte tyto projevy a budete mít volnost projevit své skutečné já. Staňte se nejprve pánem sebe samého, napřimte se a buďte svobodní, překročte hranice všech těchto zákonů, protože tyto zákony vás nijak nezvratně neovládají, jsou pouze částí vašeho bytí. Nejprve zjistěte, že nejste otroky přírody, nikdy jste jimi nebyli a nikdy se jimi nestanete; že tato příroda je pouze pomíjivou kapkou v oceánu, kterým je vaše Duše; svou velikostí přesahujete slunce i hvězdy. To jsou jen bubliny v porovnání s vaší nekonečností. Poznejte to a získáte vládu nad dobrem a zlem. Teprve potom se zcela promění vaše vidění a budete moci říct: „Jak nádherné je dobro a jak úžasné i zlo!“

Védánta neuznává žádná polovičatá řešení, která zakrývají ránu zlatou dečkou a čím více rána mokvá, tím více deček se snažíme přikládat. Život je tvrdá skutečnost; směle si jím klestěte cestu, i když se může jevit neschůdná. Nemáte se čeho bát, protože duše je silnější. Nesvalujte odpovědnost na malé bohy, protože vy sami jste strůjci svého osudu. Vy sami dopouštíte své utrpení, vy sami působíte dobro a zlo, jste to vy, kdo si zakrývá oči vlastníma rukama a naříká, že je tma. Sejměte ruce a pohlédněte do světla; vy sami jste zářiví, jste dokonalí již od samého počátku. Nyní je tedy patrný smysl verše: „Kdo spatřuje různost, putuje od smrti ke smrti.“ Spatřujte Jedno Jediné a buďte svobodní.

Jak však ono Jedno Jediné vidět? Naše mysl, tak zmatená a slabá, tak snadno manipulovatelná, dokáže být na druhé straně natolik silná, že je schopna zachytit záblesk onoho poznání, oné Jednoty, která nás ochrání před opakovaným umíráním. Jako déšť padající na horský vrchol stéká dolů v četných proudech, tak také všechny projevy energie, které vidíme kolem sebe, pocházejí z Jednoty; různorodými se jeví tím, že padají na máju. Neběhejte za mnohostí, nýbrž jděte přímo k Jednotě. „On je ve všem, co se pohybuje, ve všem, co je čisté, prostupuje celým vesmírem, je přítomen v oběti, je hostem v domě, je v člověku, ve vodě, ve zvířeti, v pravdě. (2.2.2)…Tak jako se oheň přicházející do tohoto světa projevuje četnými způsoby, stejně tak se tato vesmírná Duše projevuje v mnohačetných podobách.“ (2.2.10) Toto bude pro vás platit teprve tehdy, až plně pochopíte onu Jednotu. Potom bude vše optimistické, neboť budete vidět Boha ve všem. Je však otázkou, jak může toto neposkvrněné, nehynoucí Já, jež vstoupí do světa, trpět a stát se nečistým? Upanišada to vysvětluje následovně: „Tak jako slunce, díky němuž všechny bytosti vidí, není postiženo neduhem žádného oka, tak ani Já není postiženo utrpením těla.“ (2.2.11) Mohu mít zákal a vidět všechno žlutě, slunce však mou chorobou nebude nijak dotčeno. „On jest Jediný, Stvořitel všeho, Vládce všeho, vnitřní Duch každé bytosti, On činí z jednoty mnohost. Mudrci, kteří jej poznají jako Duši své duše, jen jim a jenom jim náleží věčný mír. Ten, kdo v tomto pomíjivém světě nalezne Toho, jenž se nikdy nemění, ten, kdo v tomto světě prostoupeném smrtí nalezne jediný Život, kdo v této mnohosti nalezne Jednotu, jen tomu a jenom tomu náleží věčný mír. Kde jej hledat ve vnějším světě, ve slunci či ve hvězdách? Tam slunce ani hvězdy nesvítí, ani blesk, ani obětní oheň; vše svítí, protože On svítí. Všechno září jeho vypůjčeným světlem, to On vyzařuje z nich.“ (2.2.12-15) Upanišada předkládá ještě jedno krásné podobenství. Přirovnává Duši k banjánu, zvláštnímu indickému stromu, který vyrůstá z jediného kořene a větví se do značné šíře. Duše je kořenem všeho, její větve se rozrůstají tímto vesmírem, i ta nejvzdálenější je však trvale spojena s kořenem a jeho prostřednictvím v podivuhodné spleti se všemi ostatními větvemi.

Ve védských bráhmanách se vypráví o četných nebesích, filosofie upanišad však od touhy po nebi zcela upouští. Trvalé štěstí nelze najít v tom ani onom nebi, neboť je pouze v duši; místo neznamená nic. V dalším verši jsou popsány různé stupně realizace. „Jako ve snu, tak ve světě praotců, jako na vodě, tak ve světě Gandharvů, ve světě Brahmově jako světlo a stín je vidět Skutečnost. V čisté mysli se však zračí jasně jako v zrcadle.“ (2.3.5) Ve snech vidíme věci rozostřeně, trhaně, jen velmi nejasně. V nebi Gandharvů, nebeských pěvců, je Skutečnost ještě mlhavější, jako bychom pozorovali svůj odraz na rozčeřené vodní hladině. V nejvyšším nebi hinduistů, Brahmalóce, je Pravda mnohem jasnější, je jako světlo a stín, stále však jakoby poskvrněna dualitou. V duši člověka však Pravda září jasně a zřetelně jako obraz v zrcadle. Nejvyšší nebe máme tedy ve své duši; lidská duše je nejsvětějším chrámem, velebnějším než všechna nebesa, praví védánta, neboť v žádném nebi nelze Skutečnost chápat ani vidět tak jasně a zřetelně jako v tomto životě, v naší vlastní duši. Změna místa nepřináší v podstatě nic. Dříve jsem si myslel, že život v jeskyni mi přinese jasnější vidění. Potom jsem se domníval, že jej získám v hlubokém lese, a pak v posvátném městě Váránasí. Všude jsem však natrefil na stejnou nesnáz, protože svůj svět si vytváříme sami. Jsem-li zlý, pak bude pro mne zlý celý svět. Totéž platí o všech světech. Až zemřu a odejdu do nebe, najdu tam totéž, neboť dokud nebudu čistý, mohu chodit, kam chci, a nic se nezmění; jestliže však vyleštím své zrcadlo, pak ať jsem kdekoli, zazáří pro mne Skutečnost taková, jaká opravdu je. Je zcela bezúčelné běhat sem a tam a marně plýtvat energií, kterou je lépe věnovat čištění onoho zrcadla. Stejná myšlenka je vyjádřena v dalším verši: „Není vidět, neboť jeho podobu nelze spatřit očima. Zjevuje se však v čisté mysli; kdo toto ví, dosahuje nesmrtelnosti.“ (2.3.9)

Jedná se o velmi specifický způsob vnitřní kázně, jež z valné části spočívá v ovládání smyslů. Jakmile se smysly stanou poslušnými sluhy lidské duše a přestanou rozptylovat mysl, jogín dosáhne cíle. „Když všechny marné touhy srdce odumřou, pak se smrtelník stane nesmrtelným, stane se jedno s Bohem, zde na tomto světě. Jsou-li všechna pouta srdce zpřetrhána, pak se smrtelník stane nesmrtelným, stane se jedno s Brahma, zde na tomto světě.“ (2.3.14-15) Zde na tomto světě, nikde jinde.

Je v této věci třeba říci pár slov. Obvykle se dočtete, že védánta a další východní filosofické soustavy vzhlížejí k něčemu mimo tento svět a nestarají se o problémy současného života. Tato domněnka je však zcela mylná. To může tvrdit pouze nevědomec, který si nikdy nedal tu práci, aby pochopil smysl východního myšlení. Indičtí mudrci netouží po nebi ani po ráji, ale naopak je odvrhují jako místa, kde se lidé veselí a pláčou nějakou chvíli, aby záhy znovu zemřeli. Dokud budeme slabí, budeme muset procházet těmito prožitky. Spáchá-li člověk sebevraždu, nevyhne se tak nevyhnutelnému. Ind je v pohledu na život stejně praktický jako Angličan, pouze se jeho pohled liší. Zatímco jeden říká: – Postav si pěkný dům, pořiď si pěkné šaty, jez dobré jídlo a dobře se bav, neboť život o ničem jiném není –, druhý tvrdí, že skutečné poznání světa znamená poznání duše, metafysiku; to je život, po kterém touží. Můžete si myslet, že k životu stačí dobře se mít a nabýt nějaké to objektivní vědecké poznání, nemáte však právo tvrdit, že to bude stačit každému. Kdybych měl vědět jenom to, proč padá jablko na zem či jak může elektřina zatřást mými nervy, bylo by to pro mne až žalostně málo, protože já chci znát jádro věcí. Vy zkoumáte projevy života, já život sám. Má filosofie říká, že toto musíte vědět a ze své hlavy zahnat všechny představy o nebi a o pekle a ostatních pověrách, i kdyby existovali ve stejném smyslu jako tento vezdejší svět. Já chci poznat samotné srdce tohoto života, jeho nejvnitřnější podstatu, nejen jak funguje a jak se projevuje. Chci znát proč – jak nechávám dětem. Studujete zevrubně projevy života, když se však zeptám, co je život, pokrčíte bezmocně rameny.

Svým způsobem jsem nesmírně praktický. Představa, že pouze Západ je praktický, je hloupost. Každý jsme praktický svým vlastním způsobem. Pokud někdo v Indii hlásá, že pravdu lze objevit tím, když budete stát celý život na jedné noze, najdou se lidé, kteří se touto cestou vydají. Když se v Americe lidé dozvědí, že v nějaké zaostalé zemi byl objeven zlatý důl, nahrnou se jich tam tisíce a budou snášet všechna nebezpečí v naději na zbohatnutí, i když uspěje snad jeden jediný. Titíž lidé se dozvědí, že mají duši, starost o ni však rádi přenechají církvi. Ind nebude hledat štěstí v nehostinné divočině, bude mu to připadat nebezpečné; když mu však někdo řekne, že uprostřed pralesa na vysoké hoře žije mudrc, který jej může zasvětit do poznání duše, vydá se bez rozmýšlení za ním, i když přitom riskuje holý život. Každý člověk je praktický, omyl však spočívá v tom, že je tento svět považován za vše. Vaše hledisko se zaměřuje na pomíjivé uspokojení smyslů, v němž však není nic trvalého a přináší jen další a další trápení – zatímco moje hledisko mi poskytuje věčný vnitřní mír.

Netvrdím, že vaše hledisko je špatné – jen si poslužte. Přináší mnoho dobrého, nezavrhujte však proto hledisko mé. I to je praktické; pracujme tedy každý na své plánu. Viděl jsem na Západě nemálo vědců, kteří byli stejně praktičtí jako muži vědy i muži ducha, a je mou velikou nadějí, že za nějaký čas bude stejným způsobem nazírat daleko více lidí. Když začíná vřít kotlík vody, uvidíte nejdříve ode dna stoupat jednu bublinu, a za ní další a další, až se všechny spojí v jednom mohutném varu. Tento svět je v mnohém podobný. Každý jedinec je jako samostatná bublina, národy jsou jako jejich shluky. Postupně se všechny národy spojí a jsem si jist, že přijde den, kdy všechny rozdíly pominou a projeví se Jednota, k níž všichni směřujeme. Je nevyhnutelná doba, kdy bude člověk stejně zdatný v jevovém světě jako v tom duchovním a harmonie Jednoty bude prostupovat celý svět. Celé lidstvo se stane džívanmukty – svobodnými bytostmi ještě na tomto světě. Všichni usilujeme o tento jeden jediný cíl svou záští i nenávistí, svou láskou a spoluprací. K oceánu teče mohutný proud a všechny nás unáší s sebou; a i když se v tomto proudu někdy bezcílně míháme jako padlý list, můžeme si být jisti, že jednou Oceánu Života a Blaženosti dosáhneme.