Mája a klam

Možná jste už zaslechli slovo mája. Obvykle, i když nesprávně, se jím označuje vidina či klam. Teorie máji však tvoří jeden z nosných pilířů, na nichž spočívá učení védánty; je proto potřeba, abychom jí dobře porozuměli.

Nejstarší představa máji, kterou nacházíme ve védském písemnictví, vyjadřuje klamavý vjem; tehdy však ještě nešlo o skutečný filosofický pojem. Ve verších jako: „Indra nabýval skrze svou máju rozličných podob“, znamená mája spíše jakési kouzlo a v tomto duchu je slovo zmiňováno na mnoha dalších místech véd. Potom se mája na nějaký čas z ohniska zájmu zcela vytratila, neznamená to však, že se nijak nevyvíjela. Později si mudrcové kladli otázku: „Proč nemůžeme poznat tajemství tohoto světa?“ Následná odpověď je velmi zásadní: „Neboť planě mluvíme, necháme se uspokojit požitkem smyslů a podléháme žádostem; tak zakrýváme skutečnost jakoby závojem.“ Zde se sice slovo mája vůbec neobjevuje, je tu však patrná představa, že příčinou nevědomosti je jakýsi mlžný závoj stojící mezi námi a Pravdou. Později se mája v mladších upanišadách znovu objevuje, slovo však prošlo velkou proměnou a navázalo se na něj množství nových významů. Vznikaly a opakovaly se nejrůznější teorie, dokud význam tohoto pojmu zcela nepřehodnotil veliký Šankara. Teorie máji prosákla dokonce i do buddhismu, v rukách buddhistů z ní však vzniklo něco, co se velmi podobá dnešnímu idealismu; a právě v tomto významu je slovo mája obvykle chápáno. Když hinduista tvrdí, že svět je mája, posluchač z to-ho nejčastěji vyrozumí, že svět je klam. Tento výklad má své opodstatnění, neboť pochází od buddhistických filosofů, jejichž nejradikálnější křídla nevěřila v existenci vnějšího světa. Avšak mája védánty, ve své nejrozvinutější formě, není ani idealismem, ani realismem, ba ani teorií. Je prostým konstatováním faktů.

Lidé, kteří nám zanechali védy, se zajímali o principy. Neměli čas zabývat se detaily; chtěli se dostat k samému jádru věcí. Něco z neznáma je vábilo, a proto nechtěli čekat. V upanišadách nacházíme roztroušené detaily, které z pohledu dnešních věd pokládáme za zcestné, přitom jejich principy jsou v podstatě správné. V nejstarších písemných památkách se například můžeme setkat s představou étheru, velejemnou fysikální substancí prostoru, jíž se zabývají nejmodernější teorie, a ke svému překvapení zjistíme, že jsou mnohem propracovanější než dnešní vědecké názory. Platí to však pouze o principu; pokud se jej starověký autor snažil rozvinout do detailu, dopustil se mnohých chyb. Ve védských dobách lidé rozuměli všepronikajícímu životnímu principu, jehož je veškerý život v tomto vesmíru pouze odchýleným projevem; tak čteme v dlouhém hymnu opěvujícím pránu ve védských bráhmanách. Je pozoruhodné, že ve védské filosofii jsou představy o původu života na této planetě, jež se velmi podobají závěrům dnešních západních vědců. Jistě jste již také slyšeli teorii, že život pochází z jiných planet. Podle jednoho podání védských mudrců pochází život z Měsíce.

Zaměříme-li se na principy, zjistíme, že dávní védští myslitelé byli neobyčejně smělí ve svých obecných prohlášeních. Jejich rozřešení tajemství vesmíru je mimořádně přesvědčivé. Detailně rozpracované teorie moderní vědy však nepřivádějí tuto otázku o jediný krok blíže k odpovědi, neboť její základní principy selhávají. Staroindičtí myslitelé dospěli k těm nejvelkolepějším obecným pravdám, k nimž lidstvo doposud došlo, a mnohé z nich zůstávají stále nerozvinutými myšlenkami, o nichž vědci teprve začnou teoreticky uvažovat. Indové například dospěli nejen k teorii étheru, ale dostali se ještě za ni a klasifikovali duševno jako jemnější druh této substance. A za tím nacházeli ještě jemnější formy. To však nedávalo žádné řešení, neodstranilo problém. Žádné jakkoli hluboké poznání vnějšího světa nemůže hádanku vyřešit. Vědec namítne: „Vždyť jsme teprve na začátku; počkejte ještě pár tisíc let a budeme znát řešení.“ Na to však védántista odpoví ne – neboť se nade vši pochybnost přesvědčil, že mysl je omezená a nedokáže překročit určité hranice – není schopna jít za čas, prostor ani příčinnost. Tak jako člověk nedokáže překročit svůj vlastní stín, nedokáže ani překročit hranice, které mu položily zákony času a prostoru. Každý pokus rozluštit zákony času, prostoru a příčinnosti bude marný, neboť předpokládá, že přijímáme jejich existenci. Co tvrzení o existenci tohoto světa znamená? Co znamená, když tvrdím, že tento svět neexistuje? Znamená to, že nemá absolutní existenci. Existuje pouze ve vztahu k mé mysli a ve vztahu k mysli všech ostatních. Nazíráme na tento svět prostřednictvím svých pěti smyslů, kdybychom však měli ještě nějaké další, vnímali bychom jej docela jinak. Svět proto nemá žádnou reálnou existenci, to znamená, že jeho existence není neproměnná, nehybná ani nekonečná. Nemůžeme jej však ani označit za neexistující, protože vidíme, že existuje, a musíme v něm žít. Je zvláštní směsicí bytí a nebytí.

Když však přejdeme od abstrakcí k praktickému, každodennímu životu, zjišťujeme, že celý náš život je protimluvem, směsí bytí a nebytí. Protiklad je v samém způsobu našeho poznávání. Zdá se, jako by člověk mohl vědět všechno, stačí jen chtít; když však učiní pár kroků, narazí na neproniknutelnou zeď. Všechno jeho konání probíhá v kruhu, z něhož nemůže vykročit. Nejniternější a nejnaléhavější otázky jej dnem i nocí bez ustání pohánějí k řešení, nedokáže však na ně nalézt odpověď, neboť nedokáže překročit vlastní rozum. A přesto je v něm tato touha silně zakořeněna. Každý dech, každý úder srdce nás nabádá k sobectví; současně však někde nad sebou cítíme jakousi sílu, která nám sděluje, že pouze nezištnost přináší dobro a opravdové štěstí. Každé dítě se rodí optimistou, sní si své růžové sny. V mládí člověk nemá ve své hlavě místa pro smrt či porážku. Když zestárne, život je pro něj jen hromadou trosek. Sny se rozplynuly a z člověka se stane pesimista. Přecházíme tak z jedné krajnosti do druhé, zmítáni přírodou, aniž víme kam. Vzpomínám si na jednu slavnou píseň v Buddhově životopise Lalita vištara. Zpívá se v ní, že se Buddha narodil jako spasitel lidstva, v přepychu paláce však na svůj úděl zapomněl. Sestoupilo několik andělů a zapěli mu píseň, aby jej probudili. Verše písně v jádru sdělují, že jsme unášeni řekou života, která se neustále mění a nikdy se nezastaví ani nespočine. Co s tím můžeme dělat? Člověk, který má co jíst a pít, je optimistou a vyhýbá se každé zmínce o bídě. O trápení a strádání světa mu nic neříkejte; chce slyšet jen dobré zprávy. Na druhé straně jsou však jiní, kteří umírají hladem a zimou. Pokud je budete přesvědčovat, že vše je dobré, nebudou vás poslouchat. Jak mohou přát jiným štěstí, když sami trpí? Tak se neustále zmítáme mezi optimismem a pesimismem.

A pak se tu objevuje onen strašlivý fakt smrti. Celý svět k ní směřuje, všechno umírá. Všechen náš pokrok, reformy, přepych, bohatství, vědění – všechno má jediné završení: smrt. To jediné je jisté. Města vznikají a zanikají, říše se rodí a bortí, planety se rozpadají na prach, aby je vítr rozfoukal v atmosférách jiných planet. Tak to jde již od času bez počátku. Smrt je završením všeho: života, krásy, moci i ctnosti. Umírají světci i hříšníci, králové i žebráci. Všichni spějí ke smrti, a přesto všichni urputně lpí na životě. Nevíme, proč tolik na životě lpíme; nemůžeme si pomoci. A to je mája.

Všichni se honíme za zlatým rounem. Každý si myslí, že bude právě jeho. Každému rozumnému člověku je jasné, že vyhlídka je mizivá; přesto se každý usilovně snaží. A to je mája.

Ve dne v noci obchází smrt náš svět, přesto si myslíme, že právě nám se vyhne. Kdysi dávno se kdosi otázal krále Judhišthiry: „Co je na tomto světě nejpodivuhodnější?“ A moudrý král odpověděl: „Že denně kolem nás umírají lidé, a přesto si každý myslí, že bude žít věčně.“ A to je mája.

Tyto děsivé protiklady našeho rozumu, poznání a vlastně všech faktů našeho života na nás tlačí ze všech stran. Povstane reformátor a snaží se napravit zlo, které vládne v jedné zemi; než se mu jej však podaří vymýtit, objeví se jinde tisíc dalších. Je to jako starý, rozpadající se dům; opravíte jej na jednom místě a na jiném se začne řítit. Jako chronický revmatismus: Vyženete jej z hlavy a máte jej v zádech; dostanete jej ze zad a přestěhuje se do nohou.

Prožívání štěstí s sebou nevyhnutelně přináší i prožívání trápení. Kam se tedy máme vydat? Sebemenší míra hmotného blahobytu, kterému se těšíme, vyvolává stejnou míru bídy někde jinde. Takový je zákon. Mladí to možná ještě dobře nechápou, kdo už však má v životě něco za sebou, rozumí. A to je mája.

Tyto věci se dějí neustále a nalézt řešení tohoto problému je nemožné. Jak to? Na to je nemožné odpovědět, protože ani nelze logicky položit otázku. Ve skutečnosti není žádné jak ani proč; víme jen to, že to tak je a nemůžeme s tím nic dělat. Už jenom celou věc pochopit a učinit si o ní v hlavě jasnou představu je nad naše schopnosti. Jak tuto záhadu pak vůbec můžeme vyřešit?

Mája je prostým konstatováním faktů tohoto světa, jak to tu chodí. Lidé obvykle cítí obavy, pokud se jim tyto věci sdělují. Musíme však být stateční. Skrývání faktů není cesta k nápravě. Zajíc, kterého honí psi, schová hlavu a myslí si, že je v bezpečí. Když se oddáváme optimismu, chováme se stejně jako zajíc; to však není cesta k nápravě. Proti tomuto názoru se přirozeně objeví námitky, všimněte si ovšem, že je obvykle vznášejí lidé, kterým se v životě dostává mnoho takzvaně dobrých věcí. V Anglii je těžké být pesimistou; každý mi tam říká, jak skvěle se světu daří, jak prospívá. Jaký je však člověk, takový je jeho svět. Často mi připomínají: Křesťanství je jediným pravým náboženstvím, protože křesťanské národy vzkvétají! Toto tvrzení je však záludným protimluvem, neboť blahobyt křesťanských národů se odvíjí od bídy národů nekřesťanských. Někdo musí být kořistí. Pokud by se měly stát křesťanskými všechny národy světa, pak by dnešní křesťanské národy rázem zchudly, neboť by se staly kořistí dnešních pohanů. Zvířata žijí z rostlin, lidé ze zvířat, v nejhorším případě jeden člověk z druhého, kdy silnější vykořisťuje slabšího. Tak to chodí všude. A to je mája. Jaké pro to máte řešení? Každý den můžete slyšet nové návrhy, jak lze vše nakonec uvést do nejlepšího pořádku. Věříme-li, že je to možné, proč se musí dobro prosazovat tak ďábelskou cestou? Proč nelze konat dobro dobrem, aniž by se musely používat ty démonické metody? Naši potomci jistě budou šťastní; proč se tedy musí dnes tolik trpět? Řešení není. A to je mája.

Často slýcháme, že jedním z rysů evoluce je skutečnost, že ze světa odstraňuje zlo a na jejím konci zůstane jen dobro. Pěkná slova, jež se přímo podbízejí těm, kdo mají všeho dostatek, nemusí úmorně dobývat svůj denní chléb a nejsou drceni pod koly této takzvané evoluce. I tato představa je mylná od začátku do konce. Na prvním místě předpokládá, že dobro a zlo v tomto světě jsou dvě absolutní skutečnosti. Přitom se však odváží lidé v něj věřící vyvozovat, že dobro je vývojově narůstající kvalita a zlo kvalita ustupující. Jednoho dne tedy evoluce vytěsní zlo dobrem a jen dobro zůstane. Líbivá hříčka slov; jak se však dá dokázat, že zlo ustupuje? Vezměte si za příklad člověka z pralesa, který se neumí vybraně chovat, neumí číst ani psát. Když si přivodí těžké zranění, za chvíli je zase čiperný jako kočka; my umíráme na oděrek. Stroje nám levně vyrábějí, ubírají se cestou pokroku a evoluce, miliony životů však rozmačkají, aby si jeden mohl do sytosti užít bohatství; jeden zbohatne, tisíce však současně musejí zchudnout, z dlouhých zástupů lidských bytostí se musí stát otroci. Živočišný člověk žije svými smysly. Pokud nemá k snědku pořádné sousto, pokud se něco přihodí jeho tělu, je mrzutý. Ve smyslech jeho radost a trápení začínají i končí. Jakmile takový člověk postoupí ve vývoji, obzor jeho radosti se rozšíří, poměrně k tomu se však také rozšíří i obzor neštěstí. Člověk z pralesa neví, co je to závist, jaké to je stát u soudu, platit daně, být odsuzován společností, být ve dne v noci pronásledován tou nejhorší tyranií, kterou člověk dokázal vynalézt a která strká nos do nejhlubšího soukromí. Netuší, že se člověk se svým ješitným rozumem a nadutou pýchou stal tisíckrát démoničtějším než to nejkrutější zvíře. Tak to chodí: Vymaníme se z nadvlády smyslů, vypěstujeme si vyšší schopnost radostného prožívání, současně si však vypěstujeme i vyšší schopnost způsobovat utrpení. Nervstvo zjemní a je daleko citlivější na prožívání bolestivých podnětů. Můžete si všimnout, že nevědomý, prostý člověk bez újmy snáší hrubé zacházení, neblaze nese až pořádný výprask. Avšak gentleman nedokáže přenést přes srdce jedinou slovní urážku; jeho nervy jsou v tomto ohledu mimořádně citlivé. Utrpení narostlo s vyšší vnímavostí vůči radosti. To příliš nesvědčí ve prospěch zastánců evoluce. Mám mnoho důvodů domnívat se, že narůstá-li aritmeticky schopnost prožívání radosti, narůstá aritmeticky i schopnost prožívat utrpení. Kdo se vyvíjí, musí počítat s tím, že čím vyššího stupně dosáhne, tím více cest se otevře k prožívání životních protikladů. A to je mája.

Vidíme tedy, že mája není jednou z teorií k výkladu světa; je prostým konstatováním faktů, že samotným základem naší existence je protiklad, že všude musíme tímto protikladem procházet, že kdo se směje, musí také plakat, že kdekoli je dobro, tam musí být také zlo, a kdekoli je život, tam jej smrt doprovází jako stín. Tento stav věcí se nedá změnit. Můžeme si představovat, že jednou bude místo, kde bude jenom dobro a žádné zlo, kde se budeme jenom smát a nikdy nezapláčeme. To je však nemožné už ze samé povahy věcí, neboť podmínky zůstanou stejné. Kdykoli se v nás bere síla, která nás přiměje k úsměvu, bude se vkrádat i síla, která budí slzy.

Védántská filosofie proto není ani optimistická, ani pesimistická. Odráží oba tyto pohledy a bere věci takové, jaké jsou. Nikdy nebude existovat zcela dobrý ani zcela zlý svět, protože už sama tato představa je protimluv. Největším tajemstvím vysvítajícím z této analysy je, že dobro ani zlo nejsou dvě jednoznačné, oddělené existence. Není jediné věci v tomto světě, kterou byste mohli označit za pouze a jedině dobrou, a stejně tak v celém vesmíru nenajdete jedinou věc, o níž můžete prohlásit, že je veskrze špatná. Tentýž jev, který dnes považujete za dobrý, může se zítra jevit špatným. Stejná věc, která jednomu působí utrpení, přináší jinému radost. Oheň, který popálí dítě, připraví hladovějícímu potravu. Tytéž nervy, které nám zprostředkovávají radostné prožitky, zprostředkovávají také utrpení. Jediný způsob, jak vymýtit zlo, je vymýtit i dobro. Chceme-li skoncovat se smrtí, musíme přestat žít. Život bez smrti a radost bez utrpení jsou nemyslitelné, neboť nemohou být jedno bez druhého – jsou jen odlišným projevem jedné a téže věci.

Védánta učí, že nutně přijde čas, kdy se ohlédneme a vysmějeme všem ideálům, které v nás budily strach ze ztráty individuality. Každý z nás si chce udržet své tělo co nejdéle a myslí si, že tím bude šťasten, přijde však okamžik, kdy bude muset tuto představu se shovívavým úsměvem odmítnout. Je-li to pravda, pak se všichni nacházíme ve stavu beznadějných rozporů – ani bytí, ani nebytí, ani štěstí, ani utrpení, jen jejich podivná směsice. Jaký má pak védánta a každá jiná víra či filosofie smysl? A hlavně – jaký má smysl konání dobra? Je-li pravda, že nemohu činit dobro, aniž bych se dopouštěl zla, a kdykoli se snažím o štěstí a radost, přijde i utrpení, k čemu je pak všechna snaha o dobro? Zaprvé: Musíme bojovat proti zlu a utrpení, protože je to jediná cesta, jak být šťastný. Na to přijde dříve či později každý. Ti bystřejší to zjistí o něco dřív, zabedněncům to chvíli potrvá a navíc za své prozření draze zaplatí. A zadruhé: Musíme splnit svou povinnost, neboť je to jediný způsob, jak se vymanit z těchto životních protikladů. Síly dobra a zla budou pro nás tento vesmír udržovat při životě tak dlouho, dokud se neprobudíme ze svého snění a nepřestaneme si hrát s bábovičkami. Toto ponaučení musíme nabýt a potrvá dlouho, velice dlouho, než k němu dospějeme.

V Anglii a Německu se objevují pokusy vytvořit filosofický systém, který vychází z předpokladu, že nepomíjivý Bůh se stal tímto pomíjivým světem. Představa těchto filosofů je zjednodušeně taková, že Bůh se snaží projevit skrze tento vesmír a jednou také přijde čas, kdy se mu to zcela podaří. Zní to možná přesvědčivě, přemýšlivý duch však pátrá po logickém základu tvrzení, že hmotný svět může plně vyjádřit nepomíjivé Nekonečno. Absolutno či Bůh se mohou stát tímto vesmírem jedině tak, že se nějak omezí. Omezené musí být nutně vše, co prochází smysly, myslí či rozumem; aby se omezené stalo neomezeným, je jednoduše absurdní. Védánta na druhé straně tvrdí, že Absolutno či Bůh se opravdu snaží projevit prostřednictvím pomíjivého a omezeného vesmíru, přijde však čas, kdy zjistí, že je to nemožné, a bude tedy muset zvolit ústup, a tento ústup je odříkání či odpoutání, které je skutečným počátkem náboženské duchovnosti. Dnes je velmi nesnadné hovořit o odříkání, přesto je to jediná cesta k duchovnímu prozření. Neříkal Kristus: „Kdo ztratí svůj život kvůli mně, nalezne jej?“ Neustále hlásal odříkání jako jedinou cestu k dokonalosti. Přijde čas, kdy se mysl probudí z tohoto dlouhého a hrůzného snu – kdy si dítě přestane hrát s hračkami a zatouží se vrátit do matčiny náruče. Přesvědčí se o platnosti výroku: „Touhu nikdy neukojíš naplněním tužby, neboť pak zesílí jako oheň, do nějž přiléváš rozpuštěné máslo.“

Toto platí o všech smyslových či intelektuálních prožitcích, jichž je lidská mysl schopna. Nejsou nic, protože se dějí v oblasti máji, v síti, z níž se nemůžeme vymanit. Můžeme se v ní pohybovat nekonečně dlouho a nedojdeme na konec; a kdykoli se usilujeme o trochu radosti, zasype nás hromada trápení. To je přece strašné! Když o tom přemýšlím, nemohu jinak než konstatovat, že tato teorie máji – tvrzení, že všechno toto je mája – je to nejlepší a jediné vysvětlení. Kolik jen je v tomto světě utrpení; když jej projdete, zjistíte, že na jednom místě se lidé snaží vymýtit zlo tak, jinde úplně jinak. Indové, aby uchovali neposkvrněnost své rasy, uznali sňatky mezi dětmi, což nakonec vedlo k jejich úpadku. Na druhé straně nemohu popírat, že tyto dětské sňatky činí rasu skutečně čistší. Co se tím však získá? Aby si národ udržel svou čistotu, oslabí muže a ženy předčasným svazkem. Jsou však na tom Angličané lépe? Ne, protože čistota je duší národa. Všimli jste si při studiu dějin, že znamením skonu národa byla jeho rasová poskvrněnost? Jakmile nastala, zánik každého národa byl na dohled. Kde najít řešení? Vyberou-li rodiče svému synovi nevěstu, zdá se, že toto zlo výrazně umenší. Dcery Indie jsou praktičtější a mnohem méně sentimentální. V jejich životě však zbývá jen málo poesie. Avšak ani když si lidé budou sami hledat své ženichy a nevěsty, nebudou šťastnější. Indické ženy jsou všeobecně spokojené; málokdy se mezi mužem a ženou vyskytnou nějaké sváry. Na druhé straně ve Spojených státech, kde mají mladí lidé velikou volnost ve výběru svých partnerů, narůstá počet nešťastných manželství. Neštěstí je tady, tam, všude. Co z toho vyplývá? Že žádný z těchto ideálů nepřinesl o mnoho více štěstí. Všichni se usilujeme o štěstí, a jakmile máme pocit, že jsme jej trochu z jedné strany získali, na druhé se vzápětí objeví utrpení.

Máme se tedy pustit do konání dobra? Ano, a s ještě větším zanícením, než kdy předtím, toto poznání nám však musí prokázat jednu službu: Zlomit náš fanatismus. Fanatik neumí pracovat, protože tři čtvrtiny své energie promrhá. Pracovat dokáže jen vyrovnaný, praktický člověk. Schopnost k činu povstane právě z tohoto vědomí. Když člověk ví, jak se věci skutečně mají, bude mnohem trpělivější. Pohled na zlo či utrpení jej nedokáže vyvést z rovnováhy a nepřinutí jej honit se za stíny. Bude trpělivý, protože ví, že svět si půjde svou vlastní cestou. Jistá je však jedna věc: Mohutná řeka stále plyne ke své deltě a všechny kapky, které tvoří její proud, dorazí ve svůj čas do bezbřehého oceánu. Stejně tak v tomto životě s jeho bídou a utrpením, smíchem a slzami je jedno jisté: Všechno plyne ke svému cíli a je jen otázkou času, kdy vy a já, zvířata a rostliny a každá jiskra života dospějeme k Nekonečnému Oceánu a dosáhneme Svobody, Boha.

Rád bych znovu zdůraznil, že védánta se nepřiklání ani k pesimismu, ani k optimismu. Netvrdí, že je tento svět zlý, ani že je dobrý. Učí, že naše zlo není o nic méně hodnotné než naše dobro, neboť obě jsou spolu blízce spjaty. Takový je svět; když to víte, budete v něm konat své dílo s trpělivostí. Proč byste měli pracovat? Proč se nestát agnostikem? Dnešní agnostikové také vědí, že tento problém nemá řešení – zlu máji nelze uniknout, jak říkají Indové – a proto vybízejí ke spokojenosti a užívání života. Je to ovšem omyl, velmi závažný omyl postrádající veškerou logiku. Co myslí životem? Pouze život ve znamení smyslů? To se pak budeme jen málo lišit od zvířat. Nevěřím však, že by člověk žil pouze smysly. Tento život znamená mnohem víc než smyslový požitek. Naše pocity, myšlenky, usilování jsou také nedílnou součástí našeho života; a není snaha o vyšší ideál, o dokonalost tím nejdůležitějším prvkem toho, co nazýváme životem? Podle agnostiků bychom měli život užívat takový, jaký je. Tento život však především znamená hledání ideálu; podstatou života je směřování k dokonalosti. Musíme mít toto odhodlání, a proto nemůžeme být agnostiky ani brát svět takový, jakým se zdá. Agnosticismus znamená brát tento život za vše, co existuje, minus jakýkoli ideál. Ideálu podle agnostiků nelze dosáhnout, proto nemá smysl jej ani hledat. Tomu se říká mája – příroda, vesmír.

Všechna náboženství – od těch nejprimitivnějších až po ta nejvznešenější – jsou více méně pokusem vymanit se z vlivu přírody. Jedním slovem usilují o svobodu. Člověk vědomě či nevědomě cítí, že je spoutaný, že není tím, čím chce být. Učili jej to od chvíle, kdy se kolem sebe poprvé rozhlédl. Věděl to od prvního okamžiku, a také poznal, že je v něm něco, co chce vzlétnout tam, kam tělo nemůže. I v těch nejprimitivnějších náboženských představách, které se klaní zlomyslným duchům zemřelých, můžeme najít svobodu jako společný rys. Člověk, který cítí potřebu uctívat bohy, v nich vedle jiných věcí vidí větší svobodu, kterou sám nemá. Jsou-li dveře zavřené, myslí si, že bohové jimi snadno projdou, ani zdi pro ně nejsou překážkou. Tato představa svobody narůstá až do podoby osobního Boha, jejímž středobodem je víra, že tato nejvyšší Bytost stojí mimo jakákoli omezení přírody, máji.

Mája je všude. Je to děsivé, musíme si jí však proklestit svou cestu. Člověk, který tvrdí, že bude nezištně pracovat, až nebude na světě zla, je stejný jako ten, co sedě na bobku na břehu Gangy přemítá: „Přebrodím řeku, až všechna voda odteče do moře.“ Cesta nevede po boku máji, ale proti ní. To je další z věcí, které se musíme naučit. Nerodíme se jako pomocníci máji, ale jako její soupeři. Proč tu stojí tento dům? Příroda jej nepostavila. Příroda říká: Běž žít do lesa. Člověk si však postaví přístřeší a bojuje s přírodou. Celá historie člověka je nepřetržitý zápas proti takzvaně přírodním zákonům. I ve vnitřním světě probíhá tentýž zápas, mezi živočišným a duchovním člověkem, mezi světlem a tmou; a také tady člověk nakonec zvítězí.

Vidíme tedy, že za touto májou nacházejí védántští filosofové něco, co jí není spoutáno; pokud se tam dostaneme, nebudeme více májou omezování. Tato myšlenka je v té či oné podobě společná všem náboženským představám. U védánty je to ovšem teprve začátek, nikoli završení víry. Představa osobního Boha, Pána tohoto vesmíru, Vládce přírody-máji není vrcholem védántských idejí, nýbrž pouhým jejich východiskem. Tato idea neustále mohutní a mohutní, až védántista zjistí, že Ten, o němž si myslel, že se nachází někde daleko, je v něm – je on sám. Je svobodný, avšak ve své omezenosti se domníval, že je spoután.