Realizace

Lidské hledání se nejprve zaměřuje k počátku světa a stvoření vesmíru, jejich výklad nám však neposkytuje uspokojivou odpověď ve věci naší podstaty, protože je vnější; proto se hledání obrací dovnitř. Následná otázka zní: Co nás obdařuje životem, co nám umožňuje pohybovat se a co se s námi děje po smrti? První myslitelé hledali hmotnou pralátku a jejím prostřednictvím se snažili dospět k nejvyšší podstatě. Přinejlepším se však dostali k nějakému osobnímu vesmírnému mocnáři, bytosti nesmírně znásobené, přesto ve svých záměrech a úmyslech lidské. To však nemohla být úplná pravda, v lepším případě jen částečná. Díváme se na tento svět lidskýma očima a náš Bůh je lidským vysvětlením vesmíru.

Představte si, že by kráva měla filosofické sklony a vymyslela náboženství; měla by svůj kravský vesmír a kravské řešení jeho záhad. Je zcela nemyslitelné, aby v něm viděla našeho Boha. Je tedy patrné, že náš výklad světa není úplný. Naše představy ani zdaleka nezahrnují celý vesmír. Bylo by troufalým omylem přijímat tento krajně sobecký názor, který má člověk sklony si v této věci vytvářet. Řešení vesmírné hádanky, které získáme zevně, má především tu nesnáz, že vesmír, který vnímáme, je naším malým vesmírem, naším viděním Skutečnosti. Onu Skutečnost však nemůžeme vnímat svými smysly, a tudíž ji ani nemůžeme pochopit. Vesmír známe pouze z perspektivy bytosti vybavené pěti smysly. Představte si, že bychom měli ještě jeden smysl, třeba magnetický; celý náš vesmír by se proměnil, neboť bychom vnímali bezpočet sil, které nyní neznáme, které nyní nemáme jak a čím vnímat. Naše současné smysly jsou opravdu velmi omezené, a v rámci těchto smyslů existuje to, čemu říkáme náš vesmír; a náš Bůh je řešením tohoto fiktivního vesmíru, nemůže však být řešením konečným. Člověk je nicméně myslící bytost a touží nalézt řešení, které by vyčerpávajícím způsobem objasnilo všechny vesmíry. Chce vidět svět, který je jak světem lidí, tak světem bohů a všech ostatních možných bytostí a jevů.

Musíme tedy najít vesmír, který v sobě obsahuje všechny ostatní vesmíry; musíme najít to, co samo osobě je látkou prostupující všemi odlišnými rovinami bytí, ať už je vnímáme smysly či nikoli. Najdeme-li něco, co je společné nižším i vyšším světům, bude naše hádanka vyřešena. Už pouhou silou logiky můžeme pochopit, že zde musí existovat společný základ veškerého bytí, a můžeme se touto cestou dobrat určitého řešení; v žádném případě nám však toto řešení nenabízí svět, který vidíme a známe, protože ten je pouze jednou z částí celkového obrazu.

Naše naděje se tedy skrývá ve větší hloubce. První myslitelé objevili, že čím dále se dostávali od středu, tím výraznější byla rozdílnost, a čím blíže byli středu, tím blíže také byli jednotě. Čím blíže stojíme středu kruhu, tím blíže jsme bodu, v němž se sbíhají všechny paprsky, čím víc se ze středu vzdalujeme, tím více se paprsky vzájemně rozcházejí. Vnější svět leží velmi daleko od středu, nenabízí tedy žádný styčný bod, v němž by se všechny existující jevy mohly scházet. Vnější svět sám je jen součástí jevového celku. Jsou tu ještě další úrovně bytí – duševní, mravní, intelektuální; pokusíme-li se v každé z nich najít řešení, nenalezneme jej, protože jsou vždy pouze částí. Musíme tedy nejprve nalézt onen střed, z něhož všechny ostatní roviny bytí vycházejí, a z tohoto místa můžeme pátrat po řešení. A tento střed je v nás. Dávní mudrcové pronikali do stále větších a větších hloubek, dokud nezjistili, že nejniternější jádro lidské duše je středem celého vesmíru. Všechny úrovně bytí jsou přitahovány gravitací tohoto jediného bodu. Toto je onen středobod a teprve z něj je možné hledat řešení. Otázka, kdo stvořil tento svět, tedy nemá valnou filosofickou cenu a odpověď na ni v podstatě nic neřeší.

Dotazování po vnitřní podstatě člověka je velmi názorným, obrazným jazykem vylíčeno v Katha upanišadě. Vypráví se v ní, že za dávných časů žil velmi zámožný kněz, který se rozhodl podstoupit jistou oběť, jež vyžadovala, aby všechen svůj majetek rozdal chudým. Nebyl příliš upřímný; chtěl si svou obětí vydobýt uznání a věhlas, a tak rozdával věci, které mu již nebyly k potřebě – staré, neplodné a chromé

krávy. Tento kněz měl syna jménem Načikéta, který viděl, že otec se nechová správně. Chlapec přistoupil ke svému otci a pokorně se zeptal: „Otče, a mě komu dáš? Tvá oběť žádá, abys rozdal vše, co je tvé.“ Otci se synova řeč nezamlouvala: „Co je to za hloupost? Kdo to kdy slyšel, aby otec dával svého syna?“ Načikéta se však zeptal podruhé a potřetí, až se na něj otec zlostí obořil: „Smrti tě dám!“ Příběh dále vypráví, jak chlapec odešel k bohu smrti Jamovi. Jama byl první člověk, který zemřel; odešel do nebe a stal se vládcem pitrů, duší zemřelých předků. Každý dobrý člověk, který zemře, odchází žít na dlouhou dobu s Jamou. Je to velmi čistá a svatá duše, jak napovídá jeho jméno.

I bohové však občas nebývají doma, a tak musel Načikéta tři dny čekat. Když se Jama vrátil a spatřil u bran svého světa čekat chlapce, povídá: „Tři dny tu čekáš o hladu, buď tedy mým hostem, kterého se sluší náležitě uctít. Za tvé strádání ti splním tři přání, jedno za každý promarněný den.“ Chlapec poděkoval a pravil: „Mým prvním přáním je, aby pominul hněv mého otce, aby byl ke mně laskavý a poznal mne, až mne propustíš.“ Jama slíbil. Jako druhé přání chtěl chlapec znát oběť, skrze kterou odcházejí lidé do nebe. Nejstarší představy o nebi ve védských samhitách byly dosti primitivní: Lidé dostali světelné tělo a žili společně se svými otci. Postupně se objevovaly další představy, ale ani ty nebyly o nic přesvědčivější. Život v nebi se příliš nelišil od toho pozemského; byl to život zdravého boháče s hojností smyslových požitků a zdatným tělem, které nezná nemoci. Byl to náš materiální svět, jen trochu vylepšený; vysvětlili jsme si však, že vnější svět hmoty nedokáže ty nejhlubší otázky nikdy uspokojivě zodpovědět. Pokud to nedokáže tento svět, nedokáže to ani jeho sebevětší násobek, protože hmota je jen nepatrnou součástí světa přírodních jevů. Nebeské řešení má tento nedostatek: Trvá na tom, že všechny jevy se vyčerpávají zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí. Přesto chtěl Načikéta znát oběť, jejímž prostřednictvím se mohou lidé dostat do nebeského ráje.

Když se podíváte blíže na jakékoli náboženství, zjistíte, že co je v něm staré, to je svaté. Téměř každý rituál, který se dnes považuje za svatý, je jenom prastarý zvyk, a védské oběti nejsou žádnou výjimkou.

Když se například rozdělává oheň při nějaké důležité oběti, neobejde se to bez primitivních třecích hůlek. I když to dnes jde mnohem snáze, bude bráhman úzkostlivě lpět na starých zvycích. Během času se z obětnictví v Indii stala živnost; pro mnoho kněží se oběť stala vším. Bohové se nechají přivábit vůni obětiny a z moci oběti je možné získat cokoli na světě. Pokud se učiní správná úlitba, zapěje správný hymnus a věci na oltáři se správně poskládají, není nic, co by nám bohové ode-přeli. Načikéta se proto dotazuje na oběť, která člověka přivede přímo do nebe, a Jama mu náležitě vyhoví; navíc mu přislíbí, že oběť bude od té chvíle nazývána jeho jménem.

Vlastní upanišada však začíná až vyslovením třetího chlapcova přání: „V jedné věci není jasno. Jedni říkají, že když člověk zemře, žije dál, jiní zase tvrdí, že nic není. Toužím tomu rozumět a žádám tě o poučení.“ Jama je však zaskočen. „I bohové v dávných dobách měli o této záležitosti nejasné mínění. Tento velejemný zákon není jednoduché pochopit. Žádej jinou věc, Načikéto, a této mne zprosti.“

Chlapec však byl neoblomný a trval na svém: „Říkáš-li, ctihodný Jamo, že i bohové jsou v této otázce na pochybách, pak se tomuto přání jen stěží něco vyrovná, a není lepšího než ty, kdo by mi je zodpověděl.“

Smrt pravila: „Žádej syny a vnuky, život do sta let, stáda koní a dobytka, slony, zlato. Žádej království na této zemi či jiného, co se svou velkolepostí bohatství a dlouhému životu vyrovná. Staň se králem širého světa. Zpřístupním ti všechny požitky, na které jen dokážeš pomyslet, i ty, které lze jen stěží dosáhnout. Žádej nebeské panny, sluhy a vozy, které si nemůže žádný ze smrtelníků dopřát. Nežádej však po mně vědět, co je po smrti.“

Moudrý Načikéta se však nedal odbýt: „To jsou, ó Smrti, prchavé věci, které jen vyčerpávají sílu smyslů. I ten nejdelší život je krátký. Nech si všechny koně, vozy, tanečnice a sluhy, neboť člověk nedojde spokojenosti bohatstvím. Copak si je můžeme ponechat, až ti pohlédneme do očí? Žít můžeme jen tak dlouho, jak ty nám dovolíš. Žádám tě o splnění jen toho přání, které jsem si prvně vyvolil.“

Jamu mladíkova slova potěšila. „Dokonalost je jedno, potěšení druhé,“ pravil. „To i to má jiný účel a lidé o ně usilují různými způsoby. Kdo si zvolí dokonalost, bude čistý, kdo potěšení, mine se cílem. Dokonalost i potěšení nabízejí se člověku stejně. Moudrý mezi nimi však dobře rozlišuje. Volí si dokonalost, neboť je nadřazená potěšení, bláhovec však volí potěšení kvůli tělesné rozkoši. Ó Načikéto, moudře jsi posoudil věci, které jsou žádoucí jen zdánlivě, a proto jsi je zavrhl.“

Nyní se objevuje mnohem vyšší představa odříkání a védské etiky, neboť dokud člověk nezdolá touhu po smyslovém potěšení, pravda v něm nezazáří. Dokud se marnotratné touhy dožadují naší pozornosti, lákají nás každou chvíli do vnějšího světa a činí z nás otroky vnějších jevů – věcí pestrobarevných, chutných, příjemných na omak; jak se pak může pravda, bez ohledu na naše dobré záměry, odzrcadlit v našem srdci?

Jama pokračoval: „Onen svět nikdy nevyvstane před zrakem dětinského ducha zmámeného pošetilostí bohatství. Je jen tento svět a jiný není – tak přemýšlí ti, které znovu a znovu zachvacuje má moc. Této pravdě není snadné rozumět; mnozí jí stále naslouchají, pochopit ji však nemohou, neboť výtečný musí být ten, kdo o ní hovoří, i ten, kdo jí naslouchá. Poučuje-li však o Átmanu ten, kdo poznal Átmana, není místa pro pochyby. Átman jest jemnější než to nejjemnější a nelze jej poznat přemítáním mysli.“ (1.2.6)

Každé náboženství lpí na tom, že je nezbytné mít víru. Odmalička nás učí slepě věřit. Představa slepé víry budí bezpochyby námitky, pokud se na ni nicméně podíváme podrobněji, zjistíme, že je v ní kus důležité pravdy. Jak bylo řečeno, přemýšlení nám nepomůže poznat Boha. Je to věc faktu, nikoli argumentů. Všechny argumenty a veškeré myšlení se zakládají na určitých vjemech. Bez pojmů vytvořených na základě vnímání a jejich vzájemného srovnávání není možné přemýšlet. Nejsou-li vjemové podklady dostupné, nelze postavit jediný argument. Platí-li tyto skutečnosti pro vnější svět, proč by neměly platit i pro vnitřní? Veškeré poznání stojí na vnímání určitých jevů a na něm budujeme své uvažování. Je však pozoruhodné, že většina lidí – zejména v dnešní době – je přesvědčena, že v náboženství je takovéto vnímání vyloučeno, a proto je možné mu porozumět pouze prostřednictvím planých dogmat. Náboženská víra je však otázkou faktu, nikoli teologické diskuse. Musíme důvěrně analysovat svou vlastní duši a zjistit, čím je. To je skutečné náboženství; nemůže vzejít s diskuse. Proto otázku, zda je či není Bůh, nelze nikdy dokázat verbální logikou, protože argumentů bylo na obou stranách vždycky dost. Je-li Bůh, pak musí být v našem srdci. Viděli jste jej? Ve všech otázkách týkajících se života proto musíme sáhnout po faktech. V náboženství existují určitá fakta, která musejí být stejně jako u přírodních věd vnímatelná a na nichž je náboženství vystavěno. Onen krajní požadavek, abyste bezvýhradně věřili všem církevním dogmatům, přirozeně otupuje lidského ducha. Člověk, který na vás něco takového požaduje, hanobí sám sebe, a pokud jej poslechnete, hanobíte se též. Skutečný mudrc má právo vám pouze sdělit, že podrobně prozkoumal svou duši a zjistil to a to; učiníte-li totéž, pak uvěříte také. K ničemu jinému náboženství není. Naprostá většina těch, kteří napadají náboženství, nikdy svou duši podrobně nezkoumala, nikdy se nesnažila nashromáždit fakta; jejich argumenty proti náboženství tedy mají stejnou váhu, jako slova slepce, který křičí: „Kdo věříte na slunce, jste všichni hlupáci!“ Vidícího se však taková slova nijak nedotknou.

Vnitřní realizace je nesmírně důležitá. Všechny sváry, neshody a rozdíly mezi náboženskými vírami zmizí, teprve až pochopíme, že náboženství není ukryto v knihách a chrámech, nýbrž v opravdovém vnímání. Pouze ten, kdo skutečně vnímá Boha a duši, vyznává náboženství. Není ve skutečnosti valného rozdílu mezi nejvzdělanějším kazatelem, který dokáže citovat celé svazky, a nejhrubším materialistou. Všichni jsme materialisté, jen si to přiznejme. Pouhé rozumové přitakání z nás duchovního člověka neučiní.

Počítá se, že v Indii žije na tři sta milionů védántistů. Kdyby jediný z tisíce skutečně realizoval své duchovní přesvědčení, svět by se brzy výrazně změnil. Všichni jsme ateisté a každého, kdo se nás na to snaží upozornit, div neroztrháme. Všichni tápeme ve tmě; náboženství je pro nás pouhým rozumovým souhlasem, pouhé řečnění. Často pokládáme za duchovního člověka toho, kdo umí pěkně mluvit. To však není náboženství; to se objevuje teprve tehdy, když v duši začíná probíhat skutečná realizace. Teprve potom také bude člověk skutečně mravný. Dnes nejsme o moc mravnější než zvířata; jen bič společnosti nás drží na uzdě. Kdyby dnes společnost prohlásila: „Nebudu trestat za krádež“, vrhnou se všichni bez jediného zaváhání na majetek druhých. Mravní jsme jen díky četníkovi. Mravní uvědomělost do nás vkládá společenské mínění; ve svém nitru to všichni víme až příliš dobře. Ne-buďme tedy pokrytci a přiznejme si, že nejsme nijak zvlášť duchovní a nemáme tudíž právo shlížet svrchu na jiné. Opravdové mravnosti dosáhneme, až realizujeme svou vnitřní podstatu.

Navštívíte-li nějakou zemi, nikdo vás nebude schopen přesvědčit, že jste ji neviděli. Spatříte či zakusíte-li tedy Boha v světle jasnějším než tento vnější svět, nic vaší vírou neotřese. Teprve potom budete mít skutečnou víru. To je míněno slovy vašeho evangelia: „Mějte víru jako zrnko hořčičné.“ Potom budete znát Pravdu, protože jste se Pravdou stali.

Toto je heslo védánty: Realizujte náboženství a přestaňte o něm mluvit. Není to však vůbec snadné, neboť Bůh se ukryl do nitra atomu – ten Dávnověký, jenž přebývá v nejvnitřnějším koutu každého srdce. Mudrci jej realizovali silou vlastního sebepozorování, za hranicí radosti a utrpení, za hranicí námi chápaných ctností a nectností, dobrých a špatných činů, za hranicí bytí a nebytí; kdo jej spatřil, spatřil Skutečnost. A co nebe? To je představa štěstí minus utrpení. Toužíme po radostech tohoto světa, od nichž budou odečteny všechny jejich strastné protiklady. To je bezpochyby velkolepá představa, docela přirozená; je to však ten nejhrubší omyl, protože nic jako absolutní dobro či absolutní zlo neexistuje.

Slyšel jsem o jednom boháči z Říma, který se jednoho dne dozvěděl, že mu z jeho jmění na kontě zbývá jen milion liber. Co budu dělat zítra? – zamyslel se a nato spáchal sebevraždu. Co je pro jednoho bohatství, to je pro druhého chudoba. Co je radost a co strast? Neustále se rozplývající veličina. Když jsem byl malý, představoval jsem si, že až se jednou stanu drožkářem, budu nejšťastnějším na světě. K jaké pošetilosti se přimykáte vy? Toto je jedna z prvních věcí, kterou musíme pochopit, a také jeden z posledních předsudků, kterých se zbavíme. Každý má jinou představu o radosti. V arabské poesii se na každé druhé stránce dočítáte o nebi s nádhernými zahradami, jimiž protékají křišťálově čisté řeky. Celý život jsem žil v kraji, kde je spousta vody; každý rok zaplaví mnoho vesnic a o život připraví tisíce lidí. V mém nebi proto žádné řeky netečou a prší tam, jen když už není zbytí. Naše zálibnost se neustále proměňuje. Pokud o nebi sní mladý muž, chce v něm mít krásnou ženu. Když je z něj stařec, na ženu ani nepomyslí. Naše nebe pro nás budují naše potřeby a se změnou potřeb se proměňuje i představa o nebeských požitcích. Kdybychom měli nebe, po němž touží ti, pro které je smyslové uspokojení vyvrcholením existence, nikam bychom se nepohnuli. Byla by to ta nejstrašnější kletba, kterou bychom na svou duši uvalili. K lepšímu opravdu nepřijdeme? Ani netušíte, jaké prokletí sesíláte na hlavu lidstva, když toužíte po těchto věcech! Přesně to však činíte, když prahnete po radostech onoho světa, neboť nevíte, co je to skutečná radost. Filosofie védánty nevybízí k tomu, abyste se zřekli svých radostí, ale abyste poznali, co radost opravdu je. Nebe Vikingů je ohromným bojištěm, na němž se všichni shromáždí před Odinem. Nejdříve si uloví pořádného kance a pak se pustí do krvavé řeže. Když se unaví, utržené rány se jim samy vmžiku zacelí, a tak se zvesela vypraví do hodovní síně, kde už voní kančí pečínka, na které si všichni pochutnají. Když hodokvas skončí, kanec se dá zázračně dohromady a je v lese připraven na zítřejší den. Není vskutku žádného velkého rozdílu mezi naším nebem a nebem Vikingů, možná jsou naše představy jen o málo vytříbenější. I my chceme lovit divoké kance a užívat si na jednom místě nepřetržitě všech možných radostí.

Védánta hlásá, že existuje radost, která je absolutní a nikdy se ne mění. Nemůže jí však být potěšení ani rozkoš, které nabízí tento pozemský život, třebaže i ony jsou částicemi oné pravé radosti, neboť jiné radosti ve skutečnosti není. V každém okamžiku okoušíme onu absolutní blaženost, pouze utajenou, nepochopenou a pokřivenou. Kdykoli člověk prožívá nějaký radostný pocit, i když je to třeba radost zloděje nad ukradenou věcí, prosakuje jím tato absolutní blaženost, pouze jakoby zastřena či roztříštěna nejpodivnějšími vnějšími podmínkami, a zůstává nepochopena. Abychom to však poznali, musíme projít určitým popřením, po němž se teprve objeví ona kladná stránka. Musíme se nejprve vzdát nevědomosti a všeho, co je klamné, a teprve potom se nám začne pravda odhalovat. Když pochopíme pravdu, vše, čeho jsme se prvně zřekli, se před námi objeví přetvořené v novém světle a získá božskou podobu. Abychom to však pochopili, musíme nejprve zahlédnout alespoň záblesk pravdy; musíme se všeho vzdát, abychom to pak dostali nazpět zbožštělé. Musíme se vzdát všeho svého trápení i všech svých drobných radostí.

Vraťme se však k započatému příběhu; Jama nyní odpovídá na chlapcovu otázku, co se stane s člověkem po smrti těla. „Vědoucí Já nikdy neumírá, nikdy se nerodí, z ničeho nepovstává a nic nepovstává z něj. Je nezrozené, věčné, nehynoucí a prastaré; nikdy nezaniká se zánikem těla. Jestliže ten, kdo zabíjí, se domnívá, že může zabít, a jestliže ten, který je zabíjen, se domnívá, že může být zabit, ani jeden z nich nezná pravdu, neboť já nezabíjí ani není zabito.“ (1.2.19) V těchto slovech je skryt neobyčejně smělý názor. Rád bych upozornil na onen zvláštní přívlastek hned v první větě, ve výrazu „vědoucí Já“ (vipaščit). Védánta učí, že veškerá moudrost a čistota je již v duši, jediný rozdíl je pouze v tom, že se tu matněji, tu jasněji projevují. Rozdíl mezi mužem a ženou, mezi vším v tomto vesmírném stvoření není v podstatě, nýbrž jen v odstínu. Jejich společným základem je ono věčně Trvající, Blažené, Neposkvrněné a Dokonalé. Je to Átman, Duše, stejná ve světci i hříšníkovi, v radujícím se i trpícím, v krásném i ošklivém, v člověku i zvířeti. Rozdíl je zapříčiněn pouze mohutností vyjádření. V něčem je Átman vyjádřen více, v něčem méně, tento rozdíl ve výrazu však nemá na Átmana žádný vliv. Má-li jeden na sobě více oděvu než druhý, nevytváří tato odlišnost žádný rozdíl mezi jejich těly. Nikde ve védántě se neobjevuje dobré a zlé, neboť se nejedná o dvě odlišné věci; tatáž věc je dobrá i špatná, rozdíl je pouze v odstínu. Jestliže je pro mne něco příjemné dnes, zítra za jiných podmínek mi to může způsobovat bolest. Oheň, který hřeje, může také spálit, není to však závada ohně. Duše je neposkvrněná a dokonalá; člověk, který koná zlo, popírá tím sám sebe, neboť nezná svou přirozenost. I vrah má čistou duši, jeho duše neumírá. Pouze chybuje, protože ji nedokáže projevit a v sobě ji skryl. Ani v tom, kdo si myslí, že umírá, duše nezemře; je věčná, proto nemůže být zabita ani zničena. „Átman – menší než to nejmenší, přesto však větší než to největší – spočívá v hloubi srdce každé bytosti. Bezhříšní, prosti všech strastí, spatřují jej z milosti Boží. Nemá tělo, přesto v těle sídlí, je mimo prostor, přesto jako by v něm přebýval. Je nekonečný a všudypřítomný; moudrý, který takto zná své Já, nikdy netrpí strastí.“ (1.2.20)

„Tohoto Átmana není možné poznat ze slov, ani velkým rozumem, ani studiem véd.“ (1.2.23) Toto je velmi odvážné prohlášení. Indičtí mudrci byli velmi smělí myslitelé, nezastavili se před ničím. Indové mají své védy ve velké posvátnosti, v mnohem větší, než s jakou ctí křesťané Bibli. Podle křesťanské představy je zjevení vnuknutím od Boha, Indové však věří, že věci existují proto, že jsou zapsány ve védách. Z véd povstalo celé stvoření. Všechno, co považujeme za poznání, je uloženo ve védách. Každé slovo je posvátné a věčné, tak věčné jako sama duše, bez počátku a bez konce. Celý Stvořitelův duch jako by byl vložen do knihy. Proč je toto správné a tamto nesprávné? Protože tak praví védy. V takovém duchu vnímají Indové svá svatá písma. Hleďme potom na smělost oněch mudrců, kteří prohlásili studium véd za ne-přínosné k poznání pravdy. „V kom nachází Já zalíbení, tomu odhalí svou pravou podstatu.“ (1.2.23) To se může jevit poněkud stranické, Jama to však dále osvětluje: „Kdo se nezdržuje špatného chování a kdo má neklidnou mysl, nikdy nedosáhne poznání Já.“ (1.2.24)

V dalších verších se objevuje krásná alegorie. Představte si Já jako cestujícího ve voze, tělo jako vůz, rozum jako kočího, mysl jako otěže a smysly jako koně. Ten, kdo má spolehlivého kočího, který pevně svírá otěže, dojede do cíle cesty. Avšak ten, jehož koně (smysly) jsou splašené, otěže (mysl) slabé a kočí (rozum) opilý, řítí se do zkázy. Átman se nezjevuje zraku či smyslům, kdo však očistí a zjemní svou mysl, ten jej realizuje. Za všemi zvuky, obrazy, vůněmi a tvary, za všemi projevy přírody spočívá neproměnný On, věčný, bez počátku a bez konce. Kdo jej realizuje, vysvobodí se ze spárů smrti. Je to však velmi těžká cesta, jako chůze po ostří nože; je dlouhá a nebezpečná, avšak usilujte a nezoufejte. Vzbuďte se, povstaňte a nezastavujte se, dokud nedosáhnete cíle.

Ústřední myšlenkou vinoucí se všemi upanišadami je realizace. Časem vyvstává množství otázek a pochybností, zejména v mysli současného člověka, do všech se však promítají naše dřívější asociace. Právě asociace představ mají na naši mysl nesmírný vliv. Mnohým, kteří od dětství slýchali o osobním Bohu, budou védántské myšlenky připadat přísné a nadsazené, pokud však o nich budete nějaký čas přemýšlet, stanou se součástí vašeho života a rozhodně vás nebudou strašit. Vel-mi častá otázka v souvislostí s filosofií védánty se týká její užitečnosti. Pes, jehož potěšení tkví ve žrádle a spaní, zavrtí nechápavě hlavou nad počínáním badatele, který tráví život na vrcholu kopce pozorováním hvězd. Velká část lidstva je uchvácena smyslovými vzruchy, a tak je přirozeně celý život vyhledává, jsou však i lidé, kteří mohou hledat vyšší radosti. Chybou je, že se snažíme spoutat celý svět do jediné roviny myšlení a učinit své mínění mírou celého vesmíru. Pro vás jsou možná smyslové zážitky největším potěšením, nikde však není psáno, že to musí platit i pro mne. V tom je rozdíl mezi světskou a duchovní užitečností. Duchovní život je možný pouze pro ty, kteří již mají všechny nižší věci za sebou. Všichni musíme projít určitými zkušenostmi, musíme takříkajíc uběhnout celé kolo. Teprve až proběhneme cílem, otevře se před námi druhý svět.

Smyslové radosti na sebe někdy berou rafinovanou podobu, která je lákavá, avšak velmi záludná. Už odnepaměti každé náboženství a každá víra hlásají jednu věc – že přijde čas, kdy všechny strázně života ustanou a zůstanou pouze radosti a štěstí, neboť se tato země promění v nebe. Tomu však já nevěřím. Tento svět navždycky zůstane tímto světem. Je to kruté, nevidím však z toho východisko. Pozemská strast je jako chronický revmatismus; když se ho zbavíte v jedné části těla, přestěhuje se do druhé. Dělejte, co chcete, bude stále tady. Dříve lidé žili v lesích a požírali se navzájem; dnes se sice nepožírají, zato se vykořisťují a okrádají. Není v tom ve skutečnosti žádný valný pokrok. Čemu se říká pokrok, je pouze zmnožením žádostí. Je-li mi něco nad slunce jasné, pak je to poznání, že žádost plodí všechny strasti; jsme jako žebráci, kteří neustále o něco žadoní a nedokážou na nic pohlédnout bez vlastnické touhy; chceme neustále víc a víc. Jestliže se schopnost uspokojovat naše touhy aritmeticky zvýší, ve stejném poměru se zvýší i dychtivá moc žádosti. Poměr mezi slastí a strastí je v tomto světě přinejmenším vyrovnaný. Když se na hladině oceánu zvedne vlna, způsobí na jiném místě prohlubeň. Vede-li se jednomu šťastně, druhého, třeba zvíře, stihne neštěstí. Lidem se na zemi daří, je jich stále víc a mají větší životní prostor; vyhubili však již mnoho živočišných druhů a další tento neblahý osud čeká, neboť je člověk připravuje o místo. Jak potom můžeme tvrdit, že štěstí narůstá? Silnější požírá slabšího, myslíte však, že silnější dojde spokojenosti?

Někteří němečtí filosofové přišli se zvláštní teorií – všechny bytosti se snaží manifestovat svou vnitřní dokonalost a tato manifestace bude stále vyšší a dokonalejší, dokud se z nás nestanou dokonalé bytosti. Co se míní dokonalou manifestací? Dokonalost znamená nekonečnost, manifestace znamená omezenost, znamená to tedy, že se zřejmě staneme nekonečnými omezenci. Taková představa možná uchvátí dětinského ducha, otráví však jeho mysl lží, a to je pro duchovnost velmi zlé. Mluvili jsme o tom, že celý tento svět je důsledkem úpadku; Adam padl, člověk je zvráceným obrazem Boha. Není dnes jediného náboženství, které by nehlásalo, že člověk je padlý tvor. Postupně se oprošťujeme od svých zvířecích pout, nikdy však zde na tomto světě nebudeme schopni manifestovat Nekonečno. Přijde čas, kdy poznáme, že je to nemožné, dokud jsme spoutáváni svými smysly; a tehdy zazní trubka na zpáteční pochod k prapůvodnímu stavu Nekonečnosti.

Toto je odříkání: Potřebujeme pouze obrátit směr, který jsme nastoupili; potom teprve bude chápat mravnost a dobročinnost. Co je základním heslem veškeré etiky? – Ne já, nýbrž ty… Ono „já“ je výsledkem skrytého Nekonečna, které se snaží projevit ve vnějším světě. Toto malé „já“ je vnějším výtvorem, který se bude muset vrátit zpět a znovu sjednotit s Nekonečnem, svou pravou podstatou. Pokaždé, když řeknete: – Ne já, můj bratře, nýbrž ty – snažíte se o návrat zpět, a pokaždé, když říkáte: – Já, ne ty – činíte špatný krok, neboť se snažíte projevovat toto nekonečno ve světě smyslů. To přináší do světa sváry a zlo, po určité době však musí přijít odříkání, věčné odříkání. Malé já je mrtvé, zmizelo ze scény. Proč tolik lpět na omezeném životě? Všechny plané touhy užívat si života v tomto či jiném světě přinášejí smrt.

Jestliže jsme se vyvinuli ze zvířat, pak mohou být zvířata padlými lidmi. Proč by to tak nemohlo být? Důkaz evoluce spočívá v tom, že se vedle sebe postaví řada těl od nejnižšího po nejvyspělejší. Jak se však z toho dá vyvozovat, že vývoj vždy směřuje od nižšího k vyššímu a nikdy naopak? Argument je platný v obou směrech, a jestli něčemu opravdu věřím, pak tomu, že tato řada se opakuje po vzestupné a sestupné křivce. Jak může být evoluce bez involuce? Naše úsilí o vyšší život dokazuje, že jsme „padli“ z vyššího stavu. Vždy jsem tíhnul k myšlence, kterou jedním hlasem šířil Buddha, Kristus i védánta – že všichni musíme v daném čase dospět k dokonalosti, pouze však za předpokladu, vzdáme-li se nedokonalosti. Tento svět je pouhé nic, přinejlepším jen zhyzděná karikatura Skutečnosti. Musíme směřovat ke Skutečnosti, a k ní nás dovede odříkání. Odříkání je samotným základem opravdového života: Opravdové dobro a opravdově žitý život zakoušíme pouze tehdy, když nemyslíme na sebe. Toto malé odloučené já musí zemřít. Potom poznáme, že tato Skutečnost je Bůh a že Bůh je naší vlastní přirozeností, že je trvale s námi a v nás. Žijme tedy a setrvávejme v něm. To je jediný, skutečně radostný stav bytí. Život v rovině Ducha je jediným životem, snažme se tedy všichni dospět k této realizaci.