Svoboda a otroctví átmana

Podle filosofie advaity je v tomto vesmíru skutečná pouze jediná věc, kterou nazývá Brahma; vše ostatní je neskutečné, vytvořené a projevené z Brahma mocí máji. Smyslem lidské existence je dojít zpět k Brahma. Každý z nás je toto Brahma plus mája. Pokud se zbavíme máji čili nevědomosti, opět se staneme tím, čím jsme. Podle advaity se každý jedinec skládá ze tří hlavních složek: hmotného těla, vnitřního orgánu neboli mysli a Já – Átmana. Tělo je vnějším a mysl vnitřním obalem Átmana, který je skutečným vnímatelem, proživatelem a hybatelem těla prostřednictvím mysli.

Átman je jediným jsoucnem v lidském těle, které je nemateriální. Protože je nemateriální, nemůže se skládat z částí; a protože není složen z částí, nevztahuje se na něj zákon příčiny a následku a je tedy nesmrtelný. Co je nesmrtelné, nemá počátku, neboť všechno, co má počátek, musí mít také konec. Z toho rovněž vyplývá, že je beztvarý, neboť tvar neexistuje bez hmoty. Všechno, co má tvar, musí mít počátek i konec. Tvar vzniká ze vzájemného působení síly a hmoty. Toto spojení není trvalé; žádná židle nevydrží věčně. Všichni víme, že naše tělo musí zaniknout, neboť protože má počátek, má i svůj konec. Já však nemá tvar, a proto není spoutáno počátkem ani koncem. Existuje věčně, je stejně věčné jako sám čas. Další jeho podstatou je všeprostupnost, neboť pouze tvar je podmiňován a vymezován prostorem. Podle advaita védánty je Já – Átman ve mně, ve vás a v každém všudypřítomný. Jste stejně na slunci jako na této zemi, stejně v Indii i v Americe. Já se však projevuje skrze mysl a tělo; jeho projevy jsou viditelné tam, kde se nachází tělo a mysl.

Každý čin, který vykonáme, i každá myšlenka, která se nám zrodí v hlavě, vytvářejí určitý otisk v látce mysli, který se v sanskrtu nazývá samskára; součet těchto otisků dává dohromady obrovskou sílu, které říkáme osobnost. Osobnost si člověk vytváří sám; je výsledkem duševních i fysických počinů, které ve svém životě vykonal. Celkový součet samskár určuje další směr po fysické smrti. Když člověk zemře, tělo se rozpadne zpět na hmotné částice, samskáry však dále zůstávají v mysli, která je z jemnohmotné látky, a tudíž nepodléhá tak rychlému zániku jako látky hmotné. I mysl se však po určitém čase rozpadá. Napadá mne v této souvislosti jeden výstižný obraz. Různé vzduchové proudy přicházejí z různých směrů, střetávají se, dostávají se do rotace a vytvářejí vzdušný vír. Jejich pohyb s sebou strhává prach, listí a chuchvalce trávy, strhává je a zase upouští, aby vzápětí unášel další, a tak stále dál – víření, unášení, vytváření tvarů z věcí, které jsou zrovna na blízku. Stejným způsobem se střetávají síly zvané prána a společně vytvářejí tělo a mysl z hmoty a víří, dokud se tělo nerozfouká, a tak znovu ze země zvednou jiné látky a vytvoří další tělo. Tato síla nemůže jít společně s hmotou. Když se tedy tělo rozpadne, zůstává látka mysli, na níž působí prána v podobě samskár; ta pak přejde do jiného bodu a roznítí nový vír z čerstvých materiálů. Tak cestuje z místa na místo, dokud se celá nespotřebuje. V okamžiku, kdy mysl dospěje ke svému konci, zcela se vypotřebuje, aniž by po sobě zanechala jedinou samskáru. Budeme zcela svobodní; až do té chvíle jsme spoutáni, do té doby je Átman překryt vířením mysli a má pocit, že je přenášen z místa na místo. Jakmile toto víření utichne, Átman zjistí, že je všeprostupující. Může jít, kam chce, je zcela svobodný a může si vytvářet kolik myslí či těl se mu zamane; do té doby je však nucen jít s vírem. Tato svoboda je cíl, za nímž každý z nás směřuje.

Představte si v místnosti skupinku lidí, kteří mají v ruce kriketové pálky a začnou se strefovat do míčku; udělí mu stovky úderů, ženou jej z jednoho místa na druhé, až nakonec vyletí oknem ven. Jakou silou a jakým směrem poletí? To určí přesný součet sil, které na něj po celou dobu působily. Každý jednotlivý úder se do míčku vepsal svým účinkem; stejným způsobem naše jednání v tomto světě určuje povahu našeho budoucího zrození. To také znamená, že naše současné zrození je výslednicí celé naší minulosti. Stejná síla, která nás odsud vyvádí ven, nás také přivádí nazpět. Podobně jako housenka, která se uzavře do kokonu nitkou z vlastních útrob, i my se spoutáváme sítí vlastních činů. Uvedli jsme do chodu zákon příčinnosti a zjišťujeme, že je velmi nesnadné se z něj vymanit. Roztočili jsme kolo, které nás nyní nemilosrdně drtí. Jednou z důležitých lekcí advaitské filosofie je skutečnost, že všichni jsme spoutáváni svými špatnými i dobrými činy.

Átman nevzniká ani nezaniká, nikam nepřichází ani neodchází; je to příroda, která se pohybuje před Átmanem a odraz tohoto pohybu se promítá na Átmana: Átman má mylný dojem, že se pohybuje sám. Dokud si to myslí, je spoután; jakmile však pozná, že se nikdy nepohybuje, že je všudypřítomný, přichází svoboda. Átman spoutaný tímto dojmem se nazývá džíva. Pokud se říká, že Átman přichází či odchází, je to pouze kvůli jednoduššímu pochopení, stejně jako si při studiu astronomie pro zjednodušení představujeme, že Slunce se otáčí kolem Země, i když je to skutečnost jen zdánlivá. Džíva – duše – tedy přechází k nižším či vyšším stavům; toto je zákon reinkarnace – zákon, který spoutává celé stvoření.

Mnohé věřící na Západě odpuzuje představa, že člověk pochází ze zvířete. Proč by měla jinak zvířata existovat? Pokud mám duši já, mají ji i zvířata, a pokud ji nemají, pak duši nemohu mít ani já. Je absurdní tvrdit, že pouze člověk má duši. Lidská duše již pobývala v nižších i vyšších formách, podle výsledku svých samskár se stěhovala z jednoho těla do druhého, svobody však dosáhne až ve své nejvyšší formě. Lidská podoba je dokonce vyšší než podoba andělů; člověk je nejvyspělejší bytostí v celém stvoření, neboť pouze v ní může dosáhnout svobody.

Celý tento vesmír byl na počátku v Brahma, byl z něj jakoby vyzářen a nyní se pohlcuje zpět do svého zdroje, jako elektřina v obvodu se vrací zpět do dynama. S duší je to podobné: Byla vyzářena z Brahma, prošla všemožnými podobami života a v člověku se nakonec opět nejvíce přiblížila Brahma. Vrátit se zpět k Brahma, z něhož jsme byli vyzářeni, je těžkým životním zápasem. Je lhostejno, zda to lidé vědí nebo nevědí. Každý pohyb a zápas v tomto světě – v říši minerálů, rostlin či živočichů – je úsilím o návrat do středu a spočinutí. Existovala rovnováha, která byla narušena; všechny atomy a molekuly se snaží znovu nabýt ztracenou rovnováhu. A v tomto úsilí se slučují a přeskupují a dávají vzniknout úžasným přírodním jevům. Všechno to přežití silnějšího, všechny války i kosmické střety sil jsou věčným zápasem o navrácení této rovnováhy.

Putování od zrození ke smrti a od smrti ke zrození se nazývá samsára, doslova koloběh vznikání a zanikání. Každý tvor pohybující se v tomto kole bude dříve či později svobodný. Je otázkou, proč bychom se měli snažit o dosažení svobody, když k ní stejně jednou dospějeme? Stačí přece sedět a čekat. Je pravda, že nic nemůže být věčně zatraceno ani zničeno, že všechno musí vzcházet vzhůru, a proto se každá snaha může jevit zbytečná. Snaha je však jediným prostředkem, který nás dovede do středu, a k tomu nás ke snaze něco pohání. Je to skrytá nutnost. Velká většina lidstva je spokojena s materiálním životem, vždy se však najdou lidé probuzení, kteří se chtějí vrátit do svého původního stavu, kteří jsou přesyceni touto pozemskou hrou. Tito lidé se usilují vědomě, zatímco ostatní tak činí nevědomě.

Alfou a omegou učení védánty je myšlenka „zřeknutí se světa“, to znamená zřeknutí se neskutečného a přijetí skutečného. Lidé okouzlení světem se mohou ptát: – Proč bychom se měli snažit o návrat do středu? Možná že všichni pocházíme z Boha, tento svět však shledáváme pěkným a příjemným; proč bychom si jej tedy nemohli do sytosti užívat? Tito jedinci také často argumentují úžasným pokrokem, který každý den zvelebuje svět, i blahobytem, který život v tomto světě přináší. Proč bychom se měli vzdávat příjemného a snažit se o něco jiného? Odpovědí je fakt, že tento svět musí najisto zaniknout, rozpadnout se na kusy; druhou odpovědí je fakt, že si opakovaně dopřáváme stále ty samé radosti. Všechny tvary, které vidíme, opakovaně zanikají a zase vznikají a svět, v němž žijeme, tu již byl mnohokrát předtím. Byl jsem tu mnohokrát a dělal tytéž věci. Věty, které čtete, jste četli již mnohokrát předtím a ještě mnohokrát je budete číst. Duše zůstává stále stejná, pouze její těla neustále vznikají a zanikají. Když vrháte kostkami, je jisté, že po nějaké době se objeví tytéž kombinace. Nelze předpovědět, jak dlouho to bude trvat – to se řídí podle zákona nahodilosti. Stejné je to s dušemi a jejich sdružováním. Tytéž kombinace a tytéž

zániky se budou po nepředstavitelně dlouhých obdobích opakovat. Totéž zrození, totéž jídlo a pití, stejná smrt, stále znovu a znovu. Někteří nikdy nepoznají nic vyššího než potěšení tohoto světa, výše však vystoupí ti, kdo prohlédnou, že toto potěšení je prakticky bez konce. Toto kolo samsáry se stejně jako ruské kolo v lunaparku neustále otáčí a do jeho kabinek – těl od nejmenšího červa až po nejušlechtilejšího člověka – neustále nastupují a vystupují duše.

Dokud trvají nějaké touhy či potřeby, je to jistou známkou existující nedokonalosti. Dokonalá svobodná bytost nemůže chovat žádné touhy ani přání. Bůh nemůže nic potřebovat. Pokud po něčem touží, není Bohem, protože je nedokonalý. Proto všechny ty představy o rozzlobeném a usmířeném Bohu – podle toho, co jeho dítka zrovna provedou – jsou zcela liché. A proto všichni velcí učitelé vždy učí: „Nechovej žádnou touhu, zbav se žádostí a buď trvale spokojen.“

Dítě přichází do tohoto světa bezzubé a nemohoucí, stařec odchází z tohoto světa bezzubý a nemohoucí. Obě dvě krajnosti jsou stejné, pouze první nemá z tohoto života žádnou zkušenost a druhý jej má celý za sebou. Jsou-li vibrace světla velice nízké, vidíme jen tmu, stejnou tmu však vidíme i v případě, kdy jsou světelné vibrace příliš vysoké. Krajnosti jsou vždycky podobné, i když jsou od sebe stejně vzdálené jako zemské póly. Zeď nemá žádné touhy, stejně jako je nemá dokonalý člověk. Zeď však není natolik citlivá, aby mohla nějaké touhy chovat, zatímco pro dokonalého člověka neexistuje nic, po čem by mohl toužit. Žijí mezi námi duševní idioti, kteří nemají žádné touhy, protože je jejich mozek poškozen. Nejvyššího stavu současně dosáhneme okamžikem, kdy nebudeme chovat žádné touhy; oba dva stavy jsou jen opačnými krajnostmi jednoho a téhož bytí. Jedna je blíže hmotě, druhá Bohu.