Nepřipoutanost

Tak jako se každá akce vrací v reakci, působí i naše skutky na druhé a jejich skutky na nás. Možná jste si někdy povšimli, že jedinci, kteří konají zlo, jsou s každým svým činem ještě zvrácenější. Toto posilování vlivu činnosti, které působí samozřejmě i opačným směrem, nelze vysvětlit jinak než vzájemným působením. Určitý druh činnosti vyžaduje specifický stav mysli; její vibrační působení bude ovlivňovat všechny mysli, které se nacházejí na stejné hladině. Když například ve stejné místnosti naladíte několik různých hudebních nástrojů na stejnou notu a u jediného z nich brnknete o strunu, všechny se sborově rozezní.

Tak jako světelné vlny putují miliony let, než dorazí k nějakému tělesu, mohou i myšlenkové vlny putovat stovky let, než se setkají s objektem, s nímž mohou vibrovat v souzvuku. Celá zemská atmosféra je plná dobrých i zlých myšlenkových vln. Každá myšlenka vytvořená mozkem vibruje dál v prostoru, dokud se nesetká s vhodným přijímačem. Jestliže tedy někdo koná zlé činy, vytváří ve své mysli speci? cké napětí; všechny vlny stejného napětí, které se již nacházejí v atmosféře, budou mít tendenci do této mysli vstoupit. Proto člověk konající zlo obvykle pokračuje v konání ještě většího zla; jeho činy se stále posilují. Konání zla tedy s sebou nese dvojí nebezpečí: Zaprvé se otevíráme zlým vlivům kolem nás a zadruhé vytváříme zlo, které bude ovlivňovat druhé možná po stovky let. Konáním zla poškozujeme nejen druhé, ale i sami sebe. Totéž samozřejmě platí i pro ty, kdo konají dobro: Koná-li kdo dobro pro druhé, koná je zároveň pro sebe. A stejně jako všechny ostatní síly v člověku získávají dobro i zlo svou sílu zvenčí.

Podle nauky karmajógy nelze žádný vykonaný čin anulovat, dokud nevynese plody; neexistuje v přírodě žádná síla, která by mu zabránila zplodit výsledek. Jestliže učiním špatný čin, musím za něj trpět – žádná síla ve vesmíru tento běh nezastaví. Stejně tak, pokud vykonám dobrý čin, neboť každá příčina musí přinést adekvátní následek.

Nyní se dostáváme k velmi delikátnímu bodu v učení karmajógy, podle kterého jsou dobré a špatné činy velmi úzce vzájemně propojeny. Není možné nakreslit dělicí čáru a prohlásit, že jeden čin je výlučně špatný a jiný výlučně dobrý. Neexistuje žádný skutek, který by zároveň nesklízel dobré i špatné ovoce. Pro někoho například budou má slova inspirací, pro jiné pohoršením či urážkou na cti; promluvím k někomu laskavé slovo, zahubím tím však v atmosféře tisíce zárodků drobného života. Blízký člověk mi možná bude za mou projevenou útěchu vděčný, ne tak ovšem mikrobi, kteří lidským jazykem nemluví. Svět mikrobů je pro nás neviditelný, a tak nás dění z jejich pohledu nezajímá. Stejné platí i o zlých skutcích, které na určitých rovinách působí něco dobrého. Ten, kdo si tuto zvláštní dichotomii uvědomuje, zároveň chápe i velké tajemství skutků.

Ať se tedy snažíme jakkoli, žádný skutek nemůže být dokonale čistý ani dokonale nečistý, posuzujeme-li čistotu podle toho, zda skutek někomu ubližuje či neubližuje. Nemůžeme žít ani dýchat bez toho, abychom ubližovali jiným tvorům, jakkoli podle nás bezvýznamným, a nemůžeme pozřít jediné sousto, aniž bychom jej nebrali někomu jinému od úst, neboť abychom žili, musíme zabrat místo někomu jinému. Je lhostejno, zda to jsou mikrobi, rostliny, zvířata nebo jiní lidé. Z toho mimo jiné vyplývá, že činností není možné dosáhnout dokonalosti; můžeme se činit celou věčnost, z tohoto spletitého bludiště však nikdy nevyjdeme. Směsice dobrého a zlého je nevyhnutelným důsledkem jakékoli činnosti.

Velká většina lidí se také domnívá, že jednou přijde doba, kdy se tento svět stane dokonalým, kdy nebude nemocí ani smrti, neštěstí ani hříchu. Je to krásná představa, velká motivující síla pro inspiraci a povzbuzení nevědomých; jestliže se nad tím však chvíli zamyslíme, bude nám jasné, že tomu takto nikdy nemůže být. Dobro a zlo jsou rubem a lícem téže mince; není možné dobra bez zla. Co se myslí dokonalostí? Vždyť dokonalost je protimluv. Život je neustálý svár mezi jedincem a vnějším světem. V každém okamžiku se bez nadsázky pereme s přírodou; zápasíme o potravu a vzduch, a pokud jsou nám odepřeny, náš život nevyhnutelně skončí. Život není snadná, hladce plynoucí záležitost, nýbrž nesmírně složitý zápas; jestliže skončí, znamená to i konec života. Ideálním štěstím se rozumí ukončení tohoto věčného zápasu, s ním však nevyhnutelně přichází také smrt.

Již jsme se zmínili o tom, že pomoci světu znamená pomoci sobě samému. Hlavním účinkem činnosti konané pro blaho druhých je, že nás očišťuje. Tím, že se neustále snažíme konat dobro pro druhé, snažíme se zapomínat na sebe; toto odhlížení od svého já je vůbec tím největším poučením, které můžeme od života získat. Člověk se bláhově domnívá, že sobeckým snažením se stane šťastným, po mnohaletém úsilí však zjistí, že opravdové štěstí spočívá v zahlazení sobectví a že nikdo kromě něj samého jej nemůže učinit šťastným. Každý dobročinný skutek, každý projev soucitu, každá nabídka pomocné ruky nás zbavuje určitého dílu naší vlastní důležitosti a činí nás ve vlastních očích postupně tím posledním a nejmenším. Zde si můžeme všimnout, že bhakti, džňána a karma se střetávají ve stejném bodě. Nejvyšší myšlenkou je naprosté vzdání se osobní totožnosti – stav, v němž není žádného „já“, nýbrž vše je „ty“. Náboženský kazatel se může cítit pohoršen nad představou nadosobního Boha; bude trvat na jeho osobní povaze a bude si přát uchovat si svou osobnost a totožnost, ať už těmito pojmy míní cokoli. Jeho představy o etice však nemohou být založeny na nejvyšším odosobnění, které je základem veškeré morálky. Tuto čistou formu morálního nazírání můžete vztáhnout na lidi, zvířata i anděly; je to nejzákladnější idea a fundamentální princip vinoucí se všemi etickými soustavami.

Ve filosofii karmajógy jsou velmi důležitá dvě sanskrtská slova: První je pravrtti, jež znamená „rotující směrem dovnitř“, a druhé nivrtti – „rotující směrem ven“. Pravrtti je svět, v němž platí „já“ a „moje“. Zahrnuje všechny věci, které neustále hýčkají osobivé „já“, jako je bohatství, postavení, moc a sláva, jež mají sklon k neustálému hromadění do jediného středu, jímž jsem „já“. Je to přirozená tendence každé lidské bytosti – brát všechno odevšad a vršit to kolem jediného bodu, svého tolik drahého já. Teprve až začne tato tendence povolovat a je nahrazována nivrtti, „rotujícím směrem ven“, pak teprve začíná mravnost a náboženský duch. Pravrtti i nivrtti mají obě povahu činnosti; první směřuje k činům špatné povahy, druhá k činům povahy dobré.

Nivrtti je základem morálního jednání i náboženství a jejím završením je naprosté odosobnění, připravenost obětovat vlastní tělo i mysl pro druhé. Jestliže člověk dospěje k tomuto stavu, dosáhl naplnění karmajógy. Toto je nejvyšším výsledkem nezištného konání ve prospěch dobra. I když člověk není vzdělán v žádné filosofii, nevěří v žádného Boha a ani jednou se v životě nepomodlil, pak jestliže jej prostá síla jeho dobrých skutků přivedla do stavu připravenosti k této nejvyšší oběti, dospívá do stejného bodu, k němuž je věřící přiveden svými vroucími modlitbami a filosof hloubkou svého poznání. Zbožný, hloubající a pracovitý člověk se tedy střetávají v jednom společném místě, jímž je odosobnění.

Jakkoli se náboženské a filosofické soustavy mezi sebou vzájemně liší, všichni se v úctě staví před člověkem, který je připraven obětovat se za druhé. Naprosto se nejedná o otázku víry či přesvědčení. Dokonce i lidé, kterým jsou protivné jakékoli náboženské představy, cítí ke skutkům této povahy hlubokou úctu. I ten nejhorlivější křesťan musí cítit úctu k Buddhovi, který nekázal žádného Boha, ale kladl svrchovaný důraz na sebeobětování. Jediné, co takový člověk nevidí, je skutečnost, že jeho životní cíl je naprosto totožný s cílem těch, s nimiž se názorově rozchází.

Věřící, který má před sebou neustále představu svého Boha a žije zbožným životem podle litery své víry, dospívá nakonec ke stejnému bodu a říká: „buď vůle tvá“; nic si nevyhrazuje pro sebe. Toto je odosobnění. Filosof prostřednictvím svého poznání zjišťuje, že „já“ je pouze klam a bez rozpaků se jej vzdává. I to je odosobnění. Karma, bhakti a džňána se v tomto bodě prolínají; toto měli také na mysli všichni dávní proroci, když učili, že Bůh není svět. Svět je jedno a Bůh druhé, jejich vzájemný rozdíl je očividný. Slovem „svět“ mínili sobeckost, sebestřednost. V Bohu není ani stopa sobectví. Jeden může sedět na trůně ve zlatém paláci a být dokonale nesobecký; pak žije v Bohu. Jiný může žít v poustevnické chýši, oblékat se do cárů a nemít nic, a přesto bude světským člověkem, jestliže v něm budou přebývat sobecké myšlenky.

Vracíme se nyní k jednomu z hlavních bodů, že totiž nelze konat dobro, aby při něm nevzniklo něco zlého, a nelze konat ani zlo, aniž by z něho nevzešlo něco dobrého. Jak potom lze s tímto vědomím konat činnost? Vyskytly se v tomto směru různé sekty, které hlásaly jako jediný způsob vymanění se z tohoto světa absurdní, pomalou sebevraždu, neboť aby člověk žil, musí zabíjet drobná zvířátka a rostliny a neustále něčemu ubližovat. Jediným způsobem je podle nich zemřít. Džinisté kázali tuto víru jako nejvyšší ideál, který se zdá být svým způsobem opodstatněný. Skutečné řešení se však objevuje v Bhagavadgítě. Je to učení o nepřipoutanosti: Plň svou životem přiřčenou povinnost, k ničemu však nebuď připoután. Věz, že nepatříš tomuto světu; jsi v něm, nejsi však z něj, a cokoli v něm děláš, neděláš kvůli sobě. Každý čin, který učiníš ve svůj zdánlivý prospěch, přinese plody, které budeš muset sklidit. Avšak čin, který nevykonáš pro svůj vlastní prospěch, na tebe působit nebude. Tuto myšlenku velmi výmluvně vyjadřuje jeden verš z Bhagavadgíty: I když člověk někoho zabije nebo je sám zabit, není ani tím, kdo zabíjí, ani tím, kdo je zabit, pokud si uvědomuje, že nekoná sám za sebe.

Karmajóga tedy učí: „Nevyhýbej se světu, nýbrž žij v něm a čerpej z něj, jak jen můžeš.“ Ne však pro nějaké své osobní potěšení – to není cílem. Nejprve zabij své malé já a potom pojmi za své Já celý svět. Starý člověk musí zemřít, říkávají křesťané. Tento „starý člověk“ je sobecká představa, že celý svět je tu pro náš požitek. Bláhoví rodiče učí své děti modlit se: „Ó Pane, stvořil jsi pro mne měsíc i slunce“ – jako by neměl Hospodin nic lepšího na práci než vymýšlet věci pro svá robátka. Jsou také lidé, kteří jsou bláhoví jiným způsobem, když tvrdí, že zvířata byla stvořena pro člověka, aby je zabíjel a pojídal a že člověk dostal tento svět do jakési správy. Stejným způsobem si může tygr říkat:„člověk byl stvořen pro můj žaludek“ a stěžovat si před Hospodinem: „Jak jsou ti lidé zhovadilí, že neposlouchají tvůj zákon a nenechají se sníst!“ Je-li svět stvořen pro nás, jsme také my stvořeni pro svět. Že je tento svět stvořen pro naše potěšení, je nesmírně svazující představa. Miliony osob z něj každý rok odcházejí a miliony nastupují na jejich místo; svět si toho ani nevšimne. Stejným dílem, jako je svět stvořen pro nás, jsme i my stvořeni pro něj.

Abyste mohli vykonávat činnost správně, musíte se nejprve vzdát připoutanosti. Zadruhé se takzvaně nemíchejte do rvačky: Setrvávejte neustále v pozici svědka a pokračujte v díle. Můj mistr říkával: „Dívejte se na své děti jako chůva.“ Chůva bude vaše dítě milovat, starat se o ně a mazlit se s ním, bude se k němu chovat jako k vlastnímu potomku; jakmile ji však propustíte, sbalí si svůj ranec a je hotova jít o dům dál – všechna pouta jsou rázem zapomenuta a chůva je připravena postarat se o jiné dítě. Stejný postoj byste měli chovat ke všemu, co pokládáte za své. Buďte jako chůva; a pokud věříte v Boha, věřte také, že vše, co pokládáte za své, je ve skutečnosti jeho.

Ta největší slabost se často tváří jako nejvyšší dobro a síla. Je to slabost, pokud věříte, že je někdo na vás závislý nebo můžete pro někoho něco dobrého udělat. Toto přesvědčení je matkou vší připoutanosti a z této připoutanosti pramení všechny vaše bolesti. Nesmíte své hlavě vemlouvat, že nějaký žebrák je závislý na vaší dobrotivosti, nějaká duše na vaší laskavosti, jakýkoli tvor na vaší pomoci. Všem pomáhá příroda a bude to činit, i když tu nikdo z nás nebude. Kvůli mně ani vám se běh přírody nezastaví; jak již bylo řečeno, příroda je pro nás požehnanou příležitostí, jak se díky pomoci druhým zdokonalit. Jakmile se důkladně poučíme, nebudeme už nikdy nešťastní, i když se budeme stýkat s kýmkoli a nacházet kdekoli. Možná že vám nedávno zemřel někdo blízký. Zastavil se však proto svět a čeká, až se zesnulý vrátí? Vypuďte proto z hlavy představu, že máte něco učinit pro svět; je to pouhá marnost, sobectví tvářící se jako velká ctnost.

Až svou mysl a nervy řádně vycvičíte v tomto způsobu nazírání, nebude vám nikdy činnost přinášet odezvu v podobě bolesti. Když někomu něco dáte a nic za to nečekáte – ani vděk –, pak vám nebude jeho nevděčnost smutně žalovat, protože jste nic neočekávali, ba ani jste si nemysleli, že byste na to měli mít nějaké právo. Dali jste mu, co si zasloužil; jeho vlastní karma to pro něj získala a vaše karma z vás učinila prostředníka. Jaký máte důvod k pýše nad svým činem? Jakmile se ve vás upevní vědomí nepřipoutanosti, nebude pro vás existovat nic zlého ani dobrého; pouze sobectví činí mezi dobrým a zlým rozdílu.

Není to snadné pochopit, ale jednou přijde čas a vy poznáte, že nic ve vesmíru nad vámi nemá moc, dokud mu ji sami nepropůjčíte. Nic nemá moc nad svrchovaným Já člověka, dokud se toto Já nestane pošetilcem a nepřipraví se o nezávislost. Skrze nepřipoutanost však zbavujete moci všechno, co na vás chce působit. Jak se pozná člověk, který toto dokáže? Jeho znamením je to, že přízeň ani nepřízeň osudu nedokáže změnit stav jeho mysli; za všech okolností zůstává stejný.

Kdysi žil v Indii mudrc jménem Vjása, který měl syna Šuku. Když jej naučil všemu, co znal, rozhodl se jej poslat na dvůr velkého krále Džanaky, kterému říkali Džanaka Vidéha. Vidéha znamená „bez těla“; i když byl starostlivým králem, jen málo hleděl na své tělo, neboť cítil, že je pouze duch. Když dorazil Šuka do paláce, uvedli jej do veliké síně, v níž seděl Džanaka na trůnu a všude kolem vyhrávala hudba, vířili tanečníci a probíhala všelijaká kratochvilná zábava. Král dal Šukovi misku naplněnou po okraj mlékem a vyzval jej, aby sedmkrát obešel síň, aniž by utrousil jedinou kapku. Chlapec vzal misku a pomalu se ubíral kolotočem poutavých tváří a svádivých rejů. Sedmkrát obešel síň a ani jednou neutrousil. Když misku vrátil zpět, král pravil: „Čemu tě tvůj otec naučil a co víš, mohu já jen opakovat. Poznal jsi pravdu, vrať se spokojeně domů.“

Člověka, který se dokáže ovládat, nemůže zvenčí nic ovlivnit; nic z něj nemůže učinit otroka, jeho mysl je zcela svobodná. Pouze takový člověk si vysloužil právo, aby se mu v tomto světě dobře žilo. Lidé obvykle mají na svět dva pohledy. Pesimisté křičí: „Jak děsivý a zkažený je tenhle svět!“ Optimisté se rozplývají: „Jak je tento svět nádherný! Jak je úžasný!“ Pro člověka, který neovládá svou mysl, je tento svět veskrze zlý, přinejlepším beznadějnou směsicí dobra a zla. Pokud se však staneme pánem vlastní mysli, svět se rázem promění ve šťastný. Nic se nám pak nebude vtírat jako dobré či zlé; všechno pro nás bude na svém místě, v souladu. Pokud se chceme stát karmajogíny a chceme se cvičit v dosažení tohoto stavu, pak lhostejno, kde začneme, dospějeme nakonec k dokonalému odosobnění; jakmile ono zdánlivé já pomine, pak celý svět, i když se nám nejprve zdál peklem, bude se jevit jako blažený ráj. Sama jeho atmosféra bude požehnaná, každá lidská tvář bude vyzařovat dobro. Takové je završení karmajógy a taková je dokonalost v praktickém životě.

Různé druhy jóg si vzájemně ničím neodporují, každá z nich vede ke stejnému cíli a v každé je nutno se usilovně cvičit. Celé tajemství tkví v praxi. Nejprve je třeba pečlivě naslouchat, pak přemýšlet a nakonec praktikovat. Je nemožné pochopit všechno naráz; vysvětlení všeho však dřímá ve vás. Nikdo nikoho nikdy nic nenaučil, každý se musí učit sám. Vnější učitel pouze probudí vnitřního učitele. Vaše vlastní vnímavost a bdělost vám bude všechno objasňovat a stále hlubší realizace vyroste v obrovskou vůli. Nejprve je to pocit, potom vůle a nakonec obrovská aktivita, která bude proudit v každé tepně a každým nervem, dokud se celé tělo nepřemění v nástroj nesobecké činnosti. Dosažení cíle karmajógy není podmíněno žádným dogmatem ani vyznáním. Je jedno, zda jste křesťan, muslim či žid. Otázkou pouze je, zda jste nesobečtí. Pokud jste, pak budete dokonalí, aniž byste přečetli jedinou řádku z té či oné posvátné knihy, aniž byste kdy navštívili jediný chrám. Karmajóga – jóga činnosti, bhaktijóga – jóga zbožné lásky nebo džňánajóga – jóga poznání jsou každá sama o sobě uceleným, přímým a nezávislým prostředkem k dosažení mókša neboli vysvobození. „Pouze nevědomci tvrdí, že mezi činem a myšlením je rozdíl.“