Tajemství činnosti

Nezištná pomoc druhým je bezpochyby chvályhodná věc, její hod-nota se však odvíjí od toho, jak daleko sahá. Pokud někomu pomůžete na hodinu, je to cenné, pokud mu vaše pomoc vystačí na celý rok, je to ještě cennější; pokud však dokážete někomu pomoci natrvalo, pak mu pomůžete skutečně nejvíc.

Duchovní poznání je to jediné, co může navždy odstranit naše trápení; každé jiné poznání řeší naši nouzi pouze na určitý čas. Teprve s poznáním ducha zničíme kořenní příčinu svého utrpení. Ten, kdo poskytuje člověku duchovní poznání, je vůbec tím největším dobrodincem a poskytuje lidstvu tu největší pomoc. Duchovně silný a zdravý člověk bude silný ve všech ostatních ohledech, pokud bude potřebovat. Pokud v sobě člověk nemá duchovní sílu, nemohou být dostatečně uspokojeny ani jeho fysické potřeby.

Vedle duchovní pomoci stojí pomoc rozumová. Dar vědění je daleko vyšší než dar potravy či ošacení; je dokonce vyšší než samotný dar života, neboť skutečný lidský život spočívá v poznání – nevědomost rovná se smrt. Život v temnotě, tápání a trápení má jen nízkou hodnotu.

Nakonec je tu pomoc spočívající v zajištění základních životních potřeb. Zvažujeme-li otázku pomoci druhým, nesmíme podléhat mylné úvaze, že pomoc na fysické úrovni je ta jediná, kterou můžeme poskytnout. Je vlastně tou vůbec nejmenší, neboť nikdy nemůže být trvalá. Strádání, které pociťuji, když mám hlad, pomine hned, jak se nasytím, hlad se však vrátí; utrpení může ustat pouze tehdy, jestliže se povznesu nad všechny fysické potřeby. Hlad mi již nebude způsobovat trápení, nedokáže se mnou pohnout žádná bolest, žádná strast.

Bídu světa nedokáže vyléčit žádná hmotná pomoc; dokud se nezmění lidská povaha, budou s sebou hmotné potřeby stále přinášet utrpení a žádné množství vnější pomoci je nedokáže zažehnat. Jediným trvalým řešením je dar duchovní moudrosti. Nevědomost je matkou všeho zla a všeho utrpení. Můžeme přeměnit každý dům na charitativní útulek, zastavět celou zemi nemocnicemi, utrpení člověka však bude trvat tak dlouho, dokud v sobě neobjeví světlo, dokud se jeho osobnost neočistí a duchovně nezesílí.

V Bhagavadgítě čteme znovu a znovu se opakující výzvu k nepolevující činnosti. Každý čin v sobě ze své povahy obsahuje dobré i zlé. V každém činu je vždy něco dobrého a každý čin někde něčím uškodí. Dobré a zlé bude vždy přinášet nějaký výsledek, rodit nějaké plody, které budou z dobrých činů dobré a ze zlých špatné. Dobré i zlé však představuje pouta duše. V Bhagavadgítě je tato svazující povaha konání řešena naukou o odpoutanosti od vykonávané činnosti, která nemá na duši svazující účinek. Ústřední poselství Gíty zní: Čiň se bez ustání, nebuď však ke svým činům připoután. Zkusme si nyní objasnit, co se rozumí nepřipoutaností k činnosti.

Sanskrtské slovo samskára lze přeložit přibližně jako „vrozený sklon“. Mysl můžeme přirovnat k jezeru. Vlna, která se na hladině mysli zvedne, nezaniká poté, co opadne, zanechá však po sobě stopu, určitou možnost k budoucímu návratu. Tato možnost znovuobjevení se nazývá samskára.

Každý čin, který vykonáme, každá myšlenka, kterou se zaobíráme, zanechává svůj osobitý vtisk v duševní látce; i když nejsou tyto vtisky na povrchu zřetelné, mají dost energie na to, aby byly aktivní pod povrchem, na podvědomé rovině. To, co v každém okamžiku jsme, je určeno součtem těchto vtisků v mysli. Charakter každého člověka je určován celkovým úhrnem jeho samskár. Jestliže člověk vytrvale naslouchá špatným slovům, chová špatné myšlenky a koná špatné skutky, jeho mysl bude plná špatných vtisků, které budou zpětně ovlivňovat jeho myšlení i konání, aniž by si to vůbec uvědomoval. Tyto špatné samskáry jsou neustále činné a jejich výslednice je zákonitě špatná; takový člověk se stane beznadějně zlým. Motivující síla těchto špatných samskár jej bude pohánět ke špatným činům; stane se nástrojem v rukou svých vlastních duševních dojmů. Stejné platí pro člověka, který chová dobré myšlenky a vykonává dobré činy; souhrnná síla jeho dobrých samskár jej bude podněcovat ke konání dobra. I kdyby si přál činit pravý opak, jeho vnitřní sklony jej brzy vrátí zpět, neboť je zcela v moci svých dobrých samskár. V tomto případě hovoříme o upevněném dobrém charakteru.

Když želva zatáhne hlavu a údy do krunýře, nevystrčí je ven, ani když se ji pokusíte zabít; stejně tak má člověk pevného charakteru pod kontrolou své pohnutky a nedokáže jím nic otřást. Po hladině jeho mysli se neustále přelévají dobré myšlenky a dobré dojmy, které posilují jeho vnitřní tendence k dobru a ve svém důsledku jej dovedou k ovládání indrijí – smyslově-nervových center. Jedině tak se může upevnit charakter a jedině tímto způsobem může člověk dospět k pravdě. Takový člověk je navždy v bezpečí; nemůže se dopustit ničeho zlého. Můžete jej zasadit do jakékoli společnosti – nebude pro něj představovat žádné nebezpečí.

Existuje však ještě vyšší stupeň než toto směřování k dobru, a tím je touha po vysvobození. Nelze zapomínat, že cílem všech jóg je dosažení svobody duše a že všechny vedou k témuž výsledku. Prostřednictvím správně chápané činnosti je možné dospět tam, kam se Buddha dostal rozjímáním a Kristus modlitbou. Problém je v tom, že vysvobození znamená naprostou svobodu – oproštění od jha zla stejně jako od jha dobra. Zlatý řetěz je stejným řetězem jako řetěz železný. Když si zabodnu do prstu trn, vezmu druhý, kterým trn z rány vytáhnu, a pak oba zahodím; nepotřebuji si schovávat druhý trn, protože je to jen trn. Proti špatným sklonům je tedy třeba stavět sklony dobré, dokud nejsou z mysli zcela vytěsněny dobrými samskárami. Poté je však nutné zvítězit i nad dobrými samskárami – „připoutaný“ se musí stát „nepřipoutaným“. Věnujte se jakékoli činnosti, ať však činnost či na ni vázané myšlenky nevytváří hluboké vtisky. Ať si vlny přicházejí a odcházejí, ať svaly i mozek vydají mocné skutky, ale nezanechají v duši žádný hluboký dojem.

Jak je možné toho dosáhnout? Víme, že zůstávají vtisky každého skutku, k němuž se připoutáme. Za den potkám stovky lidí a mezi nimi i jednoho, kterého mám rád; když se večer před spaním pokusím vybavit si jejich obličeje, uvědomím si, že se mi před vnitřním zrakem vybaví jen ta jediná, kterou jsem možná zahlédl jen na pár chvil, k níž však mám hlubší vztah; všechny ostatní tváře jednoduše zmizí. Po fysiologické stránce bylo vnímání ve všech případech totožné; každá z oněch různých tváří se odzrcadlila na mé sítnici, mozek zaznamenal jejich obraz, v mysli však podobný účinek nevznikl. Většina z těch tváří, s nimiž jsem se potkal, byla zcela nová a nikdy jsem o nich ne-přemýšlel, avšak ta jedna jediná tvář, kterou jsem jen letmo zahlédl, si našla v mém nitru asociace. Tento jeden jediný pohled v mé mysli vzbudil možná stovky dřímajících vzpomínek; tento jediný dojem se do mne vepsal se stokrát větší silou než všechny ostatní tváře dohromady a vytvořil v mé mysli zřetelný účinek.

Proto je nutné být nepřipoután. Ať se věci samy dějí, ať se mozková centra snaží; vytrvale pracujte, ať však vaši mysl nezdolá žádná vlna. Pracujte, jako byste tu byli neznámým cizincem. Vytrvale pracujte, k ničemu se však nepoutejte. Tento svět není naším trvalým bydlištěm, nýbrž pouze stanicí, kterou projíždíme. Pamatujte si hluboký výrok sánkhjové filosofie: „Příroda je pro duši, ne duše pro přírodu.“ Smyslem existence přírody je výchova duše. Příroda je tu proto, že duše musí poznávat a skrze poznání se osvobodit. Pokud na to budete stále pamatovat, nebudete nikdy k přírodě připoutáni; pochopíte, že příroda je kniha, z níž máte číst, a když z ní načerpáte potřebné poznání, přestane vám být k užitku. Místo toho se však člověk většinou s přírodou ztotožňuje; myslí si, že duše vyšla z hmotné přírody, že duch je tu pro tělo a že platí obecné rčení „žijeme, abychom jedli“. Neustále se dopouštíme stejné chyby: ztotožňujeme své já s hmotnou přírodou a v důsledku toho jsme k ní připoutáni. Jakmile se toto pouto vytvoří, vyvolá v duši hluboký vtisk, který nás spoutává  a nutí k činnosti, která nevede ke svobodě, nýbrž k otroctví.

Jádrem celého učení karmajógy je, že člověk má konat své činy jako svrchovaný pán, nikoli jako otrok. Všimněte si, jak jednají všichni okolo; nikdo není schopen zcela spočinout. Devadesát devět procent lidstva pracuje jako otroci, a výsledkem je utrpení; všechno je to jen sobecké snažení. Proto pracujte ve svobodě! Pracujte v lásce! Slovu láska je velmi nesnadné porozumět. Otrok není schopen cítit opravdovou lásku. Když si koupíte otroka a nutíte jej, aby pro vás v řetězech pracoval, bude dřít do úmoru, nebude vás však nikdy milovat. Když se tedy jako otroci lopotíme za věcmi tohoto světa, sotva v nás může být nějaká láska a sotva můžeme vykonat skutečnou práci. To platí pro práci konanou pro naši rodinu a přátele jako pro práci, kterou děláme pro sebe. Můžete si to ověřit jednoduchou zkouškou: Každý skutek z lásky přináší štěstí; neexistuje skutek z lásky, který by s sebou nenesl vnitřní klid a radost. Skutečné bytí, poznání a láska jsou věčně svázány jedno s druhým – tvoří jednotu. Kde je jedno, jsou i ostatní dvě; představují tři podoby jednoho bez druhého – ékam éva advitíjam, Bytí-Poznání-Blaženost. Jestliže se Bytí zrelativizuje, vidíme jej jako tento svět; absolutní poznání se nato změní na poznání věcí tohoto světa a blaženost se stává láskou prožívanou v lidském srdci. Skutečná láska však nikdy nemůže působit v milujícím ani milovaném bolest. U člověka tomu však často bývá jinak. Muž miluje ženu, chce ji mít celou pro sebe a žárlí na každý její pohyb; chce, aby mu seděla stále na blízku, aby jedla a pohybovala se podle jeho přání. Je jejím otrokem a chce po ní, aby byla i ona jeho otrokyní. To však není láska, ale pouze zvrácené citové zaujetí otroka, tvářící se jako láska. Nemůže být láskou, protože je bolestné; pokud milá neučiní, co chce, zraňuje jej to. Láska však nepřináší žádnou bolestnou reakci; její jedinou odezvou je blaženost. Pokud se tak neděje, pak za lásku mylně pokládáme něco jiného. Pokud dokážete milovat svou ženu, svého muže, své děti, svět i celý vesmír, aniž by to ve vás vyvolávalo bolest, žárlivost či jakýkoli sebestředný pocit, pak jste způsobilí pro nepřipoutanost.

Kršna v Bhagavadgítě praví: „Pohleď, Ardžuno! Kdybych na jediný okamžik ustal v činnosti, zanikne celý svět. Není nic, čeho bych měl dosáhnout, a přesto setrvávám v činnosti, neboť miluji svět.“ Bůh je nezaujatý a nepřipoután, protože miluje. Kdekoli se objevuje připoutanost, lpění na věcech tohoto světa, pak vězte, že je pouze důsledkem fysické přitažlivosti mezi částicemi hmoty dvou těles: Pokud jim něco brání dostat se do dostatečné blízkosti, vyvolává to v nich bolestivé napětí. Avšak skutečná láska nespočívá na fysické přitažlivosti. Milenci, kteří se skutečně milují, mohou být od sebe tisíce mil, a přesto jejich láska bude stejná; nezmírá ani nevyvolává žádnou bolestnou odezvu.

Dospět k takovéto nepřipoutanosti je téměř celoživotní úsilí; jak mile však dospějete do tohoto bodu, dosáhli jste naplnění lásky a stanete se svobodnými. Pouto přírody od vás odpadne a spatříte ji takovou, jaká skutečně je; již pro vás nikdy nebude kovat řetězy. Budete naprosto svobodní a nebudete hledět na výsledky činnosti. Proč také? Žádáte něco na oplátku od svých dětí? Je vaší povinností se o ně starat a tím to končí. Pokud něco konáte pro určitého člověka, obec či pro svou zemi, zaujměte ke své činnosti stejný postoj, jaký máte ke svým dětem – nečekejte nic na oplátku. Pokud se dokážete za všech okolností chovat jako dárce, který nabízí světu bez nároků svůj dar, aniž by pomýšlel na odměnu, pak vaše činnost nebude vytvářet žádná pouta. Připoutanost je důsledkem očekávání odměny.

Přináší-li činnost v otrockém duchu sobectví a připoutanost, pak činnost konaná z posice svrchovaného pána nad vlastní myslí přináší blaženost nepřipoutanosti. Často mluvíme o právu a spravedlnosti, ve skutečnosti jsou to však v tomto světě jen prázdné pojmy. Dvě věci řídí lidské chování: moc a soucit. Prosazování moci je bez výjimky spojeno s prosazováním sobeckých zájmů; každý se snaží vytěžit ze své moci ty největší výhody. Soucit je nebe samo; aby byl člověk dobrý, musí být především soucitný. I právo a spravedlnost by měly být založeny na soucitu. Každá myšlenka na odměnu brzdí náš duchovní pokrok a navíc s sebou vždy nakonec přináší utrpení.

Existuje ještě další způsob, jak je možné nezištnou a soucitnou činnost uvádět do praktického života, jestliže věříte v osobního Boha: přistupovat k činnosti jako k bohoslužbě. Ovoce svých činů odevzdejte Bohu; při tomto způsobu uctívání nemáte právo očekávat od světa za své skutky žádnou odměnu. Bůh sám je bez ustání činný a nikdy není ničím poután. Tak jako nemůže voda promočit list lotosu, nemůže ani nesobecká činnost spoutávat člověka příchylností k výsledkům. Nesobecký a nepřipoutaný člověk může žít v samém srdci přeplněného a hříšného města, a přesto nebude poskvrněn hříchem.

Tuto myšlenku úplného sebeobětování výstižně vykresluje následující příběh z eposu Mahábhárata.

Po slavné bitvě na Kuruovském poli se pět pánduovských bratří rozhodlo uspořádat velikou oběť, při níž mělo být mezi chudé rozdáno velké množství darů. Podobnou oběť svět ještě nikdy neviděl a lidé trnuli úžasem nad tou dobročinností. Když slavný obřad skončil, objevil se u obětiště opičák, který měl jednu polovinu těla zlatou a druhou hnědou a začal se válet po zemi. Pak se napřímil a oznámil přítomným: „Toto nebyla žádná oběť!“ Mezi lidmi to zašumělo. Vždyť se rozdalo tolik zlata a drahého kamení, že měl každý dost a všichni byli šťastni! Nato začal opičák vyprávět:

„Byla kdysi jedna vesnice a v ní žil chudý bráhman se svou ženou, synem a snachou. Byli velmi chudí a žili jen z drobných milodarů. Jednou zemi postihl krutý hladomor a po tři léta bráhmanova rodina nesmírně živořila. Všichni zrovna hladověli již několik dní, když se bráhmanovi podařilo donést domů hrst ječmene, kterou poctivě rozdělil na čtyři stejné hromádky. Připravili si jídlo a chystali se usednout, když tu někdo zaklepal na dveře. Otec je otevřel a dovnitř uvítal hosta. – Buď vítán, usedni a pojez mého jídla, pravil bráhman. Host však nejedl celých deset dní a otcův díl mu jen rozdráždil útroby. Když to bráhmanova žena spatřila, dala hostu svůj díl. – Je to chudák a je naší povinností jej nasytit, pravila. I pak však měl host stále velký hlad. Bráhmanův syn se proto vzdal svého dílu a dal jej uctivě hostu, neboť povinností syna je naplnit otcovy závazky. Ani po třetím dílu však nebyl host nasycen, a tak se svého posledního dílu zřekla i snacha. Nakonec byl host sytý; poděkoval za jídlo a s požehnáním se rozloučil. Té noci všichni čtyři zemřeli hladem. Pár zrnek té ječné mouky tam tehdy upadlo na zem, a když jsem se v nich vyválel, polovina mé srsti zezlátla. Od té doby chodím po světě ve víře, že narazím na druhou takovou oběť; ani zde se však druhá polovina mé srsti neproměnila ve zlato.“

Obětavost takového řádu je v našem světě opravdu vzácná. Když jsem se učil anglickému jazyku, četl jsem v jedné knížce příběh o svědomitém chlapci, který šel prvně do práce a z vydělaných peněz dal část své staré matce; jeho skutek byl s velkým uznáním veleben na dalších třech stranách. Byl jsem zmaten; žádný indický chlapec by nedokázal pochopit ponaučení z tohoto příběhu. Dnes to chápu, když tak často slýchám na Západě heslo „každý sám za sebe“.

Nyní je tedy zřejmé, co karmajóga znamená: Pomáhat ostatním i za cenu vlastní smrti – bez podmínek. Nechte se třeba tisíckrát oklamat, nikdy si však neklaďte otázky, nikdy ani nepomyslete, že konáte něco dobrého. Nikdy se nechlubte svými dary ani za ně nečekejte vděk, buďte však vděčni za příležitost, že jste mohli někomu prokázat dobročinnost. Je tedy nasnadě, že stát se ideálním mužem světa je daleko nesnadnější, než se stát ideálním sannjáninem; skutečný život činu je stejně tak těžký, ne-li těžší, jako život v odříkání.