Počáteční kroky

Cesta rádžajógy se dělí do osmi stupňů. První dva stupně představují mravní výcvik a patří sem pět pravidel jama – neubližování, pravdomluvnost, nekradení, zdrženlivost a nepřijímání darů, a pět pravidel nijama – čistota, spokojenost, pokání, studium a odevzdanost do vůle Boží. Následuje stupeň ásana neboli tělesná poloha, pránájáma neboli ovládání prány, pratjáhára čili odpoutání smyslů od vnějších předmětů, dhárana neboli upnutí mysli k jedinému bodu, dhjána neboli rozjímání či meditace a samádhi – stav nadvědomí. Jama a nijama jsou kroky k nezbytné kázni, bez níž nemůže být jógová praxe úspěšná. Jakmile se v nich jogín upevní, začne si uvědomovat kladný přínos svého úsilí, které by bez této mravní přípravy nepřineslo žádné plody. Jogín nesmí v prvé řadě nikomu ubližovat, a to nejen činem, nýbrž ani slovem či myšlenkou. Toto nenásilí nelze vztahovat pouze k lidem, nýbrž k celému světu.

Další krok představuje ásana neboli tělesná poloha. Jogín se musí věnovat pravidelnému každodennímu cvičení na tělesné i duševní úrovni, dokud nedosáhne určitých vyšších stavů. Proto je zcela nezbytné najít tělesnou pozici, v níž lze setrvat nerušeně po delší dobu; měla by to být ta, která je nejsnazší. Během pozorování vnitřních stavů dochází v těle k značné aktivitě. Bude třeba přetvořit některé nervové dráhy a dát jim nový směr, objeví se nové vibrace, doslova se přebuduje celá tělesná konstituce. Podstatná část aktivity však probíhá podél páteře – hlavním zřetelem tělesné polohy jsou tedy uvolněná záda a vzpřímený sed, v němž jsou hlava, krk a hruď v jedné přímce; jejich váhu podepírají žebra, což vede k přirozené a nenásilné poloze s rovnými zády. Snadno si uvědomíte, že s propadlým hrudníkem a shrbenými zády se vaše myšlenky vysoko nepovznesou.

Tato část jógy se v některých ohledech podobá hathajóze, která se cele zabývá fysickým tělem s cílem učinit je mimořádně silným a odolným. Těmito praktikami se na tomto místě nebudeme zabývat, neboť jsou velice náročné, nedají se snadno naučit a konečně ani příliš nepřispívají duchovnímu vývoji. Mnohá hathajógová cvičení lze nalézt i v západních tělovýchovných systémech, například držení těla v různých gymnastických polohách; cíl těchto cvičení je převážně fysický, nikoli psychologický. V těle není jediný sval, nad nímž by člověk nedokázal získat kontrolu; jogín dokáže zastavit srdce a znovu jej podle své vůle rozběhnout.

Výsledkem hathajógy je dosažení dlouhého života; zdraví je tu hlavním zřetelem. Hathajogín je rozhodnut nepodlehnout žádné nemoci a také nikdy neonemocní. Žije opravdu dlouho; sto let pro něj není žádný věk, cítí se skvěle a mladistvě, a když je mu sto padesát, nemá na hlavě stále jediný šedivý vlas. To je ale vše. Fíkovník se dokáže dožít až pěti tisíc let, bude však stále tímtéž kusem dřeva. Žije-li tedy člověk dlouho, je pouze zdravým zvířetem. Některé postupy hathajogínů však mohou být velmi užitečné. Když například někdo trpí bolestmi hlavy, ať se časně ráno napije nosem studené vody; mozek se během dne nebude přehřívat a člověk se nikdy nenachladí. Provedení je snadné, stačí ponořit nos do vody, natáhnout ji opatrně do nosních otvorů a zapumpovat hrdlem.

Když se člověk naučí nehybně a zpříma sedět, měl by podle doporučení některých škol provádět takzvané pročištění nervů. Podle některých tato praxe do rádžajógy nepatří, protože ji však zmiňuje taková autorita, jakou byl Šankaráčárja, považuji za vhodné ji zmínit ve znění, které tento nejvýznamnější z indických myslitelů uvádí ve svém výkladu Švétášvatara upanišady: „Mysl, jež byla zbavena nečistot cvičením pránájámy, snadno se upíná k Brahma. Z toho důvodu se vyučuje ovládání prány. Nejdříve jest záhodno pročistit nervy; z toho povstává schopnost cvičit pránájámu. Uzavři palcem pravou nosní dírku, levou proveď důkladný nádech; pak bez prodlevy vydechuj pravou nosní dírkou s levou zavřenou. Znovu se zhluboka nadechni, tentokrát pravou nosní dírkou a opět vydechni levou. Toto cvič tři až pětkrát ve čtyřech denních dobách – před svítáním, v poledne, večer a o půlnoci – a za patnáct dní nebo měsíc dosáhneš pročištění nervů. Tím se začíná pránájáma.“

Vytrvalé cvičení je naprosto nezbytné. Můžete přečíst desítky knih, pokud však nebudete pravidelně cvičit, nepohnete se dopředu o jediný krok. Nikdy těmto věcem neporozumíte, pokud je neprožijete. Sami se o nich musíte přesvědčit, sami je musíte pocítit. V praxi se může objevit několik překážek. První vážnou překážkou je nemocné tělo; není-li tělo zdravé, váš postup se velmi ztíží. Je proto třeba udržovat tělo ve zdraví; musíte dávat dobrý pozor na to, co jíte a pijete, i na to, co děláte. Snažte se k tělesnému zdraví přistupovat v duchu takzvané křesťanské vědy; není potřeba věnovat tělu další pozornost. Nezapomínejte, že zdraví je pouze prostředkem k cíli. Kdyby cílem bylo zdraví, byli bychom jako zvířata; ta jen zřídkakdy bývají nemocná.

Druhou překážkou je pochybnost. Člověk má vždy sklon pochybovat o věcech, které nevidí očima. Ze slov člověk dokáže vyžít jen málo. Pochyby se dostaví, ať jsou věci pravdivé nebo nejsou; i ti nejlepší z nás někdy pochybují. Vytrváte-li v praxi, zahlédnete po několika dnech alespoň záblesk skutečnosti, dostatečný k tomu, aby vám dodal naději a odhodlání. Jeden vykladač jógové filosofie praví: „Dostaví-li se byť sebemenší důkaz, poskytne víru v nauku jógy.“ Po několika prvních měsících praxe například začnete zjišťovat, že jste schopni číst myšlenky druhých; budou se před vámi objevovat v podobě obrazů. Nebo budete schopni slyšet zvuky na velikou vzdálenost jen soustředěním myšlenek. Tyto průhledy se budou z počátku objevovat nepříliš často, bude jich však dost na to, aby posílily vaši víru a naději. Když se například po dobu několika dní budete soustředit na špičku nosu, začnete cítit neobyčejné vůně, což vás dostatečně přesvědčí o tom, že existují určité duševní vjemy, které nevznikají z kontaktu s fysickými předměty. Nesmíte však zapomínat, že toto jsou pouze okrajové prostředky; cílem a vyvrcholením celého tohoto výcviku je vysvobození duše. Cílem se nesmí stát nic menšího než ovládnutí přírody. Je potřeba stát se pánem přírody, ne jejím otrokem; mysl ani tělo nesmí nad námi vládnout: Tělo patří nám, nikoli my tělu.

Jeden poučný příběh vypráví, jak se anděl a démon vydali za velkým mudrcem, aby se od něj poučili o povaze Já. Když s ním pobyli dlouhou dobu, mudrc jim řekl: „Vy sami jste Bytost, kterou hledáte.“ Oba si mysleli, že jejich tělo je Já. Démon se vrátil spokojeně zpět ke svým a rozhlašoval: „Dozvěděl jsem se vše, co je třeba vědět. Jezte, pijte a veselte se, neboť my jsme Já a mimo nás nic není.“ Démon byl svou povahou nevědomec, a proto dál po ničem nepátral, dokonale uspokojen představou, že on je Bůh a že Já znamená tělo.

Anděl byl čistší povahy. Nejdříve uvažoval stejně jako démon: Toto tělo je Brahma, proto jej udržujme ve zdraví a dopřávejme mu všelijaká potěšení. Po několika dnech jej však napadlo, že toto zřejmě neměl mudrc na mysli. Vrátil se tedy k němu a ptal se: „Učil jsi mne, že toto tělo je Já? Já však vidím, že tělo umírá, proto tělo nemůže být Já.“ Mudrc odvětil: „Zjisti to sám, neboť ty jsi To.“ Anděl začal uvažovat, že oním Já budou nejspíš životní síly, které kolují v těle. Po čase však zjistil, že když dobře jí, jsou síly zdatné, když se však postí, začnou ochabovat. Vrátil se znovu za mudrcem a ptal se: „Měl jsi na mysli, že životní síly jsou Já?“ Mudrc odvětil jako předtím: „Zjisti to sám, neboť ty jsi To.“ Anděl se tedy vrátil domů v domnění, že mysl je Já, brzy však zjistil, že myšlenky jsou mnohačetné, tu dobré, tam špatné. Protože se mysl neustále mění, nemůže být Já. Opět se tedy vrátil k mudrci a opět se tázal: „Ani mysl nemůže být mým skutečným já, či snad ano?“ Mudrc jen zopakoval svou dřívější odpověď: „Zjisti to sám, neboť ty jsi To.“ Anděl nakonec zjistil, že Já je mimo myšlenku, nezrozené a nehynoucí, jímž kopí nepronikne, jež oheň nespálí, vzduch nevysuší a voda nepromáčí, bez počátku a bez konce, nehybné, nepostižitelné, vševědoucí a všudypřítomné Bytí, které není ani myslí, ani tělem, ale obě přesahuje. Až potom byl spokojen; démon však tuto pravdu nikdy nepochopil, neboť měl příliš silnou zálibu ve svém těle.

V tomto světě žije mnoho takových démonských povah, jsou tu však také andělé. Kdyby někdo hlásal nauku, která umocní možnosti smyslových prožitků, najde vždy zástupy dychtivých stoupenců. Nabízí-li však někdo dosažení svrchovaného cíle, naslouchá mu jen pár jedinců. Jen málo lidí má schopnost porozumět vyšší skutečnosti, ještě méně jich má trpělivost nutnou k jejich dosažení. Málokdo také chápe, že i kdyby žilo tělo tisíc let, jeho konec bude úplně stejný. Když se síly, jež je drží pohromadě, rozptýlí, musí se tělo rozpadnout. Nikdo nikdy nedokázal ani na jediný okamžik zastavit změnu, kterou tělo bez ustání prochází. Tělo je označením pro souvislou řadu změn. „Jako se voda v řece před očima neustále mění a uplývající spousty vod plynule nahrazují spousty nové, i když si řeka uchovává stále svůj tvar – stejně je tomu i s tělem.“ Přesto je potřeba udržovat tělo při síle a ve zdraví, neboť je to nejlepší nástroj, který máme k dispozici.

Lidské tělo je nejdokonalejším organismem v celém vesmíru a člověk je nejvyšší z bytostí. Člověk je víc než zvířata, víc než sami andělé; i dévové budou muset sestoupit na zem a dosáhnout spásy v lidské podobě. Podle víry židů a muslimů stvořil Bůh člověka až nakonec po všech ostatních tvorech; poté vyzval anděly, aby se přišli člověku poklonit, a jak praví Korán, učinili tak všichni až na Iblíse, kterého Bůh proklel a učinil z něj Satana. Za touto alegorií se skrývá hluboká pravda; narození v lidském těle je to nejvyšší, kterého můžeme dosáhnout. Těla nižších tvorů jsou velmi hrubá, vytvořená největším dílem z tamasu. Zvířata nejsou schopna vyšších forem myšlení; ani andělé, ani dévové nemohou dosáhnout přímé svobody, aniž by se zrodili v lidském těle. Přílišná chudoba nebo naopak přílišný blahobyt jsou rovněž velkou překážkou vyššího vývoje duše. Všimněte si, že ty největší osobnosti tohoto světa vycházejí právě ze středních tříd, neboť v nich jsou síly značně vyváženy.

Dalším stupněm na cestě rádžajógy je pránájáma, ovládání dechu. Jakou má dech souvislost se soustřeďováním mysli? Dech je jako setrvačník tělesného stroje. Setrvačník je první součástí velkého motoru, která se rozbíhá; postupně uvádí do pohybu jemné součásti, až se rozběhne celé složité soustrojí. Dech je jakýmsi vnitřním setrvačníkem, který dodává a reguluje motivační sílu každému tělesnému projevu.

Princip pránájámy si lze vysvětlit na jednom příběhu. Jeden vladař měl rádce, který upadl v nemilost a byl za trest uvězněn do špice vysoké věže, kde měl zahynout hladem. Rádce měl však věrnou ženu, která v noci přišla k věži a volala na svého chotě, zdali mu může nějak pomoci. Požádal ji, aby na druhý den v noci přišla k věži a přinesla s sebou dlouhý provaz, silný motouz, provázek, hedvábnou nit, brouka a trochu medu. Žena se přáním velice podivovala, nazítří však přinesla všechny věci, o něž ji muž požádal. Rádce ji pak vyzval, aby přivázala hedvábnou nit broukovi k nožce, potřela mu tykadla kapkou medu, přiložila jej ke zdi a hlavu otočila ke špici věže. Udělala, jak ji muž žádal, a když brouka pustila, vydal se bez prodlení na cestu; před sebou cítil med a v naději se plazil stále vpřed, dokud nevyšplhal až na samý vrchol věže. Tam rádce brouka vzal, sejmul mu z nohy hedvábnou nit a pokynul ženě, aby na její dolní konec přivázala provázek. Hedvábnou nití pak vytáhl nahoru provázek, na jehož dolní konec žena připevnila motouz. Když měl rádce v ruce konec motouzu, požádal naposledy že-nu, aby mu stejným způsobem poslala nahoru i silný provaz. Pak už to šlo ráz na ráz; rádce po provazu bezpečně sešplhal dolů a byl zachráněn. Dýchání je v těle „hedvábnou nití“. Jakmile se zmocníme dýchání, můžeme se jeho prostřednictvím dostat k „provázku“ nervových proudů, jejich ovládnutím k „motouzu“ myšlenek a skrze myšlenky konečně k provazu prány, jejíž kontrolou lze dosíci konečné svobody.

O svém těle upřímně řečeno nevíme skoro nic a vlastně ani nemůžeme. Přinejlepším můžeme vzít mrtvé tělo a rozkrájet je na kusy; s naším vlastním tělem má však takové zkoumání jen málo co do činění, protože naše pozornost není natolik ostrá, aby dokázala zachytit ony velejemné pohyby, které se odehrávají uvnitř. O nich se dozvíme až tehdy, až se mysl sama dostatečně zjemní a vnoří se do hlubin těla. Aby bylo možné zachytit ony jemné pohyby sil, je potřeba naučit se vnímat hrubší pohyby. Je potřeba se zmocnit toho, co uvádí celé tělesné soustrojí do pohybu. Tímto činitelem je prána a jejím nejzřetelnějším projevem je právě dýchání. Společně s dechem pak můžeme pozvolna vstupovat do těla a naučit se tak vnímat jemné síly nervových proudů, které se pohybují po celém těle. Jakmile se je naučíme pociťovat, začneme nad nimi získávat kontrolu a s tím ovládneme celé tělo. I mysl

je těmito nervovými proudy uváděna do chodu, nakonec tedy získáme dokonalou vládu nad tělem a myslí a obě síly učiníme svými poslušnými služebníky. Poznání je moc, a tuto moc potřebujeme získat. Proto je třeba začít na začátku u ovládání prány. Pránájáma je velmi rozsáhlá oblast, kterou je třeba postupně probrat v několika kapitolách.

Pozvolna tak začnou vyvstávat důvody pro použití jednotlivých cvičení a bude patrné, jaké síly se v těle uvádějí do pohybu. Všechny jmenované jevy se budou postupně dostavovat, je však potřeba vytrvat v praxi, která sama přinese všechny důkazy. Tyto důkazy vám neposkytne sebedůkladnější uvažování. Jakmile v sobě pocítíte přítomnost těchto proudů, vaše pochybnosti zmizí, vyžaduje to však pilnou každodenní praxi. Doporučuje se cvičit alespoň dvakrát denně, nejlépe ráno a večer. Doba relativního ztišení v přírodě nastává v čase přechodu z noci v den a dne v noc. Je dobré využít tohoto přirozeného stavu pro začátek vlastní praxe. Řiďte se pravidlem, že nebudete jíst, dokud nedokončíte cvičení; tímto způsobem vám pomůže vaši lenost zlomit samotný hlad. V Indii se děti tomuto zvyku učí již od raného dětství, což po čase berou za zcela přirozené; žádný chlapec se nepustí do jídla, dokud neprovede očistnou koupel a ranní cvičení či bohoslužbu.

Kdo si to může dovolit, měl by si pro praxi vyhradit samostatnou místnost, kde my se mohl věnovat svému cvičení v nerušeném soukromí. Na tomto místě by se nemělo spát a mělo by se udržovat v posvátnosti. Neměli byste do místnosti vstupovat dřív, než budete důkladně očištěni na těle i na duchu. Vždycky na tomto místě mějte květiny; ty jsou pro jogína nejlepším prostředím, jakož i vhodné obrazy. Ráno a večer prostor vykuřujte kadidlem. Ve své meditační místnosti byste se neměli hádat, rozčilovat ani chovat světské myšlenky; vstup dovnitř umožněte pouze těm, kteří jsou stejného smýšlení jako vy. Postupně se na tomto místě vytvoří posvátná atmosféra, a když vás bude trápit zármutek nebo pochybnosti a mysl bude roztěkaná, již vstup do místnosti ve vás vyvolá zklidnění. Stejná myšlenka stojí i za návštěvou chrámů a posvátných míst, i když u většiny z nich je již značně narušena. Jsou-li posvátné vibrace takového místa udržovány, zůstává trvale duchovně osvěcováno. Kdo si však nemůže dovolit samostatnou místnost, může praxi provádět kdekoli. Když se zpříma posadíte, vyšlete nejdříve posvěcenou myšlenku všem tvorům. V duchu si opakujte: „Ať žijí všechny bytosti v pokoji, ať jsou všechny bytosti blažené.“ Učiňte tak do všech světových stran. Čím upřímněji to budete provádět, tím lépe se budete cítit. Zjistíte, že nejsnazší způsob, jak se udržovat ve zdraví a šťastném duchu, je přát zdraví a štěstí druhým. Po tomto úvodu by se měli ti, kteří věří v Boha, pomodlit – nikoli však za peníze, zdraví či místo v nebi; modlete se za poznání a světlo, neboť každá jiná modlitba je sobecká. Potom si představte své vlastní tělo zdravé, silné a odolné, protože je to nejlepší nástroj ke zdolání oceánu života, který máte. Svobody nikdy nedosáhnou slabí. Odvrhněte od sebe všechnu slabost. Připomeňte tělu, že je silné, i mysli, že je silná, a mějte nezdolnou víru a naději sami v sebe.