Úvod

Veškeré naše poznání je založeno na zkušenosti. I logická dedukce, ať už postupuje od konkrétního k zobecnělému nebo od obecného ke konkrétnímu, má za svůj základ prožitou zkušenost. V takzvaných exaktních vědách lidé snadno odhalují pravdu, protože se odvolávají na všeobecnou zkušenost každého jedince. Vědec po vás nepovažuje, abyste mu něco věřili, nýbrž předkládá určité výsledky vycházející z jeho osobní zkušenosti a uvažování, jejichž závěry odpovídají univerzální lidské zkušenosti. V každé exaktní vědě je základ položen na universálně vnímaných zákonitostech, podle nichž může každý posoudit jejich pravdivost či nepravdivost. Otázka zní, zda může na podobných základech pracovat také duchovní či náboženská věda. Odpověď je kladná i záporná zároveň.

Náboženství v té podobě, v jaké se dnes praktikuje téměř po celém světě, je založeno na víře a ve většině případů se opírá o soustavu různých dogmat, což je důvodem, proč se různá vyznání mezi sebou neustále sváří. Dogmata mají nicméně svůj základ také ve víře. Jeden vysoce postavený člověk je přesvědčen, že někde nad mraky trůní mocná bytost, která odtud vládne celému světu, a žádá mne, abych tomu věřil pod vahou jeho tvrzení. Já však mám také své představy a přesvědčení, a byl bych rád, aby jim druzí věřili, když po mě však žádají důkazy, nemohu jim žádné přesvědčivé předložit. Z tohoto důvodu má dnes náboženská a metafysická filosofie špatné jméno. Každý vzdělaný člověk v dnešní době považuje náboženství za snůšku bujných představ, které nelze hodnotit podle žádného měřítka, takže si může každý kázat, co chce. Existuje nicméně určitý universální základ náboženské víry, z nějž vycházejí dogmata a představy všech různorodých vyznání. Podle tohoto společného základu můžeme zjistit, že se také zakládají na universálně platných zkušenostech.

Pokud podrobně prozkoumáte všechna světová náboženství, v prvé řadě zjistíte, že je možné je rozdělit do dvou skupin: na náboženství s knihou a náboženství bez knihy. Ta s knihou jsou nejmocnější a mají největší počet věřících. Náboženství, která se nesemkla kolem žádného posvátného textu, již povětšině zanikla a dnes mají jen mizivý počet stoupenců. Přesto se každé náboženství odvolává na to, že pravdy, které učí, přinesla zkušenost určitých osob. Křesťan vás vyzývá, abyste věřili jeho náboženství, přijali Krista za Božího syna a doufali ve věčné vzkříšení duše. Zeptáte-li se jej na důvod, odpoví, že v to věří. Pokud se však vydáte k samotnému zdroji křesťanské víry, zjistíte, že je založena na zkušenosti. Ježíš prohlašoval, že viděl Boha, jeho učedníci Boha cítili. I buddhismus je v podstatě Buddhovou vlastní zkušeností. Prožil určité pravdy a ty kázal do světa. Rovněž hinduisté věří pisatelům svých posvátných knih – ršijům, kteří tvrdili, že prožili určité pravdy, které vtělili do védských veršů. Je tedy zřejmé, že všechna náboženství světa jsou vybudována na jednom universálním a pevném základě – přímé lidské zkušenosti. Všichni tito duchovní učitelé spatřili Boha, spatřili svou vlastní duši, svou budoucnost i svou věčnost, a o svém prožitku kázali. Pouze v jednom je rozdíl – většina dnešních náboženství je přesvědčena, že tyto zkušenosti dnes již z nějakého důvodu není možné získat, že byly vyhrazeny jen několika málo jedincům, kteří byli zakladateli daného vyznání a od jejichž jména většinou bývá odvozováno. Dnes jsou již tyto zkušenosti nedosažitelné, a proto je nutné přijímat náboženství na základě víry. Proti tomu se však já naprosto ohrazuji, neboť byla-li v nějaké oblasti poznání v tomto světě učiněna jedna zkušenost, znamená to, že ji bylo možno učinit nesčetněkrát předtím a může být ještě nesčetněkrát opakována. Jednotnost je nesmlouvavým zákonem přírody; co se událo jednou, může se dít vždy.

Učitelé jógy proto hlásají, že náboženství se nezakládá pouze na zkušenosti z dávných dob, nýbrž chce-li se k němu dnes kdo hlásit, musí stejnou zkušenost učinit také. Jóga představuje nauku, která se nás ke stejným vjemům snaží dovést. Nemá příliš smysl hovořit o náboženství, dokud je člověk neprožil. Proč je na světě ve jménu Bo-ha tolik hádek a rozepří? Nebylo na zemi prolito více krve než právě pro náboženství, a to z toho důvodu, že lidé nikdy nešli až ke zřídlu své víry, nýbrž jim stačilo jen souhlasit se zvyky svých otců, které pak nutili ostatním. Jaké právo má člověk tvrdit, že má duši, pokud ji nevnímá, či hlásat, že je Bůh, pokud jej nevidí? Je-li nějaký Bůh, pak musí být viditelný, a je-li nějaká duše, musíme ji vnímat – jinak je lépe vůbec nevěřit. Je lépe být přesvědčený ateista než duchovní pokrytec. Vzdělanci dnešní doby jsou přesvědčeni, že veškerá metafysická snaha o pátrání svrchované Bytosti je marná, jiní tvrdí, že sice věci náboženské nemají žádný pevný základ, mají však přínos v tom, že v člověku vzbuzují ušlechtilou motivaci ke konání dobra. Věří-li lidé v Boha, dá se předpokládat, že budou slušní a budou z nich dobří občané. Vpravdě nemůžeme nikomu tyto názory zazlívat, uvážíme-li, že náboženství dnes spočívá povětšině ve víře v povážlivou změť slov, za nimiž se skrývá jen tušený význam. Lidé jsou vyzýváni, aby žili z liter. Pokud by to vůbec bylo možné, pak bych přestal mít poslední úctu k lidské přirozenosti. Člověk touží po pravdě, chce ji prožívat; až ji pochopí a prožije do nejhlubší nitky, pak teprve – jak praví védy – všechny jeho pochybnosti zmizí, temnota se rozptýlí a vše pokřivené se narovná. „Slyšte, dědicové nesmrtelnosti, cesta byla nalezena: Chceš-li vyjít z temnoty, pak vnímej Toho, kterýž jest za temnotou. Jiné cesty není.“

Nauka rádžajógy člověku předkládá praktickou, až s vědeckou přesností rozpracovanou metodu, jak dospět k pravdě. Každá věda musí mít na prvním místě správnou výzkumnou metodu. Pokud se chcete stát chemikem, nestačí sedět v koutku a volat: – Ó, ctihodná chemie! Musíte jít do laboratoře, brát různé látky, vzájemně je mísit, extrahovat a neustále experimentovat – jedině tak se stanete zkušeným chemikem. Pokud se chcete stát astronomem, musíte hledět dlouhé noci do dalekohledu a pozorovat vesmírná tělesa. Každá věda má svůj přístup a svou metodu. Také všichni nositelé duchovní pravdy hlásali, že objevili skutečnost vyšší, než nám mohou zprostředkovat naše smysly, a také vyzývali, abychom si ji ověřili. Pokud přijmeme určitý postup a upřímně v něm vytrváme, pak – pokud žádnou vyšší skutečnost nenajdeme – máme právo prohlašovat, že žádná není; dokud to však neučiníme, nemá naše popírání žádnou váhu.

Při nabývání poznání využíváme zobecněných pravd, které jsou založeny na pozorování. Nejprve si všímáme faktů, které následně zobecníme a na jejich základě tvoříme závěry a formulujeme principy. Poznání vlastní mysli, naší vnitřní přirozenosti, má však jednu zvláštnost: Nemůžeme je získat, pokud nejsme ochotni pozorovat vnitřní skutečnosti. Je relativně snadné všímat si jevů vnějšího světa, protože jsme si za tímto účelem vytvořili mnoho nástrojů, pro zkoumání svého vnitřního světa však žádné nástroje nemáme. Přesto se do pozorování musíme pustit, má-li být skutečnou vědou. Bez řádné analysy bude každá věda planým teoretisováním. Proto se také všichni psychologové už odnepaměti hádají; výjimku tvoří pouze ti, kteří našli správné prostředky pro vnitřní pozorování.

Nauka rádžajógy nejdříve předkládá nástroj k pozorování vnitřních stavů. Tímto nástrojem je samotná mysl. Je-li pozornost řádně usměrněna a zamířena do niterného světa, je schopna mysl analysovat a osvětlit nám potřebná fakta. Schopnosti mysli jsou jako rozptýlené paprsky světla; pokud je dokážeme zaostřit, mohou osvěcovat. Toto je náš jediný nástroj poznávání, který každý z nás používá ve vnějším i vnitřním světě; psycholog musí své pozorování zaměřit do lidského nitra se stejnou pečlivostí, jako to činí přírodovědec při zkoumání světa vnějšího. To však vyžaduje notnou dávku cviku, neboť od dětství se učíme zaměřovat svou pozornost k vnějším věcem, nikdy však do svého nitra; téměř všichni jsme pozbyli schopnost všímat si svých vnitřních mechanismů. Obrátit mysl do nitra, odpoutat ji od nutkání vycházet ven, zkoncentrovat její síly a potom jejich paprsek vrhnout na mysl samu, aby se dokázala zkoumat a poznala svou vlastní přirozenost – to je opravdu velmi náročný úkol. Přesto je to v dané věci jediný opravdu vědecký přístup.

Jaký má takové poznání užitek? Předně je odměnou poznání poznání samo, je tu však i jeden jedinečný přínos: Toto poznání nás zbaví veškerého utrpení. Když se totiž prostřednictvím analysy vlastní mysli člověk setká tváří v tvář s tím, co je nehynoucí a svou podstatou věčně neposkvrněné a dokonalé, nebude se již nikdy trápit a nebude již nikdy nešťasten. Veškeré utrpení pochází ze strachu, z nenaplněných tužeb. Člověk pochopí, že nikdy neumírá a přestane se bát smrti. Když pozná, že je dokonalý, nebude už chovat žádné plané touhy; jakmile obě příčiny zmizí, nebude již žádného utrpení – pouze dokonalá blaženost, a to ještě v tomto těle.

Je jediný způsob, jak dospět k tomuto poznání, a tím je soustředění. Chemik v laboratoři soustředí veškeré své duševní energie na chování látek a proniká tak k jejich skrytému tajemství; astronom zase vysílá všechny své soustředěné myšlenky dalekohledem k obloze, která mu pak vydá střežená tajemství planet a sluncí. Není možné v tomto světě získat poznání jinak než soustředěním duševních schopností. Svět je připraven vydat svá tajemství, pokud víme, jakou silou je třeba zabušit na jeho brány. Schopnosti lidské mysli jsou v podstatě neomezené. Tajemství spočívá v tomto: Čím více je mysl soustředěná, tím více síly se shromažďuje do jednoho bodu.

Je snadné soustředit mysl na vnější jevy, protože je pro ni přirozené „toulat se po venku“; mnohem těžší je však její soustředění na poli psychologie a metafysiky, kde jsou objekt i subjekt jedno. Objekt je vnitřní; je jím samotná mysl, je tedy nutné ji pozorovat – analysovat mysl myslí. Víme, že mysl má takzvaně reflexivní schopnost. Když mluvíte, současně jako by vedle vás stálo vaše druhé já a vaši řeč pozorně poslouchalo. Totéž se děje, když přemýšlíte; část vaší mysli odděleně sleduje vaše myšlenky. Duševní síly je potřeba soustředit a obrátit zpět na samotnou mysl; stejně jako pronikavé sluneční paprsky prosvítí i tu nejtemnější temnotu, tak dokáže i soustředěná mysl proniknout do svých nejskrytějších tajů. Takto se můžeme dostat až k samým základům víry, k opravdovému, ryzímu náboženství. Sami pak budeme vnímat, zda máme duši, zda život trvá pár let nebo celou věčnost, zda existuje Bůh; toto vše nám bude vlastní myslí zjeveno. Cílem celé nauky rádžajógy je umění soustředěnosti mysli, odhalení jejích nejvnitřnějších zákoutí, zobecnění jejího obsahu a vyvození finálních závěrů. Rádžajóga se proto nikdy netáže, jakého jsme vyznání, je jí zcela lhostejné, zda jsme věřící či bezvěrci. Jsme lidské bytosti, a to je zcela dostačující. Každý člověk má právo i schopnosti pátrat po svém vlastním vyznání, každý člověk má právo ptát se proč a sám si odpovědět, pokud si jen dá tu práci.

Ke studiu rádžajógy tedy nepotřebujete žádnou víru ani přesvědčení. Nevěřte ničemu, dokud se o tom sami nepřesvědčíte; to je základní ponaučení. Pravda nepotřebuje žádnou berlu, aby mohla rovně stát. Myslíte si, že je třeba skutečnost našeho bdění dokazovat nějakými sny?

Studium rádžajógy vyžaduje dlouhý čas a vytrvalou praxi. Část praxe je tělesná, hlavní část je však zaměřena na aktivitu duševní. Mysl je s tělem velmi úzce propojena. Je-li mysl jen jemnější součástí těla, která může tělo ovlivňovat, pak je také logické, že tělo musí zpětně ovlivňovat mysl. Je-li tělo nemocné, onemocní i mysl, je-li zdravé, pak se bude i mysl zdravě projevovat. Je-li tělo podrážděné, přenese se podrážděnost i do mysli a platí to samozřejmě i obráceně: Podrážděná mysl se projeví podrážděním těla. Je smutnou skutečností, že u většiny lidí je mysl z velké části ovládána tělem a je v tom důsledku jen málo rozvinutá. Velká část lidí se schopností ovládat svou mysl jen velmi málo odlišuje od zvířat. Má-li člověk nabýt vlády nad svým duševním prostředím, potřebuje k tomu určité přispění fysického těla. Jestliže je tělo pod dostatečnou kontrolou, je možné pustit se do manipulace s myslí. Touto manipulací dokážeme nad myslí získávat kontrolu, přimět ji k požadované činnosti a zaměřovat její soustřeďovací schopnosti podle vlastního přání.

Podle rádžajogína je vnější svět pouze hrubou podobou jemného světa vnitřního. Jemné je vždy příčinou a hrubé následkem. Vnější svět je tedy důsledkem vnitřní příčiny a totéž platí i o vnějších silách. Člověk, který se naučí manipulovat se svými vnitřními silami, získává vládu i nad vnější přírodou. Jogín si neklade o nic menší úkol než ovládnout celý vesmír, veškerou přírodu. Chce dospět k bodu, v němž nad ním „přírodní zákony“ nebudou mít žádnou moc, kde je bude moci všechny překročit. Stane se pánem vnitřních i vnějších jevů. Právě stupeň tohoto ovládnutí určuje pokrok lidské civilisace.

Různé kultury přistupují k ovládání přírody z různých konců. Některé více zohledňují ovládání vnějších jevů, jiné se zaměřují na zkrocení vnitřní přirozenosti. Jedni tvrdí, že ovládneme-li vnější prostředí, ovládneme všechno, jiní hovoří totéž o ovládnutí vnitřního prostředí. Dovedeno do krajností, mají obě strany pravdu, protože v přírodě vlastně žádné rozdělení na vnitřní a vnější neexistuje. Hranice mezi nimi je zcela fiktivní. Oba dva tábory se nutně musí setkat ve stejném bodě, když dosáhnou samotné hranice svého poznání. Fysik, který dovede své poznání až na samou hranici, zjistí, že splývá s metafysikou, a stejně tak i metafysik v určitém okamžiku zjistí, že to, čemu říkal hmota a duch, byly pouze zdánlivě dva různé pojmy, které jsou ve skutečnosti jedno Jediné.

Cílem a završením veškeré vědy je nalezení jednoty, Jednoho, z něhož vznikla mnohost, Jednoho, které přebývá v mnohosti. Rádžajóga navrhuje začít u vnitřního světa, u studia vnitřní přirozenosti, a touto cestou dospět k ovládnutí Celku – vnitřního i vnějšího prostředí. Tento způsob je již velmi starý. V západním světě se považoval za mysticismus a lidé, kteří jej praktikovali, byli upalováni jako čarodějnice a kouzelníci. V Indii, která se stala zvláštní baštou této nauky, upadlo toto učení z různých důvodů do rukou nepovolaných, kteří z devíti desetin toto vědění zničili a ze zbytku se snažili učinit veliké tajemství. Dnešní takzvaní mystikové především na Západě z dřívějšího vědění už neznají téměř nic.

Všechno, co se v takových směrech jógy tváří tajemně a záhadně, je nutno bez váhání zavrhnout. Nejlepším vůdcem v životě je síla. Ve všem a v duchovní nauce především by měl člověk zavrhnout vše, co jej oslabuje. Lnutí k zázrakům a tajemnu jen oslabuje mozek. Jógu – tu nejvyšší z věd – téměř zničilo. Od dob, kdy byla v Indii tato nauka před bezmála čtyřmi tisíci lety objevena, byla dokonale popsána, zformulována a vyučována. Je pozoruhodné, že čím současnější komentátor starých jógových děl, tím větších se při výkladu dopouští omylů. U starých autorů nacházíme mnoho racionálních prvků, kdežto mnozí dnešní autoři se zajímají jen o mystéria. Nauka, na kterou by mělo svítit jasné denní světlo a nezkalený rozum, téměř skončila v tajuplném přítmí.

V mém podání jógy není místa pro žádné tajemno. Sdělím vám vše, co vím, a co nevím, budu citovat z autoritativních spisů. Není dobré slepě věřit, proto nabádám, abyste uplatňovali vlastní rozum a vlastní úsudek; abyste poznali, zda jsou tyto věci pravdivé nebo nepravdivé, musíte je sami praktikovat. Tuto nauku musíte studovat stejným způsobem, jako každou jinou exaktní vědu. Neskrývá se v ní žádné tajemství ani nebezpečí. Měla by se učit otevřeně a veřejně, takříkajíc za plného denního světla; každý pokus halit ji do tajemství vede k nebezpečí.

Než však přistoupíme k výkladu rádžajógy, je potřeba se alespoň v krátkosti zmínit o sánkhjové filosofii, z níž tato nauka vychází. Podle sánkhji je vznik smyslového vjemu následující: Odraz vnějších předmětů se přivádí přes vnější smyslové ústrojí do odpovídajícího smyslového centra v mozku (indrija), který zpracovaný vjem předloží mysli (manas) a mysl dále rozlišovací schopnosti (buddhi), od níž jej přijímá duše (puruša). Od ní pak přichází zpětná odezva k pohybovým nervům, které vykonají potřebnou reakci. S výjimkou puruši jsou všechny zúčastněné substance materiální, mysl je nicméně mnohem jemnější formou hmoty než vnější smysly. Hmota, z níž se mysl skládá, rovněž vytváří jemnohmotné prvky zvané tanmátry. Jejich zhrubělá forma tvoří viditelnou hmotu vnějšího světa. Rozdíl mezi rozumem a hrubou hmotou je tedy podle sánkhjové filosofie pouze v hustotě. Puruša je jediným nehmotným jevem. Mysl je jakýmsi nástrojem v rukou duše, prostřednictvím něhož se zmocňuje vnějších předmětů. Mysl se neustále proměňuje a kolísá, výcvikem však lze její schopnosti ustalovat. Když se například hluboce zaposlouchám do tikotu hodin, může se stát, že i když mám otevřené oči, nevidím nic, což dokazuje, že mysl byla připoutána ke sluchovému orgánu, odpoutala se však od zraku. Cvičením se ale může naučit vnímat všechny orgány současně. Mysl má navíc reflexivní schopnost, která jí umožňuje nahlížet do vlastního nitra. Právě o tuto reflexivní schopnost jogíni usilují; soustředěním mysli a obrácením její pozornosti do nitra poznávají, co se děje uvnitř. Není to otázka pouhé víry, nýbrž podrobné analysy. Moderní fysiologie učí, že zrak skutečný zrakový orgán nejsou oči, nýbrž zvláštní nervová tkáň v mozku, a stejné platí o všech ostatních orgánech. Sánkhja říká totéž, pouze z psychologického pohledu. Oblast našeho zkoumání však leží až za tím.

Jogín se snaží dosáhnout velmi citlivého stavu vnímání, v němž bude schopen sledovat všechny rozmanité duševní stavy. Může vnímat, jakými cestami putují smyslové vjemy, jak je mysl přijímá, jak vzniká rozhodování a jak je předkládáno purušovi. Rádžajóga však stejně jako každá jiná věda vyžaduje určitou přípravu a má vlastní specifickou metodu, kterou je potřeba striktně dodržovat, než bude možné celé věci dokonale porozumět.

Platí zde určitá pravidla ohledně stravování; je potřeba přijímat potravu, která zajistí nezkalenou mysl. V pavilonu zvířat to pochopíte nejnázorněji. Spatříte tam slony, obrovská býložravá zvířata, která jsou od přírody klidná a laskavá; když se však zastavíte u klece se lvy a tygry, setkáte se s neklidnými a zákeřnými tvory. Veškeré rozdíly mezi jejich povahami má na svědomí druh potravy. Všechny síly, které v těle působí, jsou vytvářeny potravou. Když budete delší dobu hladovět, vaše tělo zeslábne a utrpí vaše fysické síly, po několika dnes budou uvadat i duševní schopnosti. Nejdříve selže paměť, potom nebudete vůbec schopni normálně uvažovat. Z toho důvodu je na počátku dobré dbát na vhodnou stravu; až nabudete dostatek síly a dosáhnete určitého pokroku, nebudete muset být v tomto ohledu tolik přísní. Když rostlina vyrůstá, je dobré ji chránit v ohradě, jakmile se z ní stane vzrostlý strom, není již ochrany potřeba.

Jogín se musí vyhýbat dvěma krajnostem – přehnaného blahobytu a strádání. Nesmí trápit tělo hladem ani umrtvováním jeho funkcí – kdo tak činí, není podle Bhagavadgíty jogínem: „Ani ten, kdo příliš hladoví, ani ten, kdo příliš bdí, ani ten, kdo příliš spí, ani ten, kdo příliš pracuje, není způsobilý k józe, Ardžuno.“