Nesmrtelnost

Jakou otázku si člověk kladl vícekrát, jaká představa jej více podnítila k hledání odpovědi, jaká záhada je mu naléhavější a jaká hádanka vrostlejší v jeho samotné existenci, než nesmrtelnost duše? Je věčným tématem básníků i mudrců, kněží i proroků; nedávala spát králům na trůnu, snili o ní žebráci v ulicích. Přiblížili se jí ti nejvyšší z lidí a doufali v ní ti nejzvrhlejší. Zájem o tuto otázku nikdy nepoleví. Světu již byly předloženy četné odpovědi, tisíce moudrých hlav vzdaly pátrání po jejím rozuzlení, otázka však zůstává stále stejně naléhavá. Ve vřavě každodenního života na ni často zapomínáme, odejde-li však náhle někdo z našich blízkých, pak na okamžik onen překotný světa běh ustane a klademe si onu prastarou otázku: – Co je dál? Co se s duší stane?

Všechno lidské poznání se odvíjí od zkušenosti; poznat můžeme pouze to, co prožijeme. Všechno naše rozumové uvažování se zakládá na zobecnělé zkušenosti, všechno naše poznání je pouze doladěnou zkušeností. Když se rozhlédneme kolem sebe, všude vidíme nepřetržitou změnu. Rostlina vzejde ze semene, promění se ve vzrostlý strom, z něhož za čas zůstane jen další semeno – kruh je uzavřen. Stejným procházejí zvířata i člověk. Každá hora zvětrává, každá řeka vysychá, deště se zvedají z hladiny moře, aby se do něj opět vrátily. Všude se uzavírá kruh zrození, růstu, dospělosti, stáří a zániku s neodvratnou matematickou přesností. Taková je naše každodenní zkušenost. Uvnitř toho všeho, za tou obrovskou masou života s miliony druhy a miliony tvary, od nejmenšího atomu po zduchovnělého člověka, však můžeme pozorovat určitou jednotu. Každodenně zjišťujeme, že ona zeď, o níž jsme si mysleli, že odděluje jednu věc od druhé, se rozpadá a dokonce i dnešní věda začíná hmotu rozpoznávat jako jednu jedinou substanci, která se projevuje různými způsoby a v pestrých podobách; jeden jediný život se vine všemi životy jako nepřerušovaný řetěz a všechny ony oživené podoby jsou jen jeho jednotlivými články, které se jeden za druhým táhnou téměř do nekonečna, stále však na tom samém řetězu. Tomu se říká evoluce. Je to velmi stará myšlenka, stejně stará jako lidské společenství, pouze získává díky postupujícímu poznání stále jasnější podobu. Je ještě jedna věc, kterou lidé v dávných dobách vnímali, kterou však dnes tak zřetelně nechápeme, a tou je involuce. Ze semena vyroste strom, ze zrnka písku však nikdy. Z otce se zrodí dítě, nikoli z hroudy hlíny. Z čeho tato evoluce vychází, je otázka. Co bylo semeno? – Totéž, co strom; všechny vlastnosti a možnosti stromu jsou již v semeni, a taktéž všechny možnosti budoucího člověka jsou v nemotorném batoleti; všechny možnosti života jsou ukryty v jediném zárodku. Staří indičtí myslitelé to nazývali involucí. Evoluce předpokládá involuci. Nemůže se vyvinout nic, co již není. Uvažujeme-li přísně matematicky, jak se dnes na vědecký přístup sluší, je zřejmé, že celková suma energie v celém vesmíru se nemění; nelze z něj vyjmout jediný atom ani odčerpat jediný joul, a stejně tak do něj nelze nic přidat. Evoluce jako taková nevychází z nuly – odkud tedy? Z předchozí involuce. Batole je zavinutý člověk, člověk je vyvinuté batole. Všechny možnosti života jsou uloženy v zárodku. Přidejme k tomu předchozí představu o trvání života. Za nejprimitivnější buňkou až po nejdokonalejší lidskou bytost stojí jediný život. Tak jako se v jednom lidském životě projeví celá škála podob od batolete, dítěte, mládence, dospělého muže a starce, i mezi primitivní buňkou a dokonalým člověkem se vine jedna a tatáž nepřerušená nit života. Tuto stranu mince dnes nazýváme evolucí, druhou stranu však tvoří skutečnost, že celý tento pozvolna se rozvíjející životní proces je již ukryt v zárodečné formě v tom nejprimitivnějším životním projevu. Dokonalý člověk – ztělesnění Boha na zemi – byl zavinutý v nejstarší protoplasmě, to nejvyšší projevení je ukryto v nepatrném buněčném zárodku. Je to jeden a tentýž kosmický život, jedna nekonečná masa postupně se rozvíjející inteligence. Nevyvíjí se, nýbrž pouze rozvíjí. Vyžeňte všechny představy o vývoji z hlavy. Dnes chápaná myšlenka vývoje je spojována s něčím, co přichází zvenčí, což zamlžuje pravdu; Nepomíjivé, jež leží skryto v každém projevu života, je nezávislé na vnějších podmínkách. Nikdy se nevyvíjí; je stále totéž, pouze rozvíjí možnosti svých projevů.

Následek je projevenou příčinou. Mezi příčinou a následkem není žádného podstatného rozdílu. Když se příčina na čas promění a vymezí, stane se následkem. Převedeme-li tuto myšlenku na život, pak celý projev tohoto řetězce sahajícího od nejprimitivnější buňky po plně rozvinutého člověka je jeden a tentýž kosmický život. Nejprve se zavinul do velmi jemné podoby a z této jemnohmotné příčiny se rozvíjel a rozvíjel do stále viditelnějších, hrubších podob.

Tím se však otázka nesmrtelnosti ještě nezodpovídá. Chápeme, že všechno je nezničitelné. Nic tu není nové, ani nic nového nevznikne. Představuje se tu střídavě stejná řada projevů jako na otáčejícím se kole. Veškerý pohyb v tomto vesmíru probíhá ve formě vln, které se neustále zvedají a opět padají. Jemnohmotné jevy se neustále rozvíjejí, hrubnou do stále zřetelnějších tvarů a nakonec se jakoby rozpouštějí zpět do jemnohmotných podob, do svých prapůvodních příčin. Tímto procesem prochází každý projev života; jediné, co zaniká, je tvar. Rozpadne se na kusy, je však jisté, že se znovu vytvoří. V jistém smyslu jsou těla a tvary věčné. Představte si, že házíte kostkou a hodíte řadu 6-5-3-4. Vezmete kostku znovu do ruky a házíte další řadu, padá jiná kombinace; zákonitě však opět nastane okamžik, kdy vám znovu pad-ne stejná řada. Každá částice, každý atom tohoto vesmíru je takovou kostkou, kterou vrháme a která tvoří své kombinace. Všechny předměty, které vidíte před sebou na stole, představují jednu kombinaci. Lampa, sklenice, kniha – za nějaký čas se všechny rozpadnou. Musí však znovu přijít okamžik, kdy se přesně tato kombinace znovu vytvoří, kdy tu budete vy ve své nynější podobě, budete číst stejnou knihu, pít ze stejně sklenice. Stalo se to již nesčetněkrát a nesčetněkrát se to ještě zopakuje.

Vidíme tedy, že ve věčnosti se musí opakovat tytéž kombinace. To však není nesmrtelnost duše. Žádná síla nemůže zaniknout, žádná hmota nemůže být zničena. Neustále se mění, kupředu či nazpátek, dokud se nenavrátí do zdroje, z nějž vyšla. Neexistuje žádný pohyb po přímce. Všechno se pohybuje v kruhu; každá rovná přímka je obvodem kruhu s nekonečným poloměrem. Žádná duše tedy nemůže být navěky zatracena, neboť všechno musí dokončit kruh a vrátit se do svého zdroje. Z diskuse o evoluci a involuci vyplývá, že já, vy a všechny ostatní duše jsme nutně součástí kosmického vědomí, kosmického života, kosmické mysli, která se zavinula a dokončuje svou cestu kruhem do svého kosmického zdroje. Tuto kosmickou inteligenci duchovní lidé nazývají Bohem, Kristem, Buddhou, Brahma, materialisté fysikální silou a agnostici nekonečnou, nepopsatelnou skutečností; všichni jsme však její součástí.

Ani tato myšlenka však neobjasňuje všechny pochybnosti. Je povzbudivé, že žádná síla nemůže být zničena, každá podoba je však kombinací řady složek, tedy i každá síla je podobně složeným jevem. Co se však stane s vaší individualitou, je-li síla výslednicí několika společně působících sil? Vše, co se slučuje, tedy hmota i síla, musí se jednou rozpadnout na původní složky. Všechno, co je výsledkem nějakých příčin, musí zemřít nebo být zničeno. Rozpadne se, rozptýlí, rozloží se na složky. Duše však není síla, není ani myšlenka. Je původcem myšlenek, není však myšlenkou; je původcem těla, není však tělem. Tělo nemůže být duší, protože není nadáno inteligencí. Kýta na řeznickém pultu není inteligentní, ani lidská mrtvola, protože projevem inteligence je reaktivní schopnost. Je třeba se u této věci na chvíli pozastavit. Jak je možné, že vidíte sklenici na stole? Od sklenice se odrážejí paprsky světla a na sítnici oka vytvářejí obraz, který se přenáší sensorickými nervy do mozku. Do této chvíle však ještě nenastává akt vidění, nenastává žádná reakce. Teprve až nervové centrum v mozku předá vjem mysli a mysl na něj zareaguje, můžeme hovořit o tom, že se před vašimi zraky objeví sklenice. Nebo si představte, že posloucháte přednášku a na nose vám přistane komár. Přednáška je však natolik poutavá, že si jeho štípnutí ani nevšimnete. Jak je to možné? Vždyť na kůži máte citlivé nervové receptory, které nepříjemnou zprávu odešlou do mozku. Mysl na ni ovšem nezareaguje; nic neucítíte, neboť je cele upoutána něčím jiným. Abyste tedy mohli vidět, slyšet a cítit, musí vaše mysl na podnět zareagovat. S touto reakcí se dostavuje „osvícení“, jak to nazývají sánkhjoví filosofové. Vidíme však, že tělo nedokáže osvěcovat, neboť v nepřítomnosti vědomé pozornosti v něm nevzniká žádný vjem. Mysl sama o sobě nestačí, nýbrž že je pouze nástrojem v něčích rukách. První je tu tělo, potom mysl čili nástroj myšlení a nakonec Já stojící za myslí. Toto Já se v sanskrtu nazývá Átman. Moderní fysiologové ztotožňují myšlení s molekulárními změnami v mozku, proto nevědí, jak předchozí případ vysvětlit. Mysl je velmi těsně spojena s mozkem, který se mění pokaždé, když se mění tělo. Já je osvěcovatel, mysl je nástrojem v jeho rukou a prostřednictvím tohoto nástroje se Já zmocňuje vjemů, které zprostředkovávají vnější smysly. Oči a uši jsou pouze přijímače – skutečným smyslovým orgánem jsou příslušná mozková centra. V sanskrtu se jim říká indrija; předávají vjemy mysli, která je přenáší na další duševní rovinu zvanou čitta, na níž se tvoří vůle. Vůle pak vydává rozkaz, podle nějž mysl bezodkladně instruuje smyslově-nervová centra, z nichž je reakce přenesena na fysickou úroveň těla. Skutečným vnímatelem, tvůrcem a hybatelem celého procesu je ono nejvnitřnější Já.

Já člověka tedy není tělem ani myšlenkou, neboť nemůže být tvořeno složkami. Co je tvořeno složkami, je možné vidět a pojímat myšlenkami. Co však není možné vnímat ani pojímat myšlenkami, co nelze spojit dohromady, to nemůže být silou ani hmotou, příčinou ani následkem, nijakým složeným celkem. Oblast složených celků sahá pouze tam, kam dosáhne náš duševní vesmír s jeho zákony. Za jeho hranicemi nic takového neplatí; vymyká-li se něco z působnosti zákona, nemůže to být složeným celkem. Já, které stojí mimo zákon příčinnosti, nemůže být složeninou z částí. Neumírá, protože smrt znamená rozpad na původní složky; Já však není složeninou, tudíž nemůže zemřít.

Nyní jsme se dostali na velmi citlivou půdu, na níž mnohé jímají závratě. Neboť to, co nemůže zemřít, nemůže ani žít – život a smrt jsou jen rub a líc jedné a téže mince. Život je jen jiným jménem pro smrt, stejně jako smrt je jen jiným jménem pro život. Když se vlna zvedá k hřebeni, říkáme tomu život, propadá-li se v prohlubni, říkáme tomu smrt. Pokud něco sahá mimo smrt, pak je přirozené, že sahá i mimo život. Připomínám zde vůbec první závěr, o němž byla zmínka na začátku: Duše člověka je součástí kosmické energie, kterou je Bůh. Jestliže je duše mimo život a smrt, znamená to, že se nikdy nerodí, ani nikdy neumírá. Co však znamená ono zrození, život a smrt, které vidíme kolem sebe? Tento jev se týká pouze těla, protože duše je všudypřítomná. Toto tvrzení se mnohým bude jevit nelogické; co však může omezovat to, co sahá mimo působení zákona, mimo příčinnost? Sklenice na stole není všudypřítomná, protože je okolními silami nucena držet svůj vymezený tvar, které jí nedovolí jej nijak změnit. Jak však může být omezeno něco, co sahá mimo působení zákona, kde není nic, co by mohlo zvenčí působit? Taková skutečnost je všudypřítomná. Jak to, že se potom rodíme a umíráme? Takto mluví nevědomost, je to halucinace mozku. Naší všudypřítomné podstaty se žádné zrození, smrt ani znovuzrození nedotýkají, nikam neodcházíme ani nepřicházíme. Pocit, že se rodíme a umíráme, je halucinací vyvolanou změnou jemnohmotného těla, které nazýváme mysl. Je to jako když se na čisté obloze objeví obláček; pohybuje se a budí dojem, že se pohybuje obloha. Když se někdy díváte na měsíc, přes který přeplouvá mrak, máte pocit, že se měsíc pohybuje. Nebo když sedíte v rozjíždějícím se vlaku, máte na chvíli dojem, že je to nádraží, které se dává do pohybu. Ve skutečnosti se nepohybujete nikam, nerodíte se ani neumíráte; jste nekoneční, nehynoucí, neustále přítomní, mimo veškerou příčinnost – a stále svobodní. Jak je možné hovořit o smrtelnosti tam, kde není zrození?

Je potřeba ještě jeden krok, abychom se dobrali logického závěru. Není žádný dům na půli cesty. Saháme-li svou podstatou mimo dosah přírodních zákonů, musí v nás přebývat veškeré poznání, moc i blaženost. Jste všudypřítomným, vševědoucím bytím tohoto vesmíru. Mohou tu existovat miliardy takových bytostí? To jistě sotva; co z nás tedy zbývá? Jsme jen Jeden Jediný; existuje pouze jedno takové Já a toto Jediné Já jste vy. Za touto přírodou stojí bytí, kterému říkáme Duše. Je pouze jedno Bytí – trvale blažené, všudypřítomné, vševědoucí, nezrozené, nesmrtelné. Jak praví upanišady: „Z jeho moci se obloha rozpíná, z jeho moci vane vzduch, s jeho moci září slunce a z jeho moci všechno žije. On jest podstatou této přírody, Duší tvé duše, ba co víc: Ty jsi On, ty a On jedno jste.“ Kdekoli jsou dva, tam je střet a strach. Je-li vše jedno, kdo proti komu cítí nenávist, s kým lze bojovat? Toto vysvětluje pravou podstatu života i pravou podstatu veškerého bytí. Toto je dokonalost a toto je Bůh. Dokud vidíte různost, vidíte klam. „Kdo spatřuje v tomto světě mnohosti Jediné, kdo v tomto proměnlivém světě vidí Toho, jenž se nikdy nemění, vidí jej jako Duši své duše, jako své vlastní Já, ten je svobodný a blažený a dosáhl cíle.“ Proto poznej, že jsi On, jsi Bůh tohoto vesmíru – tat tvam asi: Ty jsi To. Všechny ty představy že jsem muž nebo žena, zdravý či nemocný, silný či slabý, že miluji či nenávidím, jsou pouhé halucinace. Pryč s nimi! Co vás oslabuje a co ve vás budí strach? Vždyť jste Jediné Bytí v celém vesmíru. Napřimte se a buďte svobodní. Vězte, že každá myšlenka a každé slovo, které vás oslabuje, je jediným zlem, které existuje. Jestliže slunce naposledy zajde, měsíce a hvězdy se rozpadnou v prach, celé galaxie budou vrženy do zkázy – čím vás to ohrozí? Zůstaňte stát jako skála, neboť jste nezničitelní. Vy jste Já, Bůh. Opakujte si: – „Jsem absolutní Bytí, Blaženost a Poznání, Já jsem On.“ – a jako lev, který prolomí klec, rozlomte své okovy a buďte navždy svobodní. Co vám může nahnat strach, co vás může utlačovat? Pouze nevědomost a klam. Jste neposkvrněné, věčně blažené Bytí.

Přesto vám budou bláhovci neustále tvrdit, že jste hříšníci, a pro-to byste se měli skrčit v koutku a tiše naříkat. Taková řeč je naprostá zvrácenost a diletantství. Všichni jste Bůh. Cožpak nevidíte Boha, kterého nazýváte člověkem? Pokud tedy máte dost odvahy, napřimte se a vystavte na tom celý svůj život. Pokud vám někdo podřízne hrdlo, neříkejte ne, neboť sami sobě podřezáváte hrdlo. Když pomůžete chudákovi, není důvod dmout se pýchou. Není to důvod k pochvale, uctíváte v tomto skutku sami sebe. Copak nejste celý vesmír? Copak je tu někdo, kdo by zároveň nebyl vy? Vy jste slunce, měsíc i hvězdy, to vy všude záříte. Koho budete nenávidět a s kým bojovat? Vězte tedy, že jste On a podle toho veďte celý svůj život; ten, kdo to ví a podle toho žije, nikdy netápe v temnotě.