Praktická védanta

Teorie je jistě užitečná věc, vždy je však důležité, jak se osvědčuje v praxi. Pokud nemá žádný praktický dopad, nemá žádnou hodnotu, leda jako rozcvička pro rozum. Jako duchovní nauka musí proto védánta být svrchovaně praktická. Musíme mít možnost vnést ji do každého aspektu svého života, avšak nejen to: Musí rovněž zmizet onen fiktivní rozdíl mezi duchovním a světským životem, neboť védánta učí Jednotu – jeden život prostupující vším. Duchovní ideály musí pokrýt celé pole života, musí vstoupit do všech našich myšlenek a do našeho jednání.

Pozoruhodným rysem této nauky je skutečnost, že mnohé z jejích největších myšlenek se nezrodily v lesních poustevnách, ale pochází od osob, u nichž lze předpokládat světsky zaneprázdněný život – od védských králů a panovníků. Sotva si lze představit člověka, který by byl zavalen větší zodpovědností a četnějšími povinnostmi; přesto byli někteří z nich zcela mimořádnými mysliteli. Praktičnost této filosofie také dokládá kulisa, do níž je posazen děj Bhagavadgíty – nejdokonalejšího komentáře védántské nauky: Kršna ji přednáší bojovníku Ardžunovi přímo na bojišti v předvečer jedné z nejstrašlivějších válek. Z každé stránky Gíty vyzařuje naléhavá výzva k činu, v jehož středu však panuje nepohnutá tichost. V tom také spočívá tajemství činnosti, jehož dosažení je naplněním védánty. Nečinnost ve smyslu pasivní netečnosti jistě nemůže být cílem – to by pak bylo možno pokládat studené zdi za největší mudrce. Skutečná činnost není ta, která je provázena vzrušeným zanícením, nýbrž trvalým klidem, který nelze rozčeřit, duševní rovnováhou, kterou nelze ničím narušit. Z vlastní životní zkušenosti sami dobře víme, že tento přístup k činnosti je nejlepší.

Mnozí lidé pochybují, zda je možné dělat pořádně nějakou práci bez vášnivého zaujetí, které obvykle při činnosti prožíváme. Také jsem takto dříve uvažoval; čím jsem však starší a získávám hlubší zkušenost, docházím k poznání, že to není pravda. Čím je člověk klidnější a vyrovnanější, tím víc práce vykoná. Necháme-li volný průchod svým citům, vydáme až příliš mnoho energie, vydráždíme nervy, rozostříme myšlenky a v konečném důsledku dokážeme méně. Energie, která měla být přeměněna v činnost, se ztratí v záplavě pocitů. Proto také rozhněvaný člověk nikdy příliš smysluplné práce nevykoná.

Védánta vyučuje vysoký ideál; jak známo, ideál je vždy vysoko nad současnou realitou, ať mu přisuzujeme jakoukoli praktičnost. Jestliže se mne někdo bude snažit přesvědčit o určitém ideálu, k jehož dosažení je prvním krokem zřeknutí se sobectví a zřeknutí se požitku, pak jej budu s největší pravděpodobností považovat za nepraktický. Pokud mi však předloží ideál, který se slučuje s mým sobectvím, budu pro něj všemi deseti. Takový ideál, který se snaží přizpůsobit našemu nynějšímu životu, představuje pro náš život veliké pokušení. Každý má odlišnou představu o praktičnosti. Jiná bude u kramáře, jiná u zloděje. Védánta je praktická vždy ve smyslu svého ideálu. Její ideál není nedosažitelný, třebaže je velmi vysoký. Jeho obsah lze vyjádřit stručnou větou: Jste božské podstaty čili po védsku tat tvam asi – „Ty jsi To.“

Védánta říká, že člověk musí mít nejprve víru sám v sebe. Všechna náboženství tvrdí, že kdo nevěří v osobního Boha, je bezvěrec; védánta říká, že bezvěrec je ten, kdo nevěří v sebe. Nevěřit ve velikost vlastní duše je podle védántské nauky ateismus. Pro mnohé je to bezpochyby rouhačská myšlenka, jiní se domnívají, že tohoto ideálu není nikdy možné dosáhnout. Podle védánty však neexistuje žádná překážka v pohlaví, věku či duševní vyspělosti, která by bránila jeho naplnění, neboť ukazuje, že tento ideál je již naplněn, již je tu.

Všechny vesmírné síly jsou již naše. Jsme to my, kdo si zakrývá oči rukama a křičí, že je tma. Poznejte, že kolem vás žádná tma není; odtáhněte ruce a uvidíte světlo, které tu bylo od počátku. Tma nikdy neexistovala, jako nikdy neexistovala slabost. Poblázněni naříkáme, že jsme slabí, že jsme poskvrněni hříchem. Védánta trvá na tom, že ideál je nejen praktický, ale že je tu neustále přítomen; tento Ideál – opravdová Skutečnost – je naší vlastní přirozeností. Všechno ostatní, co vidíte a vnímáte, je klam. Pokud o sobě tvrdíte, že jste nebozí smrtelníci, myslíte si něco, co není pravda, přesvědčujete se o lži, sugerujete si hypnotický spánek, v němž se sami sobě jevíte jako nízcí, špatní a slabí.

Védánta neuznává žádný hřích, pouze omyl: A největším omylem je podle jejího učení představa, že jste slabí, neschopní, hříšní a ubozí tvorové. Pokaždé, když o sobě takto přemýšlíte, zasazujete další článek do řetězu, který vás spoutává, stáváte se obětí další hypnotické sugesce ohledně své vlastní duše a vysíláte do světa špatné myšlenky. Védánta se tudíž nijak nesnaží usmiřovat se současným, vsugerovaným a klamným životem, který jsme si vzali za vlastní; ten musí jít pryč a na jeho místě musí zazářit skutečný život. Nikdo se nestává čistším; jeho vrozená čistota se jen stává viditelnější. Nekonečná čistota, svoboda, láska a moc jsou již naše.

Védánta také učí, že tento vznešený cíl lze naplnit nikoli v lesních poustevnách, nýbrž i na nejrušnějším tržišti světa. Ti, kdo tyto pravdy objevili, nebyli asketové, nýbrž právě lidé životem mimořádně zaneprázdnění – stáli v čele armád, rozhodovali z trůnu o osudech země a pečovali o blaho bezpočtu poddaných. Panovník té doby nebyl žádnou znuděnou loutkou, jak vídáme v dnešních časech; přesto našli čas, aby o těchto věcech hluboce přemýšleli, uskutečnili je a poučovali o nich druhé. O kolik tedy musí být jejich nauka praktičtější pro náš život, který je v porovnání s tím jejich bezstarostnou procházkou růžovou zahradou? Mé ani vaše dnešní nároky nejsou ničím proti těm, jež naléhaly na Ardžunu na Kuruovském poli, stojícího v čele mohutného vojska; a přesto si dokázal najít chvíli, aby i veprostřed válečné vřavy vyslechl poselství této filosofie a ihned ji přenesl do svého života. Totéž přece můžeme dokázat i my, jimž je dopřáno nesrovnatelně více volného času a pohodlí. Většina z nás má více času, než si myslí, že má; jen je potřeba chtít jej využít pro smysluplný účel.

Nikdy nezapomínejte na ústřední myšlenku védánty, kterou je Jednota. V ničem nejsou dva; je pouze jeden život, jeden svět, jedno bytí, všechno je Jedno Jediné. Věříte-li, že existuje Bůh, pak mezi nejnižším zvířetem a nejvznešenějším člověkem nemůže být rozdílu. Bůh, který straní svým vyvoleným potomkům zvaným lidé a je krutý ke svým dalším potomkům zvaným zvěř, je horší než ďábel. Raději stokrát zemřu, než abych prokazoval úctu takovému Bohu. Celý můj život by byl bojem proti takové víře. Žádného rozdílu tu však není a ti, co tvrdí, že je, jsou nezodpovědní a bezohlední nevědomci. Všimněte si ale, že tuto myšlenku není většina lidí ochotna přijmout, protože vyžaduje, aby se člověk vzdal nynějšího života; proto ji označí za nepraktickou.

Lidská povaha je podivně konservativní; neradi děláme radikální kroky. Jsme jako zamrzlí ve sněhu: Těmto nešťastníkům se chce jen spát, a když se je někdo pokusí zburcovat k pochodu, odpoví: „Nech mne spát. Je tak nádherné usínat ve sněhu.“ Celý život zamrzáme od palců až k hlavě, a přesto bychom raději usnuli.

Učí-li někdo nauku, kterou se snaží přizpůsobit naší stávající úrovni, odsuzuji ji jako nepraktickou. Mějte se na pozoru před těmi, kdo se snaží omlouvat smyslovou marnivost a smyslové slabosti, neboť vám nikdy nepřinesou duchovní pokrok. Každá snaha přivádět Boha na úroveň člověka s sebou přináší úpadek; člověk musí být naopak ze svého pozemského otroctví povýšen k Bohu.

Tento přístup má i svou druhou stránku: Nesmíme pohlížet na ostatní s opovržením. Všichni spějeme ke stejnému cíli. Rozdíl mezi neřestí a ctností, mezi nebem a peklem, životem a smrtí tkví pouze v odstínu, nikoli v podstatě, neboť jednota je skrytou skutečností všeho. Všechno je Jedno projevující se jako myšlenka, život, duše, tělo. Proto nechovejte opovržení k nikomu, kdo zdánlivě nedosahuje vaší duševní úrovně. Pokud mu můžete podat pomocnou ruku, učiňte tak; pokud nemůžete, sepněte ruce, požehnejte mu a nechte jej jít svou cestou. Kritika a zatracování jsou planým plýtváním energií, protože nakonec zjistíme, že všichni se díváme na jednu a tu samou věc.

Lékem na vnitřní slabost je jednoduše o ní nepřemítat a naopak se soustředit na sílu. Védánta neučí, že všichni jsme hříšníci, ale dívá se na věc z opačné posice: „Jsi čistý a dokonalý; takzvaný hřích k tobě vůbec nepatří.“ Hřích je velmi nízkým projevem Já; snažte se své Já vyjadřovat vznešeněji. To zvládne každý; je to to jediné, co je třeba mít neustále na paměti. Nikdy si neříkejte: „Nemůžu, nedokážu…“, protože jste nekonečné podstaty. Čas a prostor jsou ve srovnání s vaší podstatou pouhé nic.

Má-li duchovní nauka člověku pomoci, musí mu pomoci za každé situace, v poddanství i ve svobodě, v zoufalém úpadku i na výšinách čistoty. Víra v sebe sama představuje vůbec tu největší pomoc. Jsem si jist, že kdyby si lidé více věřili, zbavili by svět velké části zla a utrpení. Sotva je možné najít v dějinách lidstva větší hnací sílu. Kdo se rodí s vědomím, že je mu předurčena velikost, stane se velkým. Rozdíl mezi člověkem a člověkem vězí v přítomnosti nebo nepřítomnosti víry v sebe sama. Tato svrchovaná víra dokáže všechno. Ověřoval jsem si to celý život, a čím jsem starší, tím více ve mně tato víra sílí. Stará náboženství tvrdí, že kdo nevěří v Boha, je bezvěrec; nová náboženství však budou hlásat, že bezvěrec je ten, kdo nevěří sám v sebe. Avšak pozor: Nejedná se o nějakou sobeckou víru, neboť védánta učí jednotu. Znamená to víru ve všechno, neboť jste všechno. Láska k sobě samému znamená lásku ke všem ostatním – ke všemu, co je a žije. Jen taková víra učiní svět lepším. Dokážete si vůbec uvědomit, kolik energie, kolik sil a kolik moci se skrývá za vaší vnější podobou? Uběhly miliony let od doby, co se tu člověk objevil poprvé, a za tu dobu stačil projevit jen nepatrný zlomek ze svých možností. Znáte jen velmi málo z toho, co máte v sobě; proto si nesmíte říkat, že jste slabí a nemohoucí.

Denně si připomínejte, že jste Duše. Opakujte si to stále, dokud vám toto vědomí nevstoupí do žil, dokud se nebude chvět v každé kapce krve, dokud se neusadí ve vašich kostech, ve vašem mase. Naplňujte celé tělo touto jedinou představou: „Jsem nezrozená, nesmrtelná, blažená, vševědoucí, všemohoucí božská Duše.“ Rozmýšlejte o tom a za nějaký čas se toto vědomí začne projevovat v činnosti. „Z plnosti srdce ústa hovoří,“ a z plnosti srdce se také ruka pouští do díla. Všechno vaše konání se promění, zbožští se silou této myšlenky. Je-li hmota mocná, pak myšlenka je všemocná.

Mnohým tyto pokyny nahánějí strach a hrůzu, pokud se však chcete stát skutečně praktickými, toto je první věc, kterou se musíte naučit. Nikdy sobě ani ostatním neříkejte, že jste slabí. Mnozí z vás si v hloubi duše uvědomují, že četné z vašich omezených představ, všechno to ponižování se, modlitby a nářky ke smyšleným bytostem, jsou pouhé pověry. Dobře víte, že nejsou žádná strašidla, jakmile se však ocitnete sami ve tmě, už vám po těle běhá husí kůže. Je to proto, že od dětství vám všichni vštěpují obavy a strach. Co jiného by měla duchovní nauka učit víc než jednotu vesmíru a víru v sebe sama? O jednotě vesmíru vás dnes poučuje i vaše věda. Kdo se dnes odváží mluvit o vícero světech? Všechno jsou to již jen pověry. Existuje pouze jeden život a jeden svět, které se našemu zraku jeví jako mnohé. Tato mnohost je však jako sen. Když sníte, jeden sen se rozplyne a objeví se další. Nežijte ve svých snech. Jednu chvíli se vám zdá, že tento svět je z devíti desetin jen samé utrpení, na nějakou chvíli máte dojem, že je jen samá radost. Přijde však čas zmoudření, kdy se ten sen rozplyne a svět i vaše vlastní duše se ukážou jako Bůh Sám. Všechna ta dnes prožívaná mnohost je projevem Jediného.

Proto „procitni a povstaň, vznešený, neboť spánek ti nepřísluší“, a projevte svou vnitřní přirozenost. Nehodí se, abyste se považovali za hříšníky a za slabochy. Připomínejte to sami sobě i světu a uvidíte, jaké to přinese výsledky, jak se ve světelném záblesku všechno promění.

Abyste rozeznali dobré od zlého a klamné od skutečného, musíte mít rozlišovací schopnost, která se nazývá vivéka. Pamatujte, že pravda je všechno, co směřuje k jednotě. Láska je pravda a nenávist je lživá, protože nenávist se obrací k rozdílnosti, rozděluje člověka od člověka. Je to rozkladná síla, která ničí a vzdaluje. Láska spojuje, a proto směřuje k jednotě. Stáváte se jedno, matka s dítětem, milenec s milenkou, vlastenec s rodnou zemí. Neboť Láska je bytí, Bůh sám, a všechno je jen projevem této jediné Lásky, tu více, tam slaběji vyjádřené. Všechny své činy proto musíme posuzovat podle toho, zda směřují k rozdělení nebo k jednotě.

Všechno kolem sebe poznáváte prostřednictvím Já. Abyste mohli vidět židli, musíte nejprve vnímat sami sebe, teprve potom si můžete být vědomi něčeho jiného. V Já a skrze Já poznáváte celý svět, proto nemůžete tvrdit, že toto Já neznáte – je to něco, co znáte vůbec nejdůvěrněji. Proto vás může udivit, jak může vaše Já být mým Já, jak může být toto omezené Já neomezenou věčností. Musíte si uvědomit, že toto omezené vědomí je pouhou smyšlenkou; to Věčné a Nekonečné je jakoby přikryto a jeho nepatrný kousek se jeví jako vaše Já. Neomezené však nikdy nemůže být omezeno – to je pouhé zdání. Toto já zná každý – dospělý i dítě, a dokonce i zvířata. Pokud byste neznali tohoto „Pána sídlícího v srdci všeho“, nemohli byste žít a být. Bůh védánty je tím nejdůvěrněji známým ze všeho, není žádným výplodem představivosti. Není-li toto praktická nauka o Bohu, pak už jí nemůže být zhola nic. Existuje praktičtější Bůh než ten, kterého vidím před sebou, který je přítomen v každé bytosti a který je skutečnější než moje smysly? Neboť my jsme On, všemohoucí a všudypřítomná Duše všech duší.

Tuto věc musíte mít v sobě srovnanou nejprve na rovině rozumu, musí vám dávat jasnou, vnitřní logiku. Vidět Boha však můžete jedině srdcem, nikdy rozumem; rozum je nutný, protože vám pomůže vyhnout se krutým omylům. Mějme však na paměti, že rozum je ve své podstatě omezený. Je to zametač, který vám čistí cestu, strážník, který urovnává výtržnosti a sleduje, jestli se nedějí nějaké nepřístojnosti. Když dočtete nějakou intelektuální knihu, obvykle si vydechnete: – Bože díky, že už to mám za sebou! Rozum se nemůže pohybovat, nemá ruce ani nohy. To v citu je hybná síla, která daleko převyšuje rychlost světla. Zásadní otázkou je, zda dokážete cítit. Jedině pokud cítíte, můžete spatřit Boha. Je to váš současný cit, který bude narůstat, zbožšťovat se, povznášet až k nejzazším výšinám, až bude vnímat jednotu ve všem, až bude cítit Boha v sobě i v ostatních. Toho rozum nikdy nebude schopen.

Myslíte, že moc proroků spočívala v rozumu? Napsal kdy nějaký z nich obsáhlé filosofické pojednání o záludnostech logiky? Ani jeden; nechali po sobě sotva několik slov. Budete-li cítit jako Kristus, stanete se Kristem; budete-li cítit jako Buddha, stanete se Buddhou. V tom tkví jedna z nejpraktičtějších věcí védántské morálky, neboť učí, že každý je prorokem. Žádná kniha není důkazem vašeho chování, to vy jste důkazem její platnosti. Vaše prorocká duše je důkazem Kristovy a Buddhovy prorocké duše. Vaše vlastní božství je důkazem Boha. Jestliže vy nejste Bůh, pak nikdy žádný Bůh nebyl. Každý z nás se jednou musí stát prorokem, kterým již jsme; pouze to musíme vědět. Nikdy si nemyslete, že je pro duši něco nemožné; to je to největší bludařství. Existuje pouze jediný hřích – myslet si, že jste slabí.

Smyslem védánty je spatřovat Boha ve všem, vidět věci v jejich skutečné podstatě, nikoli jak se zdají být. Totéž světlo, které vyzařuje z našich očí, vyzařuje i ze sluncí a hvězd.

V upanišadách se dočtete zvláštní věc: Lidé, kteří po smrti odejdou do nebe, se musejí vrátit zpátky na zem. Není žádného trvalého nebe bez poznání Boha. Poznání Boha však s sebou nese jeden významný důsledek: „Kdo poznal Brahma, stal se Brahma.“ Odtud pramení jedna z nejzákladnějších védántských myšlenek, že totiž vše, co má jméno a tvar, je pomíjivé. Tato země je pomíjivá, protože má jméno a tvar, a také nebesa musejí pominout, protože jsou omezena jménem a tvarem. Věčná nebesa jsou nesmiřitelný protimluv, neboť vše, co má jméno a tvar, musí začínat a končit v čase. Proto se védánta každého nebe zříká.

Muslimové a křesťané mají o nebi velmi konkrétní představy. Zmizí v něm všechny překážky a těžkosti a zůstane jen to dobré a příjemné. Jakkoli pohodlný se může tento stav věcí lidem zdát, je třeba vědět, že pravda je jedna věc a příjemnost druhá. V mnoha případech pravda není příjemná, dokud nedospějeme k jejímu vrcholu. Lidská povaha je podivně konservativní. Jednou něco udělá a pak zjišťuje, že je pro ni těžké se toho zbavit. Mysl nechce přijímat nové myšlenky, protože jí přinášejí nepohodlí.

I ve védském náboženství platí, že kdo se chová slušně a koná dobré skutky s vidinou posmrtné odměny, dostane se mu jí a přijde do nebe, tento výsledek však není trvalý. Odráží se tu jasné působení kausality: Účinek je souměřitelný s příčinou. Je-li příčina věčná, pak i účinek bude věčný. Je-li však příčina pomíjivá, i výsledek bude nutně pomíjivý. Pár dobrých skutků je omezená a pomíjivá příčina a jako taková nemůže vytvořit nepomíjivý účinek.

Je tu však i druhá strana téže věci: Jako nemůže být věčného nebe, nemůže být ani věčného zatracení. Jsem celý svůj život lotrem a nevynechám jedinou příležitost abych škodil; není jediná minuta, kdy bych učinil něco dobrého. I celý můj život na této zemi je však ve srovnání s věčným životem pouhým nic. Existuje-li věčné zatracení, znamená to, že pomíjivé příčině se podařilo vytvořit trvalý, nepomíjivý účinek, a to je absurdní. I kdybych konal celý svůj život jen dobré skutky, nemohu se těšit na věčné nebe. Je tu však ještě třetí pohled, který se vztahuje k těm, kdo poznali Pravdu a kdo ji uskutečnili. Je to také jediný způsob, jak proniknout za závoj máji – uvědomit si, co je Pravda.

Uvědomění Pravdy znamená nečinit rozdílu mezi dobrem a zlem, nevidět svět sám o sobě, nýbrž vidět Boha v pekle i v nebi. Brahma je vše: Země i obloha, slunce i místo, které vyplňuje mé tělo. Duše, která vnímá, že všechno je prostoupeno Bohem, se nestará, zda půjde do nebe či do pekla, zda se znovu zrodí na zemi. Tyto otázky pro ni přestaly mít význam, protože každé místo je svaté a v nebi, pekle či kdekoli jinde vidí pouze přítomnost Boží. Nevidí dobré ani zlé, život ani smrt; existuje pro ni pouze jedno nekonečné Brahma. Jen taková duše je skutečně způsobilá žít v tomto světě, neboť pouze ten, kdo uzřel pravdu – Pravdu ve všem – může v tomto světě prožívat ničím nepřerušovanou radost a štěstí.  Pro všechny ostatní zůstává soužením.

Představy o Boží odměně a trestu jsou velmi materialistické a jsou slučitelné pouze s představou Boha s lidskými vlastnostmi, který jedny miluje a druhé zatracuje. S takovým Bohem se můžeme setkat ještě ve starovédských samhitách, v nichž se objevují prvky bázně a strachu; v upanišadách už však takové představy nenalezneme a jejich místo zaujímá nadosobní idea. Pochopení nadosobního ducha je pro člověka přirozeně jedna z nejtěžších věcí, neboť neustále lne k osobě. I lidé považovaní za filosoficky velmi vyspělé jsou myšlenkou nadosobního Božství obvykle pohoršeni. Uvažovat o Bohu jako o osobě mi však připadá liché. Která myšlenka je vyšší: živý Bůh nebo mrtvý Bůh? Bůh, kterého nikdo nevidí, nikdo nezná, nebo Bůh důvěrně poznaný?

Nadosobnost znamená, že Bůh je souhrnem všech bytostí, všeho ve vesmíru a ještě nekonečně víc. Abyste viděli židli, musíte nejprve vidět Boha, potom teprve židli v něm a skrze něj. Je všude a říká: „Já jsem.“

V okamžiku, kdy cítíte „já jsem“, jste si vědomi Bytí. Kam máme jít hledat Boha, jestliže se s ním nemůžeme setkat ve svém vlastním srdci, v každé živé bytosti? „Ty jsi muž, ty jsi žena, ty jsi dívka i chlapec. Jsi stařec o holi, jsi mladík kráčející v pyšné plnosti svých sil.“ Jsi, všechno, co existuje, jsi nádherný, živý Bůh, který je jedinou skutečností ve vesmíru. Toto mnohým připadá jako děsivý protiklad tradičního Boha, který žije skrytý někde za závojem a jehož nikdo nevidí. Kněží nám dávají ujištění, že budeme-li dbát jejich varování a půjdeme cestou, kterou ukazují, pak dostaneme po smrti za odměnu propustku do nebe a budeme moci spatřit Boží tvář…! Účelovost takových představ o nebi je zcela zřejmá.

Idea nadosobního Božství je bezesporu velmi destruktivní, protože kdyby ji kněží hlásali, přišli by o živnost. Já jsem Bůh stejně jako vy: Kdo tedy poslouchá koho? Kdo uctívá koho? Muslimové říkají, že není Boha kromě Alláha. Védánta říká, že není nic, co by nebylo Bůh. Pro mnohé je tato představa nepřijatelná, každý ji však jednou postupně pochopí. Živý Bůh je ve vás a přesto stavíte chrámy a věříte všemožným smyšlenkám. Jediný Bůh hodný uctívání je lidská duše v lidském těle. Pokud ji nedokážete uctívat zde, nebudou vám žádné chrámy k nejmenšímu prospěchu. V okamžiku, kdy si uvědomíte, že Bůh trůní v chrámu vašeho těla, v tom okamžiku se skloníte v úctě před každou živou bytostí a spatříte v ní Boha – a v tomtéž okamžiku budete oproštěni od všech pout a budete svobodní.

Toto je ten nejpraktičtější způsob projevování zbožnosti. Nemá nic společného s teologií či spekulacemi, přesto mnohé jedince pobuřuje. Tvrdí, že není správný, a rozpřádají teorie starých věr, které přijali od svých otců, že Bůh žije v nebesích a někomu vyvolenému prozradil, že právě on je Bohem. Od té doby však už máme pouze teorie. To je podle nich praktické! Védánta učí, že každý má svou vlastní cestu, tato cesta však není cíl. Klanění se Bohu v nebesích a jiné projevy nejsou ničím špatné, představují však pouze krok k Pravdě, nejsou Pravdou samotnou. Védánta neustále zdůrazňuje: „Ten, kterého uctíváte jako neznámého a kterého všude hledáte, byl a je stále s vámi. Žijete skrze něj, On je neustále přítomen ve věčném »já«; protože On je, je i vesmír. Kdyby »já« nebylo vámi, neviděli byste slunce, nic, byla by jen tma. Protože On září, vidíte svět.“

Častá námitka proti tomuto nadosobnímu duchovnímu vidění zní, že každý o sobě bude říkat: „Já jsem Bůh, a proto cokoli učiním, nemůže být zlé.“ Takové přesvědčení nevyhnutelně povede ke střetům. Toto nebezpečí jistě existuje, stejně nebezpečný však je i dualismus. Představa Boha na nebesích už světu přinesla nemálo zla a utrpení, náboženské sektářství zaplavilo svět krví a přesvědčilo lidi, aby se navzájem zabíjeli jako zvířata. „Můj Bůh je větší než tvůj, teď ti to dokážu v boji.“ Stal se svět lepším ve „strachu z Boha“? Jak můžete předpokládat, že se ze strachu zrodí lidství a mravnost? „Kde jeden vidí druhého, tam je mája. Kde jeden nevidí druhého, neboť vše je Átman, řekni: Kdo vidí koho?“ Vše je On, tedy vše jsem Já. Jedině tím se očistí duše, jedině potom je možné pochopit, co znamená láska. Láska nemůže přijít skrze strach, její podstatou je svoboda. A teprve až začneme milovat svět, teprve tehdy pochopíme, co se rozumí bratrstvím a lidstvím. Proto vyjděme na denní světlo, opusťme úzké cestičky, neboť jak může být nekonečná duše spokojena s životem a umíráním v úzké brázdě? Všechno ve vesmíru je naše, natáhněme tedy ruce a obejměme to s láskou. Pokud jste někdy pocítili touhu toto udělat, pocítili jste Boha.

Buddha začínal svá kázání tím, že vyslal myšlenku lásky do všech světových stran; touto vznešenou, bezhraničnou láskou naplnil celý vesmír. Jste-li schopni takového citu, pak máte skutečnou osobnost. Celý vesmír je jediná osoba, proto se vzdejte nepodstatných věcí ve prospěch nepomíjivého, drobné radosti vyměňte za nekonečnou blaženost. Nadosobní v sobě zahrnuje osobní, proto je Bůh osobní i nadosobní zároveň. Védánta učí, že nekonečnost je naší skutečnou podstatou; ta nikdy nezmizí, na věky bude s námi. My se však vymezujeme svou karmou, která nás jako řetěz kolem krku stahuje do omezení. Rozlomte řetěz a budete svobodní. Zašlapejte zákon pod nohy. V lidské podstatě nevládne žádný zákon, žádný osud. Jak může v nekonečném, jehož podstatou je svoboda, vládnout nějaký zákon? Buďte proto svobodní a odívejte se do tolika totožností, kolik je vám libo. Pak budete žít jako herec, který vyjde na jeviště a sehraje roli žebráka. Srovnejte jej ale s obvyklým žebrákem z ulice. Kulisy jsou v obou případech stejné – a přitom jaký rozdíl! Jeden svou bídu radostně prožívá, zatímco pro druhého je utrpením. Herec ví, že jeho žebrota není skutečná a přijal ji jako hru, kdežto žebrák je přesvědčen, že je to jeho úděl, který musí snášet proti své vůli. Dokud nebudeme znát svou skutečnou podstatu, budeme žebráky zmítanými a zotročovanými přírodními silami. Budeme volat o pomoc do celého světa, úpěnlivě prosit o smilování všemožné smyšlené bytosti, pomoc však nikdy nepřijde. Nepřestaneme v ni však doufat a tak v nářku a planých nadějích uběhne jeden život a tato hra se bude znovu opakovat.

Veškerá pomoc, v niž můžete doufat, přichází z vašeho nitra. Vy sami sklízíte plody, které jste zasadili, v čí pomoc tedy chcete doufat? Vzdejte se vší naděje, říká védanta, protože ji nepotřebujete: Máte vše, ba co víc – jste vším! Když král zešílí a začne běhat a hledat krále své země, nikdy jej nenajde, protože jím je on sám. Je proto lepší vědět, že jsem Bůh a nechat toho bláznivého hledání; věda, že jsem Bůh, jsem šťastný a spokojený. Zanechte té marné honby a hrajte svou úlohu v tomto vesmíru jako herec na jevišti.

Celé vaše vidění světa se změní; místo věčného vězení se z něj stane hřiště; místo řevnivosti a soupeření se stane místem blaženství, v němž vládne věčné jaro, kytky rozkvétají a vzduchem poletují motýli. V očích spoutaných je tento svět plný muk a soužení, v očích svobodných je však něčím zcela opačným.

Člověk, který dosáhl svobody, nepotřebuje odvrhovat společnost a uchylovat se do jeskyně; může bezpečně zůstat tam, kde je, protože všechno pochopil. Všechny vnější jevy kolem budou stále stejné, změní se však jejich smysl. Zatím svět ještě neznáme; teprve skrze svobodu spatříme, čím je, a porozumíme jeho podstatě. Pochopíme, že všechny takzvané zákony či osud zaujímají jen zlomkovitou část naší podstaty. Byly pouze jednou stranou, na té druhé byla stále svoboda; pouze jsme to nevěděli, a proto jsme se chtěli uchránit zlého a schovávali hlavu do země jako pronásledovaný králík. V nevědomosti jsme se snažili zapomenout na svou podstatu, a přesto se nám to nedařilo, protože na nás stále volala; naše hledání bohů, Boha a nejrůznějších svobod je toho dokladem. Pouze jsme si spletli hlas; mysleli jsme si, že přichází z ohně, ze slunce, z nebes, z hvězd, dokud jsme nepoznali, že vychází z nás samotných.

Vzpomenete si na biblický verš, který říká, že „nedokážeš-li milovat bratra svého, kterého vidíš, jak můžeš milovat Boha, kterého nevidíš“? Nedokážete-li vidět Boha v lidské tváři, jak jej můžete vidět v oblacích, v obrazu z mrtvé hmoty či výtvorech svého vlastního mozku? Když dokážete vidět Boha v člověku, pak všechno, co k vám přichází, budete vnímat jako Boha, který se před vámi zjevuje v nejrůznějších podobách; otcové, matky, děti i přátelé budou vaší duší hrající si sama se sebou.

Stejně jako můžeme učinit božskými všechny naše lidské vztahy, může náš vztah k Bohu na sebe vzít kteroukoli jejich podobu; můžeme jej vnímat jako svého otce, matku, přítele či milence. Vidět v Bohu Matku je mnohem vyšší představou, než v něm vidět Otce; ještě vyšší je mít v Bohu Přítele, nejdůvěrnější vztah s Bohem však vzniká, jestliže je pro vás tou nejhlubší láskou, v níž se stírá rozdíl mezi milujícím a milovaným. Jeden starý perský příběh vypráví o tom, jak přišel milenec ke dveřím své milé a zaklepal. Ozvalo se: „Kdo je?“ – a on odpověděl: „To jsem já.“ Nedostal však žádnou odpověď. Přišel podruhé, zaklepal a znovu se ozvalo: „Kdo je?“ – „Přece já!“ odpověděl, dveře však zůstaly znovu zavřené. Přišel tedy potřetí, zaklepal a vyslechl známý hlas. „Má milá, já jsem ty,“ odpověděl a dveře se otevřely. Takový je vztah mezi Bohem a člověkem. Bůh je ve všem, je všechno; každý člověk je hmatatelným, blaženým, živým Bohem. Kdo chce tvrdit, že je neznámý? Kdo chce tvrdit, že jej musíme hledat? Bůh je pro věčnost nalezen. Žijeme v něm stále a navěky.