Dhjána a samádhi

Zběžně jsme se zmínili o různých stupních rádžajógy s výjimkou těch nejvyšších, jež se týkají výcviku v soustředění. Víme, že veškeré takzvaně racionální poznání se vztahuje k vědomí. Jsem si vědom stolu před sebou, a proto vím, že tu je. Současně je tu přítomen velký díl mého bytí, jehož si nejsem vědom: orgány uvnitř mého těla, různé oddíly mozku, které si neuvědomuje nikdo.

Když jím, činím tak vědomě; když jídlo trávím, činím tak nevědomě, stejně jako si neuvědomuji, když se potrava mění v krev, která buduje mé tkáně. Přesto jsem to vždy já, kdo tak činí – v mém těle nemůže přebývat dvacet různých osob! Jak vím, že tyto činnosti vykonávám já a ne někdo jiný, že se o mé tělo nestará nějaká cizí síla? Všechno jsem to já, neboť lze demonstrovat, že v podstatě každou tělesnou činnost, které si nyní nejsem vědom, je možné přivést na úroveň vědomí. Tlukot srdce je na první pohled zcela mimo naši kontrolu; je však dokázáno, že někteří jogíni dokážou vědomě ovládat dokonce tento orgán, libovolně jej zrychlovat či zpomalovat a dokonce zastavovat. Z toho vyplývá, že i činnosti, které probíhají za hranicí našeho bdělého vědomí, vykonáváme také my, i když neuvědoměle. Lidská mysl tedy zjevně funguje na dvou rovinách. První je rovina bdělého vědomí, na níž je každá činnost doprovázena pocitem jáství: „Jsem to já, kdo koná tuto činnost.“ Druhá část mysli, na jejíž úrovni probíhá činnost bez pocitu jáství, se nazývá rovina nevědomí. U zvířat se tato nevědomá rovina nazývá instinkt. U vyšších živočichů a především u člověka převládá vědomá činnost.

Tím však záležitost nekončí, neboť je zde ještě vyšší rovina, na níž může být mysl aktivní. Tak jako se neuvědomělá činnost nachází pod úrovní vědomí, existuje vyšší rovina činnosti, která probíhá nad úrovní vědomí, která rovněž není doprovázena pocitem jáství. „Já“ se objevuje pouze na prostřední úrovni. Jakmile mysl překročí úroveň sebeuvědomování, prožívá nadvědomý stav samádhi. Jak se však pozná, že člověk spočívající ve stavu samádhi ve skutečnosti nesetrvává pod úrovní vědomí a místo povznesení neklesl? Vždyť v obou případech v prožívání chybí pocit „já“. Zda člověk setrvává pod úrovní vědomí či nad úrovní vědomí se pozná podle důsledků jeho činů. Jestliže se člověk vnoří do hlubokého spánku, vstoupí na podvědomou úroveň. Jeho tělo stále funguje: Dýchá a může se i hýbat, aniž by tyto činnosti provázelo vědomé jáství. Je nevědomý a ze spánku se probudí týž, jaký usínal; objem jeho poznání se ani nezmenšil, ani nezvýšil. Jestliže však člověk vstoupí do samádhi, pak i když je blázen, vyjde z něj jako osvícený mudrc, prorok, světec; změní se celý jeho charakter, celý jeho život. Účinek je tedy naprosto odlišný – a je-li odlišný účinek, je logicky jiná i příčina. Osvícení samádhi je daleko vyšší, než poskytuje podvědomý spánek či vědomé přemítání rozumu, proto přináleží do sféry nadvědomí.

Toto je v krátkosti význam samádhi. Může vzniknout otázka, jaké má tento stav uplatnění. Pole působnosti rozumu či vědomé činnosti mysli je úzce vymezené. Lidský rozum se může pohybovat pouze v malém vytyčeném kruhu, za nějž není schopen proniknout; každý pokus se ukáže jako marný. Přitom za obvodem tohoto kruhu se nachází vše, co je člověku nejdražší. Všechny důležité otázky – existuje-li nesmrtelná Duše, Bůh, vesmírná Inteligence – přesahují možnosti omezeného pole rozumu. Jejich zodpovězení je pro nás životně důležité; bez odpovědi ztrácí lidský život smysl.

Všechny naše představy o morálce, o tom, co je v lidské povaze dobré a vznešené, byly zformovány za hranicí tohoto kruhu. Je-li život pouhou náhodnou hříčkou, „šťastnou kombinací atomů“, proč bych se měl k ostatním chovat slušně? Proč bych se měl řídit milosrdenstvím, spravedlností či vědomím nějaké sounáležitosti? Nejlogičtější pak bude, aby se každý staral o svůj největší prospěch. Pokud nic není, proč bych měl šetřit svého bratra? Pokud platí pouze nesmlouvavý zákon smrti, pak jediné, o co má smysl se snažit, je být šťastný a spokojený teď a tady. Můžete se setkat s lidmi, kteří tvrdí, že jim základní myšlenka mravnosti přináší velký užitek. Tato základní myšlenka zní: činit šťastnými co největší počet lidí. Ale proč? Proč bych neměl chtít naopak učinit co nejvíce lidí nešťastnými, pokud mi to přinese prospěch? Jak poznáte, co je dobré a co špatné? Pohání mne touha po štěstí a snažím se ji uspokojovat, jak mi velí má přirozenost. Co je ostatním do toho? Odkud se berou všechny ty představy o lidském životě, mravnosti, Bohu, nesmrtelné duši, lásce a soucítění, a především o nesobeckosti?

Na nesobeckosti spočívá veškeré lidství. Jaká nutnost, moc či síla mne nutí být nesobecký? Chci znát racionální důvod; že to tvrdí pán či paní odvedle, nemá pro mne žádnou váhu. Jaký užitek mi přinese, když nebudu myslet na sebe? Je-li užitek spojován s nejvyšším možným štěstím, pak mi rozum velí, že musím být sobec. Žádný dobrodinec mi na tuto otázku neposkytne uspokojivou odpověď. Kde všichni ti, kdo kážou zhoubnost sobectví, k této představě přišli? Není to instinkt, protože zvířata se jím neřídí, a nepochází to ani z rozumu, neboť ten se takovými otázkami příliš nezabývá. Odkud tedy?

Podíváme-li se do duchovní historie lidstva, shledáme, že všichni velcí náboženští učitelé hlásali, že své pravdy získali „shůry“, mnozí ani přesně nevěděli odkud. Jeden dosvědčuje, že k němu sestoupil anděl v podobě okřídleného člověka a pravil:„Slyš! Tak zní poselství.“ Druhý spatřil dévu, světelnou bytost, která se před ním znenadání objevila. Jiného navštívili ve spánku předkové a prozradili mu určité věci; nic víc nevěděl. Všichni však shodně tvrdí jednu věc: Že toto poznání nemá nic společného s rozumem, neboť je vyšší podstaty. Jóga učí, že toto poznání k lidem přichází z dálek za hranicemi rozumu, ovšem nikoli z nebes, nýbrž z hlubin vlastního nitra.

Tento vyšší, nadrozumový stav mysli přinášející metafysické, transcendentální poznání, někdy náhodně potká i člověka, který neví nic o jeho mechanice; jednoduše na něj jakoby narazí. V takové chvíli si obvykle vyloží, že k němu přišel odněkud zvenčí. To vysvětluje, proč stejné vnuknutí či transcendentální poznání, jež prožívají lidé v různých dobách a různých místech světa, se tolik odlišuje svým podáním. Mysl vydala své tajemství, každý si však jeho zjevení vysvětluje podle své víry a vzdělání. Lidí, kteří se s tímto stavem setkávají, není málo.

Jogíni říkají, že takovýto stav náhlého osvícení skrývá nemalá nebez pečí. V mnoha případech hrozí pomatení rozumu; lidé, kteří se s tímto nadvědomým stavem náhodně setkali, aniž by mu porozuměli, zpravidla tápali ve tmě a vedle svého poznání byli známí i svými prapodivnými předsudky. Mohamed tvrdil, že jej jednou v jeskyni navštívil archanděl Gabriel a vzal jej na nebeském oři Harakovi do nebe. Vedle této báchroky však Mohamed sděluje pozoruhodné, hluboké pravdy. Když se začtete do Koránu, najdete tam ty nejúžasnější pravdy vedle nejhorších pověr. Vysvětlit to lze jedině tím, že tento muž bezpochyby přijal vnuknutí, přišel však k němu jakoby náhodou. Nebyl cvičeným jogínem, a proto neznal příčinu toho, co se s ním dělo. Pomyslete na všechno dobré, co Mohamed pro svět vykonal, i na všechno zlo, které vyplynulo z jeho fanatismu! Miliony lidí byly povražděny ve jménu jeho učení – matky připravené o děti, sirotci, porobené celé národy.

Vidíme tedy, že když se nějaký prorok dostal do nadvědomého stavu prostřednictvím intensivního náboženského citu, přinesl si odtud s sebou nejen některé hluboké pravdy, ale také určitý fanatismus a pověry, které světu ublížily stejně, jako jim velikost učení prospěla. Chceme-li v té mase rozporuplnosti, již nazýváme lidský život, najít nějaký smysl, musíme překročit hranice rozumu; musíme to však činit metodicky, postupně prostřednictvím pravidelné praxe a musíme se zbavit veškerých předsudků. Musíme nadvědomí studovat stejným způsobem jako každou jinou vědu. Na rozumu musíme vybudovat základy a následovat jej až tam, kam je schopen nás dovést; sám nám pak ukáže cestu vedoucí k nejvyšší rovině. Pokud vám někdo bude tvrdit, že přijal vnuknutí, a jeho řeč bude postrádat logiku, nevěnujte mu další pozornost, neboť tyto tři stavy – instinkt, rozum a nadvědomí – patří jedné a té samé mysli. Člověk v sobě nemá tři druhy mysli, jen jeden stav se přetváří do druhého. Instinkt z podvědomé úrovně se vyvíjí v rozum vědomé úrovně, a rozum se vyvíjí v transcendentální vědomí. Skutečné vnuknutí nikdy neodporuje rozumu, nýbrž jej naplňuje. Tak jako velcí proroci „nepřicházejí ničit, nýbrž naplňovat“, tak i vnuknutí přichází vždy naplnit rozum, s nímž je v dokonalém souladu.

Všechny postupné oddíly jógy mají za cíl dovést nás metodickou cestou k nadvědomému stavu samádhi. Důležité je pochopit jednu věc: Vnitřní vnuknutí, o nichž se dozvídáme ze svědectví dávných proroků, je součástí přirozenosti každého člověka. Tito proroci nebyli ničím výluční; byli stejnými lidmi, jako jsme dnes my. Dosáhli stavu nadvědomí, kterého my můžeme dosáhnout také. Skutečnost, že jeden člověk dosáhl určitého stavu, dokazuje, že je to možné pro každého. Nejen že je to možné; každý člověk musí k tomuto stavu jednou nevyhnutelně dojít. Zkušenost je jediným učitelem, kterého máme. Můžeme řečnit a přemýšlet o pravdě celý život, neporozumíme z ní však jedinému slovu, dokud ji sami neprožijeme. Nemůžete z člověka učinit lékaře tím, že mu dáte do ruky několik tlustých knih. Neuspokojíte mou zvědavost spatřit určitou zemi, když mi ji ukážete na mapě; musím ji vidět na vlastní oči. Mapy v nás pouze mohou vzbudit hlubší zájem o získání dokonalého poznání. Lpění na liteře knih pouze otupuje mozek. Neznám většího rouhačství než tvrzení, že poznání Boha je uloženo v té či oné knize. Jak mohou lidé nazývat Boha nekonečným a nehynoucím a zavírat jej mezi desky popsaného papíru? Doba, kdy se vraždilo kvůli „Božímu slovu“ je již naštěstí za námi, svět je však i nadále strašlivě poután vírou v obsah knih.

K metodickému, „vědeckému“ dosažení nadvědomého stavu je nezbytné projít několika stupni rádžajógy. Po stupních pratjáhára a dhárana se dostáváme ke stupni dhjána neboli meditace. Jakmile se mysl naučí upínat se k určitým vnitřním či vnějším předmětům, objeví se u ní schopnost jakoby k nim plynout nepřerušovaným tokem. Tento stav se označuje jako dhjána. Jakmile se tato schopnost zintensivní natolik, že se dokážete zbavit zevní podoby vjemu a pohroužit se do jeho vnitřní podoby, do jeho smyslu, dosáhli jste stavu samádhi. Tyto tři stupně dhárana, dhjána a samádhi se společně nazývají samjama. Znamená to, že pokud se mysl nejprve dokonale naučí soustřeďovat na určitý předmět a v tomto soustředění dokáže spočinout na určitý čas, v němž se vnoří pouze do vnitřního smyslu vjemu, jehož byl předmět pouze důsledkem či hrubou podobou, pak má vše pod naprostou kontrolou.

Tento meditativní stav je vůbec nejvyšším stavem bytí. Dokud trvá touha, není možné žádné opravdové štěstí. Pouze kontemplativní vnímání předmětů z pozice svědka může přinést skutečnou radost a štěstí. Zvíře nachází svou radost ve smyslech, člověk v rozumu a anděl v duchovním pohroužení. Svět se stane nádherným jevištěm pouze pro duši, která dosáhla tohoto kontemplativního stavu. Pouze tomu, kdo nechová touhu po ničem a nezaplétá se do sítě světa, se může neutuchající proměnlivost přírody jevit jako nádherné a vznešené panorama.

Je nezbytné správně chápat mechanismus dhjány. Na počátku každého vjemu, například zvukového, stojí vibrace ve vnějším prostoru, kterou následně nerv přenese do mysli; potom přichází reakce mysli, s níž se dostavuje záblesk poznání o předmětu, který je vnější příčinou těchto různých změn od prostorové vibrace až k duševní reakci. Tyto tři kroky se v józe nazývají šabda (zvuk), artha (smysl) a džňána (poznání). Jedná se o tři samostatné procesy, které se však vzájemně prostupují takovým způsobem, že je téměř nemožné je vzájemně odlišit. Ve skutečnosti je nelze vnímat zvlášť; dokážeme vnímat pouze jejich spojený účinek, kterým je pro nás vnější předmět.

Když mysl po předchozích přípravných fázích zesílí a stane se dobře ovladatelnou, je potřeba ji zaměstnat meditací. Meditace musí začínat u hrubých vnějších předmětů a postupně přecházet ke stále jemnějším, až se stane zcela bezpředmětnou. Mysl by se nejprve měla hroužit do vnějších příčin smyslových vjemů, postupně přecházet k vnitřním pohybům a nakonec by měla zkoumat své vlastní reakce. Jakmile se naučí rozlišovat vnější příčiny vjemů, získá schopnost vnímat všechny jemnohmotné projevy existence ve všech tělech i podobách. Když se naučí vnímat vnitřní pohyb, získá vládu nad všemi duševními vlnami v sobě i u ostatních dokonce ještě dřív, než se přetvoří do fysické energie. A jakmile se jogínova mysl naučí vnímat podstatu duševních reakcí, získá poznání všeho, protože každý vnímatelný předmět i každá myšlenka jsou důsledkem těchto reakcí. Jogín spatří samotné základy své vlastní mysli a získá nad ní dokonalou nadvládu. Získá také mnoho zvláštních schopností; nechá-li se však jimi zlákat, jeho další pokrok se zbrzdí – takové je nebezpečí v pachtění se za požitky. Pokud však v sobě najde dostatek síly, aby odolal i zázračným silám, dosáhne cíle jógy, naprostého ztišení vln v oceánu mysli. Pak se velebnost Duše, nezamlžovaná rozptýlenými myšlenkami ani pohyby těla, rozzáří v plném jasu a jogín spatří sám sebe přesně takového, jaký je a jaký vždycky byl – jako nesmrtelné a všeprostupující Vědomí.

Samádhi je nezadatelným dědictvím každé lidské bytosti – ba každého zvířete. Jednou k němu bude muset dospět každý; a až tímto okamžikem pro něj začne opravdové náboženství. Do té chvíle nebude velkého rozdílu mezi námi a naprostými bezvěrci, protože nemáme zkušenost. K čemu jinému je dobré soustředění, než k tomu, aby nás dovedlo k této zkušenosti? Každý z kroků vedoucích k samádhi byl v józe důkladně a metodicky uspořádán; pokud se jich budete přesně a věrně držet, bezpečně vás dovedou k cíli. Zárodky skutků budou spáleny a Duše bude navždy osvobozena.

Dovolte mi zakončit jednou výstižnou bajkou. Jako jsou velcí mudrci mezi lidmi, jsou i mezi bohy, a právě jedním z nich byl i božský mudrc a velký jogín Nárada. Putoval neustále z místa na místo, a když jednou procházel hlubokým lesem, spatřil rozjímajícího asketu. Musel tu sedět už hezky dlouho, protože si kolem něj mravenci postavili veliké mraveniště. Když asketa uviděl Náradu, zeptal se: „Kampak jdeš?“ Nárada mu odpověděl: „Do nebe.“ Asketa na to: „Zeptej se tam prosím Boha, kdy se nade mnou ráčí smilovat a udělí mi vykoupení.“ Nárada přislíbil a šel dál, až narazil na dalšího podivína. Poskakoval do tance, zpíval si a volal:„Buď zdráv, Nárado, kampak jdeš?“ – „Do nebe,“ odpověděl božský mudrc.„Zeptej se tam prosím, kdy dojdu vysvobození.“

Za čas procházel Nárada stejnou cestou a opět narazil na asketu v mraveništi.„Tak jestlipak ses na mne, Nárado, v nebi ptal? Copak mi Bůh vzkazuje?“ Nárada odpověděl: „Ptal jsem se a Bůh mi řekl, že dosáhneš vysvobození za čtyři další zrození.“ Asketa se rozplakal a hořekoval: „Rozjímám tu už tak dlouho, že si mravenci kolem mě postavili mraveniště, a mám před sebou ještě celá čtyři zrození!“ Nárada nic neřekl a šel dál. Když potkal druhého muže, sdělil mu:„Vidíš ten tamarišek? Mám ti vzkázat, že kolik je listů na tom stromě, tolikrát se ještě zrodíš, než dosáhneš vysvobození.“ Muž se rozjásal a začal tančit ra-dostí.„Jakže, už za tak krátký čas?“ Náhle se z nebes ozval mocný hlas: „Mé dítě, dostane se ti vykoupení hned v příštím okamžiku.“ Taková byla odměna za jeho neutuchající vytrvalost. Byl připraven pracovat na sobě po všechna ta zrození a nic jej nemohlo odradit. První cítil, že čtyři zrození jsou příliš dlouho. Jen trpělivost toho, kdo je připraven čekat aeony, přináší ty nejvyšší výsledky.