Mája a Bůh

Viděli jsme, že pojem máji, která tvoří jednu ze základních nauk advaita védánty, můžeme v zárodcích nalézt už v samhitách a že všechny myšlenky, které se rozvinuly v pozdějších upanišadách, se již v té či oné podobě nacházejí v nejstarších písemných památkách. Vysvětlili jsme si, že mája se někdy omylem vykládá jako přelud, a tvrdí-li se, že vesmír je mája, rozumí se tomu tak, že vesmír je jen neskutečnou vidinou. Takový překlad tohoto slova není správný ani příliš šťastný. Mája není teorie, ale prosté konstatování faktů o světě takovém, jaký je. Abychom tedy máji správně porozuměli, musíme se vrátit k nejstarším samhitám a začít od úplného zárodku.

Na počátku stála představa o dévech. Nebeští dévové byli nejprve pouze mocnými bytostmi. Většina z nás se při čtení nejstarších mýtů Řeků, Židů, Peršanů či Indů zděsí, neboť bohové starověku v nich tropí věci, které v nás vzbuzují pohoršení. Úplně však zapomínáme, že jsme lidé moderní doby, a od těchto bohů nás dělí tisíce let. Také zapomínáme, že lidé, kteří je kdysi uctívali, neshledávali na jejich chování nic nepatřičného, nic, co by je děsilo, protože se jim velice podobali. Rád by tu připomněl, že se v tom skrývá jedno veliké ponaučení, které si musíme osvojovat celý svůj život: Soudíme-li druhé, soudíme je vždy podle svých vlastních představ. Tak by to však nemělo být; každého je třeba soudit podle jeho vlastních ideálů. Ve vztahu ke svým bližním se stále dopouštíme stejné chyby a jsem toho mínění, že většina našich svárů vzniká z této jediné příčiny: Soudíme bohy druhých podle svých vlastních bohů, jejich ideály podle svých ideálů, jejich pohnutky podle svých pohnutek. Za určitých okolností učiním jednu věc, a když vidím, že druhý se chystá učinit totéž, myslím si, že jej k tomu žene stejný motiv a vůbec se nepozastavím nad tím, že i když může být výsledek týž, mohou jej vytvořit jiné příčiny. Posuzujeme-li tedy náboženské představy z dávných dob, nemůžeme tak činit ze svého navyklého hlediska, ale myšlenkami a životem tehdejších lidí.

Starozákonní představa krutého a nelítostného Jehovy mnohé děsí; podle čeho se však domnívají, že Jehova starých Židů musí odpovídat konvenční představě o Bohu dnešních dní? Nesmíme také zapomínat na to, že lidé, kteří přijdou po nás, budou se vysmívat našim představám o Bohu a náboženství úplně stejně, jako to my činíme dnes vůči našim předkům. Přesto se všemi těmito představami line zlatá nit jednoty a smyslem védánty je právě tuto nit objevovat. „Na mně je toto vše navlečeno jako na šňůře řada perel,“ říká Kršna Ardžunovi; je povinností védánty, aby nacházela tuto propojující šňůru, jakkoli se mohou všechny představy jevit nesourodé a nepřijatelné podle měřítek dneška. V prostředí dávné historie byly všechny tyto ideje harmonické a o nic zkreslenější než ty dnešní. Jejich pokřivenost se objeví teprve tehdy, vyjmeme-li je z jejich přirozeného prostředí a vsadíme do dnešních poměrů. Neboť staré prostředí je již mrtvé; tak jako se staří Židé proměnili v dnešní bystré, moderně uvažující Židy nebo staří Árijci v dnešní hloubavé Indy, tak dospěl i Jehova či dévové.

Je velkou chybou připouštět vývoj uctívačů a nepřijímat podobný vývoj Uctívaného. Ten nemá žádnou zásluhu na pokroku svých věrných. Vy i já, jež představujeme určité ideje, jsme dospěli, a stejně tak dospěli i bohové, kteří také představují naše určité ideje. Možná se bude zdát podivné, že Bůh může dospívat. To samozřejmě nemůže, vždyť je neměnný. Ve stejném smyslu se nevyvíjí ani skutečný Člověk. Avšak představy člověka o Bohu se neustále mění a rozšiřují; naše představa, kterou si tvoříme o Bohu a Člověku, je jen a pouze naším vlastním výplodem. Vedle ní stojí skutečný Bůh, který se nikdy nemění a zůstává navěky neposkvrněným a nehybným. Jeho projevy se však mění neustále a odhalují stále víc a víc ze skryté reality. Jak tedy vyspíváme my, vyspívají s námi i naši bohové. Náš vývoj v nás odkrývá stále více z naší podstaty, a taktéž se i bohové více odkrývají nám.

Nyní můžeme zase o něco lépe pochopit teorii máji. Lidé na celém světě se neustále trápí otázkou: Proč je ve vesmíru takový nesoulad? Proč je tu vůbec zlo? Je zajímavé, že s tímto uvažováním se nesetkáme na samém počátku formování náboženských představ, neboť primitivnímu člověku se vesmír rozporný nejevil, pro něj v něm nepanoval žádný antagonismus dobra a zla. Pouze ve svém nitru cítil, že mu něco říká ano a něco ne. Primitivní člověk se řídil vnitřním popudem. Udělal, co jej napadlo, nezastavoval se nad tím a jen zřídka své popudy ovládal. Indra sestoupil a rozprášil hordy démonů. Jehova našel zalíbení v jednom a k jinému zahořel nenávistí; důvod nikdo nevěděl a ani po něm nepátral. Lidé se tehdy ještě neptali po příčinách a cokoli Bůh učinil, bylo považováno za správné. Neexistovala představa dobrého a zlého. Dévové konali v našem smyslu slova mnoho špatností; Indra se jich dopouštěl v jednom kuse, jeho uctívatelům však zlé ani nepatřičné nepřipadaly, proto o nich ani nepochybovali.

S vývojem mravních idejí přišel svár. V člověku se začal ozývat zvláštní smysl, který různé jazyky nazývají různými jmény. Můžete mu říkat hlas Boží nebo svědomí, jeho účinek byl však takový, že nad přirozenými lidskými popudy začal mít rozhodovací moc. Jeden hlas uvnitř nám říká ano, za ním se ozve druhý, který říká ne. Máme v sobě jeden soubor představ a myšlenek, které se neustále snaží dostat ven branami smyslů, a za ním druhý, jehož hlas může být tenký a slabý a který říká: Nevycházej z nitra ven. Pro tento jev existují v sanskrtu dvě krásná slova: nivrtti a pravrtti – „zavíjení“ a „odvíjení“. Naše jednání většinou ovlivňuje odvíjecí, navenek směřující impuls. Duchovnost začíná zavíjením, oním rozhodným „ne“. A toto „ne“ způsobilo, že se lidské uvědomování začalo posunovat novým směrem, i když se bohové mezi sebou nepřestávali škorpit.

V srdcích lidí se vzbudila láska. Nebyla příliš hluboká, ani dnes není o moc hlubší než tehdy. Nejprve se omezovala na hubenou náklonnost k příslušníkům stejného kmene; a kmenoví bohové měli rádi své kmeny. Někdy se příslušníci téhož kmene dokonce domnívali, že jsou potomky svého boha. V dávných dobách, ale i dnes najdeme národy, které o sobě tvrdí, že jsou nejen potomky kmenového boha, ale přímo potomky Slunce a Měsíce. Ve starých sanskrtských spisech se dočteme o hrdinských panovnících slunečních a měsíčních dynastií. S vývojem kmenového vědomí se tedy v člověku probudila určitá

láska, určitá vzájemnost a první náznaky společenského uspořádání. Opak se přirozeně objevila myšlenka: Jak může jeden člověk žít vedle druhého, není-li mezi nimi snášenlivosti a zdrženlivosti? Jak mohou žít lidé společně, aniž čas od času neovládnou své popudy a nezdrží se skutků, k nimž je mysl pobízí? Odtud se zrodila idea zdrženlivosti. Z ní je utkána látka lidské společnosti; všichni víme, že člověk, který si do života nevezme ponaučení ze snášenlivosti a zdrženlivosti, upadá na to nejspodnější dno.

Když tedy člověk dospěl k tomuto stupni, v jeho intelektu zazářilo něco vyššího, mravnějšího. Staří bohové – ti nespoutaní, svárliví, poživační bohové předků, které lákala vůně spalovaných obětin – již přestávali vyhovovat. Indra toho někdy vypil tolik, že spadl na zem a mluvil z cesty. Taková božstva již nemohla být více trpěna. Lidé se začali ptát po jejich pohnutkách, bohové však příliš často žádné kloudné důvody nevykazovali. Člověk se tedy takových bohů zřekl či jim spíše přisoudil vznešenější poslání. Bohy, jejichž činy a vlastnosti člověk nedokázal nijak přehodnotit, jednoduše zavrhl; ty, kteří prošli jeho novými nároky, spojil dohromady a dal jim jedno společné jméno – déva-déva neboli Bůh bohů. Bůh již nebyl pro uctívatele prostým symbolem moci, neboť teď již bylo potřeba něco víc. Nyní to byl umravněný Bůh, který měl rád lidi a mínil to s nimi dobře. Představa Boha však trvala dál. Zvýšil se jeho morální význam a spolu s ním i jeho moc. Stal se nejmravnější a také nejmocnější bytostí ve vesmíru.

Ani tento posešívaný obraz však nestačil. Jakmile se výklad Boha rozšířil do nových proporcí, nejasnosti, které měl tento výklad vyřešit, narostly taktéž. Dobré vlastnosti se zmnožily aritmetickou řadou a s nimi se rozrostly i pochybnosti a nejasnosti. Nejasný smysl Jehovy byl nepatrný vedle otazníků kolem nebeského Otce panujícího nad celým vesmírem; to konečně trvá dodnes. Proč se na světě pod vládou všemohoucího a milujícího Boha mohou dít takové strašlivé věci? Proč je více utrpení než radosti, proč je daleko více hříchu než dobra? Můžeme před tím vším zavírat oči, svět však tím zkaženým světem zůstane dál. Přinejlepším je tento svět Tantalovým peklem; jsme tu se svými neodbytnými touhami a ještě neodbytnější potřebou po smyslovém uspokojování, které nikdy nemůžeme nasytit. Zvedne se vlna, která nás odnese proti naší vůli tam, kam nechceme, a když uděláme krok, dostaneme ránu. Jsme tu odsouzeni k životu jako Tantalos. Vstupují nám do hlavy představy daleko překračující naše ideály smyslových požitků, když se k nim však snažíme přiblížit, unikají nám jako bludička a vzdouvající masa nás nemilosrdně smete. Když se ale vzdáme všech ideálů a prostě si jen klestíme cestu světem, zvrháváme se a stáváme se opět zvířetem. Ani jedna z cest nám štěstí nenabízí. Neštěstí je osudem těch, kdo se v tomto světě narodí a jsou ochotni v něm žít. Ještě tisíckrát těžší utrpení čeká na ty, kteří se rozhodnou postavit za pravdu a vyšší ideály a dožadovat se tu něčeho vznešenějšího než živočišného údělu. Taková jsou fakta, avšak žádné vysvětlení – to prostě není. Musíte mít na paměti, že často říkám věci, které vás možná zděsí, pokud však o nich budete přemýšlet a vstřebáte jejich smysl, pozvednou vás výš a umožní vám chápat pravdu a žít v ní.

Je jen konstatováním faktů, že o tomto světě vlastně nic nevíme, přesto však nemůžeme tvrdit, že nic nevíme. Může to být celé jen přelud v mém mozku. Třeba celou dobu sním. Sním, že k někomu hovořím a on poslouchá. I můj mozek může být pouhý sen. Současně však také nemůžeme tvrdit, že nevíme. Stojíme na pomezí vědění a nevědomosti, v jakémsi mystickém pološeru, v němž se slévá pravda se lží. Procházíme se uprostřed snu, polosnící, polobdící, celý svůj život prožijeme v jakési mlze. Takový je náš osud a takový je osud veškerého smyslového poznání. Takový je osud veškeré filosofie, vší nabubřelé vědy a lidského vědění. Takový je vesmír.

O hmotě i o tom, co nazýváme duchem, to platí úplně stejně: Nemůžeme tvrdit, že existují, ani že neexistují. Nemůžeme říct, že jsou totéž, ani že jsou rozdílné. Tato věčná hra světla a temnoty – jevů vzájemně nerozlišitelných, neoddělitelných – tu pořád zůstává. Skutečnost a současně klam, bdění a současně hluboký spánek; takové je konstatování faktů, a to je mája. Všichni se rodíme do této máji, žijeme v ní, uvažujeme v ní, sníme v ní. Jsme v ní filosofy, duchovně usilujícími aspiranty – jsme v této máji samými ďábly i bohy. Snažte se napnout své představy za nejkrajnější mez, žeňte je stále výš a výš, myslete si, že se dotýkají nekonečna, pořád však budou v této máji. Nemůže tomu být jinak; veškeré lidské poznání je jen zobecněním této máji, pokusem poznat ji tak, jak se jeví. Tak funguje náma-rúpa – jméno a tvar. Všechno, co má nějakou podobu, co ve vás vyvolá nějakou představu, co je spoutáno zákony času, prostoru a příčinnosti, je součástí máji.

Vraťme se ještě k raným představám o Bohu a podívejme se, co se s nimi stalo. Cítíme, že představa jakési Bytosti, která nás po věčnost miluje – věčně nezištná, všemohoucí, panující – nás nedokáže uspokojit. Kde je onen spravedlivý, milosrdný Bůh? – ptá se filosof. Copak nevidí, že jeho děti v podobě lidí i zvířat hynou po milionech? Vždyť na tomto světě není možné ani na okamžik žít, aniž bychom neničili jiný život. Dá se jedenkrát nadechnout, abychom nezahubili tisíce živých zárodků? Žijeme, protože miliony umírají. Každý okamžik našeho života, jeden každý dech, pohyb či sousto je smrtí pro tisíce. Proč musí umírat? Vymysleli jsme si záludné sofisma, že se jedná o velmi nízké formy života. Tento předpoklad je však poněkud pochybný, protože kdo ví, zda mravenec není významnější či důležitější než člověk – kdo to posoudí? I když připustíme, že se jedná o nízké formy života, proč musí i kvůli tomu umírat? Jsou-li nižší, mají větší důvod žít, protože žijí mnohem více skrze své smysly a cítí rozkoš a bolest tisíckrát intensivněji než já nebo vy. Kdo z nás dokáže pozřít svou potravu s větším gustem než vlk? Nikdo, protože naše energie nejsou zcela ve smyslech, nýbrž dělí se s intelektem. Zvířata však mají ve smyslech celou svou duši a dokážou jimi prožívat věci tak, že se o tom člověku ani nesní. Tato rozkoš má navíc stejnou intensitu jako bolest, neboť oběma se měří stejným metrem. Je-li smyslový prožitek zvířete daleko ostřejší než lidský, pak je logické, že i zvířecí prožívání bolesti bude nejméně stejně intensivní jako u člověka. Bolest a utrpení, které člověk prožívá při umírání, se tedy u zvířat ještě násobí, my je však dál bezohledně zabíjíme. A to je mája. Jestliže předpokládáme, že existuje osobní Bůh, který vše stvořil a podobá se člověku, pak všechny ty teorie a výklady, jež se snaží dokázat, že ze zlého může pocházet dobro, mají mnoho děr. Budiž tisíc dobrých věcí, proč by však měly pocházet ze zlého? Podle tohoto pravidla bych mohl podřezávat hrdla svých bližních, abych plně uspokojil potřeby svých smyslů. Proč by mělo dobro přicházet prostřednictvím zla? Na tuto otázku nikdy nikdo neodpoví. Indická filosofie to nakonec byla nucena připustit.

Védánta byla a stále zůstává tou nejsmělejší náboženskou soustavou. Nezastavila se u ničeho, a to s sebou přineslo jednu nesmírnou přednost. V Indii nikdy neexistoval žádný kněžský úřad, který by se snažil potlačovat jiné pohledy na pravdu. Byla tu vždycky absolutní náboženský svoboda. Předsudek je v Indii pojem sociální; na Západě je společnost daleko svobodnější. V Anglii si může každý oblékat, co chce, jíst, na co má zrovna chuť. Nikdo nic nenamítá; jakmile se však neukáže na nedělní mši, už mu paní domácí se zdviženým prstem promlouvá do duše. V otázce náboženství se nejdříve musí přizpůsobit tomu, co hlásá společnost, a teprve pak si může přemítat o pravdě. Na druhé straně v Indii pokud někdo pojí s člověkem, který nepatří do jeho kasty, nebo se rozhodne obléci trochu jinak, než se odívali jeho předkové, společnost jej svými přísnými nástroji nemilosrdně ztrestá. Slyšel jsem dokonce o člověku, kterého obec zavrhla za to, že ušel pár mil, aby se podíval na první vlak! Je otázkou, je-li to skutečně pravda, ve sféře náboženství však můžeme pozorovat, že vedle sebe pokojně žijí hinduisté s buddhisty, džinisty a dokonce ateisty nejroztodivnějších vyznání, přesvědčení a názorů. Kazatelé všech možných sekt se tu svobodně procházejí a získávají stoupence, u bran posvátných chrámů dovolí bráhmani – budiž řečeno k jejich cti – i materialistům, aby vyslovili své názory.

Buddha zemřel ve zralém věku. Vzpomínám si na jednoho svého přítele, významného amerického vědce, kterému se velice líbil Buddhův životopis, nelíbila se mu však jeho smrt, protože nezemřel jako mučedník. Podivná představa: Aby se stal člověk velikým, musí být zavražděn! Indové však takto nikdy neuvažovali. Veliký Buddha putoval po celé Indii, pranýřoval její bohy, dokonce i toho Nejvyššího, a přesto se dožil požehnaného věku. Žil celých osmdesát let a stačil o své pravdě přesvědčit polovinu země.

Pak tu byli čarvákové, kteří šířili ten nejhrubší, ničím nezastíraný materialismus, který se ani v tomto století nikdo neodvažuje otevřeně presentovat. Nikdo je však za to nekamenoval. V Indii již tedy po celé věky trvá ona úžasná náboženská svoboda; je potřeba si uvědomit, že svoboda je první podmínkou růstu. Když něčemu nedáte volnost, nemůže to růst. Představa, že můžete druhé přimět k vnitřnímu růstu, že je můžete usměrňovat a vést, je nesmysl a nebezpečná lež, která přispěla ke zpoždění vývoje bezpočtu lidí. Dopřejte lidem volnost svobody, protože to je jediná podmínka pro růst.

My v Indii si dopřáváme svobody v duchovních záležitostech a ještě dnes má naše náboženské smýšlení nesmírnou duchovní sílu. Vy si tutéž svobodu dopřáváte v sociálních otázkách, a proto máte skvělou organisaci společnosti. Takovou svobodu jsme v chápání sociálních otázek nepřipustili a je nám to po právu ke škodě. Vy jste nikdy nedopustili svobodu v náboženských věcech, naopak jste své přesvědčení vnucovali ohněm a mečem, a proto je náboženský duch evropského člověka zakrnělý a povadlý. My v Indii se musíme zbavit okovů ustrnulé společnosti, Západ musí setřásat těžké řetězy z nohou duchovního uvědomění. Potom dojde k ohromnému vývoji člověka.

V každé společnosti se objevují dvě skupiny názorů. Představte si, že se ve společnosti objeví nějaké nové zlo; hned nato se ozve první skupina a začne je rozhořčeně odsuzovat způsobem, který se často zvrhne ve fanatismus. Fanatikové se najdou v každé společnosti. Každý fanatik, který vystoupí a začne něco odsuzovat, si snadno obstará následovníky. Bořit je velmi snadné; každý šílenec zboří, co se mu zlíbí, těžko však dokáže něco postavit. Tito fanatikové mohou podle svého domnění přinášet něco dobrého, mnohem víc však způsobí škody. Společenské zřízení totiž nevznikne za jeden den a změnit je znamená odstranit starou příčinu. Je-li někde nějaké zlo, odsuzování je neodstraní; je potřeba činu, který začne u kořenů. Nejprve najděte příčinu, odstraňte ji a následek odstraníte s ní. Nářek žádný účinek nevytvoří.

Objevili se soucitné bytosti, které chápaly, že je potřeba jít hluboko k příčinám; z nich se stali velcí světci. Je třeba si uvědomit, že všichni velcí učitelé přicházeli nikoli ničit, nýbrž naplňovat. Mnohdy se pro-to setkali s nepochopením a jejich snášenlivost byla vykládána jako nedůstojný kompromis s převládajícími názory. I dnes ještě občas zaslechnete, že mnozí proroci a velcí učitelé minulosti byli spíše zbabělí a neodvažovali se nahlas říct a činit, co považovali za správné. Fanatikové však sotva chápou nekonečnou míru lásky v srdcích těchto mudrců, kteří na obyvatele tohoto světa pohlíželi jako na své vlastní děti. Byli skutečnými otci, skutečnými bohy, naplněni nezměrnou trpělivostí ke každému, vybaveni velkou snášenlivostí a zdrženlivostí. Věděli, že lidská společnost se musí vyvíjet a růst, a tak pomalu, trpělivě a s jistotou přinášeli nápravu nikoli odsuzováním a zastrašováním, nýbrž laskavým a trpělivým vedením. Takoví byli autoři upanišad. Dobře věděli, že staré představy o Bohu již nevyhovují pokročilému mravnímu vědomí, a velmi dobře si uvědomovali, že učení ateistů obsahuje nemalý díl pravdy, ba přímo její zlaté hroudy; současně však také chápali, že ti, kteří chtěli roztrhnout tu starou šňůru s korálky a vybudovat zcela novou společnost jen tak ze vzduchu, nemají nejmenší šanci na úspěch.

Nikdy nestavíme úplně nanovo, jen měníme místa; nemůžeme mít nic nového, můžeme pouze zaměnit pořádek věcí. Semeno vyrůstá trpělivě a nenásilně ve velký strom; musíme své energie zaměřit k pravdě a naplnit pravdu, která existuje, ne vytvářet pravdy nové. Místo aby tito dávní mudrcové zavrhli staré představy o Bohu jako nehodné nastalého věku, začali hledat pravdu, která v nich byla skryta. Výsledkem byla filosofie védánty a ze starých božstev, z monotheistického Boha, Stvořitele a Vládce tvořili stále vyšší a vyšší ideje až do podoby nadosobního Absolutna; objevili jednotu, která prostupuje celým vesmírem.

Ten, kdo vidí, jak v tomto různotvarém světě vším prostupuje Jedno Jediné, kdo v tomto světě plném smrti nachází Jeden Nehynoucí Život a kdo v tomto necitlivém a nevědomém světě poznává Jedno Světlo a Poznání, tomu – a nikomu jinému – je dáno spočinout ve věčném míru.