Makrokosmos

Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme líbezné květiny, kouzelné svítání ranního slunce, nádhernou pestrost barev přírody. Celý svět je krásný a člověk se z něj těší od té doby, co se v něm ocitnul. Nádherné jsou hory, jež v nás budí svou výškou tichou bázeň, nádherné jsou mohutné proudy řek valící se k moři, pouště se zavátými stezkami, hvězdná obloha. Celá příroda uchvacuje lidského ducha již odnepaměti. Podněcuje jeho myšlenky a vzbuzuje v něm otázku: – Co to všechno je, odkud se to vzalo? Už v nejstarších dochovaných písemných památkách se člověk ptal: „Z čeho to všechno povstalo? Když nebylo zhola nic a tmu halila temnota, kdo přivedl k životu tento svět? Kdo tajemství to zná?“ Stejně tak se ptáme dodneška; vyřkli jsme již bezpočet odpovědí a bezpočet jich ještě vyslovíme. Ne že by byla každá odpověď špatná; v každé bylo alespoň zrnko pravdy a tato pravda se časem stále více zjevuje. Rád bych vám předložil odpověď, kterou jsem získal od starých indických mudrců a která je v podivuhodné harmonii s dnešním vědeckým poznáním.

Vidíme, že několik bodů oné prastaré otázky již bylo zodpovězeno. Prvním je ono „zhola nic“, kdy tento svět – země, planety, hvězdy, celá ta nekonečná pestrost stvoření – ještě neexistoval. Jsme si však jisti? Podívejme se, jak se chovají jevy kolem nás. Třeba rostlina. Zasadíme do hlíny semeno a za nějakou dobu začne vyrážet listy, zvedat se postupně nad zem a bez přestání růst, dokud se z ní nestane obrovský strom. Strom odumře, zanechá po sobě pouze semeno. Uzavře tak jeden kruh – vzejde ze semene, stane se stromem a na konci opět semenem. Stejné platí i pro živočichy a člověka; všechno v přírodě začíná drobným zárodkem, určitou skrytou podobou, nabývá na viditelnosti a objemu a po určitém čase se znovu navrací ke skryté podobě a mizí. Kapka deště, s níž si pohrává sluneční paprsek, se zvedla v podobě páry z hladiny oceánu, vystoupala vysoko do oblak, kde se proměnila ve vodu a snesla se dolů ve své nynější podobě, aby byla znovu proměněna v páru. Tak je to v přírodě se vším. Víme, že na masivní horstva působí ledovce a vodní toky, jež je poznenáhlu rozmělňují a drtí na písek, který je v řekách unášen do oceánu, kde se ukládá na dně, tvrdne na skálu a ty se znovu vrší do hor budoucích věků. I ony budou drceny a rozemílány a tak to bude pokračovat stále. Hory povstávají z písku a k písku se znovu navracejí.

Pokud v celé přírodě platí jednotný vzorec – a zatím proti tomu nehovoří žádná z lidských zkušeností – že stejná síla, která působí na vznik zrnka písku, tvoří i gigantická slunce a hvězdy, jestliže platí, že celý tento vesmír je zbudován na stejném principu jako atom a v celém vesmíru vládne jednotný zákon, pak platí totéž, co bylo už dávno napsáno ve védách: „Poznáš-li jedinou hroudu hlíny, poznáš podstatu vší hlíny, co jí je ve vesmíru.“ Vezměme tu nejmenší rostlinku, poznejme její život a poznáme vesmír takový, jaký skutečně je. Pronikneme-li do podstaty jediného zrnka písku, porozumíme tajemství celého vesmíru. Uplatníme-li tento pohled na všechny jevy, ze všeho nejdříve si můžeme povšimnout, že všechno je na svém počátku i na konci téměř stejné. Hora vzniká z písku a na písek se rozpadá; řeka vzniká z deště a v dešťová mračna se mění její voda v oceánu; život tvora vzniká ze zárodku a do zárodku se navrací. Vesmír se svými hvězdnými galaxiemi povstal z mlhoviny a v mlhovině se nevyhnutelně znovu rozplyne. Z toho můžeme vyrozumět, že projevený, zviditelněný stav je důsledkem a skrytý, zárodečný stav je příčinou. Již před mnoha tisíci lety si povšimnul praotec vší filosofie Kapila, že zánik znamená jen návrat k příčině. Shoří-li jednou tento stůl, vrátí se ke své příčině do podoby jemnohmotných částic, které se sloučily v jeho nynější tvar. Když zemře člověk, vrátí se opět k prvkům, z nichž vzniklo jeho tělo. To je zánik – návrat k příčině. Účinek je tedy totéž, co příčina, nikoli odlišný. Má pouze odlišnou podobu.

Zjišťujeme tedy, že důsledek se nikdy neliší od své příčiny. Důsledek je reprodukcí příčiny v hrubší podobě. Všechny ty konkrétní podoby, kterým říkáme rostliny, zvířata a lidé, se donekonečna opakují, objevují se a mizí. Ze semena vyroste strom, ze stromu vyroste semeno, z něhož vzejde další strom a tak dále, bez konce. Všechno, co se nachází v hranicích našeho poznání, se ubírá stejným směrem jako nádech a výdech lidského těla. Celý tento stvořený svět je řízen tímto způsobem – jedna vlna se zvedá, zatímco druhá padá, v nekonečném sledu za sebou. Každá vlna má svou prohlubeň a každá prohlubeň svou vlnu. Tentýž zákon musí platit v celém vesmíru. Tento vesmír se musí znovu rozložit na své příčiny: slunce, hvězdy, země, toto tělo i mysl – všechno zmizí ve svých prapůvodních příčinách, jako by to zaniklo. Ve svých příčinách však budou stále trvat; z nich znovu povstanou nová slunce, hvězdy i země.

Z tohoto neustálého vzdouvání vln lze vypozorovat ještě jednu důležitou skutečnost. Ze semene vyroste strom, nestane se tak ovšem hned; semeno prochází obdobím určité nečinnosti či spíše obdobím skryté, neprojevované činnosti. Musí se nějakou dobu činit v temnotě země. Rozpadne se na kusy, jakoby zaniká, tento zánik však přináší nový zrod. Na počátku stvoření je tento vesmír podobně činný vskrytu v nepatrné, neviditelné a neprojevené formě, která se nazývá chaosem, a z ní pak vzniká nový řád. Celé období jednoho projevení tohoto vesmíru – zavíjení do jemnohmotné formy, setrvání a nové rozvití – se v sanskrtu nazývá kalpa neboli Cyklus. Další otázka, která se v této souvislosti objevuje, je důležitá zejména z pohledu dnešní vědy. Viděli jsme, že vnější útvary se postupně vytvářejí z jemnohmotných zárodků, že příčina je totožná s následkem a že následek je pouze příčina v jiné podobě. Celý tento vesmír proto nemůže vzniknout z ničeho, neboť nic nevzniká bez příčiny.

Z čeho byl tedy tento vesmír vytvořen? Z dřívějšího vesmíru. A z čeho vznikl člověk? Z dřívějšího člověka, stejně jako strom vyrostl ze semene dřívějšího stromu. Celý strom byl v semeni ukrytý; pouze jakoby vyjde ven a ukáže se. Celý tento vesmír tedy vznikl z téhož vesmíru, který existoval v nepatrně drobné formě. Do ní se znova navrátí a znova z ní povstane. Jemnohmotné podoby se postupně rozvíjejí do hrubších, dokud nedosáhnou plného rozvití, a poté se znovu navracejí do původní, zárodečné podoby. Tomuto vycházení z jemnohmotného zárodku do zhrubělé podoby se dnes říká evoluce. Je zcela pravdivá, vidíme, že se zřetelně projevuje v našem životě. Žádný rozumný člověk se nemůže přít s evolucionisty. Je však třeba vědět ještě jednu věc, učinit ještě další krok. Každé evoluci nutně předchází involuce. Semeno je otcem stromu, jiný strom je však otcem tohoto semene. Semeno je zárodečnou formou, z níž vzejde mohutný strom, do této zárodečné formy se však zavinul ještě dřívější mohutný strom. Celý tento vesmír byl již dříve přítomen v jemnohmotném kosmu. Zárodečná buňka, z níž se vyvine člověk, je jednoduše „zavinutým“ člověkem. Pokud toto chápeme, nemusíme se přít se zastánci evoluce, protože pokud budou ochotni učinit tento krok, nestanou se záhubou náboženství, nýbrž jeho největší oporou.

Nic nemůže vzniknout z ničeho. Všechno již ve věčnosti existuje a tuto existenci nikdy nepozbude. Jediný pohyb je ve vlnách a prohlubních, v rozvíjení a zavíjení projevů. Celý evoluční řetězec počínající nejprimitivnějším projevem života a vrcholící v dokonalém člověku musel nutně vyjít z involuce něčeho jiného. Co podstupuje onu involuci, co se zavíjí? Bůh. Zastánci evoluční teorie tuto myšlenku prohlásí za zcestnou, neboť je jasné, že Bůh je inteligentní bytost, avšak inteligence se ve vývoji objevila až s velkým zpožděním. Inteligenci nacházíme u člověka a vyšších savců, tomu však předcházely miliony let vývoje. Tato námitka evolucionistů ovšem nestojí na žádných neotřesitelných základech. Strom vyrůstá ze semene a do semene se opět navrací; počátek a konec jsou jedno a totéž. Dokážeme-li nalézt počátek, objevíme současně i konec. Platí to však také obráceně: Dokážeme-li nalézt konec, objevíme současně i počátek. Vezměte si celou tu evoluční řadu od prvotní buněčné hmoty na jednom konci k dokonalému člověku na konci druhém – celý tento řetězec je jeden a týž život. Na konci nacházíme dokonalého člověka, na jeho počátku musí být totéž. Buněčná protoplasma tedy byla involucí nejvyšší inteligence. Možná to nevidíte očima, ale tato zavinutá inteligence se postupně rozvíjí ke svému dokonalému vyvrcholení. Lze to vyjádřit i matematicky. Platí-li zákon o zachování energie, pak ze stroje nedostanete nic, co do něj předem nevložíte. Objem práce, který ze stroje získáte, je přesně týž, který do něj vložíte ve formě páry nebo uhlí. Práce, kterou vykonám, je rovna energii, kterou do sebe uložím ve formě vzduchu, potravy a dalších činitelů. Vše je pouze otázka výměny a projevu. Do ekonomiky tohoto vesmíru nelze přidat navíc jedinou částici hmoty ani jediný joul, a taktéž z něj nelze nic vzít. Odkud se tedy bere ona inteligence? Pokud již nebyla přítomna v prvotní buněčné hmotě, musela se objevit z ničeho nic – něco muselo povstat z ničeho – což je absurdní. Z toho je tedy nade vši pochybnost patrné, že dokonalý člověk, svobodný člověk, bohočlověk, který překračuje hranice zákonů přírody, který již nemusí procházet celým tímto evolučním procesem, nemusí podstupovat opakované zrození a smrt, člověk zvaný „kristovský“ křesťany, „buddhovský“ buddhisty a „svobodný“ jogíny – tento dokonalý člověk na konci evolučního řetězce byl zavinutý v nejprimitivnější buňce na jeho samém začátku.

Díváme-li se ve stejném duchu na celý vesmír, vidíme, že inteligence je pánem celého stvoření, jeho příčinou. Jaká je nejvyspělejší představa člověka o tomto vesmíru? Že je projevem inteligence, inteligentním uspořádáním částí, které je ve staré představě o původu světa jen velmi neuměle naznačeno. Na počátku tedy byla inteligence; zprvu je zavinutá, na konci plně rozvinutá. Suma inteligence projevující se ve vesmíru musí tedy být zavinutou inteligencí, která se postupně rozvíjí. Tuto universální inteligenci nazýváme Bohem. Můžete jí říkat i jiným jménem, je však nade vši pochybnost jisté, že na počátku byla tato nekonečná kosmická inteligence. Postupně se rozvíjí ze zavinutého stavu v kristovského a buddhovského člověka a pak se pozvolna znovu vrací do svého zdroje. Proto se v upanišadách praví: „V něm žijeme, pohybujeme se a máme své bytí.“ Proto všechna svatá písma světa učí, že člověk vyšel z Boha a k Bohu se navrátí. Nedejte se odradit teologickými výrazy; pokud vás zastraší slovo, nemůžete být svobodnými mysliteli. Kosmická inteligence je to, čemu teologové říkají Bůh.

Lidé se mne mnohdy ptají, proč používám to staré slovo Bůh. Odpovídám, že je to pro náš účel to nejlepší slovo, které máme; lepší nenajdete, protože se kolem něj soustředily veškeré naděje, touhy a štěstí lidstva. Dnes už je sotva možné je vyměnit. Takováto slova nejprve šířili velcí světci, kteří pochopili jejich smysl a naplnili jejich význam. Jakmile však v jazyce zdomácní a zmocní se jich nevědomci, ztratí mnoho ze svého ducha a vznešenosti. Slovo Bůh se používá už odnepaměti a je s ním spojována představa všeho svatého a výsostného, je v něm obsažena ona kosmická inteligence. Máme je zavrhnout jenom proto, že nevyhovuje nějakému pošetilci? Přijdou jiní a mohou nabízet svá slova; pošetilým slovům nebude nikdy konec. Používejme proto osvědčené staré slovo, pouze v jeho skutečném významu, zbaveném pověr a předsudků, a snažme se plně uvědomit, co toto velké staré slovo skutečně znamená. Rozumíte-li asociaci myšlenek, pochopíte, že taková slova jsou spojována s bezpočtem vznešených a hlubokých představ, používaly je a uctívaly miliony lidských duší a byla spojována s tím nejvyšším, nejčistším a nejdůvěrnějším, co dokázal člověk ve svém nitru vnímat.

Vidíme tedy, že všechny mnohačetné podoby kosmické energie, jako je hmota, myšlenka, fysikální síla či inteligence, jsou projevem oné kosmické inteligence či – jak jsme zvyklí říkat – Boha. Všechno, co vidíme, slyšíme či jinak vnímáme, je jeho výtvorem či – poněkud přesněji – jeho projekcí. Ještě přesněji řečeno: Všechno je Bůh sám. On září ve slunci i hvězdách, je nám matkou zemí, přichází v letním dešti, je v lahodném vzduchu, který dýcháme, projevuje se v pohybech tohoto těla. Je řečí, kterou vyslovujeme, je člověkem, který hovoří, i tím, kdo poslouchá. Je židlí, na které právě sedíte, i světlem, které vám umožňuje číst tyto řádky. Všechno je to On. On sám je materiální i hybnou příčinou tohoto vesmíru, On je zavinutý do té nejdrobnější buňky, která se vyvíjí a vyvíjí, aby se na konci stala opět Bohem. Sestupuje do nejmenšího atomu, aby přetvářel svou podstatu a spojil se opět sám se sebou. „Jsi muž, jsi i žena, jsi statný mládenec v rozpuku mládí, jsi stařec napadající na svou hůl, jsi ve všem, ve všem, ó Bože.“ Toto je jediné řešení vesmíru, které dokáže uspokojit lidský rozum. Řečeno jednou větou: Rodíme se v Něm, žijeme v Něm a do Něj se navracíme.