Avatárové

Každé místo, na kterém je vysloveno Boží jméno, je svaté. O co víc to platí o člověku, který Jeho jméno vyslovuje – s jakou úctou bychom měli přistupovat k tomu, z něhož vychází duchovní pravda! Duchovních učitelů takové velikosti je na tomto světě velmi poskrovnu, nikdy však svět není úplně bez nich. Stále budou tím nejpůvabnějším květem lidství – ahótuka dajásindhu – „oceánem milosrdenství bez nejmenší pohnutky“. „Věz, že guru jsem já“, praví Šrí Kršna v Bhágavata puráně. Ve chvíli, kdy o takové bude svět zcela připraven, stane se děsivým peklem ženoucím se do vlastní zkázy.

Vyšší a mocnější než všichni učitelé je zvláštní skupina takzvaných avatárů čili pozemských vtělení Íšvary. Duchovní sílu dokážou přenášet dotekem, dokonce i pouhým svým přáním. Z jejich vůle se i z těch nejpodlejších a nejpadlejších stávají v jediném okamžiku světci. Jsou to Učitelé učitelů, nejvyšší projevy Boha v člověku. Boha můžeme spatřit pouze v nich. Cítíme potřebu je uctívat; vskutku jsou to jediné, čemu jsme povinování skládat nejvyšší úctu.

Žádný člověk nemůže skutečně spatřit Boha bez těchto jeho lidských projevů. Snažíme-li se Boha vidět jinak, vytváříme si jen jeho ošklivou karikaturu a věříme, že se rovná originálu. Jeden starý příběh vypráví o nevědomci, který dostal za úkol vytvořit podobu boha Šivy. Celé dny se trápil, nedokázal však z hlíny uplácat nic lepšího než podobu opice. Kdykoli se snažíme pomýšlet na Boha v jeho absolutní dokonalosti, nevyhnutelně se střetáme s nezdarem, protože dokud jsme lidmi, nedokážeme jej obsáhnout představou vyšší, než jsme my sami. Přijde čas, kdy překonáme svou lidskou přirozenost a poznáme jej takového, jaký je; do té doby jej však budeme muset uctívat v člověku a jako člověka. Říkejte, co chcete, snažte se sebevíc, nedokážete však uvažovat o Bohu jinak než jako o člověku. Můžete posbírat všecek rozum a dokazovat, že všechny zprávy o Božích avatárech v podobě člověka jsou čirý nesmysl. Podívejme se však na věc z hlediska selského rozumu. Co se skrývá v pozadí našeho pozoruhodného intelektu? Prázdné nic, nafouklá bublina. Až příště uslyšíte intelektuála horlit proti uctívání Božích avatárů, zastavte jej a zeptejte se, jaká je jeho představa o Bohu, co rozumí pod pojmy „všemohoucnost“ či „všudypřítomnost“. Ve skutečnosti jimi nemíní nic; nedokáže za jejich smysl dosadit žádnou ideu, která by nebyla znectěna jeho lidskou přirozeností. Není v tomto ohledu o nic vyspělejší než metař z ulice, který nepřečetl jedinou knihu. Ten je však zticha a nenarušuje klid světa, kdežto velkohubý vzdělanec mezi lidmi víří zmatek a nepokoj. Duchovnost je především vnitřní realizace, je tedy třeba ostře rozlišovat mezi řečí a intuitivní zkušeností. Realizaci prožíváme v hlubinách své vlastní duše.

Naše současná konstituce nás omezuje a nutí spatřovat Boha jako člověka. Kdyby měla například kráva uctívat Boha, představila by si jej – v souladu se svou přirozeností – jako velkolepou krávu; stejně tak pro rybu bude Bůh dokonalou rybou; člověk je stejným způsobem nucen o Bohu uvažovat jako o člověku. Tyto představy Boha nejsou výsledkem zvrácené obrazotvornosti. Člověk, kráva či ryba představují takříkajíc různé nádoby, které kráčejí k nekonečnému Božímu oceánu, aby se naplnily podle svého tvaru a objemu. V člověku pak voda nabude tvaru člověka, u krávy získá podobu krávy, u ryby se vytvaruje k obrazu ryby. V každé z těchto nádob je však stejná voda z Božího oceánu. Když si člověk představuje Boha, vidí jej jako člověka; a mají-li o Bohu nějakou představu i zvířata, pak jej nejspíš vidí v dokonalé zvířecí podobě. Nemáme tedy zbytí než ctít Boha v podobě člověka. Jiné cesty není.

Dva druhy lidí nectí Boha jako člověka: živočišný člověk bez víry a paramahamsa, který se povznesl nad všechnu lidskou slabost a přestoupil hranice své lidské přirozenosti. Pro něj je všechna stvořená příroda jeho vlastním Já. Jedině on dokáže uctívat Boha takového, jaký opravdu je. I zde, jako ve všech ostatních případech, se střetávají dvě krajnosti. Nejhlubší nevědomost a nejzazší poznání – ani jeden, ani druhý se vůči Bohu neprokazuje akty úcty. Živočišný člověk tak činí ze své nevědomosti, džívanmukta (svodobná duše) proto, že realizoval Boha v sobě. Jestliže vám někdo mezi těmito dvěma póly káže, že nemá smysl uctívat Boha jako člověka, mějte se před ním laskavě na pozoru; je totiž – abychom se vyhnuli hrubším výrazům – nezodpovědný mluvka a jeho náboženské představy jsou pro nezdravé, prázdné hlavy.

Bůh chápe lidské nedostatky a pro dobro lidstva se stává člověkem. Toto praví o Božích avatárech Šrí Kršna v Bhagavadgítě: „Kdykoli nastává úpadek řádu a narůstá bezzákonnost, zplodím sám sebe, Bharatovče. Pro spásu ctnostných a zkázu ničemných přicházím na svět v každém věku, abych zde upevnil řád.“ – „Hlupáci mne přehlížejí, když na sebe beru lidskou podobu, neboť neznají mou vyšší bytnost svrchovaného pána všech bytostí.“ Bhagaván Šrí Rámakršna zase říkával: „Když se přižene mohutná přílivová vlna, všechny potůčky a jámy v zemi se naplní až po okraj bez nejmenší námahy; když přijde avatár, udeří na břehy světa mohutný příliv duchovnosti a lidé mohou duchovní sílu doslova cítit ve vzduchu.“