Praxe odříkání

Dokončili jsme úvahy o takřečené přípravné bhaktické fázi a nyní se budeme věnovat rozboru pará-bhakti neboli nejvyšší zbožnosti. Nejprve je třeba pohovořit o přípravě k praxi této vysoké cesty. Veškerá příprava má za svůj jediný cíl očistu duše. Odříkávání svatých jmen, obřady, úkony a symboly se uplatňují pouze za tímto výlučným účelem. Největším očistným prostředkem, bez nějž nikdo nevystoupí do vyšších oblastí pará-bhakti, je odříkání. To mnohým nahání strach, bez odříkání však není možný žádný duchovní růst. Odříkání je zásadní u všech druhů jóg. Je odrazovým můstkem, středobodem a samotným srdcem veškeré duchovní kultury. Náboženství rovná se odříkání.

Když se lidská duše odpoutá od věcí tohoto světa a snaží se proniknout do hlubší podstaty věcí, když člověk – Duch, který se tu nějakým řízením zkonkretizoval a zhmotnil – chápe, že spěje ke zkáze a snížení na pouhopouhou hmotu a odvrátí tedy od hmoty svou tvář, teprve tehdy začíná odříkání, teprve tehdy začíná opravdový duchovní růst.

Odříkání karmajogína má podobu zříkání se plodů své činnosti, aby nebyl poután jejími výsledky; nestará se o odměnu na tomto ani na onom světě. Rádžajogín zase ví, že celá příroda je tu jen proto, aby poskytla duši zkušenosti a že výsledkem všech prožitků a zkušeností je uvědomění věčné oproštěnosti duše od přírody. Lidská duše musí pochopit, že již po celou věčnost je duchem, nikoli hmotou, a že její svazek s hmotou je a může být pouze dočasný. Rádžajogín se odříkání učí prostřednictvím prožívání přírodních sil. Džňánajogín musí projít tím nejdrsnějším odříkáním, neboť už od samého počátku si musí uvědomovat, že celá realisticky se tvářící příroda je pouhý klam. Musí vědět, že každý projev síly v přírodě, i všechno poznání a prožívání patří duši, nikoli přírodě. Naráz se musí čirou silou rozumového přesvědčení odtrhnout od všech pout a vazeb k přírodě. Nechává přírodu přírodou se vším, co k ní náleží, a usiluje o spočívání v sobě.

Nejpřirozenějším způsobem odříkání se řídí bhaktijogín. Nedopouští se žádného násilí, ničeho se nevzdává, nic ze sebe nestrhává, od ničeho se nepotřebuje násilně oprostit. Bhaktovo odříkání je snadné, plyne volně a přirozeně jako všechno kolem. Projevy tohoto odříkání – byť ve více méně zkarikovaných podobách – vidíme denně kolem sebe. Muž se zamiluje do ženy; za nějaký čas začne milovat druhou a tak první opustí. Vypadne mu z hlavy hladce a nenásilně, vůbec necítí, že by mu chyběla. Žena se zamiluje do muže; po čase začne milovat jiného muže a první se jí z hlavy vytratí stejně přirozeně. Člověk miluje své rodné město, pak začne milovat svou vlast a ona vroucí láska k malému městu od něj odejde zcela bez námahy. Později se naučí milovat celý svět; láska k vlasti, zanícené vlastenectví jej opustí, aniž by mu v nejmenším ublížily. Zhýralec baží po požitcích smyslů; jeho charakter se zušlechtí a oblíbí si mnohem jemnější rozkoše na rovině intelektu – smyslové radosti jej poutají stále méně a méně. Žádný člověk nedokáže vychutnat sousto s vervou a požitkem psa, vybrané požitky lidské mysli jsou však psovi nedostižně odepřeny.

Požitek je nejprve vázán na nejhrubší smysly; jakmile však zvíře dospěje na vyšší rovinu vývoje, přestanou být nižší smyslové potřeby tak naléhavé. V lidské společnosti platí, že čím je člověk blíže zvířeti, tím silnější budou jeho smyslové požitky, a čím je vyspělejší a kultivovanější, tím více se budou jeho požitky pohybovat v citlivější duševní rovině. Když se člověk ještě povznese nad úroveň intelektu, nad pouhou myšlenku, když vystoupá do sféry duchovnosti a božské inspirace, nachází zde stav blaženosti, s níž se požitky smyslů ani intelektu nedají v nejmenším srovnávat. Když začne zářit jasně měsíc, pohasnou rázem všechny hvězdy; a když zazáří slunce, měsíční svit se dočista vytratí. Odříkání nezbytné k dosažení bhakti nepotřebuje nic hubit ani umlčovat, ale přichází zcela přirozeně, tak jako v přítomnosti sílícího světla pohasínají slabší zdroje, až zaniknou docela. Zaujetí smyslovými a intelektuálními požitky tedy slábne a upadá do stínu lásky k Bohu.

Tato láska narůstá a nabývá podoby zvané pará-bhakti neboli svrchované zbožnosti. Úkony a obřady se vytrácejí, knihy se stávají zbytečnými, obrazy, chrámy, církve, náboženství, vlast i národnost – všechna tato pitvorná pouta a omezení postupně sama od sebe odpadají od toho, kdo poznal lásku k Bohu. Nezůstává nic, co by dál poutalo či svazovalo jeho svobodu. Loď se znenadání přiblížila k magnetické hoře, železné hřeby a svorníky se s chvěním vytrhávají, prkna povolují a volně jsou unášena po hladině. Boží milost tak uvolní poutající hřeby a svorníky duše, která vstoupí do volnosti. V odříkání provázející bhakti tedy není žádné tvrdosti, suchopárnosti, žádného zápasu ani potlačování. Bhakta nemusí potlačovat jediný ze svých pocitů, snaží se je pouze prohloubit a nasměrovat k Bohu.